Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. část z Cyklus Bílé pírko - Rafaelova smrt

14. 2. 2009

Den končil a Andrej čekal na Rafaela před školou. Seděl na lavičce, hlavu zakloněnou k nebi a pozoroval plující mraky nad ním.

„Je tam něco zajímavého Andreji?“ ozve se za Andrejem hlas a tak se Andrej napřímí a zahledí se do očí, které tolik miluje.

„Jedině tvůj odraz“ usmál se na něj Andrej a postavil se.

„Půjdeme?“ zeptal se Rafael a nabídl Andreji rámě, jako to dělali správní kavalíři za starých časů.

„Jistě“ přikývl Andrej a vzal Rafaelovu ruku do své a propletl s ním prsty.

„V téhle době se to dělá takhle“ zašeptal mu do ucha a políbil ho na tvář. Rafael trochu zčervenal a stiskl Andrejovi pevněji ruku. Vydali se po chodníku lemovaném stromy dál. Jejich kroky směřovali až do centra města, kde se nacházel Luna park do něhož mířili.

Když procházeli kolem cukrárny Andrejovi se rozzářili oči a tak je Rafael nasměroval ke dveřím do cukrárny.

„Copak by sis dal?“ zašeptal Rafael Andrejovi do ucha a ten se nemohl vynakoukat na tolik sladkého.

„Nejradši bych si dal všechno“ otočil se k Rafaelovi a políbil jej.

„A co začít se zmrzlinou?“ zašeptal Rafael do Andrejova ucha a ten jen nadšeně přikývl. Přistoupili k pultu a Andrej si s nadšením prohlížel mrazák, ve kterém byli zmrzliny všech možných druhů.

„Jakou si dáš?“ zeptal se Rafael a s úsměvem to sledoval.

„Meruňkovou, banánovou a….a melounovou“ řekl po chvíli ticha Andrej a zářivě se usmíval na všechny kolem. Za pár okamžiků mu v ruce přistál kornout z jeho oblíbenými zmrzlinami.

„Pojď půjdeme“ řekl Rafael a otevřel Andrejovi dveře a ten z nich vyšel následován Rafaelem.

Rafael si to klidně trádoval po ulici a mlsal zmrzlinu, kterou mu Rafael koupil. Z celého těla mu vyzařovala štěstí a radost a každej, kdo kolem něj projde se začne usmívat, jakoby je svým štěstím nakazil.

Zrovna přecházeli křižovatku, když se Andrej uprostřed přechodu zastavil. Otočil se na Rafaela, který šel pomalu za ním.

„No tak honem Rafaeli! Zavřou nám tam!“ křičí na něj a podupával nohou.

„Neboj se nezavřou“ usměje se na něj Rafael, ale najednou mu za trne. Spatří, jak se ze zatáčky vyřítí auto a míří si to přímo na Andreje, který si ho ještě nevšiml. Stál na přechodu a zářivě se na něj usmíval. Rafael se rozeběhl k Andreji a odhodil ho stranou právě včas, aby se mu nic nestalo. Auto místo Andreje srazilo Rafaela, který nehybně ležel na přechodu a kolem něj se objevovala krev. Andrej se rychle vzpamatoval a po čtyřech se doplazil k Rafaelovi. Sedl si a do svého klína si přitáhl Rafaelovu hlavu.

„Zavolejte sanitku!“ křičí  na ostatní a v duchu se modlí ať není konec, ať Rafael nezemře. Po několika minutách v dálce slyší houkání sanitky, ale on věděl, že už je pozdě. V náručí svíral Rafaelovo tělo a do vlasů mu šeptá ty nejněžnější a nejkrásnější slova, které zná. Šeptá mu, že se uzdraví a už budou navždycky spolu, ale on věděl, že je konec. Cítil, že se Rafaelův hrudník se nenadzvedával. Cítil ve svém srdci, že to nejcennější co měl mu zemřelo.

Přiřítí se k nim doktor a ten mohl jen konstatovat Rafaelovu smrt. Dali jeho tělo na nosítka a odnesli jej do sanitky.

