Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. část s Cyklus Brian Clement - Otázky

13. 6. 2010

* Po třech letech *


  „Gratulujeme ti Bene“ přáli rodiče svému synovi k promoci.

  „Díky“ neprojevil, ani kapičku radosti. Už dlouhou dobu, jeho rty nebyli zvlněny do úsměvu. Už dobu, jeho srdce neplálo radostí, štěstím a láskou. Každý radostný pocit v něm zemřel. Už neměl důvod se radovat. Koho milovat, ani pro koho se smát.

  „Omluvíte mě?“ zeptal se svých rodičů, ale nečekal na jejich odpověď.

  Otočil se a odešel pryč, aniž by se ohlédl na to, co bylo za ním. Věděl, že se jeho rodiče trápí, ale nedokázal si pomoci. Nedokázal si hrát na něco, co není, ani nedokázal zakrýt, co cítí.

  Došel na hřbitov a zastavil se u bratrova hrobu.

  „Dokázal jsem to, bráško. Splnil jsem sen nás obou“ řekl, jakoby ho mohl bratr slyšet. Za dva měsíce nastoupí na vysokou školu zaměřenou na dějiny umění. Původně to byl Johnův sen, a rozhodl se, že mu ho splní.

  „Uvidíme se později“ rozloučil se s ním a vydal se k dalšímu hrobu.

  Zadíval se na Adrienovu fotku. Na oči plných jiskřiček radosti. Rty zvlněné do úsměvu. Znal tu fotku do posledního detailu.

  Povzdechl si. Tak strašně rád by chtěl Adrienovu tvář prohlížet z blízka. Chtěl by ji hladit, líbat. Kdyby se tehdy podvolil, mohl být šťastný a Adrien by mohl být na živu.

  „Uvidíme se později, lásko“ vždycky ho tak oslovoval. Připadalo mu to správné. Otáčel se k odchodu, když na sobě ucítil něčí pohled. Rozhlédl se a spatřil tolik známé, hnědé oči. Avšak v okamžiku byli pryč.

  Vydal se na místo, kde je viděl, ale už tam nikdo nebyl. Rozhlédl se, ale nic neviděl.

  Povzdech se a vydal se k bráně hřbitova.

  Naposledy se rozhlédl, jestli znovu neuvidí hnědé oči. Oči, které v něm vyvolaly zvláštní pocit. Pocit, který nedokázal popsat.

  Nevěřícně nad sebou kroutil hlavou a pomalu odcházel domů, kde na něj čekali rodiče.

 

  Zpoza mauzolea sledovali Bena hnědé oči. Adrienovi oči.

  „Proč si, mě sem přivedl?“ otočil se na Johna.

  „Už jsem se nemohl koukat na to, jak hledáš toho, koho miluješ“ odpověděl jednoduše.

  „Co? Já nikoho nehledám. Už dávno jsem se toho vzdal“ bránil se.

  „Vážně? Proto pokaždé dychtivě každého pozoruješ?“ usmál se na něj John a zmizel. Už jej zase volali.

  Adrien ještě chvíli stál, schovaný za mauzoleem a pozoroval chlapce, který stál u něčího hrobu.

  Prohlížel si chlapcovo tělo, jeho tvář. Připadal mu povědomí, ale přece nový.

  Vystoupil zpoza mauzolea a udělal několik kroků k mladíkovi. Natáhl k němu ruku. Popadla ho touha pohladit jej, políbit jej.

  Najednou na sobě ucítil mladíkův pohled. Dostal strach. Ustoupil několik kroků a raději zmizel, avšak zůstal na blízku mladíka. Toužil být v mladíkově přítomnosti, i kdyby měl za to mít trest.

  Ben se cestou domů zastavil v cukrárně, kde si koupil zmrzlinu. Nikdy na ni nezanevřel. Jediné co neměl rád, bylo okolí cukrárny. Pokaždé, když se rozhlédl kolem, viděl Adriena, jak se na něj tiskl a líbal jej.

  Povzdechl si. Toužil to zažít znovu, ale jen s Adrienem.

  Vydal se cestou k rodinnému domu, avšak pořád na sobě cítil něčí pohled, ale když se ohlédl, nikoho neviděl.

  Došel do domu a hned byl vtažen do víru oslavy na jeho odmaturování.

  Oslava končila až v ranních hodinách, ale Benovi to bylo jedno. Kolem půlnoci se totiž vytratil z domu a šel na zahradu. Sedl si na místo, kam nikdo neviděl a bylo tam i ticho. Rád udělal rodičům radost tím, že se oslavy zúčastnil.

