Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. část s cyklu Brian Clemenet - Co kdybych to nebyl já?!

4. 8. 2010

Poslední díl s cyklu Brian Clement. Doufám, že se vám tento cyklus líbil 

 

 

Brian se vrátil až pozdě večer zpět do pokoje. Našel Bena spát na jeho posteli. Posadil se kousek od něj a díval se na Benovu spící tvář. Dělal to každou noc, když byl ještě anděl. Uvědomil si však, že nikdy nedokáže Bena získat. Získat ho k sobě, jako Brian. Věděl o tom, že Ben miluje Adriana a ne Briana.

  Zvedl se a vzal si Bena do náruče a přenesl ho do jeho postele. Přikryl ho až ke krku a vydal se do své postele. Převlékl se do trička a trenýrek na spaní. Lehl si do postele, ale nemohl usnout. Musel myslet na to, co chtěl udělat od doby, kdy se dozvěděl o svém trestu. Chtěl Bena, ale nedokázal by ho donutit, aby miloval někoho jiného.

  ‚Nemůžu ho do ničeho nutit. Musí chtít sám!‘ rozhodl se.

  „Briane! Briane, vstávej“ pudil ho Ben. Brian otevřel oči a podíval se do Benovy tváře.

  „Co se děje?“ zeptal se, když byl aspoň z části vzhůru.

  „Škola“ jediné slovo. Brian se na něj chvilku nechápavě díval, a když pochopil, co Ben řekl, vyskočil z postele a začal se převlíkat.

  „Neplaš se, je ještě čas“ klidnil ho.

  „Cože?!“ vykřikl.

  „Je ještě čas. Budil jsem tě hlavně na snídani“ klidnil ho. Brian se na něj otočil s naštvaným výrazem v očích.

  „Co mě takhle strašíš?! Víš, jak jsem se lekl?!“ byl naštvaný.

  „Omlouvám se“ omluvil se.

  „To je jedno. Jdeme se najíst“ zamumlal a vydal se pryč, aniž by na Bena počkal. Ben nechápal, co se děje. Nechápal, proč se k němu Brian choval tak ošklivě.

 Ben doběhl Briana a chytil ho za ruku.

 „Kam jdeš? Jídelna je tamhle“ ukázal za sebe.

 „Nemám hlad“ mumlal. Nechtěl být v Benově blízkosti, aniž by se jej dotkl nebo políbil. Bylo to pro něj velmi těžké být s ním, když jej považuje za někoho jiného.

  „Ale to přeci nejde. Musíš se nasnídat“ zavrtěl hlavou. Kolem nich chodili ostatní lidi, kteří se šli nasnídat.

  Brian najednou chytil Bena kolem pasu a přitiskl si ho na tělo. Ben v okamžiku na svých rtech ucítil Brianovi. Ben sebou začal cukat a kroutit se. Snažil se mu vykroutit se sevření, ale nedařilo se mu to. Ucítil, jak si chce Brianův jazyk prodrat cestu do jeho úst. Jeho snaha se pomalu vytrácela.

  Nakonec ho však objal kolem krku a těsněji se na něj přitiskl. Pootevřel ústa a nechal Briana, aby jazykem vklouzl do jeho úst.

  Najednou se Brian od Bena odtáhl a zrychleně dýchal. Díval se na Bena a na tělo, které dychtilo po jeho dotyku.

  „Bene…já…já…omlouvám se“ vykoktal ze sebe a rozeběhl se pryč. Ben se za ním díval s ruměncem ve tváři. Nechápal, co se stalo. Nechápal, jak to mohl udělat. Jak to mohl udělat Adrienovi.

  Došoural se do jídelny a vzal si trochu jídla. Cítil na sobě pohledy všechno, kteří kolem nich prošli, když se políbili s Brianem. Cítil se divně, když se na něj dívali, ale při tom polibku se cítil dobře. Moc dobře. Cítil se tak, jako se cítil pokaždé, když byl s Adrienem. Když ho líbal. Když jej hladil.

  ‚Je teprve chvíli pryč a ty už myslíš na jiného?‘ rýplo si jeho svědomí. Začal se rýpat v jídle, které si nandal. Přešla ho chuť.

  Zvedl se a odnesl špinavé věci na místo, kam patřili. Poté se otočil a odešel.

  Dal si učení do batohu. Hned jak přišel do pokoje, všiml si, že Brianův batoh a sešity jsou pryč.

