Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1 část z Cyklu Bílé pírko - Smím se rozloučit?

28. 10. 2008

Bílé pírko

 

 

Nočním nebem se vznášelo bílé pírko.Dopadlo na zem před chlapce,který se vrací domů.Sehnul se a sebral ho.Držel ho v ruce a prohlížel si ho.Strčil si ho do batohu,aby ho neztratil.
Vešel do domu a rovnou zamířil do svého pokoje.Neměl chuť si povídat z někým z rodiny.Stejnak ho všichni ignorujou.Vešel do pokoje a vytáhl z batohu pírko.Položil si ho na polštář a přešel ke stolu.Sedl si a začal studovat.Chtěl se dostat na uměleckou školu někam daleko od jeho rodiny.Dařilo se mu ve škole patřil k nejlepším jako v hodině kreslení,tak i v jiných hodinách.Je poslední rok a už je jisté že vystuduje z diplomem,takže se bez potíží dostane na uměleckou školu.
Za okno na balkon se snesl muž se sněhově bílými křídli na zádech.Podíval se na něj.Místo toho aby zaťukal nebo aby odletěl si sedl na zábradlí a pozoroval toho chlapce u psacího stolu.Asi po hodině chlapec usnul a anděl se teprve teď odhodlal vstoupit do pokoje.Přešel k němu a klekl si.Jemně ho vzal do náručí a přenesl ho do postele.Jemně ho položil a hlavu mu dal na polštář vedle toho polštáře s pírkem.Přikryl ho a políbil ho na čelo.Odstoupil od něj a začínal si prohlížet jeho pokoj.Všiml si že má všude knihy a na zdi má pověšený diplom.Ještě na chvíli si sedl na židli a pozoroval jeho spánek.Spal klidně ale přesto si anděl všiml že spod víčka mu vyklouzla slza.
Začalo svítat.Chýlilo se k novému dni.Anděl radši odešel z jeho pokoje.Ještě si sedl na zábradlí a zadíval se do vycházejícího slunce.Dívá se na něj několik hodin.Slyší zvonit budík.Podíval se nazpátek do pokoje a vzlétl do nebe.
Chlapec se probudil.Vstal a šel se opláchnout.Oblékl se a připravil si věci do školy.Vyšel ze svého pokoje s taškou na zádech a bez snídaně vyšel směrem do školy.Po chvíli se k němu přidali jeho kamarádi a společně došli do školy.Dneska se měli vyplňovat přihlášky do různých škol.On a jeho kamarádi vešli do třídy.Zamířil do své lavice a nevšímal si dívek,kterého pozorovali,aby taky ne.Je hezký,chytrý a dobrá partie ale ani jedna z dívek u něj nemá šanci a nikdy mít nebude.

Cink – cink….
Cink – cink….
Cink – cink….
Cink – cink….