  Posadil se na houpačku, kterou měli už od doby, co byli s Johnem malé děti. Mírně se pohupoval a díval se na noční nebe pokryté několika tisíci malých démantů.  Miloval tuhle dobu, ale neměl moc možností si sednout na zahradu a kochat se tou nádherou.

  „Co tu děláš, tak pozdě?“ ozval se kousek od něj hlas, který mohl vídat jen ve svých tajných snech.

  „Kdo to řekl?!“ vylekaně se rozhlížel kolem sebe a hledal toho, kdo to na něj promluvil. Hledal toho, který si z něj dělal, tak krutou srandu.

  „Já“ z noční tmy vylezl vysoký mladík s dlouhými hnědými vlasy, které mu vlály kolem bledého obličeje.

  Ben se na něj koukal. Prohlížel si jeho tvář, jeho oči. Jeho tvář i jeho oči mu byli velmi povědomé, ale nechtěl věřit, že to je ten, na kterého mohl koukat jen na fotkách.

  Ustoupil několik kroků do zadu až jeho záda narazili do vysoké zdi. Nevěřícně kroutil hlavou. Zavřel oči, od kterých mu stékaly slzy.

  „Nejsi to ty. Nemůžeš to být ty!“ šeptal tiše.

  Adrien se na to nevěřícně díval. Nechal chování chlapce, který stal před ním. Ale když viděl slzy, které stékaly po chlapcových tvářích, pukalo mu srdce.

  Opatrně k němu přistupoval. Když stál jen kousek od něj, natáhl ruku. Bříšky prstů se jemně dotkl Benovi jemné tváře.

  Najednou se mu před očima objevili dávné vzpomínky. Všechny vzpomínky na jeho lidský život.

  Znovu viděl tvář své babičky, která se na něj vždycky smála, i když dělal hlouposti.

  Znovu slyšel jemnou hru klavíru a něžný, hluboký hlas.

  Znovu viděl tu tvář. Tvář toho, koho miluje i po své smrti.

  „Bene“ zašeptal tiše jeho jméno.

  Ben otevřel své uslzené oči a zadíval se do tváře toho, který ho donutil znovu trpět. Myslel si, že nikdo z jeho přátel není tak krutý, aby mu tohle udělal.

  „Proč mi to děláte?! Proč mě nutíte trpět?!“dostal hysterický záchvat. Opravdu trpěl víc než kdykoli předtím. Každý měl zakázáno o Adrienovi mluvit v jeho blízkosti a teď? Teď mu někdo udělal tohle.

  Adrien k němu přistoupil a objal ho. Přitiskl ho na své tělo a už nikdy ho nechtěl pustit.

  Ben ztuhlé stál a nechal se objímat. Myslel si, že je to jen nějaká projekce, ale mýlil se. Zhluboka se nadechl. Ucítil jemnou vůni, kterou vždy cítil, když ho Adrien objímal.

  „Adriene?“ zašeptal. Nechtěl tomu věřit. Nemohl tomu věřit.

  „Ahoj Bene“ usmál se na něj a jemně ho pohladil po bledé tváři.

  „Jak je to možné? Jsi, mrtví!“ odstrčil ho od sebe.

  „Chceš vědět, jak je to možné?“ věděl, že za to může být potrestán, ale to mu bylo jedno. Ben byl jeho život. Jeho anděl.

  „Chci“ nevěděl, co má čekat. Na, co se má připravit

  Adrien k němu přistoupil a znovu ho objal. Ben se na něj nechápavě díval. Takhle mu to chce ukázat?

  „Chytni se mě kolem krku. Nechci, aby si spadl a něco si udělal“ napověděl mu. Ben ho objal kolem krku a přitiskl se celým svým tělem na Adrienovo tělo.

  Ben se díval za Adriena. Zhluboka dýchal. Musel se soustředit, aby se mu nepodlomili kolena.

  Z ničeho nic se na Adrienových zádech objevili mohutná bílá křídla s jemným nádechem modré. Ben vytřeštil oči. Nevěřil svým očím. Když ucítil, že se něco děje, zavřel oči, aby nic neviděl.

  „Otevři oči, Bene“ vyzval ho Adrien.

  Ben opatrně otevřel oči a podíval se za Adriena. Kouknul se na zem a těsněji se na něj přitiskl. Dostal strach.

  „Neboj se. Nedovolím, aby si spadl“ pousmál se Adrien. Ben se trochu od Adriena odtáhl a zadíval se Adrienovi do tváře.

