Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. část s Cyklu Dej nám šanci - Proč si přijel, Alsandaro?

20. 3. 2010

  „Opravdu vypadám hrozně“ připustil a přešel ke dveřím, u kterých doufal, že patří do koupelny. Trefil se.

  Vešel do koupelny, svlékl se a své oblečení složil na pračku. Stoupl si pod sprchu a zapnul vodu.

  V rychlosti si umyl vlasy a pak i tělo. Nechtěl tam být moc dlouho, měl strach, že Blake vtrhne do koupelny a to on nechtěl.

  Osušil se a zavázal si ručník kolem pasu. Do náruče si vzal své oblečení a vrátil se do pokoje.

  Přešel k šuplíkům, které rychle prolétl. Nechtěl se v nich prohrabovat, ale nechtěl ani chodit na ostro. Téměř po slepu vytáhl první boxerky, které mu přišli pod ruku, a oblékl si je.

  Přešel ke skříni a otevřel ji. Doufal, že najde něco hodně starého a ošuntěného.

  Vytáhl si staré džíny, které pochvíli našel a oblékl si je.

  Rozrazily se dveře a v nich se objevil Blake, který se zastavil uprostřed kroku. Odložil Alsandarův batoh i další desky na stůl. Vydal se k Alsandarovy, který tam ztuhle stál a jen sledoval, jak se Blake k němu blíží.

  Blake se zastavil kousek od něj. Natáhl ruku a pohladil Alsandara po tváři. Druhou rukou ho chytil za pásek u kalhot a přitáhl si ho k sobě. Zvedl Alsandarovy hlavu a sám se sklonil. Přitiskl své rty na jeho a přitom jemném dotyku, zavřel oči.

  Alsandar nevěděl, co má dělat. Jestli ho má od sebe odstrčit nebo si ho přitáhnout ještě blíž. Nakonec to vzdal a objal Blakea kolem krku a víc se na něj přitiskl. Polibek se prohloubil.

  „Tohle bychom neměli dělat“ zašeptal Alsandaro, když se jejich rty rozdělili.

  „Jestli nechceš, abych to dělal, tak nebudu“ dlaň mu položil na obličej a pousmál se. Netušil, jestli by v sobě našel tolik síly, aby to už nikdy neudělal, ale kdyby to bylo Alsandarovo přání, zvládl by to.

  „Ty bys to neměl chtít, už kvůli práci“ šeptal.

  „Jenže já to chci. Je mi jedno, co se stane v práci nebo kdekoli jinde“ znovu se k němu sklonil a šetrně ho políbil.

  Alsandaro ho objal kolem krku a nechal Blakea, aby si dělal, co chtěl. Avšak když se Blake dotkl jeho boku, ztuhl a neměl se už k ničemu.

  Blake se od něj odtáhl a nevěděl, co udělal špatně. Podíval se do Alsandarovy ztuhlé tváře a jeho oči byly vystrašené.

  „Co se děje?“ zeptal se ho, ale Alsandaro mu neodpovídal. Podíval se na místo, kde se ho předtím dotkl a uviděl obrovskou jizvu, která byla od boku a mizela pod kalhotami.

  Opatrně se jí dotkl a cítil, jak se Alsandaro lekl.

  Přešel ke skříni a vytáhl z ní vytahané tričko. Opatrně ho přetáhl Alsandarovy přes hlavu. Pohladil ho po tváři a se starostí pozoroval jeho výraz.

  Nakonec jen svěšel ruce k tělu a odešel. Nechal tam Alsandara samotného, protože cítil, že potřebuje být sám.

  Alsandaro padl na zem a ruce obmotal kolem svého hrudníku. Předklonil se a z jeho úst vyšel němí výkřik.

 

  Zaťukání na dveře, ale žádné vyzvání se neozvalo.

  Blake vešel do pokoje, ale byla příliš velká tma než, aby vyděl. Přešel k malé lampičce, která byla na stolku vedle dveří. Rozsvítil a jemné světlo osvítilo ložnici. Rozhlídl se kolem sebe, až uviděl po zemi dvě hromady papírů a mezi nimi ležel Alsandaro, který spal.

