Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Condamnat la moarte 4.část

25. 1. 2010

  „Nelituješ toho, co se stalo večer?“ zeptal se ho Davis, když mu Emmet ležel v náručí. Emmet se posadil a vazal si do ruky polštář a vrazil ho Davisovy do očí.

  „Blbče!“ zavrčel a odešel z pokoje. Vešel do pokoje, který patřil jemu. Vešel do koupelny a v rychlosti se osprchoval.

  Vyšel z koupelny jen v osušce kolem pasu.

  „Potřebuješ něco?“ zeptal se Davise, který seděl na posteli. Postavil se k šuplíkům a vytáhl u nich boxerky. Sundal si ručník a hodil ho na postel. Oblékl si před Davisem boxerky. Viděl na něm, jak ztěžka polkl.

  „No tak? Řekneš mi to?“ otočil se k němu a prohlížel si Davisovi oči, které mu začali plát chtíčem.

  „Já…já jsem…“ nevěděl, co říct. Emmet pokrčil rameny a postavil se ke skříni a začal se v ní přehrabovat. Vyndal z ní džíny a černé tričko na tělo. Když se oblékl, postavil se před Davise.

  Davis natáhl ruce a objal Emmeta kolem pasu. Přitiskl si ho na své tělo.

  „Já jsem se ti chtěl omluvit“ díval se mu do očí. Věděl, že se ho neměl ptát. Věděl, že kdyby Emmet nechtěl, tak by se to nestalo.

  „Proč se o mě tolik bojíš?“ zeptal se a hladil Davise po vlasech. Davis si povzdychl.

  „Kdyby si jen věděl, zlatíčko“ objímal ho kolem pasu.

  „Co, kdybych věděl?“ nechápal to.

  „Mám toho hodně na svědomí, ale není to nic hezkého“ nechtěl o tom mluvit. Emmet si k němu poklekl, aby měl obličej ve stejné výši, jak byla Davisova tvář.

  „Co se děje Davisy?  Řekni mi to“ dostal strach.

  „Bojím se, že když ti to řeknu, tak ode mě…ode mě…“ nedokáže to říct.

  „Neodejdu od tebe, ať si udělal cokoliv“ věděl, že měl tohle na mysli.

  „Řekami, co si myslel?“ měl strach, ale v něm bylo něco většího než strach. Byla to láska. Nebál se, sám sobě přiznat, že se do Davise zamiloval.

  „Slyšel jsi někdy o Condamnat la moarte?“ zeptal se.

  „O kom?“ neznal to.

  „Condamnat la moarte. V překladu to znamená Odsouzeni ke smrti. Ve světě, existují lidi, kteří jsou jako já. Podle některých, však nemáme právo k tomu, abychom byli na živo. Proto jsme po celé roky loveni a každý nás chce zabít“ vysvětlil.

  „Nás? Jak to jako myslíš?“ nechápe a bojí se toho. Davis si povzdechnul.

  „Má matka, má babička i můj pradědeček byli Condamnat la moarte. Má matka se vdala za obyčejného muže, který nevěděl o tom, kdo je. Když jsem se narodil, měl jsem černé oči, jako matka, babička a ostatní. Měla strach, že i já budu Condamnat la moarte. Tiše doufala, že se barva mích očí změní, ale neměnila“ zhluboka dýchal. Bylo to těžké. Emmet se na něj díval a pomalu mu docházelo, co Davis říká.

  „Když máma pochopila, že jsem stejný, jako ona, začala mě učit. Začala mě učit zacházet se zbraněmi. Začala mě učit, jak poznat, že na mě chce někdo zaútočit.

  Když to zjistil otec, pokusil se mě zabít, ale matka mě chránila vlastním tělem. Matka mě zachránila, ale za největší cenu. Za svůj vlastní život“ dýchal zrychleně. Bylo pro něj těžké, mluvit o tom, co se kdysi stalo.

  „Od té doby jsem musel…musel jsem zabíjet, abych přežil. Emmete, já zabil spoustu lidí…“ podíval se na něj s uslzenýma očima. Emmet ztuhle stál před Davisem a nevěřícně se na něj díval. Nevěřil tomu. Nechtěl tomu věřit, ale cítil, že Davis mluví pravdu.

  Davis svěsil hlavu a od očí mu začali padat tolik zadržované slzy. Tak dlouho je v sobě držel a teď stačila jen chvilinka, aby se z něj dostali ven.

  Emmet k němu přistoupil a zvedl mu hlavu. Prsty mu setřel slzy a opatrně ho políbil.