„Chlapče“ přešel k Andrejovi doktor a díval se na něj. Andrej k němu zvedl oči a doktor v jeho očích viděl jen prázdno.

„Měl ten muž někoho? Nějakou rodinu?“ zeptal se ho a měl strach, aby se mu Andrej nezhroutil.

„Rafael měl jen mně. Jen mně“ zašeptal Andrej a díval se na Rafaelovu tvář, která mizela v sanitce.

„Víš co, pojdeš s námi“ řekl doktor a postrkával Andreje před sebou do sanitky. Andrej nastoupl, sedl si a do své ruky si vzal tu Rafaelovu.

Dojeli až do nemocnice a Rafaelovo tělo odvezli do marnice a doktor se sanitky předával Andreje doktorovi, který měl službu na pohotovosti.

To co se dělo pak měl Andrej v mlze. Vůbec si nevšímal, co se dělo kolem něj. Když se ho někdo zeptal odpověděl jinak vůbec na nic nereagoval. Po dvou hodinách ho pustili a Andrej šel na ubytovnu a bylo mu úplně jedno, že se na něj každej díval, že se každej díval na krev na jeho rukou, oblečení i tváři. Vešel do svého pokoje, kde byl jeho spolubydlící s nějakou dívkou, ale když viděl Andrejův obličej a krev na něj rychle vyprovodil tu holku z pokoje a dostrkal Andreje k postelu, na kterou ho donutil posadit se. Běžel do koupelny a namočil ručník. I s ním v ruce šel za Andrejem a začal mu z obličeje a z rukou umívat krev. Když smyl krev odhodil ručník a začal Andreje svlékat, když už byl jen ve spodním prádle uložil ho do postele a přikryl ho až po krk. Vůbec nevěděl co se stalo, ale pokud byl na tom Andrej tak špatně muselo to být něco opravdu vážného.

Druhý den se všichni dozvěděli, že profesor historie umění Rafael Mallon zemřel po srážce s autem. Andrejův spolubydlící Rio si okamžitě uvědomil čí byla ta krev na Andrejově oblečení a obličeji. Nechápal jak se ta krev dostala na Andreje, ale když se ho na to zeptal Andrej mu vyprávěl vše od začátku, ale samozřejmě vynechal to, že Rafael byl anděl. Rio zaraženě sedí na Andrejeho posteli a tiše poslouchá. Když Andrej skončil vyprávění zvedl se a objal ho.

„Neboj se všechno už bude dobrý“ zašeptal mu do ucha, ale on věděl, že to dobrý nebude, že část z Andreje zemřela spolu s Rafaelem.Týden od Rafaelovi smrti se konal pohřeb, kterého se zúčastnili všichni Rafaelovi žáci i Andrej, který stál v první řádě. Když pohřeb skončil otočil se a odcházel do bytu, který mu Rafael odkázal. Andrej se od notáře dozvěděl, že mu Rafael odkázal úplně všechno co měl.

Andrej dostudoval školu a pak šel na pedagogickou, aby mohl učit historii umění jako Rafael. Kdykoli, kdy se cítil sám nebo měl volnou chvíli seděl u plátna a kreslil a kreslil. Kreslil jednu osobu pořád do kola. Nikdy jej neomrzela.

 

Po 15 letech

 

„Andreji?“ ozvala se ve dveřích postarší žena. Andrej zvedl hlavu od jednoho fotky v ruce a zadíval se na tu ženu.

„Už jdu“ zvedl se a šel k soudu. Po několika letech truchlení se oženil a narodili se mu dva krásní chlapci. Daniel a Rafael. Když si jeho žena uvědomila, že jí nemiluje, že jí má pouze rád zažádala o rozvod. Jemu je to jedno. Ať si vezme vše, co chce on pouze chce, aby se mohl vídat se syny. Nastěhoval se nazpátek do bytu po Rafaelovi, který mu již bývalá žena nechala, protože věděla co ten byt pro Andreje znamená.

