Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bylo nebylo aneb - ale on je kluk

14. 2. 2009

Bylo, nebylo aneb….ale, on je kluk!

 

Autorka: Akyraa
Beta read: Deméter

Sedím ve stříbrné oktávii, která si to míří směrem k letohrádku Azdecky. Neříkám je to nádherné místo. Sám letohrádek pochází patnáctého století, je to vážně architektonický skvost. Zasazen je snad do ráje. Velký, travnatý park jehož cestičky jsou lemovány záhony růží, aster,jiřin, nevěstiných závojů a jiných pro mě neznámých květin. Celý park i letohrádek je obehnán hustým lesem.

 Táta si to místo hned zamiloval. Chtěl se do mluvit s majitelem, ale ten nechtěl prodat a teď se ode mě očekává, že budu nevěsta, no vlastně ženich.

Na zadním sedadle, kde sedím je trochu těsno.Z jedné strany je můj mladší bratr Alex, pak sedím já a z druhé strany starší Patrik.

Já se jmenuji Marek Koutný a právě jedu vstříc přímo hororovému osudu.

,,Tati to snad nemyslíš vážně“ snažím se ho snad po sté přivést k rozumu. ,, Je pravda, že ten letohrádek je nádherný,ale přece to nemůžeš udělat. Je to jen budova.“

,,Prosím tě mlč už. Stejně tím nic nezměníš a navíc je to tvá povinnost“ rozčílí se táta.

Co táta, ten by něco takového nikdy neudělal.

,,Jaká povinnost“ vyjeknu. ,,je mi šestnáct a otroctví bylo zrušeno někdy v devátém století!“

,,Víš jak to bylo v té pohádce, no té….To je jedno.S korunou jenž byla vložena na tvou hlavu, byla vložena i povinnost na tvá bedra. Nebo tak nějak“ spokojeně zanotuje ze známé pohádky.

Obrátím oči v sloup, praštím sebou do sedačky a zakryji si tvář rukama.

,,Jo tak nějak to tam bylo, jenže to byl princ, navíc to byl jediný syn a jel si brát princeznu, tedy holku. A víš za kým mě to vezeš?“

,,Jo vím“zabručí.

,,Tak opakuji ti to po tisící, že ten princ si bral holku, ale on je kluk!“ zakřičím hystericky.

Vedle mě se ozve smích. ,Páni se baví´pomyslím si jedovatě.

,,A co ti to vadí? Já mu ukázal fotku vás tří a on si vybral tebe“ nechápe.

,,Ani nevíš, jak ti závidím. Kdyby o mě zavadil pohledem ležím mu u nohou“ zasní se Patrik.

,,Ale ty jsi gay. Já jsem na holky!“ ohradím se.

,,A víš to určitě? Doteď jsi s žádnou nechodil“ ozve se Alex a střelí vražedným pohledem po Patrikovy.

No jo ti dva se hledali, až se našli. Vlastně se nemuseli až tak dlouho hledat. Jsou to bráchové a milenci.

Když jsem to zjistil, byl to vážně šok.

Jen si to představte! Jdete si pro něco, co nutně potřebujete, k bráchovy do pokoje a tam přistihnete oba dva v tom nejlepším.

Já z toho byl tak šokovaný, že jsem se celý měsíc budil s noční můrou a pokrytý studeným potem o půlnoci. Od té doby raději klepu.

A ti dva z toho mají srandu do teď. Ale co se stalo.

Pan Kasado, tak se vlastník zámečku jmenuje, se jednou před mým otcem zmínil, že jeho syn by si rád našel sémého a docela rád by se letohrádku zbavil.

A milí tatínek, koumák nad koumáky,se toho hned chytil a nabídl syna za letohrádek. Ne, že by otec peníze neměl, ale pan Kasado je odmítl. Hned se kasal fotkami a pan Kasado dal zavolat svého patnáctiletého syna. Prý jsem mu hned padl do oka a nechtěl se mě vzdát. Dokonce si zabavil jednu mou fotografii. Taková drzost.

