Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. část s Cyklu Brian Clement - Proč ti na něm záleží?

11. 6. 2010

  „Zavolejte sanitku!“ zakřičela paní Greason, která to vše viděla.

  „Já…já…neviděl jsem je!“ vykřikl řidič ve své obhajobě. Všichni věděli, že to nebyla jeho chyba.

  Ben ignoroval ruch kolem sebe. Jediné, co ho zajímalo, bylo Adrienovo tělo, které pomalu chladlo. Pomalu ztrácelo jiskru života.

  „Adriene“ šeptal, jakoby ho vábil zpět k sobě.

  „Prosím neopouštěj mě“ prosil ho, ale uvnitř sebe cítil, že je pozdě. Kluk, kterého miloval, mu umíral v náručí. Stejně, jako mu předtím umíral bratr.

  „Neopouštěj mě, lásko“ zaprosil, ale bylo to zbytečné. On už byl pryč. Nechal ho samotného.

 

  „Je mi to líto Ingrid, ale váš vnuk zemřel“ oznámil policista, který seděl v kuchyni před paní Johnsonovou.

  „Já vím. Jak je na tom Ben?“ zeptala se. Policista zavrtěl hlavou na náznak toho, že to není dobré.

  „Odvez mě za ním“ poručila mu.

  „Myslíš, že to je dobrý nápad?“ zeptal se jí.

  „Můj vnuk ho miloval a Ben miloval jeho, takže se mě neptej, jestli to je dobrý nápad, Jeremi“ vyjela po něm. Jeremi zvedl ruce v obraném gestu.

  „Tak se oblékni. Odvezu tě za ním“ vzdal se. Moc dobře věděl, že Ingrid se odporovat nedá. Ingrid si oblékla kabátek a nechala se odvést před dům Taylorovi rodiny.

  „Dobrý den Ingrid“ pozdravila ji Lidie, Benova máma.

  „Dobrý den Lidie. Chtěla bych vidět Bena“ požádala ji. Lidie uhnula stranou a nechala Ingrid vejít.

  „Je v pokoji“ vykřikla za ní.

  Ingrid opatrně vystoupala po schodech a přešla k Benově pokoji. Zaťukala, ale žádná odpověď ji nepřišla. Zhluboka se nadechla a vešlo dovnitř.

  „Jsi tu Bene?“ zeptala se i přes zbytečnost situace.

  „Paní Johnosonová“ uslyšela vzlyk. Přešla k posteli a podívala se do rohu, kde bylo místo.

  „Copak tam děláš zlatíčko?“ pousmála se.

  „Přeji si, aby se mi vrátil“ odpověděl jí. Ingrid k němu přišla a posadila se na postel. Ben jí položil hlavu do klína.

  „Každý koho miluji, zemře“ rozplakal se.

  „Ale on nezemřel úplně. Pořád je v tvém srdci“ hladila ho po vlasech.

  „Miluješ ho přeci?“ zeptala se.

  „Hrozně moc“ přikývl a zvedl k ní uslzené oči.

  „Pak nikdy nezemře“ usmála se na něj. Věděla, že i ona by měla truchlit nad ztrátou vnuka, ale stejně tak věděla, že ho dřív nebo později znovu uvidí. I její čas se pomalu chýlil ke konci.

  „Co mám bez něj dělat? Myslel jsem si…“ zlomil se mu hlas.

 

  „Kde to jsem?“ zeptal se Adrien, který stál uprostřed bílé místnosti.

  „Vítej mezi námi Adriene“ ozval se moudrý hlas. Adrien se podíval ke dveřím, kde stál starý muž.

  „Kde to jsem? Kdo jste vy?“ chrlil ze sebe otázky. Poslední co si pamatuje, bylo auto, které mířilo na Bena.

  „Ben! Jak je mu? Je v pořádku?“ přestal se starat o sebe. Pro něj bylo důležitější, jestli je Ben v pořádku.

  „Neboj se. Ben je v pořádku. Zachránil si ho“ ozval se hlas, který znal, ale přesto byl jiný. Podíval se za sebe, kde stál Ben a přitom to on nebyl.

  „Ty si John? To není možné. Jsi, mrtví!“ nevěřil svým očím.

  „Stejně, jako ty“ usmál se.

  „Co? Já jsem…mrtví?“ nešlo mu to přes rty.

  „Pojď semnou“ natáhl k němu ruku, ale Adrien se neměl.

  „Neboj se Adriene. Jen s ním běž“ vyzval ho starý muž. Adrien se na něj podíval a povzdechl si. Uchopil Johnovu ruku a v okamžiku byli pryč.

