Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Condamnat la moarte 3.část

16. 1. 2010

  „Nevím, jak. Nikdy jsem televizi neměl“ zašeptal.

  „To se naučíš. Teď si něco pustíme, najíme a ty budeš odpočívat“ vyjmenoval, co budou dělat a Emmet jen přikývl.

   Davis se posadil k DVD filmům a hledal něco, co by se mohlo oběma líbit. Nakonec vybral Cestu do středu země a pustil to.

  Posadil se k Emmetovy na gauč a podal mu jídlo.

  „Dobrou chuť“ popřál mu.

  „Dobrou chuť“ popřál mu Emmet a pustil se do jídla. Oba v tichu jedli a přitom se dívali na film.

  Když oba dojedli, odložili talíře na stůl. Davis si přitáhl Emmeta do náruče a objal ho kolem pasu. Emmet se zavrtal do jeho náruče a opřel si hlavu o jeho hrudník. Chtěl sledovat film, ale Davisův dech, jeho vůně i jeho teplá náruč jej ukolébávali.
  Když Davis zjistil, že mu Emmet usnul v náručí, jen se usmál a dál sledoval film, protože chtěl vědět, jak to skončí, ale nedokázal se donutit se na film dívat. Místo toho, aby sledoval film, se díval na Emmetovu uvolněnou tvář. Líbilo se mu, jak se jemně chvějí jeho rty. Jak se hýbou oči pod víčky.

  Pohladil Emmeta po tváři a oči se mu rozzářili, když se na Emmetově tváři rozprostřel úsměv.

  Opatrně vstal i s Emmetem v náručí a vydal se do jeho ložnice.

  Položil ho do polštářů a přikryl ho až ke krku. Znovu ho pohladil po tváři a dal mu jemný polibek na čelo.

  „Dobrou noc“ zašeptal a odešel. Musel udělat ještě několik maličkostí, ale neměl na to moc času.

  Vydal se do sklepa, odkud vytáhl všechny vánoční ozdoby, které měl. Poté začal ozdobovat celý dům, ale jednu zásadní věc neudělal. Neozdobil vánoční stromeček. Ten nechal na Emmetovy. Chtěl, aby si ho ozdobil sám.

   Když už měl vše ozdobené, bylo pozdě večer. Byl unavený a tak se vydal do ložnice a cestou si svlíkl kalhoty i tričko. Lehl si vedle Emmeta a přitáhl si ho do náruče. Zavřel oči a za chvíli spal.

  K ránu ho probudil špatný pocit. Hned, jak otevřel oči a začal se dívat kolem sebe a hledal Emmeta, ale nikoho nenašel.

  „Emmete?“ křikl do pokoje, ale nikdo se neozval. Vyskočil z postele a v rychlosti si navlékl kalhoty. Vyběhl z pokoje a hledal ho po celém domě. Nikde ho však nenašel.

  „Emmete!“ zakřičel znova, ale nikde nikdo.

  Vyběhl z domu a běžel k zřícenině, kde Emmeta našel.

  V rychlosti do ní vešel a bylo mu jedno, že stačí jen jeden špatný krok a mohlo se mu něco stát. Běžel k jediné místnosti, která se dala obývat, ale ani tam ho nenašel.

  „EMMETE!“ zakřičel s plných plic, avšak podvědomě cítil, že je pryč. Že někam zmizel.

  Pomalu se vydal po cestě, která vedla do jeho domu. Jejich domu.

  Vešel do domu a rozhlédl se po vánoční výzdobě, kterou udělal jen pro Emmeta. Podle všeho to udělal zbytečně.

  Stál v předsíni a díval se před sebe. Nikam nešel. Nechtělo se mu někam jít. Nakonec se opřel o zeď a podél ní se svezl k zemi. Pořád se díval před sebe a přemýšlel, co bude dělat.

  „Davisi?“ ozvalo se nad ním zašeptání. Davis zvedl hlavu a uviděl, jak nad ním stojí Emmet. Během vteřiny klečel na nohou a přitáhl si Emmeta do náruče. Objal ho a tiskl si ho na svůj nahý hrudník.

  „Víš, jak jsem se o tebe bál?“ zašeptal mu do ucha. Byl šťastný a naštvaný najednou. Byl šťastný, protože Emmet byl u něj. Naštvaný, protože se nechal tak lehce zmást. Kdyby na ně někdo zaútočil, zabili by kvůli němu Emmeta.

  „Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit“ omluvil se v okamžiku.

  „Tohle už mi nedělej, ano? Strašně moc jsem se o tebe bál“ šeptal mu do ucha. Tiskl si ho na sebe a byl rád, že cítí jeho teplo.