No jo se svými černohnědými, delšími, hustými vlasy, modrošedými oči, rovným nosem a s plnými ústy v symetrickým oválným obličejem. Vysokou 175cm, vypracovanou postavou z posilovny a s různých spotů, bych se nedivil, kdybych se líbil holce, ale klukovi?!

Na sobě mám černou, přiléhavou košili, černé kalhoty a na nohou sportovní boty. Já bych si vybral něco jiného, ale všechno ostatní záhadně zmizelo.

,,Tati potřebuji na záchod“ zkusím to jinak. Snad se mi podaří utéct.

Hodí do zrcátka pohled,To ti tak uvěřím. Pustím tě z dohledu a ty utečeš´. Jo přesně to jsem měl v úmyslu.

,,Za chvíli jsme tam. To už vydržíš“ odpoví.

,,Za chvíli? Za jakou chvílí?!“ zpanikařím.

,,Už jen pět minut.Za chvíli se setkáš se svým uke“ dodá spokojeně.

,Tak to je v háji, propásl jsem to´chytím se za hlavu. Ale to už zastavujeme před vchodem do budovy.

Na schodech čeká celý uvítací výbor. A pod schody bodyguardi se cvičenými psy. Převažují němečtí ovčáci, ale zahlédnu i dobrmany a rotvajlery. Těch psů je třináct, nemám naději.

Otec a bráchové už vystoupily a čeká se jen na mě.

K autu přistoupí bodyguart se psem, který si mě hned očuchá.

Nedá se nic dělat a tak vystoupím. Rovnou se rozhlédnu po nejbližší únikové cestě. Všimne si toho a s úsměškem řekne tak abych to slyšel jen já.

,,To bych nedoporučoval. Tenhle pes vycítí tvůj pach na pětset metrů a navíc je vůdce smečky. Jo a zmínil jsem se, že patří Eyesovi?“ zeptá se nevinně.

Podívám se po něm, tu poslední větu jsem nepochopil, ale i tak ve mně zatrne. Zvlášť když mě kolem zápěstí nenápadně zacvakne náramek s detektorem pohybu.

,,Pánové vás očekávají v salonku“ dodá ke zbytku rodiny.

Zavede nás dovnitř. Hned ve vstupní hale strnu ohromením, ale rozhlédnout se nemůžu, protože hned míří k jedněm ze šesti dveří a jakmile se zastavím, tak psisko hned obrátí hlavu jestli nechci utéct. Je to beznadějné. Náramku bych se dokázal zbavit, ale toho hlídače asi ne. Mám nejasný pocit, že na mě dá hodně velký pozor.´

 Bodyguard se zastaví před jedněmi dveřmi a pátravě se na mě podívá. Podle toho jak hodí očima po mích příbuzných pochopím, že jak odejdou bude se mnou mluvit. Z nějakého důvodu to nechce probírat před nimi.

Otevře dveře a pokyne nám, abychom vešli. Sám vejde až po mě jelikož jdu poslední.

Ohromeně se rozhlédnu. Ocitneme se asi v pracovně, ale v jaké. Tři stěny zabírají těžké, mahagonové police, vysoké až ke stropu, jsou plné knih. Jen narychlo přeběhnu pár polic. Už z toho,co vidím, usoudím, že se jedná o různé žánry. Perský, světlí koberec zabírá střed místnosti. Na něm stojí těžký stůl z téhož materiálu jako police. Vzhledem k tomu, že na něm nestojí počítač usoudím, že se jedná o knihovnu a ne o pracovnu jak jsem se zprvu domníval. Víc nábytku zde není.

Za stolem sedí muž kolem čtyřicítky. Černé, krátké vlasy jsou sčesané dozadu a potrhují přísnost úzkého obličeje, který naznačují pichlavé, přivřené oči, ostrý nos a úzká sevřená ústa.

Vše naznačuje, že je zvyklí rozkazovat. Oblečen je do tmavě šedého obleku s úzkým proužkem a černou košilí.

