Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Stávej, Růženko

3. 3. 2010

  „Děje se něco, Gregu?“ zeptal se ho Jamie, když vešel do jeho kanceláře.

  „Co tu ještě děláš, Jamie? Máš být doma a odpočívat“ přešel jeho otázku bez odpovědi. Zvedl hlavu, aby viděl svému kolegovy do obličeje. Nějakou dobu u něj Jamie bydlel, protože ho žena vyhodila z domu a nejspíš to bylo kvůli němu. Nechtěl, aby kvůli němu ještě onemocněl.

  „Mami, už jsem fit“ posadil se do křesla, které měl u skleněné stěny.

  „Nevymýšlej si! Ještě si nemocný!“ vyjel na něj podrážděně. Sklopil oči, nedokázal se dívat do Wilsonovy překvapené tváře.

  „Co se děje Housi?“ chtěl ho donutit, aby mu odpověděl. Zvedl se z křesla a přešel k němu.

  „Nic, odvezu tě domu. Mamka by mě zabila, kdyby se ti ještě přitížilo“ odmítal mu odpovědět. Zvedl se z kancelářské židle a opřel se o hůl.

  „Na co čekáš? Jdi!“ nakázal mu. Wilson si jen povzdech, otočil se a vyšel na chodbu.

  Hous popošel, ale uprostřed místnosti se zastavil. Podíval se do místnosti hned vedle jeho. Podíval se na bílou tabuli, která byla popsaná příznaky, které nedokázal přiřadit k správné nemoci. Kvůli tomu malý chlapec zemřel.

  Vyšel z kanceláře a s Wilsonem po boku došly k výtahům.

  „Co se tady stalo Gregu?“ nedal se. Chtěl vědět, co se stalo během doby, kdy musel být zavřený v bytě.

  „Nic, co by stálo za řeč. Ty se starej o sebe“ byl unavený. Ten případ byl pro něj velmi těžký a smrt malého chlapce ho zasáhla, a přesto by to nikdy neřekl nahlas. Avšak věděl, že Wilson je jediný, který na něm pozná, že se s ním něco děje.

  Wilson se opřel o stěnu výtahu a pozoroval House. Netušil, co se děje a štvalo ho to. Natáhl ruku k desce s tlačítky a zmáčkl STOP.

  „Co to děláš, Jamie?“ byl unavený na vtípky, které bylo pro něj normální. Kdyby byl v blízkosti někdo jiný, nedal by na sobě únavu znát, ale před Wilsonem se nebál nic odhalit. Skoro nic.

  Wilson mu neodpověděl. Mlčel a jen ho sledoval.

  Nakonec se odrazil od zdi a postavil se malý kousek před něj. Natáhl k němu ruku, ale kousek před Housovou tváří se zastavil. Zhluboka se nadechl a dokončil započatý pohyb.

  „Co se stalo?“ naléhal. Ode dne, kdy byl nemocný, mu House odmítal cokoliv říct o jeho případech. Říkal, že musel odpočívat a ne stresovat se.

  „Nic“ opakoval, ale nebylo poznat, jestli to říkal Wilsonovy nebo sobě.

  „Vím, že lžeš Gregu. Cítím to“ držel na jeho obličeji ruku a něžně se díval do jeho strhané tváře. Tělem se jemně dotýkal Housova těla. Snažil se, aby nepropadl tomu dotyku.

  „Malý chlapec. Zemřel“ šeptal. Nedokázal to říct nahlas.

  Wilson ho sledoval a přemýšlel, jak moc byl ten chlapec a jeho nemoc zajímavá, že natolik dokázal House sebrat.

  Sledoval, jak House nemá daleko k tomu, aby se mu zhroutil před očima.

  Zavřel oči a přitáhl si Housovo tělo k sobě. Objal ho kolem pasu a tisknul si ho k sobě.

  Chvíli tam jen stály. House se nechal Wilsonem objímat. Byl tím překvapený, a proto nevěděl, jak má zareagovat.

  Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Do nosu mu vklouzla vůně kolínské, kterou Wilson používal. Wilsonova kolínská mu zatemněla mysl. Pevně Wilsona objal a přitiskl se na jeho tělo.