  „Ty jsi…jsi…“ nešlo mu to přes rty. Nikdy nevěřil v to, že andělé existují.

  „Ano, jsem. Stejně, jako tvůj bratr John“ usmíval se. Byl šťastný. Konečně našel toho, kterého miloval. Avšak byl na sebe i naštvaný. Naštvaný kvůli tomu, že na něj zapomněl. Že zapomněl na toho, kterého miluje víc než cokoliv na světě.

  „John?“ překvapeně se na něj díval.

  „Jen díky němu jsem si vzpomněl, koho tak strašně moc miluji“ pohladil ho na tváři.

  „Koho miluješ?“ zeptal se dychtivě.

  „Přeci tebe hlupáčku“ jemně přitiskl rty na Benovi, který zasténal radostí. Strašně moc toužil Adriena políbit, ale nikdy si nemyslel, že se mu to může znovu vyplnit.

  „Proč si se objevil až teď?“ úplně zapomněl na to, že létá několik metrů nad zemí.

  „Když jsem zemřel a stal se andělem, tak mě John odvedl do márnice. Dostal jsem strach, že tam ležíš ty. Když jsem tam viděl sebe, byl jsem šťastný. Byl jsem šťastný z toho, že tobě se nic nestalo, ale pak mě přenesl do tvého pokoje. Viděl jsem tě tam trpět, ale pak když jsem se vrátil ‚domů‘ začal jsem zapomínat. Do několika hodin či minut jsem zapomněl na to, kým jsem byl a koho jsem miloval“ popsal mu, co se mu stalo.

  „Zapomněl si na mě“ zašeptal smutně.

  „Vždycky jsem tě miloval. I John ti může potvrdit, že jsem pořád hledal toho, koho jsem miloval. Dnes když jsem tě viděl u mého hrobu, něco mě na tobě zaujalo. Když jsem se tě na té zahradě dotkl, vzpomněl jsem si na všechno“ byl šťastný, že ve svém náručí svíral člověka, kterého nadevše miluje.

  „Nebudeš mít s toho nějaký problém?“ nevěděl, co má čekat.

  „I kdybych měl, je mi to jedno. Hlavní je, že jsem teď u tebe a mohu ti do ouška šeptat, jak moc tě miluju“ znovu se přitiskl na jeho rty.

  „Jak u mě můžeš být?“zajímalo ho to.

  „Budu u tebe, každou volnou chviličku. Nikdy se mě nezbavíš“ usmíval se. Nikdy se tak dobře necítil.

  „Chceš vzít domů?“ zeptal se ho. Viděl na něm, že je unavený.

  „Nechci. Odešel by si“ odmítal, ale věděl, že spát potřebuje. Celý den si na něm vybíral svou daň.

  „Zůstanu u tebe“ přísahal.

  „Dobře“ souhlasil na konec. Adrien si ho vzal do náruče, aby měl Ben lepší výhled.

  Ben si opřel hlavu o Adrienovo rameno a zavřel oči. Po chvíli Adrien slyšel Benovo klidné oddechování.  Usmál se. Konečně cítil, že je tam, kam patří.

  Opatrně vešel oknem do Benova pokoje. Položil ho do postele a s nohou mu sundal boty, aby si nezašpinil postel. Přikryl ho až ke krku a poté si lehl vedle něj. Přitáhl si Bena do náruče a políbil ho do vlasů.

  Ben si přes něj přehodil ruku a dál spal. Byl šťastný.

  Ben se probudil chvíli před svítání, jako celý tři roky. Klidně vstal a svlékl se z šatů, ve kterých spal. Vůbec si nevzpomínal na to, co se stalo předešlí den a tak se bez studu vydal nahý do sprchy.

  Adrien se na to překvapeně díval. Nevěřil svým očím. Nevěřil, že se před ním Ben svlékl, aniž by se zastyděl.

  Ben si stoupl po sprchu a zapnul si vodu. Chvíli tam stál a nechal na sebe dopadat kapky vody, která mu masírovala ztuhlé svaly. Měl zavřené oči. Nevnímal svět, ale najednou je překvapeně otevřel. Vzpomněl si. Vzpomněl si, že vedle v pokoji musí být Adrien.

  „Adriene? Mohl by si sem?!“ zavolal ho. Nedokázal vzít zpět to, že se před ním svlékl, ale docela hodně ho lákalo zjistit, jak moc jsou andělé schopni odolat pokušení.

