Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. část z Cyklu Brian Clement - Musíš příjmout trest

  Adrien se nad tím usmál. Přitiskl si ho víc k sobě a sám zavřel oči. Věděl, že nebude spát, ale bylo mu to jedno. Vychutnával si pocit, který mu přinášela Benova přítomnost.

  Znovu uslyšel volání, ale snažil se ho ignorovat. Odmítal od Bena odejít zrovna, když k němu přišel. Volání sílilo a stejně tak i jeho odhodlání.

  ‚Nikam nejdu!‘ vyslal myšlenku a bylo mu jedno, jestli ho někdo slyší. On je tam, kde chce být a už se od toho nehne.

 

  „Jak dlouho si tu?“ zašeptal Ben rozespale.

  „Chvíli“ zalhal.

  „Lžeš mi, Adriene. Kolikrát tě volali?“ posadil se.

  „Nevolali“ znovu lhal.

  „Lžeš mi“ zavrčel a zvedl se z postele. Otevřel dveře do koupelny a třískl jimi. Nenáviděl ty, co mu lhaly.

  Adrien se na to díval. Nechápal, co udělal špatně.

  Ben si stoupl pod sprchu a pustil na sebe ledovou vodu. Bylo mu jedno, že s té ledové vody mohl onemocnět či něco jiného.

  V tuhle chvíli ho jen zajímalo, jak moc změnil anděla. Nenávidí se za to, že jej pošpinil. Nikdy neměl dovolit, aby se to stalo. Byl sebou tak zaslepený, že nevěděl, co dělá.

  Zaťal ruce v pěst. Napřáhl se a vší silou udeřil do zdi.

  „Au!“ zavyl bolestí a bylo mu to jedno.

  Najednou zaslyšel zaťukání. Věděl, kdo to je. Zavrčel a znovu natáhl bolavou ruku a uhodil do zdi. Tentokrát nevykřikl bolestí. Snažil se výkřik potlačit. Znovu zaťukal.

  „Jdi pryč!“ vykřikl na Adriena a zhroutil se na zem.

  „Bene! Co se děje?!“ v jeho hlase byl slyšet strach. Strach o něj.

  „Vypadni! Nesmíš semnou být!“ křičel. Držel se za bolavou ruku a od očí mu padaly slzy.

  ‚Nesmí!‘ opakoval si pořád do kola.

  Najednou se před ním objevila Adrienova ruka. Odstrčil ji od sebe. Rychle se zvedl ze země a rozeběhl se pryč. Stihl jen sebrat ručník.

  Běžel pryč a bylo mu jedno, že může uklouznout. Potřeboval být pryč. Potřeboval být od Adriena daleko.
  Vyběhl na zahradu, ale přehlídl nataženou hadici na zemi. Zakopnul o ni a spadl.

  Jak ležel na zemi, přitiskl si k sobě nohy a od jeho očí začali kapat slzy. Tiskl si k tělu nohy. Cítil, že na jeho tělo dopadají dešťové kapky, ale to mu bylo jedno. Krčil se na zemi a bylo mu jedno, že je mu zima a že tam ležel jen v ručníku.

  „Bene!“ Adrien vyběhl za ním a našel ho, jak leží na zemi v bahně. Rychle k němu přiběhl a sklonil se k němu.

  „Bene, jsi v pořádku?“ natáhl k němu ruku, ale Ben ji od sebe odstrčil.

  „Nech mě!“ vyštěkl. Adrien se na to nechápavě díval. Nechápal co se dělo.

  „Bene. Nech mě, abych ti pomohl“ zaprosil. Nerad ho takhle viděl. Zabíjelo ho to.

  „Nemohu“ víc se schoulil. Adrien se k němu sklonil a vzal si ho do náruče i přes Benovy chabé pokusy o odpor.

  Vešel i s ním do domu a šel rovnou do Benova pokoje. Položil Bena do postele a přikryl ho dekou. Lehl si k němu a přitáhl si ho do náruče, aby ho mohl ohřívat i vlastním tělem.

  „Měl by si ode mě utéct, Adriene. Měl by si zmizet, než tě ještě víc zkazím“ zašeptal Ben jen pár okamžiků předtím, než usnul.

  Adrien se vykuleně díval do protější zdi. Nechtěl věřit tomu, že ho od sebe Ben odhání i přes lásku, kterou k sobě cítí.