  „Zabil si je, jen proto, aby si ty sám přežil. Já jsem rád, že si je zabil“ dýchal zhluboka a pečlivě rozhodoval, co má říct.

  Davis se na něj s překvapením díval. Tohle nečekal. Čekal křik, nadávky, pláč, ale tohle ani v nejmenším nečekal.

  „Ty si rád, že jsem je zabil?“ nechápal. Emmet přikývl.

  „Kdybys je nezabil, zabili by oni tebe a to se nesmělo nikdy stát, protože jinak bych tě nikdy nepotkal a nikdy bych se do tebe nezamiloval“ hladil ho obličeji a už nic neřešil. Byla mu jedno jeho či Davisova minulost. Teď byla přítomnost a jen oni dva.

  „Ty ses do mě zamiloval?“ život se mu vracel do hlasu.

  „Hrozně moc“ usmíval se. Dělal, jako by se nic nestalo, jako by mu nic neřekl. Davis se postavil a přitáhl si Emmeta do náruče. Objal ho kolem pasu a jeho rty zajal svými. Začal si hrát s Emmetovým jazykem a jeho ruce zajeli pod tričko.

  Najednou však ztuhl. Emmet nevěděl, co se děje a jen se na Davise díval. V okamžiku se však ocitl na zemi. Viděl Davise, jak běží k oknu a něco drží v ruce. Zbraň. Ztuhle ležel na zemi a přemýšlel nad tím, co má dělat.

  Davis se opatrně podíval z okna. Viděl muže v černém, kteří se blížili k domu. Obrátil se od okna a během několika okamžiků se ocitl z Emmeta.

  „Schovej se pod postel a nevylézej dokavaď pro tebe nepřijdu! Rozumíš?!“ díval se na něj s naléhavostí.  Emmet přikývl a choval se po postel.

  Davis přeběhl ke dveřím a opatrně je pootevřel. Vykoukl ven a naslouchal okolí. Pomalu se vyplížil k zábradlí a s napřaženou rukou se zbraní mířil dolů. Hledal cíl. Hledal ty, do kterých musí vyvrtat díly.

  Uviděl prvního. První rána. První kulka. Muž padal okamžitě k zemi. Přesný zásah. Přitiskl se na protější zeď a pomalu postupoval ke schodům. Pomalu se sunul do přízemí a hledal jediný náznak, jediný prozrazení. Hledal a vyčkával.

  Emmet se krčil pod postelí. Každý výstřel tiše vyjekl. Měl strach. Neměl strach o sebe, ale o Davise.

  Když už dlouho neslyšel žádný hluk, opatrně se vysoukal se spod postele. Opatrně vykoukl z pokoje a rozhlédl se kolem sebe. Potichu vylezl z pokoje a postavil se k zábradlí. Podíval se dolů, kde vyděl mrtvolu. Okamžitě se mu zvedl žaludek. Raději se postavil ke zdi a zhluboka dýchal. Opatrně se ploužil podél zdi a díval se kolem sebe a hledal jen nejmenší náznak nebezpečí.

  Přešel ke schodům, ze kterých pomaloučku scházel dolů. Podíval se znovu na mrtvolu, která byla jen kousek od něj. Zhluboka dýchal a vydal se k ní. Když se u ní postavil, začal hledat. To, co hledal, však našel malí kus od mrtvoly. Přešel k tomu a zvedl to ze země. Poprvé v životě v ruce svíral zbraň.

  Otočil se a vydal se k zadním skleněným dveřím, ze kterých bylo nádherně vidět na les. Nevěděl, proč tam jde, ale podvědomě cítil, že tam je Davis a že je v nebezpečí.

  Otevřel dveře a chvíli čekal, než se něco stane. Nikdo na něj nevystřelil ani nic neslyšel. Vyplížil se z domu a šel pomalu k lesu. Mířil si to po lesní cestičce. Netrvalo to dlouho a vyděl další mrtvoly. Zhluboka dýchal a vydal se dál.

  Po několika metrech viděl Davise. Chtěl se k němu rozeběhnout, ale v půlce kroku se zastavil. Schoval se za nedaleký strom, odkud měl výhled na to, co se děje.

  Viděl Davise, jak mířil na nějakého muže a ten mířil na něj. Přivřel oči a snažil se, aby viděl do mužovy tváře. Ztuhl. Ten muž byl jeho otec.

  Nevěřícně se díval na dvojici, která na sebe mířila zbraněmi. Nechápal, co se děje. Nechápal, proč na sebe míří.

  Opřel se o kmen stromu a díval se před sebe. Nechtěl vidět, co se za ním děje. Zhluboka dýchal a chladný vzduch ho bodal v plicích.

