Host z Okinawi - 8.část
Odjezd
Ráno mě vzbudí zvonění telefonu. Protáhnu se a pčiknu.
,,Lenny tys nachladl?“ zamžourá na mě Roy.
,,To je v pohodě, ale zvonil nějaký telefon“ poznamenám.
Roy se doslova vymrští a popadne podobný telefon jaký mě darovali včera. Zvedne ho při dalším zazvoněním. Chvíli poslouchá a čím díl to trvá tím víc se mračí. Nakonec zavěsí a opře se o skříňku.
,,Stalo se něco?“ zeptá se Leon.
,,Musíme se vrátit o tři týdny dřív neboli dnes“ řekne vztekle. Místo radosti se mě překvapivě zmocní smutek. Vstanu a vběhnu do sprchy kde si pustím vodu. Je mi jedno, že je studená hlavně, že přehluší vzlyky, které se derou ven.
,,Broučku vždyť budeš nemocný. Je úplně ledová“ zaslechnu zděšený hlas Leona.
,,Ty pako“ zaláteří Roy a vytáhne mě ze sprchy. Začne mě utírat ručníkem.
,,Půjdeš hned do postele, přinesu ti pyžamo“ otočí se Leon.
,,N-ne jdu do školy mám jen rýmu“ zajektám zuby.
,,Jsi normální? Z toho můžeš mít i zápal plic“ dá se do mě Roy.
,,A nemáš ho v hlavě? Obyčejná rýma nikoho nezabila“ odseknu a jdu se obléct. Přes rameno přehodím tašku a vyjdu ven.
,,Lenny počkej zapomněli jsme ti říct, že sebou vezmeme i mazlíčky. Musí projít aspoň základním výcvikem“ stáhne mě Roy zpět.
,,Je to nutné?“ zamračím se.
U nich bych měl aspoň nějakou skrýš a nemusel bych courat venku.
,,Bohužel jo. U tebe jsme to umluvily, ale tohle ne napůl už jsou takže stačí, když si zapamatují pravidla. Budeme ti volat jak nejčastěji to bude možné. A tvůj telefon nikdy neodmítneme“ přitáhne mě Roy do náruče.
Prudce se vytrhnu a vyběhnu ven. Do školy nejdu. Všechno dohoním hravě. Někdy se vyplatí být inteligentní.
Courám se po městě a dívám se co se kde změnilo. Nějakým způsobem se dostanu k letišti. Roy s Leonem zrovna nastupují a pokud vidím správně mají vlhké oči a i mazlíčci popotahují. Rychle zamířím pryč, než tam vtrhnu a začnu se doprošovat, ať mě vezmou sebou.
Spustí sed déšť. Neutíkám se skovat jako ostatní. Vítám ho, vždyť on jen vyjadřuje mé pocity.
Loudám se městem a snažím se přijít na to, co mi na tom krucinál vadí?
Nebude mě nikdo obtěžovat. Nikdo mě nebude budit o půlnoci kvůli sexu. A hlavně v pokoji opět budu sám. Ale proč mě to vůbec neláká?
Povzdechnu si a zajdu do rychlého občerstvení na oběd. Potom se vydám domů.
Ve dveřích mě přivítá facka.
,,Kde jako jsi? A jak to, že jsi nebyl ve škole?“ zaječí máma. Vůbec jsem netušil, že bude doma.
,,Nechtělo se mi“ pokrčím rameny.
Za odpověď schytám další, ale je mi to jedno. Je mi moc velká zima na to abych nějak reagoval. V pokoji se převléknu a skrčím se v posteli. Snažím se nějak zahřát, ale nejde to.
Rozkašlu se. Po chvilce přestanu kašlat a zmizí i zimnice. Vyčerpaně usnu.
,,To snad není pravda! Já ho volám k večeři a milost pán si klidně spí“ rozčiluje se máma.Trhnutím se probudím.
,,Já jsem usnul?“ podivím se.