  Otevřely se dveře a v nich stál Adrien. Nebylo na něm poznat, že byl celou noc vzhůru a díval se na Benovu spící tvář.

  „Potřebuješ něco?“ zhluboka dýchal. Skleněná stěna toho moc nezakrývala a vidět siluetu Benova těla, pro něj nebylo lehké.

  „Umyl by si mi záda?“ zeptal se nevinně. Adrien se na ně vyjeveně podíval.

  „Chceš po mě umýt záda?“ zeptal se, jak hlupák.

  „Já si na ně nedosáhnu“ smál se. Adrien k němu pomalu došel a vzal si do ruky namydlenou houbu. Snažil se nekoukat moc na Benovo nahé, mokré tělo. Avšak neodolal tomu. Musel se podívat na jeho nahé tělo.

  Jen, jak jej spatřil, toužil se svléknout a vejít do sprchy za Benem.

  „Sakra!“ zaklel.

  „Děje se něco?“ otočil se na něj Ben.

  „Musím jít“ postěžoval si.

  „Dobře“ nechtěl, aby odešel, ale nic s tím dělat nemohl. Nemohl mu bránit dělat svou práci, jako Anděl naděje.

  Adrien si ho k sobě přitáhl a dlouze ho políbil. Ben ho objal kolem krku a přitiskl se na Adrienovo tělo.

  „Neměl by si už jít?“ zašeptal do polibku.

  „Měl, ale nechce se mi“ zavrčel, ale znovu začal Bena líbat.

  Ben se pousmál do polibku a odstrčil Adriena od sebe. Zářivě se usmál.

  „Běž už“ vyslal ho.

  „Kde tě pak najdu?“ zeptal se.

  „Neboj se. Někde mě najdeš“ snažil se být tajemný. Adrien si povzdychl a zmizel. Ben zavrtěl hlavou a dokončil ranní hygienu.

  „Ahoj mami“ řekl celý šťastný, když vešel do kuchyně. Přešel k matce a políbil jí na tvář. Posadil se k připraveným lívancům a s chutí se do nich pustil.

  Benova matka se na něj překvapeně dívala. Nevěřila svým očím. Už hodně dlouho neviděla svého syna smát se či dokonce, aby byl šťastný. I jeho otec se na něj překvapeně díval.

  „Stalo se něco?“ nevydržel to a musel se zeptat.

  „Ne, nic. Proč?“ nadzdvihl obočí.

  „No, usmíváš se. Vypadáš, že si…šťastný“ vysvětlil.

  „Nic se nestalo. Jen jsem přestal žít minulostí“ usmíval se. Nechtěl jim vysvětlovat, že kluk, kterého miluje, je anděl a že s ním strávil celou noc.

  „Aha“ nevěděli, co na to říct. Byli, ale šťastný. Už si nemuseli dělat o Bena starosti. Nemuseli se bát, že si něco mohl udělat.

  „Co chceš dneska dělat?“ zeptala se ho matka.

  „Nejspíš půjdu ven. Už dlouho sem nikde nebyl“ zamyslel se. Bude to sranda. Bude se Adrienovi schovávat do doby než ho najde.

  Rychle všechno snědl a vyběhl do svého pokoje. Vzal si mp3 přehrávač, obul si boty a letěl do předsíně. V rychlosti se rozloučil s rodiči a vyběhl ven.

  Běžel do dalekého lesa. Hledal palouk, který kdysi našli s Johnem. Od té doby tam byli pořád.

  Nedělalo mu moc velké problémy znovu najít ten palouček. Sedl si ke stromu a konečně si zapnul mp3 přehrávač.  Zapnul si svoji oblíbenou písničku, aniž by věděl, kdo jí zpívá. Zavřel oči a nechal se unášet kouzelným mužským hlasem. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(nagi, 14. 6. 2010 8:34)

nemam slov, jsem rada, ze se to s nimi obraci k dobremu, rychle pokacovani

:-)

(Lachim, 13. 6. 2010 16:28)

Nádhera. Vypadá to, že se vše obrací k dobrému.

Nadpis

(Lilith-sama, 13. 6. 2010 13:28)

Už som sa začínala báť, že to dopadne zle. Ale takto sa mi to veľmi veľmi páčilo!!

.,.,

(Naoto-san, 13. 6. 2010 11:52)

íííppp já brečela jak malá...děkuju děkuju děkuju si úžasná!!!!!XD miluju tuhle povídku!!!!děkuju XD

...

(Ichigo Yuki, 13. 6. 2010 11:38)

yuhuuuu xD arigato :-* moooocc děkuju xD