Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Condamnat la moarte 1.část

3. 1. 2010

  Výkřiky bolesti a prosebná slova se ozývali obrovským rodinným domem. Křik, pláč, prosby o pomoc, které nebyli nikdy vyslyšeny.

  Nikdo je neslyšel, anebo je slyšet nechtěl.

  „Maminko, proč nám tatínek tolik ubližuje?“ zeptal se malý chlapeček, který se tiskl ke své matce.

  „Nevím miláčku“odpoví svému synovi a snaží se ho schovat za své tělo. Další facka dopadne na její tvář, ale ona se ani nepohnula. Pořád stála mezi svým synem a svým manželem, který byl znovu pod vlivem drog a alkoholu.

  „Maminko proč?“ zeptá se jí znovu malý chlapeček, který neměl daleko k dalšímu breku.

  „Jsi trošičku jiný než ostatní miláčku a tvůj tatínek…Tvůj tatínek má s tebe strach“ rozhlédla se kolem sebe a její černé oči hledali možnost úniku. Dveře, okno, cokoliv. Najednou to našla. Dveře.

  Okamžitě začala chlapce strkat ke dveřím. V malém okamžiku ucítila ve svém rameni obrovskou bolest, ale přesto se nezastavila. Otevřela dveře a strčila do nich chlapce, poté do nich vklouzla ona a zabouchla dveře. Zamkla je, i když věděla, že to nemá smysl. Stejně se přes ně dostane.

  „Něco mi musíš slíbit maličký“ klekla si k němu a nehleděla na bolest v rameni.

  „A co?“ vzlyky a slzy musel dusit v sobě.

  „Musíš zůstat na živu, jak nejdéle ti to jen půjde. Nikomu nesmíš dovolit, aby tě chytil a zabil. Je ti to jasné?“ řekla k němu a zhluboka dýchala. Bolest si na ní vybírala svou daň, ale přesto si nedovolí povolit.

  Podívala se do chlapcových černých očí, které po ní podědil. Viděla v nich, že ji nechápe.

  Na dveře začali dopadat silné rány. Muž za nimi lomcoval klikou, jak se snažil dostat do místnosti.

  „Slib mi to?!“ nechtěla na něj tlačit, ale nemněla čas. Musela si pospíšit, aby zachránila syna, který bude mít stejný osud jako ona. Tolik se modlila, aby byl chlapec po otci, ale její prosby se nevyplnili a proto jej teď musí zachránit.

  „Slibuju“ zašeptal nakonec.

  „Miluji tě miláčku. Pamatuj na to i na svůj slib“ zašeptala mu do ucha a přehodila přes něj bundu a na hlavu mu narazila čepici.

  „Maminko, pojď semnou“ zaprosil.

  „Nemohu“ zakroutila hlavou a otevřela dveře. Vystrčila ho ze dveří.

  „Utíkej pryč!“ přikázala mu.

  Najednou se rozlítly dveře, ve kterých se objevil chlapcův otec. V rukou měl nůž, se kterým už jednou zranil chlapcovu matku.

  „Davisi uteč!“ zakřičela na něj matka, než zavřela dveře, aby svému muži zabránila zaútočit na syna.

  Chlapec se otočil a utíkal pryč, avšak než stihl utéct, slyšel matčin bolestivý výkřik, který se mu zaryl do paměti.

  V těchto okamžicích byl chlapec již sirotkem.

 

****

 

  Mladý muž se s němým výkřikem probudil. Seděl na posteli a hlavu měl skloněnou. Zhluboka dýchal, aby dokázal uklidnit své tělo.

  Na svém břiše ucítil teplou ruku, která jej začala hladit.

  „Děje se něco Davisi?“ zeptal se chlapecký, rozespalí hlas.

  „Musím jít“ řekl chladně. Naučil se, aby nedal na sobě znát své city. Život jej naučil hodně a tohle bylo jedno z nejdůležitějších.

  „Proč? Už mě nechceš?“ zeptal se ho chlapec, který se také posadil, aby na Davise lépe viděl.

  „Nechci tě. Potřeboval jsem si jen ulevit“ oznámil a zvedl se z postele. Začal se oblékat, aniž by se otočil na chlapce, který nemněl daleko ke zhroucení.

  „Já myslel…myslel jsem, že…že jsem pro tebe něco víc“ koktal, jak se snažil zadržet vzlyk. Davis se na něj otočil a prohlédl si ho chladným pohledem.