  Brian se celé dny vyhýbal Benovi. Nedokázal být v jeho blízkosti. Měl co dělat, když s ním byl v jedné třídě. Když měl kolem něj jen projít, musel bojovat se svou touhou. S chutí sklonit se k němu a líbat ho.

  Musel bojovat se sebou a s tím co chtěl. Chtěl Bena. Miloval ho, ale Ben nemiloval jeho. Ben miloval Adriena. I přesto, že jsou Adrien a Brian jedna bytost, Ben miloval jen jeho část.

  Nenáviděl se. Nenáviděl se kvůli tomu, že byl Brianem i Adrienem. Nevěděl, kým chce být. Jestli chce být Adrienem. Andělem, kterého Ben miloval. Nebo jestli chce být Brian. Obyčejný kluk s rodinou a obrovskou láskou, která ho užírala.

  Brian tiše vešel do pokoje, aby Bena nevzbudil. Každý den tak chodil. Vytrácel se brzy ráno a pozdě v noci se vracel.

  „Proč tohle děláš?“ ozval se Benův hlas, když zavřel dveře.

  „Ty nespíš?“ neodpověděl mu na otázku.

  „Ne, čekal jsem na tebe“ rozsvítila se lampička a Brian uviděl Bena, jak sedí na jeho posteli.

  „Proč? Co ode mě chceš?“ zeptal se, jak nejchladněji dokázal.

  „Co od tebe chci?“ zopakoval Brianovu otázku.

  „Chci všechno a přitom nechci nic“ odpověděl.

  „Chceš si hrát na tajemného?“ odhodil svůj batoh do rohu pokoje. Pořád stál u dveří. Nedokázal se pohnout blíž k jeho posteli či ke skříni kde měl věci.

  „Divíš se mi? Když si ty na blízku, tak se mi všechno vykouří z hlavy. Jediný, co mam v hlavě si ty“ použil Adrienovu větu, kterou mu řekl ve škole.
  „Kradeš věty jiným?“ zeptal se, aniž by si předtím uvědomil, co řekl. Dlaní se praštil do hlavy.

  „Sakra“ zavrčel si pro sebe.

  „Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že to řekl někdo jiný?“ odložil polštář na postel a zvedl se.

  „To je moje věc“ byl naštvaný. Naštvaný na sebe a na to, jak se před Benem dokázal lehce prořeknout.

  „Není to jen tvoje věc, Briane“ pomalím krokem k němu přicházel. Brian se instinktivně přitiskl na dveře, jakoby mu mohli pomoct.

  „To máš pravdu. Není jen má, ale není ani tvoje“ nechtěl na něj být hnusný, ale boj sám se sebou ho unavoval.

  „Čí je to tedy věc?“ naléhal.

  „Moje, Johna a…“ nepokračoval, už tak toho řekl víc než dost.

  „Johna a koho?“ došel k němu a přitlačil ho na dveře.

  „Do toho ti nic není Bene“ zavrčel. Bylo mu těžké odolávat, ale musel to zvládnout. Nechtěl k sobě Bena připoutat jen kvůli tomu, že miluje jeho část.

  „Proč mám takový pocit, že mi do toho je hodně? Je to hlavně o mě, že ano?!“ přirazil ho ke zdi a zpříma se mu díval do čokoládově hnědých očí. Zahleděl se do nich. Viděl v nich něco, co je mu hodně povědomého. Něco, co už dobře znal.

  „Protože miluješ mou část! Proto se tě to týká! Miluješ někoho, kdo je mou součástí, ale já to změnit nedokážu!“ křičel na něj. Odstrčil ho od sebe a zmizel za dveřmi dřív, než se Ben stačil vzpamatovat.

  Brian vyběhl z kolejní budovy a běžel pryč. Musel běžet pryč, už nedokázal být v Benově přítomnosti. Zabíjelo ho to. Zabíjelo ho pomyšlení, že miluje jeho a přitom někoho úplně jiného.

  Zastavil se až uprostřed parku, kde se opřel o kmen stromu a jeho oči spočinuly na nebi.

  „Vy jste to věděli. Chtěli jste, abych trpěl. Chtěli jste, abych miloval, ale sám milován nebyl“ obviňoval je. Oni za všechno mohli.

  „Snad to tobě vyjde, Johne. Aspoň jednomu z nás“ pousmál se. Chtěl, aby byl šťastný někdo jiný, když už nemůže být on.

  Po několika dlouhých minutách usnul, krčící se u kmene stromu.        Nevnímal okolí ani zimu. Potřeboval spát a momentálně mu bylo jedno, kde usíná.

