Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Odchod a návrat

6. 7. 2009

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

Zvuk tikajících hodin se ozývají tichým bytem. Bytem, kde je moc velké ticho. Nezvyklé ticho.

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

Něco tu chybělo. Ne to je špatně. Někdo tu chybí. Ano chybí. On tu chybí.

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

On tu vždy křičel a řval. Chvilka ticha a klidu nikdy nebyla, ale teď? Teď tu není. Odešel. Proč? Protože…protože jsem tak pitomí a nevěnoval jsem se mu.

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

Prosím tě vrať se. Prosím Shuichi vrať se. Vrať se ke mně.

 

 

 

  Mladý muž stával od svého počítače a nepřestával se dívat na monitor. Zavřel oči a zaposlouchal se do ticha pokoje, ale když poznal, že se nic nezměnilo. Pořád tam bylo ticho. Nesnesitelné ticho.

  „Shuichi“ zašeptal, ale nikdo mu neodpověděl. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Popotáhl a kouř vydechl. Vyšel z pokoje a odešel do obýváku, kde si zapnul televizi. Posadil se a díval se. Díval se na něj. Zase byl v televizi, ale ne u něj.

  „Sluší ti to Shuichi“ zašeptal do zvuku jeho hlasu.

  „Yuki jsem doma! No tak Yuki? Kam ses mi schoval?“ uslyší ode dveří jeho hlas a tak rychle vyskočil z gauče a vyběhl ke dveřím, ale tam nikdo nebyl. On tu nebyl. Postavil se ke zdi a sesunul se podél ní k zemi.

  „Vrať se ke mně Shuichi“ zašeptal a pro něj  tak nezvyklé slzy se mu valili po tváři. Zavřel oči a snažil se slzy zastavit, ale ty tekli dál a dál a nikoho se neptali jestli smějí.

  „Si jen otravný zmetek, který nic neumí! Si naprosto k ničemu Shuichi!“ znovu slyšel, jak mu říká ty hnusný slova, aby se jej zbavil.

  „Víš, proč sem tě tu snášel?! Jen proto, že si byl dobrý do postele! Okamžitě odejdi z mého bytu i z mého života“ znovu slyší ty slova, které jemu tolik ublížili. Nechtěl mu ublížit. Nikdy to nechtěl, ale udělal to. Udělal to jen protože měl špatnou náladu. Nevěřil, že by ho poslechl, ale poslechl.

  „Odpusť mi to Shuichi“ zašeptal do ticha bytu. Měl pořád zavřené oči i přesto, že v nich viděl Shuichiho tvář. Tu tvář, která prozrazuje, jak moc mu ublížil. Tu tvář, kterou miluje.

Pousmál se nad sebou a nad tím, jak ho ten mladý energický kluk změnil. 

  Najednou se ozval zvonek a on se zvedl, aby mohl otevřít. Bylo mu jedno jestli jsou to novináři nebo kdokoli jiný. Jen jedno mu bylo jasné. Shuichi to nebude. Na to byl na něj moc tvrdý a hnusný. Bezcitný. Tak ho tehdy nazval. Bezcitný odporný hajzl. To je celé jméno, kterým ho oslovil. Ano celý to na něj platí.

  Otevřel dveře a v nich stál Touma. Jen podstoupil a nechal ho vejít. Touma kolem něj prošel a šel do bytu.

  „Co se tu stalo Yuki?“ zeptal se ho, když oba stáli v obýváku.

  „Ty víš co se stalo Toumo“ pronesl a znovu si zapálil cigaretu.

  „Máš pravdu vím co se stalo, ale nevím proč“ posadil se na gauč a pozoroval Yukiho.

  „Do toho ti nic není. Je to jen mezi mnou a Shuichim“ nad vyslovením jeho jména posmutněl.

  „Je mi do toho hodně, kde zpěvák z mé kapely je na zhroucení a ty vypadáš, že k zhroucení nemáš daleko“ poznamenal.

  „To pochybuju, že je na zhroucení. Vidím ho každý den v televizi a vidím, jak je šťastný. Splnil se mu sen“ řekl suše.

  „Ano naučil se moc dobře přetvařovat, ale nevíš jak vypadá v soukromí. Skoro nejí a nepije. Prakticky nespí, ale před kamerami je energický a dokonalí jak má správná hvězda být“ vysvětlil, i když věděl, že nemusí.