 
Ozval se zvonek a do dveří vešel jejich učitel angličtiny.V jedné ruce měl svou aktovku a druhé ruce asi držel přihlášky na školy.Hned na začátku hodiny je rozdal.Tvrdil,že když je rozdá teď budeme mít víc času na rozmyšlení.On se ale rozmýšlet nepotřebuje.On ví na co chce jít.Co chce vystudovat.Tak se nerozmýšlel a začal vyplňovat přihlášku.
Najednou za zády ucítil,že se ho někdo dotýká,ale to není možné on totiž sedí v poslední lavici v řadě u okna.Nechal to být a dal se znovu do vyplňování přihlášky.
Po chvíli vstal a odnesl přihlášku učiteli.Učitel si jí hned začal pročítat.
„Tak Andreji,tak ty chceš jít opravdu na uměleckou školu?No doufám že ti to vyjde a divil bych se kdyby ti to nevyšlo,když máš nejlepší prospěch z celé školy a taky hrozně krásně kreslíš“prohodí ke třídě.
„Taky doufám pane profesore že to vyjde“odpověděl mu ze zdvořilosti.Sedl si nazpátek na své místo a začal se dívat z okna.
Dneska bude určitě pršet.Kdybych mohl být v tom dešti venku“řekl si pro sebe Andrej.Zavře oči a najednou ucítil že se ho někdo dotknul.Otevřel oči a na lavici před sebou uviděl sněhově bílé pírko.Stejné pírko,jako měl doma na polštáři.Vzal si ho do ruky a zadíval se na něj.Netušil kdy ani kdo mu to pírko dal na lavici a bylo mu to celkem jedno.Položil pírko zpátky na lavici a z tašky si vytáhl svůj blok na kreslení.
Otočil ho na čistou stránku a začal malovat.Začal malovat to co mu to pírko připomínalo.
Zachvěli měl namalovaný mužský obličej s ostrými rysy a vypracované mužské tělo,a za mužem na obrázku se tyčila krásná sněhobílá křídla.Začal ten obrázek vybarvovat.Dlouhé vlasy vybarvil bíle,jeho oči udělal modré a kolem nich tmavě modrý pruh,pleť mu udělal jemně opálenou a plné rty vybarvil růžovou.Oblečení na jeho urostlém těle udělal stejně černé jako úhel a jako pozadí udělal červánky.Na horu nad postavu napsal „Rafael“ to byla poslední věc,kterou na ten obrázek udělal.Teď byl obrázek hotový a také byl velmi krásný.
Anděl,kterého maloval stál přímo vedle něj a díval se nato co namaloval.Opravdu vypadá tak jako na obrázku,dokonce ho překvapilo jak ho vystihl z jednoho pouhého pírka a to že napsal i jeho jméno.Anděl se dotkl Andrejovi ruky a pohladil ho po vlasech.Andrej se jemně otřásl,ale ne zimou ale něčím jiným.Něčím co nevěděl co to je.Nedokázal uhádnout co to je za pocit.
Učitel procházel mezi žáky a když si všiml že si Andrej maluje stoupl si za něj a pozoroval co kreslí.
„Andreji smím se podívat na tvůj obrázek?“zeptal se,protože neměl moc dobrý výhled.Andrej jen kývl a podal mu ho.Ten si ho začal prohlížet a usmál se nad tím.
„Opravdu máš talent Andreji.Ti na té škole by museli být opravdu hloupý,kdyby tě tam nepřijali“usmál se na něj a obrázek mu vrátil.Andrej mu úsměv oplatil a znovu se začal věnovat malování.
Po chvíli se znovu ozval zvonek,který ukončoval hodinu.Andrej po celí den cítí že blízko něj pořád někdo je,ale on ho nevidí.Poslední dvě hodiny mají tělocvik.Andrej vlezl do šatny a venku opřený o zeď na něj čekal ten anděl,kterého namaloval.Opíral se a čekal než se Andrej převlékne.ON netušil proč ho sleduje ale prostě chtěl být pořád blízko něj a chtěl se ho dotýkat.
Po pár minutách vešel Andrej ven a na sobě má bílé triko i kraťasy a na zádech má do ohonu svázané vlasy černé jako úhel.Jeho pleť je stejná jako Rafaela,ale jeho oči jsou světla zelené a kolem nich měl tmavě zelený pruh.Jeho krásný obličej doplňovali krásné plné rty a jeho horní ret je do srdíčka.Je vysoký a jak se zdá tak má vypracované tělo.
Píšťalka,která značila že je nástup.Chlapci stojí v první řadě a za nimi stojí dívky.Obě dvě řady jsou v pozoru a poslouchají co dnes budou dělat.
„Dnes budou dívky skákat do písku a chlapci si zahrajou fotbal.Andreji a Filipe vy dva jste kapitáni.Střihněte si a začněte si vybírat hráče“učitel ukončil svůj proslov a jak řekl Andrej s Filipem si střihli a začali si vybírat svoje spoluhráče.Po pár minutách byly rozděleni a kapitáni šly pro odlišující dresy.Andrejova skupina vyfasovala modré a Filipova zelené.
Začali hrát.Po pár minutách hry Andrejův tým vedl 1:0 a Filipův zelený tým měl co dělat aby s nimi udržel krok.Teď se s toho stal opravdoví fotbaloví zápas.Učitel dělal rozhodčího a dívky se na ně koukali.Dokonce se na něj přišli podívat i jiní spolužáci.Takoví zápas nevidí ani v televizi.
Když už se chýlil konec zápasu a tím i konec dvouhodiny tělocviku,tak jeden hráč ze zeleného družstva tvrdě srazil Andreje,který tvrdě spadnul na zem a už se nezvedal.Rychle k němu přiběhl učitel a nahmatal mu puls.Odechl si.Stále žije ale zdá se že je v bezvědomí.
„Zavolejte někdo ambulanci!“vykřikl učitel a hned jeden z fanoušku zavolal ambulanci.
Po pár minutách Andreje veze ambulance do nemocnice.Po tu dobu co jeli se ani jednou neprobral.V nemocnici zjistili že utrpěl těžký otřes mozku.Ještě ten den mu někdo ze spolužáku přinesl jeho oblečení a jeho aktovku.
Doktoři dali vědět rodině co se stalo,ale ani jeden z rodiny nepřijel.Tak tam sním byl Rafael.Seděl vedle něj na posteli a držel ho za ruku.Asi po hodině co ho dovezli do pokoje se na něj přišla podívat sestřička,aby mu zkontrolovala tep a puls.To co zjistila zapsala do jeho karty a zase odešla.Rafael s Andrejem zase zůstali osamotě.