  ‚On si myslí, že mě kazí!‘ blesklo mu hlavou. Přitiskl si ho víc k sobě a tiše přemýšlel nad tím, co by mohl udělat proto, aby byli oba spolu a šťastní.

  Nevěděl, jak to udělá, ale věděl jistě, že se Bena nikdy nevzdá. Nikdy. Ben byl jeho život, ať si všichni říkali, co chtěli.

  Cítil každý Benův pohyb a záchvěv.

  Adrien sklonil oči k Benově tváři a pohladil ho po tváři.

  „Nikdy se tě nevzdám“ zašeptal k němu a opatrně ho políbil na rty. Ucítil Benovi ruce, jak jej objali kolem krku, které ho začali tisknout k sobě.

  Benovi rty se pootevřeli a Adrien to nedokázal nevyužít. Opatrně vklouzl jazykem do Benových úst, avšak ani Ben nezůstal pozadu.

  Ben ze sebe sundal deku a pomohl Adrieanovi z košile. Přitiskl si Adrienův hrudník na svůj.

  Oba propadli víru vášně, který vzplál v jejich tělech. Ani jeden z nich jej nechtěli uhasit.

 

  Leželi nazí v posteli. Ben klidně spal v Adrienově náručí a Adrien ho hladil po zádech. Adrien se díval do stropu a přemýšlel nad tím, co se stane dál. Nevěděl, jaký bude jeho trest za to, že neposlouchá volání. Bylo mu to jedno. Jediné na čem mu záleží, je Ben a ten byl teď spokojený.

  „Proč nespíš?“ ozval se u něj ospalý hlas.

  „Protože se nemůžu vynadívat na tu krásu, co leží vedle mě“ usmál se. Naučil se ignorovat volání, proto bylo pro něj jednoduché ztišit všechny hlasy okolo a poslouchat jen jeden.

  „Lžeš“ víc se k němu zavrtal. Otevřel oči a díval se na anděla, kterého si přivlastňoval. Nebál se přiznat si, že je sobec, ale ani on nemůže žít bez lásky. Nemůže za to, že jeho láskou je anděl.

  „Nelžu, jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Ostatní andělé ti mohou jen závidět tvou krásu“ říkal pravdu. Pro něj nebyl nikdo krásnější. Byl jediné, co miloval.

  „Nemáš hlad?“ změnil téma. Nechtěl se bavit o andělech a o něčem, co je s tím spojené.

  „Mám, jak vlk. Co ty?“ usmál se na něj. Poznal, proč chce změnit téma.

  „Obrovský. Co s tím uděláme?“ pohladil ho po nahém bříšku.

  „Já vím, co bych udělal“ usmál se a sklonil se k Benovi a začal ho líbat. Ben ho objal kolem krku a začal mu polibky oplácet.

  „Ne, že by to nebylo nádherné, ale nesmíme tě zanedbávat“ zamumlal Adrien do polibku.

  „Zanedbávat mě?“ nechápal, o čem mluvil. Znovu si začal hrát s Adrienovými rty. Adrien zasténal Benovi do úst.

  „Musím ti dát přeci najíst“ najednou chtěl tolik věcí, ale nevěděl, kterou udělat, jako první.

  „To ještě chvilku počká“ usmál se Ben a znovu si začal hrát s Adrienovým jazykem. I Adrien se usmál a začal mu polibky oplácet. Opatrně si na něj lehl a rukou opatrně putoval po jeho těle.

  „Nikam přece neuteče“ zamumlal Adrien a začal se věnovat Benově roztouženému tělu.

 

  Adrien se po hodině vyplížil z postele, aby mohl udělat oběma něco k jídlu. Nechal Bena spát. Nechtělo se mu ho budit, protože když spal, byl sladký, že mu téměř nedokáže odolat.

  Natáhl si na sebe kalhoty a vydal se do kuchyně obhlídnout situaci.

  Otevřel dveře u ledničky a přemýšlel, co by mohl udělat k jídlu. Nakonec vytáhl pár věcí na sendviče, protože nevěděl, co jiného by mohl udělat.

  I s hotovými sendviči se vydal zpět do pokoje, kde na něj čekal Ben.

  „Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptal se Ben, když Adrien vstoupil do pokoje.

  „V kuchyni. Pročpak? Stýskalo se ti?“ posadil se k němu a podal Benovi talíř.

  „Byla mi tu zima i smutno“ připustil. Adrien si přitáhl Bena k sobě. Uvelebil se mu v náručí a v klidu jedl.