,,No já ne a pohni si. Jídlo je na stole“ odsekne máma a jde pryč.
Udiveně se za ni koukám. Tohle nebylo zvykem. Když jsem usnul nebo tak mě nechala být klidně i bez večeře. Bylo ji naprosto jedno jestli jsem nebo nejsem ve škole.
Zvednu se prohrábnu si, abych jim dal nějaký tvar a vydám se dolů. Ztěžka dosednu za stůl a zamžourám na talíř před sebou.
,,Nevejrej na ten talíř jako by měl utéct a jez“ pobídne mě máma.
Vezmu lžíci a začnu jíst. Při tom horečně přemýšlím co se k čertu stalo. Takhle byla milá naposledy těsně před tím, než mě nachytala jak se líbám s klukem.
Konečně dojím a odnesu si talíř do kuchyně. Když se vrátím máma přede mě položí lístek.
,,Tady máš omluvenku na dnešek a zítra do školy“ oznámí máma a odejde z kuchyně.
Zkoprněle stojím u stolu a mžikám na omluvenku, teď mi dojdou i poslední slova. Vezmu omluvenku a jdu do svého pokoje.
Popadnu telefon a u spolužáka zjišťuji kde skončily a jaké mají úkoly. Vysvětlím mu jednoduše matiku a sednu k úkolům.
Za hodinku a půl nemám co dělat a tak si pustím počítač. Podívám se do diskuzí odkud se hned vypařím. Zapnu ICQ je to tam stejné vypnu ho a surfuji po internetu.
Občas narazím na blok, co mi padne do oka a tak ho projdu podrobněji.
Znovu najedu do diskuzí a kliknu na jeden odkaz. Vyskočí mi tam heslo. Zamrkám. Po chvilce váhaní tam dám své jméno. Místo, aby mě to odmítlo se zobrazí místnost. Je tam asi pět lidí. Jeden mě osloví.
Trey: Vítej mezi
freedmany Lenny chceš se zapojit do hovoru?
Odmítnu. Víc si mě nevšímají a kecají dál mezi sebou. Pomalu se odhlašuji jeden po druhém. Udělám to taky a vypnu počítač.
Mrknu na hodiny a rychle zaběhnu do sprchy a pak do postele. V momentě usnu.
Ostré zvonění telefonu mě probudí ze spánku. Vyskočím a zapotácím se. Seberu rovnováhu a popadnu telefon. Pozdě přestane zvonit. Povzdechnu si a jdu do sprchy. Vůbec nemá cenu jít ještě do postele. Obléknu se a seběhnu dolů. Nikdo tam není, tak se připravím snídani a sobě svačinu. Dřív než někdo přijde zmizím z domu.
Ve škole odevzdám omluvenku a jdu si sednout. Skoro celou hodinu mě trápí suchý kašel. Snažím se ho skrýt jak nejvíc to jde.
,,Lenny víš, že Lief a ostatní se zničehonic odstěhovali? Jejich rodiny zůstaly, ale oni ne není to divné?“ vyvalí na mě o přestávce spolužák.
,,Ani ne třeba se rozhodli přestoupit na jinou školu daleko a šli na kolej. Budou mi tu chybět byla s nimi legrace“ odpovím co nejlhostejněji a dám se do přípravy na další hodinu.
,,Hm to je také pravda a kam šli nevíš? V poslední době jste byly pořád spolu.“ Snaží se ze mě vytáhnout informace.
,,To teda fakt nevím. Tak blízcí jsme si zas nebyly“ odpovím klidně.
,,To je škoda a hele nemáš na ně číslo?“ pokusí se znovu.
,,No to teda nemám. Nevíš kde bych ho sehnal?“ zeptám se překvapeně.
,,Aha to je taky fakt“ řekne zklamaně a jde si sednout na své místo.
Zavrtím nad tím hlavou. Oni si snad myslí, že když jsme spolu kamarádily musím naprosto nutně vědět kde jsou.