  Stál tam a čekal. Čekal na to, co se stane. Kdo z nich vystřelí, jako první.

  Najednou uslyšel podivný hluk, který ale nešel od dvojice za jeho zády. Prohlédl si okolí kolem dvojce. Našel, co hledal.

  Muž oděný do černého oblečení se tiše blížil za Davisem a mířil na něj. Emmet viděl, jak natahuje kohoutek a chystá se vystřelit.

  Emmet natáhl ruku, ve které držel pistoli. Namířil na toho muže a natáhl kohoutek. Věděl, že zaleží jen na vteřině. Že Davise může ve vteřině zabít. A najednou to bylo.

 

…Bank…

…Bank…

 

  Lesem se ozvaly dva výstřely. Davis jen viděl, jak ho těsně míjela kulka, která zasáhla muže, který stál před ním.

  Davis se otočil za sebe a uviděl muže, který ležel skroucený na zemi. Sníh, kolem jeho těla byl zbarvený do ruda.

  Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nikoho jiného. Opatrně se vydal zpět po cestě. Zbraň měl připravenou k útoku.

  Prošel kolem stromu, za kterým se skrýval Emmet. Davis se zastavil, když slyšel trhaví dech za sebou.

  „Pane bože!“ vykřikl a upustil zbraň. Udělal několik rychlých kroků a už stál u Emmeta, který se díval do dálky a na nic nereagoval.

  Davis mu vzal z ruky pistol a odhodil jí stranou. Emmet začal padat k zemi. Davis ho chytil a klekl si s ním. Emmet ho objal kolem krku a přitiskl se na něj. Davis na svých ramenou cítil jeho slzy.

  „Co se stalo?“ věděl, že by měl počkat, ale potřeboval to vědět.

  „Já…já…nemohl jsem dovolit, aby tě zastřelil“ zakoktal.

  „Já…“ trhavě se nadechl „…zabil jsem ho?“ zeptal se nakonec.

  „Ano“ neviděl důvod proč mu lhát. Emmet se rozbrečel. Davis ho objímal kolem pasu a tiskl si ho na sebe. Pamatoval si, jaké to bylo poprvé zabít.

  „A co…co otec?“ věděl, že tím ukázal na to, že ten druhý byl jeho otec.

  „Otec?“ podíval se mu do obličeje. Emmet se zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Setřel si slzy.

  „Ten druhý muž. Ten, na kterého si mířil“ vysvětlil.

  „To je tvůj otec?“ najednou viděl rudě. Emmet přikývl.

  „Je na živu?“ zeptal se, i když mu vlastně bylo jedno, jestli žije nebo jestli zemřel. Je mu ukradený stejně, jako byl on ukradený jemu.

  „Dlouho nebude“ zavrčel a vstal od Emmeta. Dřív než mohl Emmet něco dělat, stál Davis nad jeho otcem a mlátil do něj pěstmi.

  Emmet se po kolenou doplazil ke zbrani a vzal si jí do ruky. Postavil se a šel k Davisovi. Postavil se před oba.

  Natáhl kohoutek.

  Stiskl spoušť.

  Kulka vylítla z hlavně a zavrtala se do hlavy muže, který ležel na zemi.

  Davis se zastavil uprostřed pohybu. Zvedl hlavu a viděl Emmeta, který mířil zbraní na hlavu jeho otce.

  Nevěřil tomu, že by toho Emmet byl někdy schopen. Nevěřil, že by někdy dokázal zabít člověka, ale Emmet ho uvedl v omyl. Dokázal zabít dva lidi a jeden z nich byl jeho otec.

  Emmet upustil zbraň do sněhu a odstoupil kousek dál. Díval se na to, co zbylo z jeho otce.

  „Teď…teď…“ nevěděl co říct. Davis se zvedl z mrtvoly a podíval se na Emmeta.

  „Teď zavoláme úklidovou četu a pak…pak…pak tě odvezu do bezpečí a já odjedu někam daleko…“ nesmí dovolit Emmeta vystavit dalšímu nebezpečí.

  „Co…cože? Ty mě chceš opustit?“ začal propadat v hysterii. Nechtěl, aby od něj odešel.

  „Ne, tak jsem to nemyslel. Musím něco zařídit a pak se k tobě vrátím“ lhal mu. Nechtěl mu lhát. Nechtěl mu ublížit, a stejně tak nechtěl, aby někdy v nebezpečí nebo, aby ještě někdy na někoho vystřelil.

  „Nelžeš mi?“ nevěřil mu.

  „Nikdy bych ti nelhal“ přešel k němu.