  „Chceš taky?“ zeptal se ho a zvedl talíř. Adrien se natáhl po kousku sendviče a dal si ho do pusy. Když ho snědl, položil si ruce na Benovo bříško a pomalu ho hladil.

  „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho Ben, když mu Adrien na nic neodpovídal.

  „Cože?“ několikrát zamrkal, aby se vrátil do přítomnosti.

  „Ptal jsem se, nad čím přemýšlíš, protože mi na nic neodpovídáš“ zopakoval mu otázku.

  „Přemýšlel jsem nad tím, jak to bude dál. Nebudu se moc věčně bránit volání ani trestu“ řekl pravdu. Nedokázal mu lhát. Ben ztuhl. Odložil sendvič na talíř, který odložil na stolek.

  „Nenutil jsem tě, aby si ignoroval volání. Nenutil jsem tě, aby si byl semnou“ zvedl se z postele a odešel do koupelny, kde se rychlosti osprchoval.

  Adrien si povzdechl a praštil se do hlavy. Čekal, než Ben vyleze s koupelny, aby na to mohl něco říct.

  „Nemyslel jsem to takhle“ sedl si na kraj postele.

  „Jestli máš starosti o to, jak to s námi bude tak buď odejdi zpět a dělej, co máš anebo…nebo…“ nevěděl co dál říct. Adrien se zvedl z postele a přešel k Benovi. Otočil si ho na sebe, aby mu viděl do obličeje.

  „Nemám starosti, jak to mezi námi bude. Budu u tebe dokavaď mě neodeženeš pryč, ale…ale…mám strach z trestu“ objal ho kolem pasu a přitiskl ho na sebe.

  „Za co tě potrestají? Za to, že ignoruješ volání nebo…kvůli tomu, že si semnou?“ tušil, že na tom má obrovskou vinu.

  Adrien si povzdechl. Nechtěl mu to říct. Sklonil hlavu a ignoroval to naléhavé volání, které mu křičí v hlavě.

  „Takže kvůli mně“ zašeptal. Adrien zavrtěl hlavou.

  „Není to kvůli tobě, Bene!“ zvedl mu obličej, aby se mu mohl podívat do očí.

  „Tak kvůli čemu?!“ vykřikl.

  „Ať je to kvůli čemukoli, ty za to nemůžeš!“ to, že bude potrestán, je jen jeho chyba. Ben za to nemá zodpovědnost a nikdy mít nebude.

  „Proč si vlastně semnou? Můžeš mít kohokoli i anděla“ šeptal. Oči se mu začali zalívat slzami. Adrien se pousmál a položil mu dlaň na tvář.

  „To je hloupá otázka Bene. Nikoho jiného nechci. Chci jen tebe“ usmíval se.

  „Ale proč?!“ vyštěkl.

  „Protože tě miluju, ty můj hlupáčku“ sehnul se k němu a políbil ho. Ben se uvolnil. Veškeré napětí z jeho těla zmizelo.

  Adrien si přitiskl Bena na své tělo a Ben ho objal kolem pasu. Položil mu hlavu na rameno a užíval se Adrienovu přítomnost. Jeho přítomnost mu dělala dobře a každý problém, jakoby zmizel.      

  „Jak se má John?“ zeptal se. Vždycky se ho chtěl zeptat, ale pokaždé na to zapomněl.

  „Skvěle. Užívá si každý den“ usmál se a pohladil ho po vlasech.

  „Má někoho?“ chtěl, aby byl šťastný.  Chtěl, aby někoho miloval stejně, jako miluje on.

  „Pokud vím, tak ne“ hladil ho po páteři.

  „Škoda“ pousmál se. Chvíli tam stáli jen v objetí, které rozdělilo až Benův kašel.

  „Jsi nemocný!“ zahrozil mu. Vzal si ho do náruče a přenesl ho do postele. Zabalil ho do deky.

  „A co s tím uděláš?“ usmál se. V tomhle se nehádal. Bylo by těžké hádat se s andělem a navíc s andělem, který ho má přečteného.

  „Budu se o tebe starat dokavaď nebudeš zase zdraví“ usmál se na něj.

  „Čím začneme, pane doktore?“ bavil se.

  „Nejdřív teplý čaj“ zamyslel se. Vydal se do kuchyně, kde udělal velký hrnek čaje. I s ním se vrátil do pokoje k Benovi.

  „Tady je“ políbil ho na nos.

  „A co dál?“ věděl, co by chtěl udělat.