  „Omlouvám se“ zašeptal znovu. Nechtěl ho vystrašit. Davis se od Emmeta odtáhl a podíval se mu do očí. Pohladil ho po tváři.

  „To je jedno. Hlavně, že jsi v pořádku a v bezpečí“ zašeptal. Nedokázal odtrhnout oči od jeho tváře.

  „Když jsem u tebe, tak jsem v pořádku a v bezpečí“ odpověděl, i když nemusel. Přitiskl se zpět na Davisovo tělo a objal ho kolem krku. Davis ho objal kolem pasu.

  Emmet se odtáhl od Davisa a pohladil ho po obličeji. Díval se do Davisových černých očí, ve kterých byl strach. Strach o něj.

  Emmet se k němu těsněji přitiskl a položil mu ruku na tvář. Sklonil se k jeho ústům. Opatrně přitiskl své rty na Davisovy.

  Davis nevěděl, co smí udělat nebo co nesmí. Bál se, že kdyby na Emmeta šel rychle, že by před ním utekl, avšak nedokázal si pomoci.

  Opatrně si jazykem začal dobývat cestu, do Emmetových úst.

  Emmet zavzdychal. Objal Davise kolem krku a znovu se přitiskl na jeho pevné tělo.

  Davis ho objal kolem pasu a tiskl si ho na sebe. Opatrně pronikl jazykem do Emmetových úst a pomaloučku prohledával každý kout, jeho úst.

  Po chvilce se Davis od Emmeta odtáhl a jen se díval do jeho tmavomodrých očí.

  „Copak se děje?“ zeptal se ho, když si všiml jeho rudých tváří.

  „Nic“ zavrtěl hlavou. Davis se usmál a dal mu letmý polibek na tvář.

  „Není ti zima?“ zeptal se ho Emmet, když si všiml, co má Davis za oblečení.

  „Trochu“ připustil, i když nechtěl. Emmet se postavil a chytil Davisa za ruku. Vytáhl ho na nohy a táhl ho do patra.

  Táhl jej do ložnice, odkud ho dotáhl do koupelny, kterou tam měl.

  „Osprchuj se. Zahřeje tě to“ dostrkal ho pod sprchu.

  „Půjdeš se semnou osprchovat?“ věděl, že by se ptát neměl, ale neodpustil si.

  Emmet si stoupl před něj a natáhl ruce a pustil vlažnou vodu. Davis se usmál a pořád se díval Emmetovy do očí.

  „To zvládneš sám“ usmál se na něj Emmet a zmizel ještě dřív, než Davis stihl něco říct. Davis jen něco zamumlal a svlékl ze sebe již mokré oblečení.

  Stál pod vodou a nechal si masírovat svaly. Díval se do země a přemýšlel, co se to s ním stalo za poslední dva dny. Cítil na sobě, že se změnil. Že ho on změnil.

  Najednou si vzpomněl na to, co mu kdysi vyprávěla jeho matka.

  ‚Až najdeš někoho, kdo tě bude přitahovat a ty budeš ochotný pro ni obětovat všechno, drž se toho člověka. Láska dokáže změnit všechno i to nejchladnější srdce‘ tehdy ji nechápal. Tehdy byl hodně malí, ale teď ho chápal.

  Během let se z jeho srdce stal chladný kus šutru. Bylo mu jedno, co se děje kolem něj, pokud se jej to úzce netýkalo. Když s někým byl, bylo to jen kvůli tomu, aby se uvolnil a aby si užil. Jinak pro něj nic neznamenali.

  Ale když uviděl Emmeta, který se krčil v rohu místnosti, něco se v něm zlomilo. V jeho srdci zaplálo něco, co nikdy u nikoho necítil. Vzplálo v něm něco, co ani neumí a nechce pojmenovat.

  Uslyšel, jak někdo zaklepal na dveře koupelny.

  „Neboj se a pojď dovnitř“ nestyděl se, ale nevěděl, jak na tom je Emmet. Dveře se pootevřely, ale nikdo nešel dovnitř.

  „Nechceš vyjít ven? Jsi tam už dlouho“ ozval se Emmetův hlas. Davis si uvědomil, že už pod vodou musí stát už hodně dlouho, protože na něj tekla ledová voda.

  „Už jdu“ zamumlal a vypnul vodu. Osušil se a kolem pasu si zavázal osušku. Vyšel z koupelny a koukal na Emmeta, jak se snaží ustlat postel.

  „Udělal bych to“ řekl, když tiše přešel za Emmeta. Emmet sebou vylekaně cuknul.

  „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat“ omluvil se. Emmet se k němu otočil a zalapal po dechu. Nikdy neměl možnost ho vidět, skoro nahého.