  Wilson se od House odtáhl. Bylo načase, aby výtah znovu rozjel. Otočil se zpět na House, který měl pořád natažené ruce, jakoby čekal, že se k němu vrátí. Nedokázal tomu odolat. Vrátil se k němu a nechal Housovy ruce, aby ho znovu objaly.

  House sledoval číselník, a čím víc se přibližovali k vyžadovanému číslu, věděl, že ho musí pustit.
  Trochu se odtáhl od Wilsona a otočil si na sebe jeho obličej k sobě a zadíval se do jeho tmavě hnědých očí.

  „Odpusť mi to Jamie“ zašeptal tiše.

  „Odpustit a…“ nedořekl. Na jeho rty se přitiskly Housovy. House obratně vklouzl jazykem do tajů jeho úst.

  Ztuhle tam stál, ale nakonec House objal kolem krku a přitiskl se na něj. Polibek mu začal pomalu oplácet. Zalíbila se mu hra jazyků, která mezi nimi proběhla.

  House odtáhl od Wilsona a otočil se na dveře výtahu, které se v okamžiku otevřeli. Vyšel z nich a otočil se na Wilsona, ale nic neřekl.

  Wilson vyšel z výtahu a šel přímo za Housem, který šel předním.

  Vyšli až k Wilsonovu autu. Wilson instinktivně hodil klíčky Housovy, protože věděl, že by ho House nenechal řídit.

  House odemkl a nastoupil a Wilson ho následoval.

  „Gregu“ začal Wilson. Konečně našel slova, která po tom polibku ztratil.

  „Omlouvám se, Jamie. Měl jsem se více ovládnout“ omluvil se mu, aniž by se na něj podíval. Wilson byl na něj otočený a sledoval každý výraz i sebevětší změnu v jeho obličeji. Nevěděl, co si o tom polibku měl myslet. Nevěděl, co má vůbec cítit.

  Po zbytek cesty k Housově bytu, ani jeden nic neřekl. Wilson si potřeboval uspořádat myšlenky i své city a House si jazykem přejížděl přes rty, na kterých pořád cítil chuť Wilsonových rtů.

  Zastavil u domu. Vystoupil a čekal, až Wilson zmizí v domě.

  Když viděl, že se za Wilsonem zavřely dveře, opřel se o kapotu a zhluboka vdechoval vlhký vzduch okolo něj. Potřeboval to. Potřeboval si vyčistit hlavu od toho polibku. Polibku, který v něm probudil vše, co chtěl zapudit.

  Ucítil, že na jeho ramena dopadlo něco těžkého a teplého. Pootočil hlavu a uviděl Wilsonův obličej.

  „Nastydneš“ vysvětlil mu to.

  „To mi nevadí“ bylo mu to jedno.

  „Ale mě ano“ přitáhl si Housovo tělo více k sobě, aby ho mohl zabalit do teplého kabátu, který patřil jemu.

  „Měl by ses hlídat ty. Jsi nemocný“ napomínal ho znovu.

  „Tak pojď domů“ vytrhl mu z ruky klíče a zamknul auto a otočil se. Díval se za Housem, který mizel ve dveřích. Vyběhl za ním, aby mu nezavřel dveře od bytu.

  House šel rovnou do ložnice. Kabát hodil k zemi a nijak mu nevadilo, že udělal bordel. Bylo mu to absolutně jedno.

  Wilson ho sledoval ze dveří. Nevěděl, co se to s Housem stalo. Nevěděl, co ho vzalo. Jestli ho vzala smrt chlapce nebo jestli to byl jejich polibek.

  Dával přednost tomu, že ho tolik vzala smrt malého dítěte. Doufal, že se nijak netrýznil za to, že ho políbil.

 

  Wilson se probudil uprostřed noci. Měl žízeň a tak si došel do kuchyně. Rozsvítil a přešel rovnou ke dřezu.

  „Proč ještě nespíš?“ ozvalo se za ním. Wilson leknutím upustil skleničku na zem a prudce se otočil, aby zjistil, kdo ho vylekal.

  „Mám žízeň, ale proč nespíš ty?“ všiml si toho, že je House ještě v oblečení, ve kterém byl celý den.

  „Nemohu“ přiznal se, avšak nemohl mu přiznat, že měl strach. Měl strach si lehnout do prázdné postele, kde ho nikdo nečekal.

  „Proč?“ sehnul se a začal sesbírávat střepy z jeho oblíbeného hrníčku.