Roky plynuly a Andrejeho synové se oženili a po nějaké době se stal i dědečkem. Svým vnoučatům vyprávěl příběh o zamilovaném anděli, jeho proměněné slze, kterou daroval své lásce i o tom, že obětoval svůj život za život svého milovaného. Jeho vnoučata pokaždé nadšeně příběh poslouchala, ale jen Andrej věděl, že to byla skutečnost.

Jednou odpoledne šel jeho syn Daniel navštívit svého otce, jako to dělal každé pondělí. Když mu táta neotevíral vyndal náhradní klíč a odemkl si. Vešel do síně, zul se a odložil bundu na věšák. Narovnal se a šel do obýváku, ale hned ve dveřích se zastavil. Když se vzpamatoval rozběhl se a klekl si ke svému otci, který nehybně leží na zemi u gauče.

„Tati! Tati!“ třese s ním, ale žádnou odpověď nedostal. Daniel s kapsy vytáhl mobil a zavolal záchranku. Po několika minutách Andreje odvážela sanitka do nemocnice.

„Pane doktore jak mu je?“ zeptá se Daniel a objímá svou ženu kolem pasu.

„Váš otec umírá“ řekl doktor bez náznaku citu.

„Cože?! Vždyť je zdraví ani angínu neměl co si pamatuju“ řekl Rafael a pomohl své těhotné ženě na nohy.

„Otec vám to neřekl?“ řekl překvapeně doktor.

„Neřekl co?“ zeptal se Daniel.

„Váš otec má poslední stádium rakoviny plic“ řekl klidně doktor a díval se na překvapené kluky.

„Cože?!“ vykřikl Daniel a Rafael zároveň.

„Opravdu vám to neřekl? Váš otec tím trpí již několik let. Prosím omluvte mě“ omluvil se a odešel. Rafael s Davidem se na sebe podívali a šli do otcova pokoje.

„Tati proč si nám to neřekl?“ zeptal se Daniel a díval se do unavených a smutných očí svého otce.

„Nechtěl jsme vás zatěžovat a stejnak se těším na to až zemřu“ řekl Andrej a jemně se usmíval.

„Jak to můžeš říct tati?“ řekl Daniel a neměl daleko k tomu, aby se rozplakal.

„Těším se až uvidím mého Rafaela“ řekl a od oka mu sklouzla malá osaměla slza. Kluci sklopili pohled. Věděli o kom jejich otec mluvil. Jejich matka jim to řekla a oni okamžitě pochopili o kom byli příběhy, které jim otec vyprávěl.

„Ale tati…ty…ty nám nesmíš umřít“ vydal se sebe Rafael a po tvářích mu tekli slzy.

„Nadchází můj čas a s tím se nedá nic dělat. Měli by jste si jít odpočinout už je pozdě“ usmál se na ně a David s Rafaelem a jejich manželkami odcházeli a nechali jej tam samotného. Andrej si povzdechl, zavřel oči a usnul.

„Andreji“ zašeptal někdo do jeho ucha a on rozlepil svoje oči, které měl ještě zastřeny spánkem.

„Andreji“ znovu někdo zašeptal a pohladil jej po vrasčité tváři. Andrej několikrát zamrkal a pak se rozhlédl po pokoji, až spatřil postavu s křídly, která seděla u postele.

„Rafaeli“ zašeptal tiše Andrej a díval se na usměvavou tvář Rafaela, která nezestárla ani o den, od doby, kdy ho spatřil naposledy.

„Si překrásný, jako vždy“ usmál se na něj Andrej a přejel rukou po své staré, vrásčité tváři.

„Ty jsi překrásný můj andílku“ usmál se na něj Rafael a políbil jej na čelo.

„Ty jsi, ale lhář“ řekl Andrej a schoval svou tvář pod dekou.

„Jsi překrásný a vždycky si byl stejně, jako jsou překrásní tví synové i vnoučata“  usmíval se
Rafael  a stáhl deku s Andrejeho tváře.

„Ty je znáš?“ zeptal se překvapeně Andrej.

„Celý tvůj život jsem byl s tebou. Jen si mě nemohl vidět“ usmíval se na něj Rafael, ale v okamžiku, kdy začal Andrej nekontrolovatelně kašlat, jeho oči posmutněli. Zvedl se ze židle a zmáčkl tlačítko, aby přivolal sestru.