Uslyším zalapání po dechu a svůj pohled přenesu k oknu o které se opírá jen o trochu menší kluk než jsem já. Sahá mi tak po bradu. Podle postavy soudím, že buď tráví čas v posilovně nebo hodně času venku. Hnědé vlasy má delší než já a jsou rozpuštěné. Velké světle zelené oči, plná ústa teď pootevřená v úžasu, rovný nos. Oblečený je do světlých kalhot a světle zelené košile u krku rozepnuté a vyhrnutými rukávy. Na nohou sportovní boty.

,,Takže ty jsi Marek“ přeruší ticho pan Kasado. ,, Na fotce vypadáš jinak. Jak vidím tvůj táta ti řekl o dohodě. Souhlasíš s ní?“ zeptá se mě.

Nebudu lhát, překvapil mě, ale tou ohleduplností mě naštval ještě víc.

,,Jo o té tak zvané dohodě vím. A co se týče souhlasu, tak na můj názor se nikdo neptal. A když už se ptáte tak s ní nesouhlasím. Vůbec nemáte právo požadovat člověka jako platbu za budovu. Tady nejsme ve středověku a otroctví taky zrušily. Co vůbec jste za člověka, že z něčím takovým souhlasíte? Má tady v místnosti někdo rozum?“ zuřím.

V jeho očích se objeví uznání. Je vidět, že jsem ho překvapil.

,,Tak je mi líto pane Kopecký.“ Otočí se otce. ,,Z naší dohody nebude nic. Když jste to navrhl tak jsem myslel, že váš syn je s tím srozuměn. Ale jak vidno tak ne. Na celou záležitost zapomeneme a budeme přáteli. Můžete být hrdý, že máte takového syna, který se nebojí říct svůj názor. Pozvání na těch čtrnáct dní platí a jste vítáni.Vaše pokoje jsou připraveny. Saito přeneste věci pana Marka do jiného pokoje. A sundejte mu ten náramek“ tím považuje věc za vyřízenou.

Ještě se podívám k oknu na toho kluka. Dívá se na mě nečitelným pohledem, který se mi vůbec nelíbí.

Saito, jak se pan strážce jmenuje,nás zavede do pokojů. Bráchy do jednoho pokoje, otce do druhého a mě zavede do pokoje v jiné chodbě. V dveřích se ještě otočí.

,,Vaše zavazadla tu budou hned. A měl byste vědět, že všichni tady akceptujeme přání pana Eyese. Rozkazy pana Kasado jsou na druhém místě“ dodá a odejde.

Tak teď chápu proč mi ten náramek nesundali. Dostal jsem se do pěkné bryndy.

Po chvíli uslyším zaklepání a dovnitř vejde sluha, který nese moje zavazadla. Těch kufrů je tolik, že je mi hned jasné kam se poděli mé věci. Jakmile se dveře zavřou tak se vrhnu ke kufrům a prozkoumám obsah. Do skříní dám jen pár věcí a zbytek nechám v kufrech, které zastrčím pod postel.

Na ní si nechám jen rifle, které jsou skoro vybledlé a na několika místech prodřené a světle modrou sportovní košili s krátkými rukávy.

Mám oblečené jen džíny, když se znovu otevřou dveře. V nich stojí ten kluk z knihovny a ze zaujetím si mě prohlíží. Rychle si obleču košili.

,,Škoda“ uteče mu. ,,Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys ses nechtěl podívat po okolí.“

,,A kdo se ptá?“ otážu se ostře.

,,Já se nepředstavil?“ Diví se.,,Jmenuji se Eyes Kasado“ usměje se.

,,Tak to jsem měl být tvoje hračka?“ zeptám se jedovatě.

Úsměv mu zmizí ze rtů.

,,Nevěděl jsem, že tě k tomu tvůj otec donutí. Ale i kdyby miloval bych tě stejně. My dva patříme k sobě. Tak půjdeme na tu procházku?“ zeptá se znovu z úsměvem.

Pokrčím rameny. Nic jiného se tu stejně nedá dělat a já se rád porozhlédnu, kdybych stejně musel utéct.