,Stejně by mě zajímalo kde jsou´ pomyslím si, opřu si hlavu o ruku a koukám se ven, kde opět začalo pršet.
Z těží přežiji do konce vyučování protože se do mě dá zima. Pak se přežiji a začnu se loudat domů.
,,Lenne počkej jdu stejným směrem tak tě skovám pod deštník“ zavolá na mě spolužák, který se zrovna přezouvá.
Zavrtím hlavou a pro jistotu se pustím jinou delší cestou, aby mě nedohonil. Zbožňuji cestu deštěm. Courám se městem a nakukuji do výloh, jen pro to abych co nejvíc protáhnul cestu domů. Tam dorazím dobře o hodinu později.
Otevřu si a očekávám facku hned ve dveřích. Nic. podle bot poznám, že ještě nejsou doma a rychle zapadnu do pokoje. Převléknu se a ne okamžik si lehnu.
,,Lenne večeře tak kolikrát tě budu volat?“ zaječí máma na schodech.
S obtížemi se posadím a prohrábnu si zpocené vlasy. Nechápu jak můžu být zpocený, když je v pokoji taková zima. Rychle se skočím osprchovat a oblečený do čistého se dostavím do kuchyně. Bez zajmu začnu jíst.
,,Jak bylo ve škole?“ přeruší mama ticho.
Málem mi zaskočí rýže a já se rozkašlu. Táta mě uhodí do zad.
,,Aby ses nám neudusil“ napomene mě.
,,Omlouvám se“ vyhrknu se slzami v očích.
Aniž bych odpověděl na původní otázku začnu do sebe házet jídlo. Rychle odnesu talíř a vyběhnu do svého pokoje.
Pustím se do úkolů. Máma mě za tu dobu přijde zkontrolovat třikrát.
Konečně skončím a převléknu se do pyžama. Vykouknu a zkontroluji jestli už šli spát. Šli.
Zapnu počítač a místo abych se pustil do prohlížení webu zapnu rovnou diskusní místnost. Tentokrát mě to pustí bez hesla přímo do místnosti.
Trey: Ahoj Lenny ani
dnes se nechceš pustit do diskuze?
Znovu odmítnu. Jak tak pozoruji je jich tu víc než včera, usoudím. Jde na mě spánek, tak se rozloučím a vyjdu z místnosti. Do postele zapadnu zrovna ve chvíli, kdy se rozlétnou dveře a dovnitř nakoukne máma. A to jsem myslel, že spí.
Zavřu oči a předstírám spánek.
,,Lenny vstávej kolikrát tě mám budit jdeš do školy“ zacloumá se mnou máma.
S obtížemi rozlepím oči a sednu si.
,,Vždyť už vstávám“ zamumlám a rozklepu se zimou. Převléknu se a seběhnu dolů. Mrknutím na hodiny zjistím, že mám zpoždění a bez snídaně a svačiny vyběhnu z domu.
Ve škole se nedokážu absolutně soustředit. Stěží napíšu test z matiky. Trochu se zhorší kašel. Učitelka toho má dost a pošle mě domů.
Pochopitelně nejdu a loudám se po městě. Domů dojdu jen chvíli před tím než dorazí máma.
Ze skrýše vytáhnu telefon a zkontroluji jestli mi náhodou nevolaly. Nic ani zprávička. Zdá se, že na mě zapomněly.
S povzdechem ho znovu skovám a z normálního zavolám spolužákovy, abych zjistil úkoly které hned udělám.
Bouchnutí domovních dveří mi prozradí, že přišla máma.
,,Můžeš mi vysvětlit jak to, že jsi odešel ze školy dřív?“ zaječí na mě, když rozrazí dveře.
Polekaně vzhlédnu.
,,Jak to víš?“ zeptám se ji se sevřeným krkem.
,,Jak to vím? Ty zmetku volaly mě ze školy, že jsi nemocný takový nesmysl! Zítra tam poklušeš a koukej se tvářit normálně, aby neřekli tak na tělocvik tě omluvím“ ječí až se hory zelenají, je mi to jedno chci hlavně spát.