  „Co uděláš proto, abych ti odpustil?“ zeptal se. Nevyznal se sám v sobě. Tohle by nikdy neudělal, ale pokud byl v Davisově blízkosti, cítil se jinak. Byl uvolněný a ničeho se nebál.

  Davis ho objal kolem pasu a vyhoupl si ho do náruče. Opatrně ho položil do postele a sám si lehl na něj. Přitom si dával pozor na to, aby ho nezalehl a přitom, aby se jej dotýkal.

  „Co chceš, abych udělal?“ sklonil k němu hlavu. Jejich tváře byli od sebe jen pár centimetrů od sebe.

  „Nevím. Napadá tě něco?“ lhal. Věděl, co by chtěl, aby udělal, avšak něco mu bránilo, aby to řekl. Jeho minulost mu v tom bránila. Bál se, že by se pro něj stal tím samým, jako pro ostatní. Že by byl pro něj jen nástroj na uvolnění.

  „Vím, co bych chtěl, ale neudělám to“ zašeptal a jemně ho políbil. Lehl si vedle něj a přitáhl si ho do náruče. Emmet se znovu zavrtal do jeho náruče a přemýšlel, co tím myslel.

  „Proč to neuděláš?“ zeptal se po několika minutách ticha.

  „Ne, že bych nechtěl. Chci to. Chci tebe, ale ty…ty sis prošel něčím, co není dvakrát hezké. Já nechci, aby si mě považoval za takové prase, jako byli oni“ zaťal pěsti, když si na ně vzpomněl. Měl chuť každého z nich najít a jednoho po druhém zabít.

  „Opravdu mě chceš?“ otočil se k němu, aby se mu mohl podívat do tváře.

  „Opravdu tě chci. Jen tebe“ pohladil ho po tváři. Nedivil se tomu, jak lehce z něj všechno vábil.

  Emmet si víc přitiskl k Davisovi, ale dál nic neříkal. Nevěděl, co by měl na to říct. I on nechce Davise brát, jako ty ostatní. Hold bude muset počkat a doufat, že se to zlepší. Doufal, že se to zlepší, protože toužil po Davisovi a jeho dotycích.

  Ani si to neuvědomil a usnul.

  Davis ho hladil po vlasech, ale neměl se k tomu, aby sám usnul. Musel myslet na ty hajzly, kteří si brali jeho Emmeta jen z pro ukojení těla. Myslel na toho hajzla, který si říkal otec.

  Popadli ho myšlenky na to, jak každého z nich najde a zabije. Ve skutečnosti chtěl najít, jen jednoho z nich. Emmetova otce. Najít ho a vypořádá se s ním.

  „Nad čím přemýšlíš?“ se zamyšlení ho probudil ospalí hlas.

  „Nad tebou“ z části říkal pravdu.

  „Proč?“ víc se k němu přitiskl, protože mu začala být zima. Davis, jakoby to vycítil a oba přikryl.

  „Chtěl bych…“ povzdechl si. Nedokáže mu lhát.

  „Chtěl by si co?“ nadzvedl se, aby mu líp viděl do tváře.

  „Chtěl bych najít tvého otce a zabít ho“ přiznal se. Cítil, jak se Emmet v jeho náručí napjal.

  „Nebyl nejlepší s otců, ale přesto je to otec a jediný koho mam“ odpověděl, ale už se nepodíval Davisovi do tváře.

  „Máš mě. Jeho nepotřebuješ“ byl naštvaný. Viděl v Emmetově otci i jeho otce. Oba nenáviděl.

  „Co, když o tebe přijdu? Co, když se budu muset vrátit do toho…“ nechtěl na něj myslet.

  „Nikdy o mě nepřijdeš. Odešel bych od tebe jedině, kdyby sis to ty sám přál“ odpověděl mu.

  „Jak ti v tom mohu věřit? Každý odejde“ i jeho matka odešla. Davis natáhl ruku a otevřel šuplík, ze kterého něco vytáhl.

  „Tohle je jediná věc, která mi zbyla po matce“ zašeptal a vzal si do ruky Emmetovu dlaň. Vložil do ní řetízek s malým přívěškem.

  „Co to je?“ neviděl na to. Davis rozsvítil.  Emmet nastavil dlaň ke světlu. V dlani se mu zableskl stříbrný přívěšek.

  „Řetízek?“ nechápavě se podíval na Davise.

  „Je to jediná vzpomínka na mou matku. Chci, aby sis ho vzal“ řekl a vzal si řetízek z Emmetovy ruky. Sedl si za něj. Rozepnul řetízek a dal ho Emmetovy kolem krku. Zapnul ho.