  „Příště nemysli“ řekl a přešel ke dveřím. Otevřel je a prošel jimi.

  „Sbohem Nikolaji“ řekl, než prošel dveřmi.

  Vyšel z obrovského panelového domu. Zastavil se před vchodem do domu a rozhlédl se kolem, jestli nespatří něco podezřelého. Něco, co by na sídlišti být nemnělo.

  „Ještě je brzy, aby ho našli“ zamumlal tiše pro sebe a víc se ponořil do bundy, aby se aspoň trochu zahřál.

  Klidnými kroky se rozešel od bytovky. Věděl, že by si mohl zavolat taxi, aby ho odvezly k jeho domu, ale nechtělo se mu. Rád cítil na své tváři chlad, který vládl okolí.

  Šel klidně, ale přesto každý jeho smysl byl napnutý a pátral v okolí. Hledali každou zvláštnost. Vše co nemá být v jeho okolí.

  Už od dětství ho učili, že si musí dávat na vše pozor a všímat si znamení, které mu jeho okolí dává. Díky těmto znamením je ještě na živu.

  Procházel kolem lesa a mířil ke svému domu, který byl ukrytý v hlouby lesa, kde mohl být sám a měl klid. Tam mohl přemýšlet, odpočívat či trénovat. Mohl tam dělat, co potřeboval.

  Pokaždé, když šel na procházku, procházel kolem polorozpadlého domu, který už celé roky nikdo neobýval. Jenže jeho kroky tentokrát nezamířily přímou cestou do jeho domu, ale do toho malého domku. Nevěděl proč, ale něco ho nutilo, tam jít.

  Opatrně do něj vešel a dával si pozor, aby nešlápl na špatné místo nebo aby na něj něco nespadlo.

  Opatrně procházel místnostmi. Když vešel do poslední, začal žasnout. V místnosti byla sice zima, ale vypadala lépe než ostatní místnosti. Rozhlížel se po místnosti, ale šero mu to trochu ztěžovalo.

  V jednom rohu místnosti našel madraci v celkem dobrém stavu, deku a polštář. Přešel k tomu a klekl si. Deka i polštář vypadaly, jako by z nich právě někdo v rychlosti vyběhl, ale nikoho nenašel.

  Znovu se rozhlédl po místnosti, ale tentokrát viděl lépe, protože si jeho oči přivykli na tmu. Nikoho, ale pořád neviděl.

  Najednou ode dveří uslyšel tlumené vzlyky. Přešel ke dveřím a pomalu je zavřel. U zdi se krčil malý chlapec, který se třásl strachy, a od jeho očí tekly slzy. Klekl si k němu a opatrně natáhl ruku. Chlapec se víc schoulil k sobě, neboť čekal facku.

  „Neboj se mě, chlapče. Nechci ti ublížit“ promluvil na něj svým hlubokým, sametovým hlasem.

  „Vy nejste, jako ti ostatní?“ zeptal se a zvedl k němu své uslzené oči.

  „Ti ostatní?“ nechápal.

  „Ti, co si sem přijedou semnou užít“ špitl. Najednou to Davisovi došlo. Vzteky zavrčel, ale začal se svým hněvem bojovat, aby chlapce ještě víc nevylekal.

  „Ne, nejsem jako oni. Já si přišel pro tebe“odpověděl mu.

  „Proč sis pro mě přišel?“ zeptal se. Davis na něm viděl, že se ho bojí, ale začal doufat, že se to časem změní.

  „Protože tě odnesu do bezpečí a hlavně do tepla“ usmál se na něj.

  „Proč by si to chtěl dělat pro mě? Pro takové nic, jako jsem já“ šeptal. Davis k němu natáhl ruku a jemně ho pohladil po tváři.

  „Protože ti chci pomoci. Rád bych ti pomohl, ale musíš se rozhodnout sám, jestli chceš odejít semnou nebo tu zůstat“ napřáhl k němu ruku a čekal, jestli ji chlapec přijme nebo odmítne.

  Chlapec se na něj zprvu nevěřícně díval. Zadíval se na jeho ruku a na chlapci bylo poznat, že přemýšlí. Má zůstat v místnosti, kde si ho berou bez jeho souhlasu nebo má odejít s někým koho nezná, ale chce mu pomoci?

  Chlapec k němu natáhl ruku a Davis ji jemně sevřel. Postavil se a mladík se postavil spolu s ním.