  Blake k němu přešel a zvedl ho do náruče. Položil ho do postele a přikryl ho. Sklonil se k němu a políbil ho na čelo.

  „Dobrou noc, Alsandaro“ popřál mu a odešel z pokoje.

  Znovu si lehl na gauč a znovu přemýšlel nad tím, co se stalo, že Alsandaro ztuhl hned po tom, co se ho dotkl.

  Povzdechl si, otočil se na bok a pokusil se usnout.

  Dveře se tiše otevřely a z nich vyklouzl Alsandaro, převléknutý do svého oblečení. Na zádech měl svůj batoh a v rukou měl desky.

  Přešel ke gauči, kde spal Blake. Opatrně se k němu nahnul a jemně přejel svými rty přes jeho.

  „Omlouvám se, ale není jiná možnost“ zašeptal tiše a odešel s jeho bytu.

  Blake se s tichým výkřikem probudil uprostřed noci. S neblahým pocitem vběhl do ložnice, ale Alsandara nikde neviděl. Přešel blíž k posteli a všiml si pečlivě složených věcí, které mu půjčil na převléknutí.

  „Alsandaro!“ vykřikl a začal prohledávat celý byt. Nikde ho nenašel. Vrátil se zpět do ložnice, kde se posadil na postel a rukama si podepřel hlavu. Nevěděl, co se stalo, že Alsandaro někam utekl, ale tiše se modlil, aby byl v pořádku.

  Lehl si a usnul.

 

  „Dobré ráno, Alsandaro!“ hned, jak vešel do dveří, popřál mu dobrý den, ale když se podíval ke stolu, místo Alsandara tam seděla mladá dívka, která zrudla ve tváři hned, jak ho spatřila.

  „Kdo jste? Kde je Alsandaro?!“ vyštěkl na ní.

  „Jmenuji se Yumika Hatakashi a jsem náhrada za Alsandara. Alsandaro musel naléhavě odjed“ vysypala ze sebe.

  „Kam? Kdy se vrátí?“ vyslýchal jí. Chtěl vědět, kde je, protože se ho chtěl zeptat, kam zmizel uprostřed noci.

  „Alsandaro neříkal, kam půjde a říkal, že už se zřejmě nikdy nevrátí. Říkal něco ve smyslu, že musí někoho chránit před svou chybou“ zavzpomínala.

  Blake vešel do kanceláře, jako duch. Sedl si do svého křesla. Rozhlédl se po stole, kde uviděl papíry, které musel překládat Alsandaro.

  V rychlosti je prolistoval. Jistě byli správně přeložené a navíc tak, aby je pochopil. Jako to bylo vždycky. Nikdy mu za to nepoděkoval.

  Ozvalo se zaťukání na dveře. Vzhlédl.

  „Dále“ vyzval jeho novou sekretářku. Cítil, že se Alsandaro nevrátí, že ho tu nechá samotného.

  „Tohle vám teď přišlo, pane“ řekla mu Yumika a položila mu na stůl bílou obálku.

  „Díky, Yumiko“ poděkoval ji a vzal si obálku do ruky. Schoval ho do vnitřní strany kapsy. Cítil, že v něm nebudou dobré správy a radši si ty špatné nechá na později.

 

   Ósaka, Japonsko

 

  „Alsandaro!“ radostný hlas stařenky ho uvítal mezi dveřmi.

  „Ahoj babičko“ políbil ji na tvář a nejistě se usmál.

  „Pojď, musíš mít hlad po tak dlouhém letu“ táhla ho do domu. Posadila ho ke kuchyňskému stolu a pár okamžiků na to, stál před ním talíř plný kari a rýže.

  „Děkuji, babi“ poděkoval jí přesně tak, jak ho od malička učila.

  „Proč si přijel, Alsandaro?“ posadila se naproti němu a se smutkem si ho prohlížela.

  „Je na čase, abych se postavil do čela firmy“ částečně jí lhal. Chtěl se ukrýt. Před bolestí i před vzpomínkami na Blakea.