  Ben nervózně procházel po pokoji a přemýšlel nad tím, co se vlastně dozvěděl. Nad tím, co se stalo.

  ‚Protože miluješ mou část! Proto se tě to týká! Miluješ někoho, kdo je mou součástí, ale já to změnit nedokážu!‘ pořád v hlavě slyšel to, co na něj Brian zavolal předtím, než zmizel neznámo kam.

  Musel na to pořád myslet. Nechápal to. Jak mohl milovat jeho část? Vždyť miluje Adriena. Ani trochu to nechápal.

  Na mysl mu začali vyplouvat vzpomínky na Adriena a zároveň na Briana. Na jejich gesta, pohyby, slova.

  „Pane bože, Brian je Adrien!“ došlo mu to nakonec. Dobře si pamatoval na to, že měl Adrien dostat trest za to, že je s ním. Za ten měsíc, kdy s ním nebyl, si to neuvědomil. Neuvědomil si, že by ho mohli potrestat tak brzy.

  Sedl si na Brianovu postel a vzal si do náruče polštář. Objal ho a přitiskl si ho na tělo. Na mysl mu vystala otázka. Koho doopravdy miluje? Adriena nebo Briana? Přemýšlel o všem, co věděl o Adrienovi a o tom, co věděl o Brianovi.

  Uvědomil si, že Adrien je vlastně mrtví a že to, co se stalo o prázdniny, byla jen náhrada za to, o co přišel.

  Avšak Brian je živí. S Brianem se nemusel bát, že o něj přijde. Nemusí se bát, že jej potrestá za to, že je s ním. Ani se nenadál a usnul.

  Brian se probudil až při svítání. Měl ztuhlí krk i záda. Hned poznal, že spát opřený o strom není to pravé.

  Vydal se zpět na kolej. Tiše se vkradl do pokoje a přešel ke své posteli. Posadil se na kraj postele a podíval se na člověka, který spal v jeho posteli.

  Opatrně pohladil Bena po obličeji. Opatrně přejel ukazováčkem přes jeho rty.

  „Kde jsi byl tak dlouho, Briane?“ ozval se rozespalý hlas.

  „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit“ omluvil se mu. Ben zvedl ruku a pohladil Briana po obličeji. Brian ztuhl. Nečekal to. V jeho těle se probudily ohňostroje pocitů.

  „Nevadí mi to. Jsem rád, že si mě vzbudil“ usmál se na něj. Ben se posadil a díval se do Brianových očí.

  Brian se nedokázal odtrhnout od Benových kouzelných očí.

  „Ty si Adrien, že?“ řekl narovinu Ben. Brian ztuhl.

  „Jak si na to přišel?“ byl nervózní. Nevěděl, jak na to má reagovat.

  „Máš stejná gesta, jako on. Kolikrát mluvíš stejně, jako on a navíc…“ nepokračoval.

  „Navíc?“ chtěl to vědět. Ben vytáhl řetízek, který měl schovaný pod rolákem. Poté vytáhl svůj řetízek, který byl úplně stejný.

  „Tenhle řetízek jsem dostal s Johnem při svém narození. Dál nám ho otec, abychom se poznali. Jediná možnost, jak si ho mohl získat je od Johna a taky mi někdo pomohl“ vysvětlil mu.

  „Kdo?“ nevěděl, kdo by mu mohl pomoci.

  „Moje srdce přeci“ usmál se na něj.

  „Jak ti pomohl pomoct? Miluješ Adriena a on je mou součástí“ nechápal. Ben zavrtěl hlavou.

  „Ano, mám rád Adriena, ale miluju někoho jiného“ usmíval se.

  „Koho?“ zeptal se s nervozitou.

  „Mého spolubydlícího přeci“ rozesmál se. Brian si povzdechl a přitáhl si Bena do náruče. Během okamžiku si jazykem prorazil cestu do Benových úst.

  „Po tomhle už jsem tak dlouho toužil“ zamumlal Brian do Benových úst. Ben se nad tím usmál a přitáhl si Briana k dalšímu polibku.

  „Měl jsem ti něco od Johna vyřídit“ prolomil ticho. Ben mu ležel v náručí a tulil se k němu.

  „A co?“ podřimoval. Cítil se skvěle, ale chtělo se mu spát. Bylo ještě moc brzy.

  „Mám ti vyřídit, že se nad tím pracuje“ pohladil ho po vlasech.