  Davis si ho prohlédl. Stál před ním bos a o tom co měl na sobě, se nedalo říci, že je to oblečení. Spíš to bylo jen kusy hadrů.

  Přešel k němu a přehodil přes něj svoji bundu. Opatrně si ho vzal do náruče.

  „Neboj se. Opravdu ti nechci nic udělat. Jen tě vezmu k sobě domů“ usmál se na něj a opatrně se vydal z domů.

  „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho chlapec.

  „Davis. A ty?“ sklonil k němu zrak. Nepotřeboval se dívat na cestu. Tu znal hodně dobře.

  „Já jsem Emmet“ mluvil tiše, jakoby se bál, že kdyby mluvil nahlas, tak by všechno zmizelo.

  „Máš krásné jméno“ usmíval se na něj. Po zbytek cesty byli oba potichu.

  Najednou Emmet zahlédl obrovský, nádherný dům, který byl schovaný mezi domy. Davis k němu zamířil a zastavil se na verandě.

  „Uděláš pro mě něco Emmete?“ zeptal se Davis.

  „Co?“ začal se bát.

  „Odemkneš? Klíče od domu jsou v bundě“ usmál se na něj Davis. Emmet zrudnul a prošacoval kapsy, až nakonec klíče našel. Odemkl dveře.

  „Pročpak si se červenal?“ zeptal se, protože mu to neuniklo.

  „Kvůli ničemu“ odmítl to říct.

  „Jak myslíš“ nohou zavřel dveře a skopl si z nohou boty.  Přešel ke schodům a vyšel je.

  „Otevřeš je?“ zeptal se a Emmet přikývl a otevřel je. Davis vešel a přešel k posteli.

  „Rozhrneš deku?“ ptal se. Emmet to udělal a Davis ho do nich položil.

  „Chtěl by ses osprchovat?“ usmíval se.

  „Opravdu můžu?“ zeptal se překvapeně.

  „Samozřejmě, že můžeš. Máš tu dokonce vlastní koupelnu“ ukázal na jedny dveře. Emmet se rychle postavil a rozeběhl se ke dveřím. Otevřel je a překvapeně se rozhlížel po koupelně.

  „Mohu do vany? Nikdy jsem ve vaně nebyl“ vysvětlil.

  „Jistě, že můžeš. Můžeš si jít, kam chceš“ usmál se na něj a prošel kolem něj. Začal napouštět vanu a dal do ní i pěnu.

  „Pojď, půjdeš si vybrat nějaké oblečení. Sice ti bude větší, ale to ti asi nebude vadit, viď?“vyšel z koupelny a šel do své ložnice a Emmet šel za ním. Otevřel velkou šatní skříň a poodešel.

  „Vyber si, co chceš. Támhle je spodní prádlo“ ukázal na malou komodu vedle skříně. Emmet přešel ke skříni, ale cítil se blbě.

  „Co se děje?“ zeptal se.

  „Já…já nevím, jestli mohu“ zašeptal tiše.

  „Tohle jen prozatím. Zítra ti pojedeme koupit věci, ale teď musíš mít něco čistého a teplého“ vysvětlil a přešel ke skříni. Vyndal nějaké věci a spodní prádlo.

  „Copak je?“ zeptal se znovu.

  „Je mi zima“ řekl, jakoby se styděl. Davis k němu přišel a vzal si ho do náruče. Emmet se mu zavrtal do náruče.

  „Je to lepší?“ usmál se na něj. Emmet přikývl a nechal se odnést do koupelny.

  „Když něco budeš chtít, stačí jen zavolat“ pousmál a odešel. Emmet se chvilku díval na místo, kde ještě před chvílí stál Davis. Posmutněl a otočil se na vanu.

  Opatrně se svlékl a přitom se pořád díval za sebe, jestli se za ním někdo neobjeví. Když byl celý nahý, vklouzl do vody a uvolnil se.

  Teplá voda objímala jeho tělo a jemu bylo dobře. Vždycky se sprchoval jen ve studené vodě. Teplá byla luxus, který on nikdy neměl.

  Někdo zaklepal na dveře a Emmet se připravil na to nejhorší. Pootevřely se dveře, ale nikdo do koupelny nevešel.

  „Jsi v pořádku Emmete?“ zeptal se ho Davis, který zůstal stát za dveřmi.

  „Ano jsem. Proč?“ ani trochu nechápal, proč se ho ptá zrovna na to, jestli je v pořádku.