 

Vyjdu za ním na chodbu a nechám nevyvést francouzskými dveřmi do parku. ,Vida další východ, pomyslím si.

 Od pravého rohu vyběhne německý ovčák. Je to ten, kterého držel Saito. Ten vykoukne zpoza rohu, aby se podíval za kým zmizel, když uvidí Eyese vrátí se na své místo.

,,Kiro no tak přestaň.“ Snaží se  uklidnit psa, který se ho pokouší srazit na zem.

,,Pojď něco ti ukážu“ chytne mě za ruku a táhne někam do zadu.

Když uvidím ohradu s koňmi přestanu se bránit a rozběhnu se k ní. Koně zbožňuji. Jezdím snad odjakživa. Opřu se o horní břevno a pozoruji je, vedle mě se opře Eyes.Mezi koňmi vznikne rozruch, jak z jejich středu vyběhne černý hřebec a se šťastným řehtáním přiběhne k Eyesovi.

,,No jo Blacku, taky jsi mi chyběl“ tulí se k velké černé hlavě.

Obrátím hlavu zpět. Nechci ho vidět jinak než jako rozmazleného spratka. Po chvíli si všimnu druhého vraníka. Stojí kousek od ostatních a pozoruje mě. Jako ve snách přelezu ohradu a pomalu jdu za ním. Za mnou uslyším vyděšené zalapání po vzduchu.

,,Nepřibližuj se k němu! Je to zabiják! Nikdo na něj nestačí! Opatrně se vrať“ v jeho hlase rozpoznám paniku.

Asi metr od něj se zastavím a natáhnu ruku. Zbytek nechám na něm.

 

,,Tak co“ promluvím na něho potichu.,, Opravdu mě chceš ublížit? Jestli jo tak, tam tak nestůj.“

Za sebou slyším hysterický hlas, který křičí ať mu podají pušku.

,Idiot jako bych mu mohl dovolit tě zabít´pomyslím si.

Kůň se na mě chvíli a pak se rozejde, zastaví se pár kroků ode mě. Pomalu skloní hlavu a přátelsky mě drcne do nastavené dlaně, pak udělá dva kroky a svou hlavu mi položí na rameno. Obejmu ho a po tváři mi steče slza. Je můj.

Otočím se a vybuchnu v smích, to co se mi naskytne za pohled, je pohled pro bohy.

Eyes stojí jednou nohou na spodním hrazení, levou rukou na vrchním, jak se ho chystal přeskočit v pravé natažené ruce drží pušku a s otevřenou pusou a s překvapeným výrazem v obličeji, stojí celý strnulý jako by zkameněl.

Jeden z podkoních stojí za ním taktéž otevřenou pusou, nechápavým výrazem a prstem na pravé ruce ukazujíc na nás.

Po chvíli Eyes zavrtí hlavou.

,,Tak to je poprvé, kdy na sebe nechal dobrovolně sáhnout. Jmenuje se Satan a je tvůj.“ Dodá a podá ještě zkoprnělému podkonímu zbraň.

,,To je špatné jméno. On se jmenuje Fulmen“ řeknu a víc to nerozvádím.

U koní jsme do večera, než je čas na večeři.

 

,,Tak jak jste se bavili u koní kluci?“ Zeptá se pan Kasado.

Na můj nechápavý pohled reaguje pokrčením ramen.

,,Viděl jsem vás z okna. A domyslel jsem si, že se bude chtít pochlubit Blackem. Je to jeho miláček“ vysvětlí.

,,Překvapuje mě, že se stará i o něco jiného než hledání otroků“ řeknu jedovatě a hodím očkem vedle sebe.

Na začátku seděl u otce a vedle něho bylo místo, které jsem ignoroval a sedl si na druhou stranu stolu. Nevím jestli normálně pořádají nějaké společenské večeře, ale stůl pro patnáct lidí je, pro šest osob, přece jen velký.