  „Nevím. Napadá tě něco?“ sednul si k němu.

  „Potit se? Nejlépe s někým“ usmál se.

  „Co tě hned nenapadá“ smál se a sklonil se k Benovi. Políbil ho.

  „Neříkej, že tě to taky nenapadlo“ přitáhl si ho k sobě.

  „Napadlo, ale ty si mi to ukradl z hlavy“ vklouzl k Benovi, aby ho zahřál i vlastním tělem.

 

  „Bene! Jsme doma!“ z předsíně se ozval hlas jeho matky. Ben sebou trhl a prudce se posadil. Chytnu se za hlavu, jak se mu udělalo blbě z prudkého pohybu.

  Otočil se a uviděl Adriena, který spal vedle něj. Sklonil se k němu a políbil ho na tvář. Zvedl se s postele a v rychlosti se oblékl. Vyběhl z pokoje a seběhl schody.

  „Ahoj mami“ objal ji a dal jí pusu na tvář. Ta trochu poodešla a prohlídla si ho.

  „Čí to máš oblečení?“ zeptala se ho. Ben sklonil hlavu a prohlídl si oblečení, které měl na sobě.

  „To jsem si koupil. Líbí se?“ usmál se na ní.

  „Sluší ti to“ usmála se na něj a prošla kolem něj do obýváku.

  „Jedl si?“ zeptala se ho, než vešla do kuchyně.

  „Jen sendviče“ přiznal se. Už jen slyšel bouchání hrnců a pokliček.

  „Jak se vede?“ ozval se za ním otcův hlas.

  „Skvěle, jak bylo u babičky?“ otočil se na něj.

  „Jako u babičky“ pronesl s vážnou tváří. Ben dobře věděl, jaké jsou návštěvy u babičky. Otec se kolem něj protáhnul a posadil se k televizi.

  Ben se otočil a vyběhl schody do patra. Vletěl do pokoje a skočil do postele.

  „Někoho tu vraždí nebo co?!“ vyštěkl Adrien, kterého probudil Benův skok.

  „Ne, jen přijeli rodiče“ prohodil, jakoby se nic nedělo.

  „Co?“ vyskočil z postele a hledal svoje věci.

  „Hledáš něco?“ zeptal se Ben, který se rozvalil po posteli. Adrien se k němu otočil a prohlédl si ho.

  „Vrátíš mi to?“ zeptal se ho a klekl si na postel.

  „Ne, líbí se mi“ usmál se.

  „To tady mam lítat nahý?“ zeptal se ho. Ben si prohlídl Adrienovo nahé, dokonalé tělo.

  „Mohl by si, ale šíleně bych žárlil, kdyby tě někdo uviděl!“ usmál se a posadil se. Neochotně si přetáhl přes hlavu košili a podal jí Adrienovi. Poté si svlékl kalhoty a taky mu je podal. Zvedl se z postele a došel ke skříni, kde si oblékl podobné věci, aby trochu zmátl rodiče.

  „Kam jdeš?“ zeptal se, když viděl Adriena u okna.

  „Musím se vrátit a musím…“ nedořekl.

  „Musíš přijmout trest“ dořekl Ben a posmutněl. Adrien se k němu vrátil a přitáhl si ho do náruče.

  „Ať se stane cokoli, vždycky budu jen tvůj. Vždycky si tě najdu. Rozumíš mi?“ šeptal mu, než přitiskl své rty na Benovi.

  „To doufám“ nebyl šťastný, ale věděl, že tomu by se nikdy nevyhnuli.

  „Tomu věř“ pustil ho ze své náruče a odstoupí k oknu.

  „Nikdy nezapomeň na to, že tě miluju“ hned jak to dořekl, zmizel. Ben si povzdechl. Byl by rád, kdyby mohl něco udělat, ale v tom byl malý pán.

  „A já tebe“ zašeptal a posadil se ke svému stolu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Ichigo Yuki, 23. 6. 2010 21:33)

ja necu aby dostal trest :( acj doufám že to dobře dopadne

:-)

(nagi, 23. 6. 2010 20:43)

no doufam, ze to dobre dopadne a ze ten trest nebude moc kruty a oba budou spolu stastni. Tak prosim rychle pokracko.

....

(Hirotana Naoto, 23. 6. 2010 20:28)

heeee nemám slov...nádhera...XD

:-)

(Lachim, 23. 6. 2010 20:18)

Nádhera. Doufám, že to nakonec dobře dopadne.