  „Kde to jsme?“ zeptal se znovu.

  „V márnici“ mluvil klidně. Už několikrát to zažil. On byl Anděl průvodce. On prováděl nové anděly a ukazoval jim vše potřebné. Dokonce jim i mohl říci, kým jsou oni.

  „Proč jsem v…marnici?“ dostal strach. Říkali mu přece, že Ben jen v pořádku. John přešel ke dvířkům a otevřel je.

  „Kvůli tomu jsme tu“ řekl a vytáhl z něj ocelovou podložku, na které leželo něčí tělo. John odhrnul přikrývku, aby ukázal tvář chlapce, který tam ležel.

  Adrien přešel k Johnovi a podíval se do tváře chlapce, který ležel před ním. Bál se. Bál se, že tam leží Ben.

  Podíval se do chlapcovy tváře. Najednou si uvědomil, že před ním neležel Ben, ale on sám. Ze srdce mu spadl obrovský kámen.

  „Díky bohu“ vydechl.

  „To nejsi vylekaný, překvapený?“ zeptal se překvapeně.

  „Proč? Jsem rád, že je Ben v pořádku a to, že jsem zemřel já…Život za život“ vzpomínal si na citát, který kdysi četl. John byl překvapený.

  „Proč ti záleží na Benovi?“ zeptal se. Docela ho to zajímalo. I on ho měl rád, byl to jeho bratr.

  „Miluji ho“ odpověděl s klidem.

  „Jak je mu?“ uvědomil si, že Ben viděl, co se mu stalo. John mu položil ruku na rameno a najednou byli pryč.

  „Kde to…“ nedořekl. Uviděl svou babičku, jak sedí na posteli a někdo má položenou hlavu v jejím klíně. Přešel k nim blíž a poznal, že to je Ben.

  „Bene“ zašeptal a položil mu ruku na hlavu, ale nic se nestalo.

 

  „Miluješ ho?“ slyšel svou babičku, jak se ho ptá.

  „Hrozně moc“ uslyšel jeho přiznání. V jeho očích se objevili slzy.

 

  „I on mě miluje“ zašeptal spíš sám pro sebe.

  „Je mi to líto Adriene, ale s tím už nic nemůžeme udělat. Stal se s tebe anděl a on je člověk. Není možnost, jak byste mohli být spolu“ zašeptal John. Cítil bratrovu bolest. Jeho utrpení, ale i jeho lásku.

  „Opravdu není možnost?“ otočil se na něj.

  „O ničem nevím“ povzdechl si. Chtěl, aby byl jeho bratr šťastný. Viděl, jak Ben zase ožil, když uviděl Adriena.

  „Musíme už jít Adriene“ promluvil po deseti minutách.

  „Nechci od něj odejít“ odmítl.

  „Musíš. Musíš zaujmout svůj post“ řekl vážně.

  „Můj post?“ nechápavě se na něj otočil.

  John k němu přešel a znovu mu položil ruku na rameno a najednou byli zpět v bílé místnosti, kde na ně čekal starý muž.

  „Jaký je můj post? Co to vůbec je?“ nechápal je.

  „Když si umíral v Benově náručí, tak Ben vyslovil přání s velkou nadějí v hlase…“ začal John.

  „Tvá duše jeho přání chtěla splnit, ale nebylo to umožněno a proto…“ pokračoval muž.

  „A proto ses stal Andělem Naděje“ dokončil John.

  „Cože?! Kdo, že jsem?“ vytřeštil překvapeně oči. Nechápal je.

  John si povzdechl. Nevěřil, že byl takový, když přišel mezi ně.

  Najednou Adrien zavřel oči a zmizel, aniž by něco řekl. John se podíval na starého muže, který pokynul hlavou a zmizel. John se usmál a také odešel.

  Adrien se objevil v pokoji malé dívenky. Podíval se kolem sebe. Všude byli baletky. Přešel k postýlce, na které spala malá holčička. Naklonil se k ní a pohladil ji po tvářičce.

  „Neboj se. Zvládneš to ze všech nejlíp“ zašeptal a usmíval se. Cítil radost, když se na dívčině tváři objevil úsměv. Byl šťastný, ale měl pocit, jakoby něco z jeho nitra zmizelo.

 

  „Nepřeháněj to tolik. Musíš si odpočinout“ objevil se u něj John, když už byl Adrien u několikátého člověka, který potřeboval naději.

  „Víš, někoho mi připomínáš, ale nepamatuji si koho“ řekl mu Adrien a i s Johnem zmizel. John ztuhl. On zapomínal na Bena.