Všechno ji odkývám, abych měl klid a hned jak zavře dveře se svalím na postel a usnu.
,,To tě zas musím budit ty kreténe?“ zaječí máma až se proberu.
,,Však už stávám“ zachrčím. Chvilku nemůžu popadnout dech, ale nakonec se vypotácím a převléknu. V šuplíku vyhrabu nějaké prášky a spolknu je. Za chvíli se mi udělá líp a já jdu do školy. Nemám dokonce ani hlad.
Ve škole jsem pod pečlivým dohledem učitelů. V tělocviku mě posadí na lavičku u topení a nechá mě tam po celou dvouhodinovku. Jsem rád mám trochu potíže z dýcháním a nevím jak bych to ustál. Konečně je konec vyučování a já zamířím domů. Celou cestu mě doprovází spolužák.
Vejdu a rozhlédnu se nikde nikdo.
,,Lenny okamžitě pojď sem!“ zavelí máma.
Vejdu do obýváku a zděšeně strnu na prahu. Na konferenčním stolku se kupí moje mangy a vedle leží telefon co jsem dostal od Roye a Leona. Cítím jak mi z obličeje mizí zbytek barvy.
Máma ke mně přejde a začne mě fackovat.
,,Hajzle to jsi dostal za to, žes jim dělal kurvu? Myslíš, že jsem to nevěděla?“ vříská.
Odněkud vytáhne řemen a začne mě s ním mlátit. Když s tím skončí párkrát do mě kopne. Pak přejde ke stolku a mangy nahází do krbu kde je zapálí. Telefon strčí do kapsy pak mi sebere i ten můj a dovleče mě do pokoje.
,,Tak zítra si pro tebe přijdou s kurvou v domě žít nebudu“zabouchne dveře a zamkne.
Skočím ke stolu a zůstanu na něj zděšeně zírat z počítače je změť plastu a drátů. Totálně rozbitý. Moje poslední šance volání o pomoc zničena. Teď zbývá čekat jen na noc a pokusit se o útěk. Stočím se na posteli a usnu.
Probudím se chvíli před půlnocí. Z pod postele vytáhnu boty. Skoval jsem si je tam pro moje tajné procházky. Obuji se a otevřu okno.
Jen v triku se opatrně protáhnu oknem a stoupnu na nedalekou silnou haluz.Bundu jsem nechal dole a dost pochybuji, že mě tu nechala něco na oblečení. Přejdu ke kmeni a opatrně slezu na zem.
Pod ním se musím chvíli vydýchat než se dám do běhu. Rychle zmizím ve městě. Zanedlouho se do mě pustí zima. Dostanu se do neznáme čtvrti.
,,Podívej se na toho kolouška musím ho mít“ ozve se za mnou opilecký hlas.
Polekaně se ohlednu a uvidím dva dospěle muže jak se vydají směrem ke mně. Na nic nečekám a dám se do běhu.
Míjím jednu uličku za druhou a nakonec do jedné zahnu. Po pár metrech narazím na vysokou zeť. Slepá ulička. V panice se rozhlédnu v rohu uvidím hromadu odpadku. Skočím k ní a zahrabu se co nejvíc. V dalším okamžiku uslyším kroky, které se zastaví kousek ode mě.
,,Krucinál kam zmizel? Jasně jsem vyděl jak zahýbal sem“ rozštiluje se opilecký hlas.
Modlím se ať nezačnu kašlat.
,,Nevím možná jsi měl halucinace“ zasměje se druhý.
Zvuk přiraženého těla na zeť.
,,Já ho musím mít“ zařve opilecký hlas.
Pak následují vrávoravé kroky směrem k východu. V momentě kdy zmizí docela se rozkašlu. Nejsem schopen se pohnout a tak zavřu oči s přáním ať mě nikdo nenajde.
U ústí uličky se zastaví postava v černém plášti.