  „Jsi v té vaně už přes hodinu. Tak jsem sem se bál, že se ti něco stalo“ vysvětlil. Emmet byl překvapený. To už je v té vaně, tak dlouho? Ani si to neuvědomil.

  „Ne, nic se mi nestalo. Jsem v pořádku“ odpověděl mu a začal stávat.

  „Nemusíš stávat z vany. Můžeš tam ještě být“ začal hned, když si Davis uvědomil, že Emmet vstává s vany.

  „To je dobrý. Voda byla už stejnak studená a já mam hlad“ zarazil se. Nikdy neřekl, co chce on. Vždycky plnil přání ostatních.

  „To je dobře. V kuchyni je připravená večeře“ pousmál se a odešel. Nechal Emmeta samotného, aby se mohl v klidu osušit a obléct.

  Emmet se v tichosti oblékl a postavil se před zrcadlo. Prohlédl si svou pohublou a bledou tvář a nevýrazné tmavomodré oči.

  Povzdechl si a otočil se od zrcadla. Sešel chody a hledal kuchyň. Netrvalo mu to moc dlouho a kuchyni našel.

  „Ty umíš vařit?“ zeptal se Davise. Davis se na něj otočil a pousmál se.

  „Ano. Vařím, uklízím, peru i žehlím“ usmíval se a vyzval Emmeta, aby se posadil. Hned, jak se Emmet posadil, se u něj objevil talíř s hromadou jídla.

  „To je moc“ odmítal.

  „Potřebuješ vykrmit. Jsi hrozně hubený“ postěžoval si. Emmet se prohlédl. Byl sice hubený, ale nikdy mu to nevadilo.

  „Nejsem hubený“ odporoval.

  „Ale jsi. Tak šup, jez“ popostrčil ho.

  „A co ty? Ty jíst nebudeš?“ zeptal se.

  „Ale budu“ usmíval se a posadil se k němu se svým talířem jídla.

  „Dobrou chuť“ popřál Davis a pustil se do jídla.

  „Dobrou chuť“ popřál i Emmet a nesměle se pustil do jídla. Hned po prvním soustu mu jídlo zachutnalo, a tak mu nedělalo ani nejmenší potíže sníst celý talíř.

  „Chceš ještě?“ zeptal se Davis a byl rád, že mu chutnalo.

  „Ne, děkuju“ odmítl.

  „Ale na zákusek určitě máš ještě místo, že?“ usmál se a zvedl se od stolu. Sebral talíře a dal je do dřezu. Z lednice vyndal připravené zmrzlinové poháry a postavil je na stůl. Jeden položil před Emmeta a druhou si vzal sám.

  „Nemusíš se semnou zatěžovat“ zašeptal Emmet.

  „Ničím mě neobtěžuješ a ani mě nezatěžuješ. Rád se o tebe starám“ usmál se a podal mu lžičku.

  „Opravdu?“ zeptal se.

  „Opravdu“ přikývl a dal si první lžičku do pusy. Emmet ho napodobil. Zmrzlina mu zachutnala. Nikdy ji neměl, ale zachutnala mu.

  „Nejsi unavený?“ zeptal se, když si všiml, že zívl.

  „Nejsem“ zalhal. Byl hrozně unavený, ale odmítal to přiznat.

  „Klidně si jdi lehnout“ poslal ho.

  „Ne“ odporoval. Davis si vzal do ruky utěrku a utřel si ruce. Přešel k němu a klekl si vedle něj.

  „Proč si nejdeš lehnout?“ zeptal se ho.

  „Bojím se“ přiznal neochotně. Po každé se bál lehnout si sám do postele sám.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Ichigo Yuki, 5. 1. 2010 19:46)

honem dalsi dil xD super zacatek

A jak...

(Lex-san, 5. 1. 2010 9:19)

... to bude dál? Už se moc těším na další díl. protože tenle slibuje mnohé...

:-)

(Davida666, 4. 1. 2010 20:05)

Těším se na pokračování

:-)

(Lachim, 3. 1. 2010 22:34)

Prosím o zevrubný popis zajímavé povídky, protože je tahle podle tebe nezajímavá. Podle mě je zajímavá až dost, nějak moc brzo skončila.. Nádhera.

......

(nagi, 3. 1. 2010 22:31)

nemuzu souhlasit ze je to nezajimava povidka, naopak je to velmi zajimave, vypada to na dalsi pekny cyklus doufam ze bude pokracovani brzo