  „Nevíš, koho mi připomínáš?“ zeptal se ho.

  „Ne“ zalhal. Věděl, že si na to Adrien musí přijít sám i to, že jako anděl by lhát neměl. Jenže tohle mu přišlo, jako lepší řešení.

  „Někoho miluji. Po někom mé srdce touží, ale po kom? Po tobě?“ otočil se na Johna a prohlížel si ho. Ano, miluje ho, ale přitom miluje někoho jiného. Nemohl si vzpomenout na jeho tvář.

  „Já to nejsem Adriene a jen doufám, že si na něj brzo vzpomeneš“ poznamenal. Věděl, co znamená, když anděl zapomene na svůj předcházející život. Pokud na něj zapomenou, zapomenou i na svou podstatu.

  Smutně se na Adriena podíval. Nechtěl, aby zapomněl na jeho bratra. Cítil, že ho hrozně moc miloval a cítil, že i Ben ho miluje.

  Rozloučil se s Adrienem a zmizel pryč.

  Objevil se v pokoji svého bratra a litoval. Litoval, že teď nemůže být s ním a utěšovat jeho bolest. Bylo mu líto, že mu Adriena museli, tak brzy vzít. Sotva se znali.

 

* Po třech letech *

 

  „Gratulujeme ti Bene“ přáli rodiče svému synovi k promoci.

  „Díky“ neprojevil, ani kapičku radosti. Už dlouhou dobu, jeho rty nebyli zvlněny do úsměvu. Už dobu, jeho srdce neplálo radostí, štěstím a láskou. Každý radostný pocit v něm zemřel. Už neměl důvod se radovat. Koho milovat, ani pro koho se smát.

  „Omluvíte mě?“ zeptal se svých rodičů, ale nečekal na jejich odpověď.

  Otočil se a odešel pryč, aniž by se ohlédl na to, co bylo za ním. Věděl, že se jeho rodiče trápí, ale nedokázal si pomoci. Nedokázal si hrát na něco, co není, ani nedokázal zakrýt, co cítí.

  Došel na hřbitov a zastavil se u bratrova hrobu.

  „Dokázal jsem to, bráško. Splnil jsem sen nás obou“ řekl, jakoby ho mohl bratr slyšet. Za dva měsíce nastoupí na vysokou školu zaměřenou na dějiny umění. Původně to byl Johnův sen, a rozhodl se, že mu ho splní.

  „Uvidíme se později“ rozloučil se s ním a vydal se k dalšímu hrobu.

  Zadíval se na Adrienovu fotku. Na oči plných jiskřiček radosti. Rty zvlněné do úsměvu. Znal tu fotku do posledního detailu.

  Povzdechl si. Tak strašně rád by chtěl Adrienovu tvář prohlížet z blízka. Chtěl by ji hladit, líbat. Kdyby se tehdy podvolil, mohl být šťastný a Adrien by mohl být na živu.

  „Uvidíme se později, lásko“ vždycky ho tak oslovoval. Připadalo mu to správné. Otáčel se k odchodu, když na sobě ucítil něčí pohled. Rozhlédl se a spatřil tolik známé, hnědé oči. Avšak v okamžiku byli pryč.

  Vydal se na místo, kde je viděl, ale už tam nikdo nebyl. Rozhlédl se, ale nic neviděl.

  Povzdech se a vydal se k bráně hřbitova.

  Naposledy se rozhlédl, jestli znovu neuvidí hnědé oči. Oči, které v něm vyvolaly zvláštní pocit. Pocit, který nedokázal popsat.

  Nevěřícně nad sebou kroutil hlavou a pomalu odcházel domů, kde na něj čekali rodiče.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(nagi, 12. 6. 2010 20:43)

krasne, jsem rada, ze jsi minulou kapitolkou neskoncila, ale je mi hrozne lito Bena, jak si mu mohla zabít Adriena, tesim se na pokracovani

:-)

(Lachim, 12. 6. 2010 18:44)

Nádhera, ale je to moc smutný. Nevím proč musel Adrien zemřít.

Nadpis

(Lilith-sama, 12. 6. 2010 11:33)

Že to nie je posledná kapitola? Síce smutné konce milujem, ale nie pri všetkých cykloch. Len tam kde sa to hodí. A tu jendoducho pasuje happy end. Smutne krásne.

:-)

(Mordvold, 12. 6. 2010 8:48)

Nejlepší, ale strasne smutný. Vubec se mi nelíbí, že si zabila Adriena. Ale už se strašně moc těším na další kapitolu. Jen tak dál pokračuj. Tvoje povídky jsou skvělé.