 To se mu samozřejmě nelíbilo a než jsem se nadál tak seděl vedle mě a pohledem mě varoval ať se ani nehnu. Přesvědčivý byl hlavně Saito a jeho významný pohled. Nechtěl bych se mu dostat do rukou, když je naštvaný.

,,Ty jsi s nim byl venku?“ Procedí skrz zuby naštvaně otec.

 Poté co jsem mu zkazil ,obchod´je na mě dobře nabroušený. Ještě, že mám byt o kterém neví a nemusím u něho bydlet. Odkázala mi ho mamka, když zemřela, spolu s docela vysokým kontem. O tom neměl táta naštěstí ani potuchy, jinak bych byl bez něj.

,,Ty mi nemáš co říkat, kdy budu venku a s kým. Na to jsi ztratil právo po tom cos udělal.“ Odrazím ho stejně vztekle.

,,Ty spratku, ještě pořád nejsi plnoletý a dokud budeš bydlet pod mojí střechou tak mě budeš poslouchat“ vypění.

,,Hmmm tak to mám štěstí, že to tak dlouho nebude. Jinak bys byl schopný mě prodat na trhu z bílým masem, kdyby prodávaly vhodný barák“ procedím skrz zuby a vstanu.

,,Nějak mě v téhle společnosti přešel hlad doufám, že mě omluvíte“ dořeknu a se vtyčenou hlavou vyjdu z jídelny.

Ještě stačím zahlédnout pana Kasado jak se pokouší skrýt smích zakašláním a ohromený výraz ostatních, než za sebou třísknu dveřmi. Vztekle vydupu schody a zatočím do své ložnice. První co udělám je že se vrhnu k oknu. Moc vysoko není to bych skočil ale zarazí mě něco jiného. Pod oknem s vyplazeným jazykem sedí Kira a dívá se přímo na mě. Vztekle zabouchnu okno a sednu si na postel. Kdybych nevěděl, že je to pes, řek bych, že mi čte myšlenky a ještě má ze mě srandu.

Jsem po tom dlouhém dni unavený. Tak se jdu osprchovat a hned jak zalehnu usnu.

 Ani neslyším dveře, které se asi po hodině otevřou a necítím jak si ke mně někdo lehne a přitulí se.

Další dny mají stejný scénář. Jakmile se potkáme s otcem tak na sebe buď vrčíme nebo se spolu nebavíme. Když se stane, že se setkáme ve stejném pokoji tak s vysoko vztyčenou hlavou odkráčím. Jemu už nemám co říct.

Snažím se být co nejvíc venku. A to se mi daří. Jsem buď u Fulmena nebo pěšky prozkoumávám okolí. Většinou mě dělá doprovod Eyes s Kirou. A ve dnech, kdy se mnou není, tak ke své hrůze cítím, že mi ty věčné narážky nebo nekonečné prupovídky, chybí.

Tak uběhne celých čtrnáct dní a nastane den odjezdu.

,,Opravdu odjíždíš? Vážně se mnou nechceš zůstat?“ zeptá se naposledy Eyes.

,,Ne, já mám svůj život a ty do něj nepatříš“ odbudu ho a nastoupím bez ohlédnutí do auta. Opřu si hlavu o sedadlo a s úlevou zavřu oči. ,Konečně ten horor končí´pomyslím si.

Nebo ne?

 

,,Ty to myslíš vážně!“ uslyším jekot, až v pokoji kde si právě dobaluji věci.

,,To si myslíš, že jsem mluvil do větru?“ Odstřelím odpověď zpátky.

,,Skutečně si myslíš, že po tom cos mi provedl nad tím jen tak mávnu rukou a budu dělat, že se nic nestalo? Já myslel, že mě znáš až moc dobře, abys věděl že to nemám v povaze“ dodám z drzým úsměškem, když sejdu dolů.

,,Jo to jsem si myslel“ zabručí potichu pod vousy, abych to neslyšel má smůlu, sluch mám dokonalý, když tvrdě nespím.

,,Co když ti to nedovolím?“ Zkouší to po dobrým.