  „Co to děláš? Je přeci tvůj“ nechápal.

  „Chci ti ho dát. Chci, aby si měl něco, co by ti ukázalo, že jsem pořád u tebe. Že jsem tvůj stejně, jako ten řetízek“ šeptal mu do ucha. Emmet si klekl a otočil se čelem k Davisovi. Strčil do Davise, který spadl zpět do polštářů.

  Obkročmo se na Davise posadil a sehnul se k němu. Cítil pod sebou každou šlachu, každý sval. Byl trochu nervózní z toho, že Davis je nahý, ale chtěl to. Toužil po tom.

  „Co…co to děláš?“ zalapal po dechu. Zorničky se mu rozšířili a on nevěděl, na co má myslet. Jediné na co nechtěl myslet, bylo Emmetovo tělo, které se nad ním sklánělo.

  „To, po čem toužím“ sklonil se k němu ještě níž.

  „Jestli chceš, abych přestal, přestanu“ usmál se a nevinně pohnul pánví. Davis zalapal po dechu a skousl si ret, aby nezasténal.

  „Nedělej to“ poradil mu.

  „Proč? Už mě nechceš?“ šeptal a znovu pohnul pánev.

  „Chci tě a moc. Ani nevíš, jak moc mě vzrušuješ“ trhavě dýchal a měl co dělat, aby u sebe udržel myšlenky.

  „Tak si mě vezmi“ bylo mu to jedno. Minulost mu byla ukradená. Teď žil jen přítomností. Žil jen Davisem.

  „Ne…nemůžu. Je příliš…brzy“ jeho myšlenky ho pomalu opouštěli stejně, jako sebekontrola.

  „Ale můžeš. Chci to a chci to hned“ šeptal mu do ucha.

  „Nebudeš toho litovat? Neznáš mě tak dlouho“ byl už na samé hraně vědomí.

  „Nikdy toho nebudu litovat, když to bude s tebou. Věřím ti“ zašeptal a opatrně přitiskl své rty k Davisovým, aby zabránil dalším slovům.

  Davis mu zasténal do úst a zapomněl na okolí. Objal Emmeta kolem krku a co nejopatrněji se překulil. Opatrně si lehl na Emmeta a dál si hrál s jeho ústy i s jeho jazykem.

  Vjel rukou pod Emmetovo tričko a pohladil ho po boku.

  Pomaloučku vyhrnoval tričko, až mu ho nakonec přetáhl přes hlavu. Rozepnul Emmetovy kalhoty a vklouzl do nich rukou. Usmál se a promnul Emmetův vzrušený úd v ruce. Poté vyndal ruku z Emmetových kalhot a usmál se nad nesouhlasným zavrčením.

  „Opravdu to chceš?“ zašeptal mu do ucha.

  „Ještě jednou se mě zeptáš a nepřej si mě“ zavrčel vztekle. Takhle napjatý a vzrušený se necítil nikdy. Davis se jen usmál a začal si znovu hrát z Emetovým jazykem.

 

  „Dobré ráno“ usmál se na něj Davis, když Emmet otevřel oči.

  „Dobré ráno, lásko“ usmál se na něj Emmet, aniž by si uvědomil, co řekl.

  „Jak si mi to řekl?“ Davisovi to neuniklo. Emmet se na něj překvapeně podíval a pak se usmál. I on si uvědomil, jak mu řekl.

  „Lásko?“ zopakoval mu to. Davis si lehl zpět k Emmetovy a přitáhl si ho do náruče. Emmet se mu zavrtěl v náručí.

  „Řekneš mi to ještě jednou?“ hladil ho po páteři a usmíval se. Líbilo se mu to. Líbilo se mu, jak Emmetovy něžné rty oslovují.

  „Co myslíš?“ zvedl se a podíval se mu do černých očí.

  „Řekni mi to prosím“ zaprosil. Emmet se sklonil k Davisovému uchu.

  „Lásko“ zašeptal mu. Davis ho objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe.

  „To je tak krásné, to slyšet“ usmál se na něj a začal ho líbat.

  „Jak krásné je ti to říkat“ usmíval se. Cítil se šťastný.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Kitty, 16. 1. 2010 23:28)

nadhera... uz se tesim na dalsi....:)

:-)

(nagi, 16. 1. 2010 20:46)

krasne, tesim se na dalsi dilek

:-)

(Lachim, 16. 1. 2010 18:44)

Krásný díl. Doufám, že není poslední.

...

(Amami, 16. 1. 2010 11:52)

krásna kapitola len škoda že si to yaoi ukončila práve v tom najlepšom