  „Kdo je ta šťastná?“ stejná otázka, kterou on položil Johnovi.

  „Ten šťastný je Cassiel“ usmíval se.

  „Doufám, že mu to vyjde“ zamumlal předtím, než usnul. Brian se nad tím jen usmál a políbil Bena do vlasů.

  „Určitě mu to vyjde“ zašeptal a sám se ponořil do světa snů.

 

 

 

Neptej se, proč jdu Ti sbohem dát

Zůstal bych stát

Za hradbou mlčení

Nemám právo dál Tvou lásku brát

Jsem ten kdo krad

Tvou přízeň v domnění

Že ji hřích

Nezmění

 

Sbohem Ti dávám, Lásko má

Co všechno vzdávám, Vím já sám

Oddanost Tvá se peklem pro mě stává

Co může dát Ti někdo jako já

Sbohem Ti dávám

Neptej se, proč jdu Ti sbohem dát

Můj útěk snad

Tě přeci zachrání

Před bohem i v srdci jediná

Jsi pro mě dál

Není to rouhání

Přiznat své

Selhání

 

Sbohem Ti dávám

Lásko má

Vězněm se stávám

V sobě sám

V každém z Tvých slov se rozhřešení skrývá

Mně, který ví, že zatracen být má

Lásky se vzdávám, Sbohem Ti dávám

 

  „To je nádhera Bene, kdy jsi to psal?“ zeptal se Brian Bena, který mu ležel hlavou na klíně. Hladil ho po vlasech a přitom si četl v jeho bloku.

  „Když jsem byl v léčebně. Vsadím se, že kdyby mi naordinovali tebe, byl bych hned v pořádku“ usmál se na něj a dal mu do pusy hrozen.

  „Myslíš?“sklonil k němu oči a usmál se.

  „Jo! Ty si ten nejlepší lék“ přikývl.

  „To je krásné slyšet“ políbil ho na čelo.

  „Lásko?“ začal Ben, ale nepokračoval.

  „Ano?“ znovu k němu sklonil oči.
  „Myslíš, že už to John dal dohromady s tím Cassielem?“ zeptal se ho a dal si do pusy hrozen. Brian se zamyslel. Vzpomínal na to, jak se po sobě koukali.

  „Jestli ještě ne, tak brzy určitě ano“ vsadil by za to i své boty.

  „Briane, o co jste se s Clayem vsadil, když jsi sem jel?“ začal Ben. Brian ztuhl.

  „Jak o tom víš?“ nechtěl se k tomu přiznat.

  „Bob a Clay“ jediné dvě jména.

  „Sakra!“ zavrčel.

  „O co jste se vsadili?“ sebral mu blok, který si dal Brian přes obličej.

  „O nic“ zapíral.

  „Briane! Řekni mi to!“ posadil se k Brianovi.

  „Bylo to kvůli mámě“ začal.

  „Proč?“ poznal jeho matku. Byla to skvělá žena.

  „No pokud by se tu objevila do čtrnácti dnů, musel by Clay sbalit Karlu, ale pokud by se tu objevila do týdne, musel bych…“ nepokračoval.

  „Musel by si co?“ nechápal ho.

  „Musel bych sbalit svého spolubydlícího“ dodal tiše. Ben se na něj nechápavě podíval a pak ho praštil polštářem do obličeje.

  „Co kdybych to náhodou nebyl já! Briane!“ vyštěkl.

  „Neudělal bych to! Pokusil bych se tě sbalit, i kdyby si nebyl mým spolubydlícím“ omlouval se. Ben mu vrazil ukazováčkem do hrudi.

  „Jen, aby Briane“ zavrčel. Brian se přitáhl Bena k sobě a zajal Benovi rty v polibku.

  „Ještě nějaká taková sázka a zabiji tě“ varoval ho.

  „Neboj se. Budu se držet jen tebe“ přísahal. Ben se usmál a posadil se Brianovi na klín. Naklonil se k němu a začal mu krást jeden polibek za druhým.

 

Konec

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hmm

(Mori, 14. 8. 2010 20:07)

Fakt skvělá povídka a ještě lepší závěr ;)

:-)

(nagi, 9. 8. 2010 21:57)

nádherné, moc se ti to povedlo,tesim se na dalsi povidky

:-)

(Lachim, 9. 8. 2010 15:12)

Nádherný konec.

....

(katsu, 4. 8. 2010 23:32)

íííp....to je tak kawai povídka...hlavně ten konec...píšeš skvěle...XD