  „Nechci tam být sám“ odpověděl jednoduše. Neměl už sílu lhát a hlavně ne Wilsonovy.

  „Sakra!“ zasykl Wilson tiše. Nechtěl, aby to House slyšel, ale přesto to Housovu sluchu neuteklo.

  „Co se stalo?“ zeptal se. Zvedl se ze židle a přešel k němu.

  „Střep. Řízl jsem se“ řekl heslovitě.

  House si vzal Wilsonovu dlaň do své a prohlédl si ránu. Vyndal spod dřezu lékárničku a znovu si vzal Wilsonovu dlaň do své. Pečlivě mu ošetřil ruku.

  Wilson si prohlížel Housův obličej, který byl vztažený do soustředěného výrazu.

  „Běž si sednout. Uklidím to“ nakázal mu.

  „Ne, udělal jsem to, uklidím to“ odmítal.

  „Jamie?“ podíval se na něj.

  „Ano?“ jeho hlas se zatrhl. Věděl, že už nedokáže Housovy odolat.

  „Sedni si“ nakázal mu. Wilson si povzdechl a opatrně přešel ke kuchyňskému stolu, kde se posadil.

  Tiše sledoval, jak House uklízel bordel, který udělal. I přesto, že měl House problémy z nohou, zvládal to bravurně.

  „Bolí tě to?“ zeptal se ho, když k němu přešel. Wilson se postavil a stál před ním. Díval se mu zpříma do očí.

  „Ta ruka ne“ odpověděl mu.

  „Co tě bolí?“ splašil se hned. Wilson mu zvedl ruku a položil si ji na hruď, kde měl srdce.

  „Tady mě to bolí“ mluvil tiše.

  „Jak moc? Dýchá se ti dobře?“ vyzvídal jej hned. Wilson se pousmál.

  „Bolí mě to z toho, jak teď trpíš. Nevím, jestli je to kvůli tomu chlapci, který zemřel nebo jestli je to kvůli tomu, že si mě políbil“ klidnil ho mírně. House ztuhl. Sklopil oči. Nedokázal se mu dívat do očí.

  „Kvůli čemu seš tak ztrápený?“ zeptal se ho. Musel znát tu hloupou odpověď. House mu však neodpovídal.

  Zvedl mu hlavu, aby mu viděl do obličeje. Věděl, že by ho teď nikdo z jejich kolegů nepoznal. Nikdo, kromě něj ho neviděli chovat se, jako člověk.

  „Gregu, odpověz mi“ vybídl ho znovu.

  „Kvůli tobě“ odpověděl jednoduše.

  „Kvůli mně?“ zeptal se překvapeně.

  „Pamatuješ si, když sem viděl tvé fotky, když jsi byl malý?“ připomněl mu. Wilson přikývl. Nechápal spojitost mezi jeho fotkami a tím chlapcem.

  „On ti byl tak hrozně podobný. Pokaždé sem místo něj viděl tebe. Viděl jsem umírat tebe a ne toho kluka“ odpověděl mu na jeho otázku. Wilson se na něj překvapeně díval. Pomalu mu docházelo, o čem mluví. Na co myslí.

  „Kvůli tobě jsem dělal všechno možné i nemožné, abych ho zachránil. Nepovedlo se mi to a já měl pocit, že jsem tě ztratil a pak…“ zatrhl se.

  „A pak?“ mluvil tiše. Pečlivě poslouchal každé slovo.

  „A pak jsem tě viděl vejít do mé kanceláře. Kvůli tobě jsem šel do toho výtahu, protože jsem tě chtěl dostat od těch virů a bacilů. Pak, když jsi mě v tom výtahu objal, všechno se ve mně zlomilo a já tě musel…musel jsem to udělat“ zavřel oči, aby neviděl Wilsonův obličej.

  Wilson se na něj překvapeně díval. Pomalu mu docházelo každé slovo, které House vyslovil. Když mu všechno došlo, něžně se usmál.

  Přitiskl se na jeho tělo a své rty na jeho. Toužil po dalším polibku i po Housově blízkosti.

  „Proč si tam viděl mě a ne jeho? Nebylo to jen kvůli tomu, že mi byl podobný“ zeptal se ho, když se od něj odtáhl.

 „Protože jsem myslel, že ztrácím toho, koho miluju“ odpověděl mu. Po páteři mu přejel chlad. Věděl, že tímhle může buď něco získat, nebo něco ztratit. Hodně ztratit.