,,Ty mě máš za takového idiota nebo zkoušíš co vydržím?“ zeptám se udiveně.

Z vrchu dolehne hlasité sténání a táta jen zbrunátní. To, že ti dva spolu spí se dozvěděl hned jak jsme se vrátily. Jak?

 Jednou přišel domů o něco dřív a našel je přesně jako já před pěti měsíci. Přímo v tom nejlepším. Nebo spíš našel Patrika jak leží na Alexovy a snaží se s něho sundat košili. Ten výraz byl k popukání, jestli jsem takhle vypadal já tak se nedivým, že ze mě měli srandu. Sice se snažil o to je rozdělit, ale po tom co ho Patrik, ne příliš šetrně, vypakoval ze dveří s dodatkem , Ty nám do toho mluvit nebudeš´si to rozmyslel a snažil se to ignorovat. Bráchové mi nevědomky dali další zbraň.

,,Jsem tvůj otec a ty mě musíš poslouchat!“ snaží se jít na mě s autoritou.

,,A od které doby? Co jsi mě snažil prodat nebo co jsi zjistil, že mám víc peněz než ty“ zjišťuji ironicky.

,,Já na tebe pošlu socialku“ snaží se mě vydírat.

,,Jistě jen nevím jak se budou tvářit na to, že jsi mě chtěl prodat za barák. Nebo spíš na to, že bráchové spolu spí“ zlomyslně mu vrátím stejnou mincí.

Na to nemá odpověď, tak se vytočí na patě a třískne vchodovými dveřmi. Pokrčím rameny. Jde do hospody jak má poslední dobou ve zvyku.

Vyběhnu nahoru a kopnu do jejích dveří. Křiknu na ně, že šel do hospody a já jedu k sobě i s kufry. Zahučí něco neidentifikovatelného, co radši ani neluštím, a s posledním kufrem v ruce sejdu dolů. Před vchodem už na mě čeká taxík a společně naložíme kufry. Poté nasednu a nechám se odvézt na svou novou adresu.

 

Doma rychle vybalím kufry, které schovám., Ještě nakoupit a je hotovo´pomyslím si spokojeně. Za týden začíná škola, kam se fakt těším. Nastupuji na Pedagogickou školu obor Informatika a Tělocvik možná si přidám i matiku docela mě baví. Třetí si můžeme přidat i na začátku roku.

Jak jsem se těšil, že z domu vypadnu tak teď se proklínám. Mám teď dost času přemýšlet. Pořád se mi hlavou honí začátek léta a jeho události. Je to k zešílení. Pořád mám před očima jeho tvář i jeho smutný pohled, když jsem odjížděl.

Za další tři dny, kdy ho nemůžu dostat z hlavy a konečně si uvědomím proč mi chybí, se rozhodnu. Musím ho znovu vidět. Určitě na něho přestanu myslet, když ho znovu uvidím.

Nasednu na autobus, který míří na jih Moravského krasu. K letohrádku se dostanu kolem druhé odpoledne a tam mě čeká šok. Nejenže pan Kasado tam není, ale dozvím se , že letohrádek prodal a vrátil se do Japonska.

Domů se vrátím ve špatné náladě, která se mi ještě zhorší, když uvidím Alexe jak se opírá o zeď nedaleko dveří.

,,Co tu děláš?“ vyštěknu na něj nepřátelsky.

,,Hledal tě“ pokyne bradou na druhou stranu chodby a odejde.

Podívám se tím směrem a spadne mi brada. Stojí tam Saito a ve tváři má ustaraný výraz. Pozvu ho dál.

,,Proč jste přišel?“ zeptám se ho, když sedíme v obýváku u čaje.

,,Jde o Eyese.“ Jde přímo k věci. ,,Věř mi, kdyby to nebylo vážné tak mě v životě nevidíš, ale z tohohle ho můžeš dostat jen ty. Jde o to, že od té doby co jsi odjel, tak nepromluvil, jí jen z donucení a to ho musíme citově vydírat. Chodí od ničeho k ničemu nebo naopak sedí a nic ho z letargie nedostane. Nevšímá si Kira, nemá zájem o koně, sport, zkrátka o nic.“ Povzdechne si.