  „Pojď, musíme jít“ chytil ho za ruku a táhl ho zpět k domu, avšak nemířili do domu, ale do garáže.

  Donutil Emmeta nastoupit na místo spolujezdce a sám se posadil na místo řidiče. Nastartoval a vyjel. Z kaslýku vyndal mobil a zavolal na jediné číslo.

  Něco do mobilu řekl, ale Emmet mu nerozuměl, ani slovo. I přesto, že tomu nerozuměl, nechtělo se mu to líbit.

  Davis zastavil v podzemních garážích. Vystoupil z auta a Emmet vystoupil taky a vydal se za Davisem. Nechápal, co se děje.

  Vstoupili do výtahu a Davis zmáčkl tričko do sedmého patra. Staly tam a ani jeden nic neříkal. Oba byli unavení a zděšení z toho co se stalo, ale Davis byl víc, protože musel udělat něco, co Emmetovy nikdy nechtěl udělat. Musel mu zmizet ze života a tím mu ublíží.

  „Co tady děláme?“ zeptal se Emmet, když stáli přede dveřmi.

  „Tohle je náš nový domov“ pousmál se na něj, ale smutek nedokázal skrýt.

  „A co ten dům v lese?“ nechápal.

  „Ten už není“ odpověděl a odemkl dveře. Nechal Emmeta vejít.

  Emmet vešel do bytu a postavil se před obrovské okno v obýváku.

  Davis vešel do koupelny a vyndal z lékárničky a chloroform a s poličky malí ručník. Podíval se na to a povzdechl si. Nechtěl to udělat, ale nic jiného mu nezbývalo.

  ‚Musím to udělat!‘ byl rozhodnutý.

  Dal trochu chloroformu na ručník a vydal se i s tím do obýváku, kde stál Emmet. Postavil se za něj a dal mu ruku kolem pasu. Sklonil hlavu a políbil ho na krk.

  „Škoda, že jsme nemohli zůstat v domě. Strašně se mi tam líbilo“ posmutněl a přitiskl se na pevné tělo za ním.

  „Mě je líto něčeho jiného“ neužíval si dotyk Emmetova těla, tak jak by chtěl.

  „Co je ti líto?“ neotočil se na něj. Viděl jeho odraz v okně.

  „Je mi líto toho, že už tě nikdy neuvidím. Že už tě nikdy nebudu moc políbit“ šeptal mu do ucha a přitom zvedal ruku, ve které byl ručník napuštěný chloroformem.

  „Já věděl, že mi lžeš“ čekal to, ale nemohl s tím nic udělat. Nebyl tak hloupí, jak se Davis zřejmě myslel.

  Davis mu na ústa a nos položil chloroform a čekal než se toho Emmet dostatečně nadýchal.

  „Miluju tě“ zašeptal mu do ucha těsně předtím než Emmet upadl do bezvědomí.

  Emmet mu spadl do náruče. Klekl si na zem a chvíli se díval do Emmetovy nehybné tváře. Po chvíli se však zvednul a Emmeta si vzal do náruče. Odešel i s ním do ložnice, kde ho přikryl. Naposledy ho políbil a pak odešel.

  Nenechal po sobě, ani jednu stopu.

 

  Emmet se probudil po několika hodinách. I přes to, že ho bolela hlava, vše si pamatoval. I Davisova poslední slova, než upadl do bezvědomí.

  Ležel schoulený uprostřed postele. Jeho oči byli rudé od slz a jeho plíce jen ztěžka dýchali. Teď měl jediné přání. Zemřít.

  Po několika hodinách se donutil zvednout se z postele. Vyšel z ložnice a šel rovnou do kuchyně. Potřeboval něco k jídlu.

  Když procházel kolem obýváku, všiml si tašek i velké, hnědé obálky na stole. Ignoroval je.

  Vešel do kuchyně a z ledničky vytáhl pomerančoví džus a připravený sendvič. Bylo mu jasný, že v bytě musel být někdo během toho, co byl v bezvědomí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jako

(Ichigo Yuki, 30. 1. 2010 10:24)

jako takový konec to by nešlo !!! chci co nejrychleji další díl prosím ...

Ík...

(Lex-san, 27. 1. 2010 19:36)

... snad se nakonec vše v dobré obrátí...

Ach jaj!

(Haku, 26. 1. 2010 20:34)

To je tak smutne,ze sa k sebe vratia? Nadherna poviedka!!!!!!!!!!!!!!!!

:-)

(Lachim, 26. 1. 2010 9:16)

Smutné, ale krásné. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu.

:-)

(nagi, 25. 1. 2010 23:35)

smutne, presto nadherne