  „Tomu nevěřím. Znám ho“ začal se dohadovat. Nechtěl uvěřit tomu, že někdo jako on ho dokázal zlomit. Touma vytáhl z kapsy fotky a hodil je na zem.

  „Po tomhle uvěříš a teď mě omluv“ řekl a odešel. Yuki se ohnul a sebral fotky. Jednu po druhé si pozorně prohlížel a jeho obličej byl bledší a bledší. Vytáhl mobil a namačkal tam číslo. Shuichiho číslo. Nechal to vyzvánět, ale nikdo to nezvedal.

  „Shuichi zvedni to“ zamumlal vztekle, ale nebylo mu to co platné. Nezvedl to. Vypnul hovor a zadíval se na mobil. Začal si s ním hrát až čirou náhodou narazil na galerii s fotkami. Začal se jí probírat. Na každé byl buď Shuichi nebo oni dva dohromady. Nevěděl, kde se to tam vzalo ani kdo to fotil, ale bylo mu to jedno. Vybral si fotku, která se mu nejvíc líbila a uložil si jí na displej, jako tapetu. Schoval mobil zpět do kapsy a znovu si zapálil cigaretu. Od doby co tak hnusně Shuichiho vyhodil kouřil víc a víc a hodně se to na něm podepsalo. Najednou ho to napadlo. Nenapadlo ho to po prvé, ale nikdy nepomyslel na to, že by to kdy udělal, ale jak řekl Touma je na zhroucení a v depresi. Vstal a přešel do pracovny. Usedl k počítači a začal psát to co tam předtím začal. Psal a psal. Chtěl to dokončit. Chtěl to pro něj dokončit. Chtěl to dokončit než udělá co má v plánu, i když věděl, že to udělat nemá. Není to správné, ale uděláte. Když sním není Shuichi, když už s ním nikdy nebude nemá důvod tu být. Nemá důvod žít a on to věděl. Nemělo smysl žít bez něj. Věděl, že už s ním nikdy nebude. Zničil všechno. Zničil všechny city, co k němu Shuichi cítil. Teď ho Shuichi jen nenávidí, tak proč mu neudělat radost a nezmizet z jeho života na věky? Proč by ho neměl zbavit utrpení? Jeho smrt vyřeší všechny problémy. Jak jeho tak Shuichiho.

  Psal a psal. Skoro nejedl a nepil. Chtěl to mít hotové co nejdříve. Chtěl, aby měl Shuichi konečně o problém míň.

  Několik dní se od psaní nezvedl. Nechodil otevírat ani nezvedal telefony.

  Když už měl knihu dopsanou uložil jí a odeslal svému vydavateli a už měl vše hotovo. Už mohl. Už mohl zemřít. Zvedl se od počítače a šel do ložnice se převléknout. Když se převlékl vyšel z bytu a pečlivě zamkl. Vyšel k autu a nasedl. Nastartoval a vyjel. Jel a jel ven z města.

  Zastavil se na kopci, kde byl krásný výhled na okolí. Vystoupil z auta a posadil se na kapotu. Zády se opřel o čelní sklo a zapálil si cigaretu. Chvilkami popotahoval a nakonec cigaretu típnul. Dal ruku do kapsy u kalhot a nakonec to našel. Vyndal ruku ve, které svíral zavřenou břitvu. Chvilku se na ní díval a posléze jí otevřel. Přiložil si jí k zápěstí a zhluboka se nadechl. Vydechl a přitom se řízl a z rány se okamžitě začala hrnout krev. Vzal si břitvu do druhé ruky a uděl to samé co u první. Odhodil břitvu někam daleko jedině čeho se bál bylo, že by to mohlo najít nějaké dítě, ale bylo mu to jedno. Začalo mu být všechno jedno. Opřel se znovu o čelní sklo a díval se na slunce, které zapadlo za obzor.

  Začali se mu klížit oči. Cítil, jak mu z rán odcházel život. Usmál se. Konečně nebude Shuichimu překážet.

  „Shuichi“ zašeptal a začal upadat do bezvědomí.