Po několika sekundách sestra přišla a dala Andrejemu injekci na uklidnění. Andrej zavřel oči a znovu usnul. Rafael se k němu z boku postavil a políbil jej na rty.

„Budu na tebe čekat, ale teď už musím jít. Volají mě“ zašeptal a v okamžiku zmizel.

 

„Pane Meruchi je mi líto, že vám to musím říct, ale váš otec dnes v noci zemřel“ zašeptal doktorův hlas Andrejemu synovi Rafaelovi. Rafael zavěsil a znovu zvedl telefon a zavolal to ostatním.  

Dva dny po Andrejeho smrti se konal pohřeb na, kterém byli všichni, které učil a znal. Celá jeho rodina. Když všichni odcházeli u hrobu zůstal stát jen dva lidé. Andrejeho synové. Každý z nich přišel z jedné strany. Poklekli a na hrob položili jednu bílou a černou růži.

„Pozdravuj ho od nás tati“ zašeptal Rafael.

„Buď šťastný“ zašeptal Daniel a oba najednou odcházeli od otcova hrobu a šli za svými ženami a dětmi.

 

Rafael seděl na jednom z oblak a díval se na hrob, kde ležela jeho láska. Myslel si, že Andrej odešel na onen svět, ale kdyby jen věděl. Najednou se mu před očima objevil řetízek z bílého zlata a z černou slzou v přívěšku. Chytl řetízek do dlaně a podrobně si ho prohlédl.

„To jsem přeci….“zašeptal a stiskl řetízek v ruce. Zhluboka se nadechl a pomalounku se otáčel.

Předním stál Andrej a na zádech mu zářili bílá křídla, která dobře ladila bílou košilí a černými kalhoty. Jeho tvář zdobil úsměv. Vypadal stejně, jako když jej poznal.

„Andreji“ zašeptal, ale nevěřil tomu, že před ním stál Andrej.

„Ahoj Rafaeli“ usmál se na něj Andrej zářivě a sklonil hlavu na stranu. Rafael se postavil, překonal vzdálenost, která je dělila a objal ho.

„Co tu děláš?“ zašeptal mu do ucha a trochu se odtáhl, aby na něj dobře viděl.

„Stal jsem se strážním andělem“ usmál se na něj a čekal na to, co Rafael provede. Rafael se zářivě usmál  a vrhl se na Andreje a ten pod náporem jeho váhy spadl na zem a Rafael na něj. Políbil ho a usmíval se.

„Andreji?“ zašeptal a díval se mu zpříma do očí.

„Ano?“ díval se na něj a usmíval se.

„Miluju tě“ řekl a zářivě se usmál.

„A já tebe. Celý ty roky jsem tě miloval a nikdy nepřestal“ odpověděl mu Andrej a přitáhl si ho k polibku. A ne k poslednímu.

 

 

KONEC!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

obdiv

(niss, 31. 5. 2010 20:39)

hej....to je fakt nádhera úžasně píšeš máš hezký styl psaní a zápletka prostě super....mám ráda shonen-ai a yaoi a tahle povídka je krásná(docházejí mi slova....)XD

....................................

(MIREK, 22. 9. 2009 21:59)

A pak se můžete divit jak to na tom světě vypadá.
Andělé na nás vůbec nemají čas...................
.................................................

...

(Profesor, 31. 8. 2009 14:52)

Nádherný příběh. Konec je sice trochu moc rychlý, ale happyend je fajn. Já mám příběhy s archanděly moc ráda. Vadí mi pouze jedno. Máš tam docela hodně pravopisných chyb a místy nevhodně mícháš časy vyprávění.

jůů

(Aki, 5. 3. 2009 10:48)

Možná je děj trochu hopem, ale jinak se mi to strašně líbilo! Díky za happy end!

....

(akyra, 14. 2. 2009 20:32)

Díky za šťastný konec

:-)

(Davida666, 14. 2. 2009 19:53)

Nádherný(jen to odnesl můj poslední kapesník)