  „Miluješ? Ty mě miluješ?“ vykoktal ze sebe. Viděl, jak se House zhluboka nadechl a zavřel oči.

  „Ano, miluji“ nedokázal mu to říct do očí.

  Wilson ho znovu políbil. Objal ho a přitiskl se na něj. House ho objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe.

  „Měl by si jít spát“ zašeptal do jeho rtů.

  „Ty taky“ oplatil mu to.

  „Nepůjdu tam sám“ odmítal.

  „Nemusíš. Klidně tam mohu jít s tebou, lehnout si vedle tebe a čekat než usneš. Pak se odplížím na gauč“ usmíval se.

  „Skoro se vším souhlasím“ odsouhlasil vše.

  „Skoro?“ zeptal se nechápavě.

  „Ty tam zůstaneš semnou“ pousmál se. Wilson se zamyslel.

  „Dobře“ přikývl. Chytil House za ruku a táhl ho do ložnice. Když tam vešli, posadil ho na postel a opatrně mu sundal košili. Poté mu stáhnul tričko.

  „Mám ti sundat i kalhoty?“ zasmál se. House zamyslel.

  „No, chtěl bych. Avšak vidět to mamka, tak jí klepne“ usmíval se při tom pohledu. Wilson se narovnal a něžně ho políbil.

  „Další důvod, proč to udělat“ odpověděl mu s úsměvem a začal mu rozepínat přezku u pásku a poté rozepnul knoflík i zip.

  „Pyžamo?“ navrhl mu.

  „Ne, spím jen v trenkách“ odpověděl mu. Wilson se postavil a strčil do něj. House se natáhl do postele a díval se na Wilsona, který si lehal k němu. Oba je přikryl. House si ho přitáhl k sobě a políbil ho do vlasů. Wilson se mu stulil do náruče a usnul.

 

  „Stávej, Růženko“ zašeptal mu do ucha.

  „Nech mě, princátko. Není mi dobře“ odpověděl mu House a přetáhl si deku přes hlavu. Wilson mu jí s úsměvem strhl a zadíval se na něj. Zvedl ruku a položil mu ji na čelo.

  „Máš horečku. To bude angína nebo chřipka“ řekl okamžitě.

  „Ty si nemocný, ne já“ mumlal a chtěl se zvednout. Wilson ho zastavil a začal ho líbat. Přitom ho nutil, aby si lehl zpět do postele.

  „Ty lež, já zavolám Cuddyoví, že jsme nemocní oba“oznámil mu Wilson a zmizel z ložnice. House jen něco zavrčel a přetáhl si deku přes hlavu. Po chvíli znovu usnul.

  Cítil, jak se zvedá deka a něčí tělo si k němu lehá. Natáhl ruce a přitáhl si ho k sobě. Obličej si schoval mezi hustými vlasy a vdechl příjemnou vůni šampónu, který používal Wilson.

  „Nevím, proč by to měla vědět“ zamumlal. Probudilo ho to, ale nijak mu to nevadilo.

  „Aby sem nevlítla a neudělala tu tornádo“ namítl Wilson.

  „Viděla by jen, jak šéf diagnostiky spí se šéfem onkologie“ zasmál se. Představil si obličej Cuddyové, kdyby je nachytala, jak spolu spí v jedné posteli.

  „Kleplo by jí“ odpověděl jednoduše.

  „Dřív nebo později se to dozví a bude si na to muset zvyknout“ přitáhl si Wilsona k sobě ještě víc.

  „Proč?“ zeptal se nevině.

  „Protože tě nikdy nepustím. Jsi jen můj“ zašeptal mu do ucha.

  „Jen tvůj?“ líbilo se mu to.

  „Jsi můj majetek. Jsi můj a pokousám kohokoli, kdo mi na tebe sáhne“ měl zavřené oči.

  „To se mi líbí“ zašeptal a mohutně zívnul.

  „Spi. Oba to potřebujeme“ rozkázal mu. Wilson se zavrtal do jeho náruče a usnul. House se pousmál a užíval si blízkost Wilsonova těla.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Lachim, 4. 3. 2010 9:09)

Souhlasím, krásná povídka.

:-)

(nagi, 3. 3. 2010 19:07)

krasna povidka