Po tu domu co tam byla ta sestřička stál Rafael o kousek dál a když odešel vrátil se spět k němu.Tentokrát se Rafael stoupl k Andrejovi z boku.Sklonil se k němu a lehce jako motýlek ho políbil na jeho pootevřené rty.
Když ucítil že ho někdo objímá se odtáhl.Podíval se do Andrejových očí.Andrej ho chytil za bradu a tentokrát to byl on kdo začal líbat.Andrej donutil Rafaela pootevřít ústa,aby do nich mohl jeho jazyk vklouznout.Jazykem obkroužil Rafaelovo patro a začal prozkoumávat tajemství těch úst.Po dlouhém a něžném polibku se od sebe odtrhli.Jeden se dívá na druhého a ani jeden z nich neví co říct.
„Kdy jsi mě začal vidět Andreji?“Rafael prolomil ticho.
„Poprvé sem tě viděl,když ses mě dotkl při Angličtině.Jen díku tomu sem nakreslil ten obrázek,abych nezapomněl na tvou krásnu tvář a na tvé krásné oči“odpověděl mu Andrej po pravdě.Netušil jestli udělal dobře,když mu to řekl,ale to co Rafael udělal ho utvrdilo že udělal dobře.
Rafael ho znovu políbil a usmál se.Rafaelův úsměv byl jiný než ty co Andrej za celí život poznal.Z jeho úsměv je hřejiví.
„Chceš něco říct Andreji?“zeptal se ze zvláštním tónem v hlase.
„Chci,sem jedno velké ucho“tentokrát to je Andrej kdo se usmál.Rafael se sklonil k jeho uchu a zašeptal: „Miluji tě Andreji McCoyi.Miluju tě od té chvíle co jsem tě poprvé viděl“ políbil ho na ušní lalůček a odtáhl se.V Andrejových očí uviděl úlevu,lásku ale i strach.
Andrejovi po tvářích stekla slza a za ní druhá.Rafael se k němu sklonil a osušil mu slzy.Andrej ho k sobě silně přitiskl a do ucha mu zašeptal: „taky tě miluji Rafaeli anděly – uzdravovateli“ a políbil ho na tvář.Rafael ho taky objal,ale najednou mu na mysli spočinula jedna otázka.
Rafael se od něj odtáhl „Andreji,jak víš kdo jsem?“ zeptal se na tu otázku.
„No podle toho bílého pírka a taky jsem četl že jsi anděl-uzdravovatel.Vadí ti že vím kdo jsi?“ Odpověděl Andrej a zeptal se na to co ho v tu chvíli začalo tížit.
„Vůbec mi tu nevadí,ba naopak jsem rád že víš kdo jsem“ políbil Andreje na tvář a znovu ho objal.V ten okamžik byl Andrej rád že ho srazili na zem,protože kdyby se to nestalo nebyl by objímal Rafaela a nikdy by neucítil jak má jemné rty.
„Andreji smím se kouknout do toho bloku co jsi mě namaloval?“Rafael byl zvědaví sice si už zjistil že Andrej je dobrý malíř ale chtěl vědět jak moc.
„Jistě,je v aktovce“odpověděl mu aniž by se přestal dívat do Rafaelových očí.Rafael vstal a přešel k židli kde byli jeho věci ze školy.Prohrabal se taškou až našel co hledal.Vytáhl blok a sedl si na druhou židli,kterou si dal k Andrejově posteli.Začal listovat.
„To je nádhera Andreji.Takhle krásné kresby jsem ještě někdy neviděl.Opravdu máš talent“řekl Rafael aniž by se na něj podíval.Andrej se pod tou pochvalou začervenal.Rafael odložil blok,stoupl si a začal si prohlížet Andrejovo tělo.Andrej se pod tím pohledem ještě víc s červenal až byl jako zralé rajčátko.
Rafael se k němu sklonil a bez obav ho políbil.Andrej mu ten polibek vrátil.Když se od něj Rafael odtrhl,tak nesouhlasně zavrčel.Chtěl cítit jeho blízkost.Chtěl cítit blízkost milované osoby.
„Promiň Andreji,ale musím nachvíli odejít si něco zařídit.Vrátím se,ale radši na mě nečekej vrátím se někdy pozdě večer,“řekl mu „a nehodlám o tom diskutovat můj malý andílku“znovu se k němu sklonil a znovu ho políbil na rty.Opravdu nechtěl diskutovat o tom co chce udělat.Přešel k oknu,otevřel ho a tiše vyklouznul ven.
Vrací se k největšímu a k nejmocnějšímu které zná.Vrací se poprosit boha o jednu jedinou věc.Když tam doletěl on na něj už čekal.Bylo na něm vidět že ví a co chce požádat a vůbec se mu nelíbilo že by přišel o jednoho z andělů,ale ví že by ho tu neudržel. 
„Opravdu to chceš udělat Rafaeli?Opravdu se chceš vzdát věčného života?“ptal se ho rovnou.Nechtěl to prodlužovat.
„Ano pane chci.Chci být s Andrejem až dokonce života a nechci se dívat na to jak on stárne a já sem pořád stejný“odpoví popravdě a přesto se mu nepodívá do očí.
„Nuže dobrá Rafaeli splním ti tvé přání.Zasloužíš si být znovu šťastný,ale mám pár podmínek“až teď se na něj zpříma podíval.
„A jaké můj pane?“zeptal se bál se že to bude něco hrozného.
„Tak za prvé si najdeš byt a práci.Vím že ty umíš všechno.Vím že ses hodně věcí naučil za ty staletí.Za druhé budeš na Andreje hodný a budeš ho navěky milovat,protože i on si zaslouží pravou lásku.Za třetí ti nechávám tvou moc léčit.A za čtvrté ti to musím schválit jak byt tak i práci.Do té doby než si najdeš byt a práci se nesmíš s Andrejem vidět.Rozumíš mi Rafaeli?“řekl mu své podmítky ale ta poslední věta co řekl ho bodla u srdce.
„Ano pane rozumím a smím se s ním aspoň rozloučit?“doufal že bude smět.
„Ne nesmíš.Jestli tě uvidí za tu dobu než se staneš člověkem zemřeš ale smíš mu napsat dopis“řekl a věděl že tím Rafaela hodně zranil ale nedá se nic dělat.
„Děkuji vám pane“uklonil se a odešel.Zamířil do svého pokoje ignorující vše kolem.Sedl si ke stolu a začal psát:

Můj malý andílku,
vím že teď na mě čekáš a já nepřicházím,ale nesmím jestli chci, aby se splnila ta věc kterou dělám.
Omluvám se že ti o neříkám do očí,ale mám to zakázané.Tedy mam to zakázané na určitou dobu a až ta doba uběhne znovu se setkáme.Doufám že na mě počkáš,ale vím že se to nemusí stát.
Tolik bych těl znovu spatřit tvé krásné oči, políbit tvé něžné rty nebo hlídat tvůj spínek ale věř že já u tebe budu.Budu u tebe celím s vím srdcem.

 Zatím sbohem má lásko Rafael

Zakládá dopis do obálky a ještě k dopisu přidá řetízek z bílého zlata a jeho přívěšek byla černá andělova slza.Ta slza je jediná,kterou prolil jako anděl.Zalepil obálku a šel na spět ke svému pánovi,aby mu předal dopis.Když mu ten dopis předával ani se na svého pána nepodíval,protože měl co dělat,aby zadržel své slzy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

raz zo mna bude skolska inspektorka :D

(Jossete, 13. 4. 2010 18:19)

s andrejom si sa mala viac pohrat, nez sa zamiloval do rafaela. anjel je anjel, ti sa vedia zamilovat na prvy pohlad velmi lahko.
daj si pozor na cas, v ktorom pises - bud len v minulom alebo len v pritomnom. a mala by si sa naucit len jedinu vec: slovo bodka medzera slovo. to plati aj pri ciarkach a uvodzovkach.
inak si myslim, ze pises uzasne a velmi putavo, mas prirodzeny talent na pisanie a treba ho rozvijat dalej. tvoje kvality su vysoko nadstandartne, ked to porovnavam s priemerom, ktory sa da najst na webe. len tak dalej...