Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. část s Cyklu Brian Clement- Ty si ten kluk

29. 5. 2010

  „Když byl však ještě John na živu, byl Ben ten druhý. Vždy se nejdřív zajímali o Johna než o něj. Chudák. Vždycky byl ten druhý“ posmutněla. Věděla, že to Bena vždycky trápilo, ale nikdy nic neřekl.

  „Aha“ zamyslel se. Možná toho ho naštvalo. Být vždy ten druhý nemuselo být jednoduchý, hlavně u tak nadaných bratrů.

  „Měl by ses jít připravit. Nezapomeň, že je zítra škola“ napomenula ho. Adrien na to nic neřekl a odešel do svého pokoje připravit si učení.

  Lehl si na postel a zavřel oči. Před očima se mu objevila Benova usmívající se tvář i jeho chladné oči. Povzdechl si. Otevřel oči a sešel z pokoje do kuchyně. Uviděl babičku, jak sedí v obýváku a dívá se na nějaký seriál. Tiše se vykradl z domu a začal se procházet městem.

  „Sleduješ mě?“ ozvalo se za Adrienem. Adrian se zastavil a otočil se. Za ním byl Ben, který se opíral o zeď.

  „Nevěděl jsem, že si tady“ omluvil se. Rozhlédl se kolem sebe, aby se dozvěděl, kde to vlastně je. Zase u té samé cukrárny.

  „Jak myslíš“ pronesl a odlepil se ode zdi. Otočil se a zase odcházel.

  „Chtěl bych se ti omluvit!“ zakřičel na něj. Ben se zastavil a otočil na něj hlavu.

  „Když to říkáš“ rozešel se. Adrien se za ním rozeběhl a chytil ho za rameno. Otočil ho na sebe a přirazil ke zdi.

  „Mohl by ses na mě aspoň otočit, když s tebou mluvím“ zavrčel naštvaně.

  „Nevidím důvod, proč bych měl“ zachovával si chladnou hlavu.

  „Říkal si, že si toho o mně slyšel hodně, ale přesto si slyšel jen o Johnovi. Ani si nevěděl, že má dvojče. Říkám pravdu?“ měl chuť vybouchnout, ale dál se snažil zachovat chladnou hlavu.

  „Přiznávám se, že jsem nevěděl, že má John bratra. To, ale neznamená, že mě nezajímáš!“ vrčel. V Benově přítomnosti ztrácel nadhled i klid.

  „Jediný důvod, proč tě zajímám je ten, že jsem mu podobný! Přiznej se, že toužíš po Johnovi a ne po mě!“ zakřičel, ale chtěl to okamžitě vrátit. Vymanil se z Adrienova sevření a rozeběhl se pryč.

  Adrien se nejdřív překvapeně díval na místo, kde ještě před okamžikem stál Ben. V okamžiku se vzpamatoval a rozeběhnul se za Benem.

  Běželi městem, ale Ben se Adrienovi pomalu ztrácel z očí. Nevěřil by, že někdo tak hubený, dokáže být tak rychlí. I přesto se nevzdával a běžel dál.

  Pomalu se k Benovi blížil. Natáhl k němu ruku a uchopil ho za zápěstí. Pevně ho sevřel a zatáhl ho k sobě a donutil tak Bena zastavit.

  Přirazil ho na zeď kostela a rozhlédl se, kde jsou. Bylo mu jedno, že jsou daleko od města u osamoceného kostela.

  „Jak si to myslel?“ zavrčel. Byl naštvaný.

  „Tak, jak si slyšel“ sám byl naštvaný. Naštvaný sám na sebe. Na to, že se prozradil.

  „Vysvětli mi to!“ nežádal ho. Přikazoval mu.

  „Každý koho jsem kdy miloval nebo se mi jen trochu líbil, toužil po Johnovi. Já sem byl vždycky jen stín!“ pevně svíral dlaně.

  „Cože?“ nechápal to. Koho miloval? Kdo se mu líbil? Nedokázal si to vysvětlit.

  „Neřeš to. Vím, že je to pravda. Jsem jen stín“ zašeptal a znovu se mu vytrhl se sevření. Odstoupil od něj. Naposledy se na něj podíval a nakonec odešel.

  Adrien se tam posadil na zem a opřel se o zeď kostela. Začal přemýšlet, kdo se mu z těch dvojčat zalíbil. Tehdy, když seděl v obecenstvu při souboji škol.