 ,, Nevíme co dělat. Ze začátku jsme si mysleli, že to přejde, ale spíš se to zhoršovalo. Teď to došlo do takového stádia,že pokud se to do týdne nezlepší budeme ho muset hospitalizovat v psychiatrické léčebně. My sním nic nesvedeme.“

Sedím úplně zkoprněle. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že ho poslal Eyes, ale tohle…?

,,Víš kde jsem dnes byl Saito?“promluvím po chvíli tiše.

Tázavě se na mě podívá a zavrtí hlavou.

,,Jel jsem na letohrádek Azdecky. Chtěl jsem ho vidět a ujistit se, že k němu nic necítím. Ale nebyl tam a letohrádek byl prodán. Tak jsem odjel. Nevím co k němu cítím a nikdy se to nechci dozvědět. Je mi líto“domluvím tiše. Je mi líto, že tu naději, kterou jsem viděl v očích, musím uhasit.

,,Rozumím, škoda, že to vidíte takhle. Mohli jste být šťastní,ale vaše rozhodnutí vám vymlouvat nebudu. Kdyby jste si to rozmyslel, tak odjíždím zítra v šestnáct hodin z Ruzyně. Budu vás čekat. Jestli tam přijdete budu vědět, že ho máte aspoň trochu rád. Pro případ, že by jste nepřišel, nevyčítejte si to a sbohem“ s tím položí letenku na stolek a zvedne se k odchodu.

,,Počkejte, jak jste mě našel?“ zarazím ho ještě.

,,Znal jsem adresu vašeho otce. Když jsem tam přišel bylo mi řečeno, že už tam nebydlíte a vaši adresu neznal. Věděli to jen vaši bratři. Váš bratr…?“

,,Alex“ pomůžu mu.

,,….Alex mi nabídl, že mě sem dovede. Říkal něco v tom smyslu, že jste se změnil. Když jsem vás viděl dal jsem mu za pravdu a začal jsem doufat. Bohužel… No nebudu vás tím zatěžovat. Víte kde mě najít, kdyby jste si to rozmyslel.“ Za chvíli se za ním zavřou dveře.

Já sedím na gauči ještě pár hodin než se definitivně rozhodnu.

 

Stojím na letišti v Praze a rozhlížím se kolem jestli neuvidím Saiteho.

,,Takže jste přišel“ ozve se za mnou známý hlas.

Otočím se. Stojí za mnou s lehkým úsměvem na tváři. Je vidět, že se mu ulevilo.

Za chvíli hlásí náš odlet.

,,Proč jste přišel?“ zeptá se když už sedíme na sedadlech.

,,Vždycky jsem chtěl vidět Japonsko a nakonec jsem se rozhodl, že se tam přestěhuji a studovat budu tam. A když jsem dostal letenku bylo by škoda ji nechat propadnout, nemyslíte?“ řeknu nenuceně.

,,Aha.“odtuší.

Mám nepříjemný pocit, že mi vidí i do žaludku. A podle jeho úsměvu to tak bude. Nikomu nechci přiznat, že jsem se do něj zamiloval, ani sám sobě.

V Japonsku na nás čeká auto, které nás zaveze před jeho dům.

,,To sem si mohl myslet“ pronesu když se dívám na patrový dům v tradičním japonském stylu.

Za sebou uslyším tichý smích a Saito mě odvede dovnitř. Jen vejdu ocitnu se v obětí pana Kasado.

,,Díky, že jsi přišel. My si s ním vážně nevíme rady“ oddychne si.

,,Ani se nedivím, že jste to věděl“ s povzdechem se ozve Saito.

,,Tak to se asi nebudeš divit, že vím, že posloucháte především Eyese a moje přání splníte, až když to odsouhlasí“ zabručí pro sebe.

Sklidí udivený pohled Saita, ale moudře se k tomu nevyjadřuje.