  „Proč tak najednou? Říkal si, že chceš poznat obyčejný život dokavaď můžeš. Dokonce jsi kvůli tomu odmítal peníze, které jsem ti každý měsíc posílala“ nechápala.

  „Babi, už je načase, abych se všemu postavil čelem, a ty už máš taky svá léta. Máš právo si odpočinout“ usmál se na ní, ale jeho úsměv nebyl tak radostný, jaký si přál.

  „Je to jen kvůli tomu?“ cítila, že za tím je něco víc, ale nemůže na svého vnuka tlačit. Byla pravda, že už byla unavená a bylo to na ní už moc. Avšak nechtěla mu to říkat. Chtěla, aby si prožil život podle jeho rozhodnutí a ne, jak musí.

  „Jistě“ přikývl.

  „Dobře. Pár dní si odpočineš a pak…pak převezmeš firmu“ povzdechla si.

  „Dobře, babi. Děkuji“ vložil do pusy první sousto a usmál se.

  Když dojedl, umyl po sobě talíř a vrátil se k babičce. Políbil ji na tvář a usmál se na ní.

  „Půjdu si vybalit a pak půjdu ven“ řekl jí co má v plánu a odešel.

  Vešel i s kufrem do své ložnice a dal ho ke skříni. Rozepnul ho a začal uklízet oblečení do přehrádek, kam patřilo.

  Najednou si uvědomil, že si bude muset koupit nové obleky, aby mohl dokonale reprezentovat svou firmu.

  Douklidil všechny své věci a vrátil se zpět k babičce.

  „Babi?“ ozval se.

  „Co potřebuješ, zlatíčko?“ zeptala se ho s úsměvem.

  „Potřebuju nové věci. To co mám, se nehodí“ povzdechl si. Jeho babička se zvedla, vyndala s kabelky peněženku a vyndala z ní kreditní kartu.

  „Tady. Podpisové právo máš a víš, co ti sluší“ usmála se na něj a podala mu jí. Alsandaro si ji vzal a políbil jí na tvář.

  „Děkuji, babičko“ usmál se na ní a vydal se na nákupy.

  Jeho babička se za ním dívala a touha vědět, co se stalo, v ní vzrostla. Vyndala s kabelky mobilní telefon a zavolala svému dobrému známému v Americe.

  Ahoj Yumi, co by si potřebovala?‘ ozval se mužský hlas.

  „Potřebovala bych, aby si zjistil, co se stalo mému vnukovi, když byl u vás“ podívala se ven a přemýšlela nad tím, co se doopravdy mohlo stát.

  ‚Jasně, pro tebe vše Yumi‘ odpověděl jí. Yumi zaklapla telefon. Podívala se z okna a povzdechla si. Sklonila oči k rámečku, kde byla fotografie Yuminy dcery, jejího syna a Alsandara.

  „Proč jste museli odejít tak brzy, děti moje. On vás ještě potřebuje“ promluvila na ně, i když oni jí neodpoví.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jak povznešené

(sisi, 28. 3. 2010 12:02)

strešě se těším :) moc , kéž by už další díl si měla napsaný a vložila ho sem nám pro radost.

.....

(Botan, 22. 3. 2010 13:54)

tak to mě vážně zaujalo. jsem zvědavá na další vývoj :-)

:-)

(Lachim, 22. 3. 2010 12:07)

Nádherný díl. Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.

...

(Ichigo Yuki, 21. 3. 2010 17:16)

jako vždy nadhera xD tenhle cyklus vypada opravdu zajimavě xD
PS:Nechceš se spřátelit? kdyžtak písni na blog www.zrcadlo-reality.estranky.cz díky xD

:-)

(bacil, 21. 3. 2010 15:40)

Tak tohle vypadá na pěknou povídku. Už se moc těším na další díl.

:-)

(nagi, 21. 3. 2010 11:16)

zajmava kapitolka, rychle pokracovani at vime o co jde

...........

(noriuke sairo, 21. 3. 2010 9:45)

hmmmmm jsem zmatená...doufám že další díl bude brzy,abych si to mohla v hlavě poskládat...