  Tehdy, když tam seděl, nevěděl, na kterého z nich se má dívat. Nevěděl, jestli má poslouchat kouzelnou hru klavíru nebo jestli má poslouchat ten překrásný hlas. Nakonec se rozhodl poslouchat oba, ale jeho oči sledovaly chlapce u klavíru. Po té soutěži mluvil s jedním s těch dvojčat. Poznal, že ty dvojčata byli jednoduše rozeznatelné. Jedno nosilo tričko v červené barvě a to druhé mělo červené potítko. Tehdy si myslel, že mluví s Johnem.

  Zvedl se ze země a vydal se domů. Vkradl se do svého pokoje. Svlékl se a lehl si do postele. Nemohl však usnout. Pořád se mu vybavovala Benova tvář. Viděl jeho smích i to, jak jeho oči zchladli.

  Najednou se ozval budík a byl čas vstát do školy.

  Vlezl do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu, aby se probudil. Oblékl se do školní uniformy a sešel do kuchyně.

  „Dobré ráno babi“ pozdravil babičku a políbil jí na tvář.

  „Ahoj zlatíčko. Na stole máš snídani“ usmála se na něj. Adrien si sedl ke stolu a začal jíst. Podíval se na hodinky a vzal si poslední toust do ruky.

  „Už musím jít babi“ rozloučil se s ní a vydal se do školy.

  Sedl si na svoje místo a zase přestal vnímat svět. Holky se kolem něj znovu začali motat, aby si jej ulovili pro sebe.

  Zazvonil zvonek a do třídy vešel učitel. To by Adriena normálně ani trošku nezajímalo, dokud za učitelem nejde někdo, kdo by ho zaujal.

  „Mládeži tohle je Ben Taylor“ představil ho.

  „Běž si posadit Bene“ poslal ho. Ben se rozhlédl po třídě. Najednou jeho oči se zůstali dívat do Adrienovi tváře. Hned si všimnul, že jediné volné místo bylo vedle něj.

  S klidem se vydal na nové místo a posadil se vedle něj. Vydal si sešit, který bude jistě potřebovat. Okázale Adriena ignoroval.

  Hodina skončila a učitel znovu odešel. Adrien se otočil na Bena a prohlédl si jeho tvář z boku.

  „Ty semnou nemluvíš?“ zeptal se ho narovinu. Ben se na něj otočil.

  „Měl bych? Víš, že nejsem John, tak proč se semnou bavíš?“ zeptal se ho chladně.

  „Já vím, že mluvím s tebou Bene. Chci mluvit s tebou a ne s někým jiným“ věděl, proč mu nedůvěřuje.

  „Co ode mě chceš?“ zeptal se ho narovinu.

  „Já nevím“ přiznal neochotně.

  „Tak ty nevíš, jo? Není to divný?“ posmíval se mu.

  Adrien se k němu naklonil a usmál se.

  „Když si ty na blízku, tak se mi všechno vykouří z hlavy. Jediný, co mam v hlavě si ty“ zašeptal mu do ucha a posadil se zpět na své místo.

  „To bych chtěl vidět“ zašeptal mu do ucha na oplátku a posadil se na místo. Sledoval hodinky, protože už chtěl mít velkou přestávku.

  „Na co čekáš?“ zeptal se ho.

  „Na to, co ty nemáš“ usmál se na něj.

  „Co nemam?“ nechápal.

  „Uvidíš“ usmíval se. Docela ho bavilo, když Adrien nevěděl o tom, co bude dělat. Konečně zazvonilo a začala půl hodinová přestávka.

  Dveře se otevřely a v nich se objevila parta, ze které hodně lidí mělo hrůzu.

  „Hej Bene! Kde se flákáš?!“ zakřičeli na něj.

  „Už letím“ zvedl se a odešel. Zastavil se uprostřed dveří.

  „Zatím ahoj Adriene“ zamával za nimi a zmizel s partou.

  Adrien se podíval z okna a viděl kluky, jak blbnou s Benem a on se s nimi smál a blbnul. Ještě ho, tak nikdy neviděl.

  „Jdeš s námi ven?“ zeptal se ho jeden z jeho přátel. Adrien přikývl a vyšel ven.

  „Bene zazpívej nám“ prosili ho.

  „Ne, já už nezpívám!“ odmítal.

  „Prosím!“ prosili ho. Dokonce si klekli a prosili ho na kolenou.

  „Nemam tu ani doprovod“ odmítal. Snažil se z toho dostat pryč. Dva kluci vytáhli kytary a posadili se na lavičky.

  „Tak dobře“ souhlasil nakonec. Sehnul se ke klukům a zašeptal jim písničku, kterou chce zpívat. Věděl, že kluci znají melodii, protože byli na každé zkoušce s Johnem.

  Kluci začali hrát první tóny a on začal zhluboka dýchat. Připravoval se. Už dlouho nezpíval a tak jen mohl doufat, že se mu to povede.