,,Kde je?“ zeptám se. Musím ho vidět.

,,Ve svém pokoji. Zavedu vás tam“ ozve se Saito.

Jde přede mnou po schodech a pak chodbou, kde se zastaví před jedním pokojem. Připadám si jako posledně. Ale teď je to jiné, jdu za ním o svoji vůli.

Saito otevře dveře, strčí mě dovnitř, zavře a já uslyším klapnutí zámku. On nás tu zamkl!

,,Jděte pryč. Chci být sám“ ozve se neslyšné zašeptání.

,,To bych moc rád, ale zamkli nás“ odpovím mu.

Zakryje si uši a po tváří mu začnou stékat slzy.

,,Proč jsem se do tebe musel zamilovat Marku? Proč pořád slyším tvůj hlas? Proč jsi odjel?“ vzlyká.

,,Protože jsem byl natvrdlí pitomec“ odpovím sebe kriticky.

 

Nevěřícně zvednu hlavu. ,To přece není pravda, vždyť tam zůstal´projde mi hlavou. Pohlédnu ke dveřím.

Stojí tam opřený o dveře, na tváři typický úšklebek, který se mi vždycky líbil, a z očí mu tečou slzy.

 

Dívám se jak zvedá hlavu a otáčí ji ke mně. Při pohledu na něj mě vyhrknou z očí slzy. Tolik se změnil.

Rozcuchané vlasy mu  spadají na ramena, vyhaslí pohled a tak vyhublí, že bych si ho spletl s kostrou.

Pomalu vstane a přejde ke mně. Dotkne se mé tváře, nejspíš vůbec nevěří, že tu jsem. Pak mě prudce obejme

,,Už mě neopouštěj. Nikdy už mě neopouštěj“ mumlá potichu pořád dokola.

,,Neopustím tě. Byl jsem blbec, když jsem odjel“odpovím a trošku ho odstrčím, abych si ho prohlídl.

,,Nejdřív tě, ale musím vykrmit. Nechci objímat kostru měl bych modřiny“zabručím.

Uslyším tichý smích. Přitáhnu si ho zpátky abych ho políbil, když v tom někdo rozrazí dveře.

Saito. V ruce drží klíč a za ním vykukuje pan Kasado. Podívám se na Eyese a na chvíli ho pustím. S roztomilým úsměvem, před kterým by utekla kobra, vytrhnu klíč ze Saitových rukou, vystrčím je za dveře, kterými následně třísknu a zamknu zevnitř. Následné bouchání ignoruji.

Přitáhnu si Eyese do náruče a konečně mu dám první polibek z mnoha.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To sa mi paci.

(Haku, 18. 11. 2009 19:12)

Ahoj,prisla som domov s naladou tak na bode mrazu,zapla pocitac,hupsla na Tvoje poviedky a stabilizuje sa to.Vazne dakujem,dobre sa mi cita co pises.pa

:* .....

(Katy, 16. 6. 2009 16:07)

Hmm...nebylo by možné, napsat pokračování...? Je to moc povedené...a skvěle se to čte :*

***

(Wendy, 5. 5. 2009 15:23)

Moc krásná povídka...má štěstí, že na to letiště šel, protože jinak by dosta-nebo autorka *hluboké zamyšlení*
xD...krásné;-)

jéé

(Aki, 5. 3. 2009 11:32)

Tak to bylo zajímavý. hodně. Tohle se jen tak nevidí.
Líbí se mi to :D

^_^

(Sax, 18. 2. 2009 10:51)

Pěkně... příběh se mi líbil... byl zajímavý a docela mě dostalo to, že hledal semeho... ^_^ to se jen tak nevidí...

;)))

(riki-kun, 16. 2. 2009 20:41)

inaaaaa haluz vazne super --- trocha som sa aj videl v tom Eyesov, perfektne idem dalej citat

;O)

(nenasan, 15. 2. 2009 15:47)

Hooooo zly otec zlyyyy ;) ... hmm zaujimavy pribeh .. vazne sa podaril ;D