 

Every day my mind for years at height,

every day I have your thoughts for you…

My heart was not in my body…

You know why?

You tore my heart to the body…

When he said he delivered that I give to…

but in your heart you had and threw me into the mud…

he jumped after the mime eyes…

he jumped after him, after my love for my happiness.

When he was sufficiently sated my pain,

I went down and he left behind to bleed here…

She was kneeling in the mud and the rain…

My eyes filled with tears and pain as you watch…

My lips will ask you to come back to me.

But you went on and I… he had to die

alone, without love, without luck…“

 

  Jeho hluboký hlas se začal rozléhat nádvořím. Všichni utichli. Byl slyšet jen on a kytary. Všichni naslouchali jeho hlasu a užívali si nádheru, která jim byla odepřena po dlouhý čas.

  Adrien si sedl kousek od nich a naslouchal Benově hlasu.

  ‚To do něj sem se zamiloval‘ pomyslel si s úsměvem. Teď ho o tom musel přesvědčit.

  Ben přestával zpívat. Ozval se burácivý potlesk. Ben na to nic neudělal. Otočil se, rozloučil se s kluky a odešel zpět do třídy.

  Posadil se na svoje místo a opřel si hlavu o lavici. Na mysl mu vytanuly vzpomínky, na které nebyl zvyklí

  „Nádherně zpíváš“ ozvalo se u něj.

  „Když myslíš“ zvedl hlavu a podíval se na Adriena.

  „Proč si nevěříš?“ zeptal se ho.

  „To je moje věc, nemyslíš?“ odpálkoval. Nepotřeboval, aby ho někdo rozebíral.

  „Bene nech mě, abych ti dokázal co..co..“ nechtěl mu to říct.

  „Ty co?“ nepotřeboval poslouchat něčí koktání.

  „Nech mě dokázat, co k tobě cítím“ zavrčel.

  „Ke mně? Nechceš spíš říct k Johnovi?“ v tuhle chvíli nenávidí svého bratra. Proč John má všechno a on nic? Proč je on mladší?

  „Jediný, co k Johnovi cítím, je závist. Závist, že on mohl být s tebou tak dlouho a já ne“ odpověděl mu.

  „Tak co ke mně cítíš, hm? Řekni mi to“ nutil ho. Adrien chytl Bena za ruku a vytáhl ho na nohy. Přitáhl si Bena k sobě a objal ho paží kolem pasu. Přitiskl si ho na sebe. Jejich tváře byli od sebe jen kousek.

  „Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se. Nebál se mu to říct.

  „Jo chci“ přikývl. Aspoň od někoho chce slyšet, co k němu cítí. Co cítí k němu, a ne k Johnovi.

„Zamiloval jsem se do tebe Bene. Už tehdy, když sem tě viděl poprvé“ řekl mu to přímo do očí.

  „Zamiloval ses do mě? Kdy poprvé   ?“ byl vykolejený.

  „Nepamatuješ se na toho kluka v dlouhých hnědých vlasech? Mluvil s tebou po vašem přestavení na soutěži v ten osudný den“ neřekl, co to byl za den. Ben zavřel oči.

  „Pamatuju si na jeho krásné hnědé oči a kouzelný úsměv“ vzpomínal si na toho kluka. Tehdy tu noc se do něj zamiloval.

  „A teď si mě přestav v dlouhých hnědých vlasech“ zašeptal mu a usmíval se na něj. Ben si ho prohlídl a najednou mu to padlo do očí.

  „Ty si ten kluk“ zašeptal a Adrien přikývl.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Ichigo Yuki, 30. 5. 2010 22:11)

bomba xD prooosiiiim pokračování xD

:-)

(Erumoice, 30. 5. 2010 21:49)

Pěkný cyklus, doufám, že pokračování bude brzo.

ježišku!

(sisi/ctenar, 30. 5. 2010 16:40)

to je ale zamotané xD ale moc pěkné moc moc moc ,moci tak slyšet jeho hlas X)

---

(Hirotana Naoto, 30. 5. 2010 15:43)

ááá asi se blahem rozteču!!!To byla nádhera!!! tvoje povídky doslova žeru...XD

:-)

(nagi, 30. 5. 2010 12:04)

krasne to pokracovani, jsem rada, ze si to kluci vyjasnili...doufam, ze pokracovani bude co nevidet

Skoro neschopna slova

(Haku, 29. 5. 2010 22:26)

Wow...toto je wow,sa tesim na to co bude dalej...ci mu Ben uveri,ze ma rad naozaj jeho a nie brata.Uzasne.

:-)

(Lachim, 29. 5. 2010 22:08)

Tak nedorozumění si vysvětlili. Teď jen aby to mezi nima dobře dopadlo. Nádhera.