  Kolem Yukiho auta projížděl cyklista, který u něj zastavil, protože s mu nezdálo proč je nastartovaný auta, když řidič je na kapotě.

  „Halo pane“ začal a přiblížil se k Yukimu, ale on mu nijak neodpovídal. Přišel blíž a najednou viděl kaluž krve a vylekal se.

  „Pane?!“ řekl a přišel k němu co nejdřív. Podíval se co mu je a hned zjistil řezné rány na zápěstích.

  Sundal si šátek z krku a roztrhl ho na dvě části, které mu zavázal na zápěstích, aby zastavil krvácení. Hned vyndal telefon a zavolal sanitku, která se na místě objevila nezvykle rychle.

  „Co tu máme?“ zeptal se postarší doktor, když vyjížděli i s nosítkami do nemocnice.

  „Podřezaná zápěstí. Ztratil hodně krve a je v bezvědomí“ řekl sanitář a předával kartu, kdy měl vše zapsané.

  „Ví se jméno?“ zeptá se.

  „Jmenuje se Yuki Eiri“ odpoví sanitář, ale dál už všechno nechá na doktorech.

  „Pane Eiri. No tak pane Eiri proberte se“ pronese doktor a sleduje rány, které začal ošetřovat. Vyčistil rány desinfekcí a poté je obvázal. Podíval se na transfuzi krve, která stékala po hadičce až do Yukiho žíly.

  „Pane doktore, komu mám zavolat?“ zeptá se ho sestřička.

  „Koho má napsaného v kartě pro takoví případ?“ řekne.

  „Shindo Shuichi a nějaký  Seguchi Touma“ odpověděla.

  „Tak jim zavolejte“ prohlásil doktor a odcházel.

  „Dobrý den mluvím se Seguchim Toumou?“ zeptala se sestřička.

  „Ano“ řekl chladně.

  „Volám vám z Tokijské nemocnice ohledně Yukiho Eiriho“ vysvětlila mu.

  „Co je s ním?“ ožil téměř okamžitě.

  „Pan Eiri se pokusil o sebevraždu. Vy a pan Shindo jste uvedeni, jako lidi, kterým se má pro případ nutnosti zavolat“oznámila mu.

  „Pokud by jste byla tak hodna a panu Shindovi zavolám sám. Co nejdříve tam oba budeme. Děkuji nashledanou“ rozloučil se a praštil telefonem.

  „Cože?! Kde je?! Jak na tom je?!“křičel Shuichi Shindo na svého šéfa, který za ním přišel ze správou, že je Yuki v nemocnici.

  „Nevím Shuichi a je samozřejmě v nemocnici“ odpověděl klidně Touma a díval se na to, jak Shuichi najednou ožil.

  ‚Přece jen ho pořád miluje‘ pomyslel si Touma a díval se na to, jak zběsile běhá po nahrávací místnosti.

  „Hned za ním jedu“ prohlásí rozhodně a oblíkne si bundu. Vyběhne z budovy a běží do jediné nemocnice, která ho napadla. Do hlavní Tokijské.

  Doběhl na recepci, kde se zastavil u sestry.

  „Dobrý den hledám Yuki Eiriho“ řekl zadýchaně a měl co dělat, aby nevyplivl plíce.

  „A vy jste?“ zeptá se chladně.

  „Jmenuji se Shindo Shuichi a prý jste mě hledali“ prohlásil netrpělivě.

  „Aha ano. Je na pokoji 370 ve třetím patře“ odpověděla hned a Shuichi nezahálel a beze slova letěl do třetího patra.

  Skoro bez dechu se zatavil před pokojem, ve kterém podle všeho ležel Yuki. Díval se na dveře a ovládl ho strach otevřít dveře. Co, když tam nebude? Co, když zemřel?

  „Vy jste pan Shindo?“ ozval se za ním hlas a on se po něm otočil.

  „Ano pane doktore“ řekl slušně.

  „Pan Eiri ztratil hodně krve, ale bude v pořádku. Naštěstí ho našli v čas“ řekl profesionálně doktor a zase odešel. Shuichimu spadl kámen ze srdce. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Díval se na Yukiho, jak nehybně leží a do jeho žíly proudí nová krev,

  „Yuki“ zašeptal do pokoje a přešel k němu k posteli.

  „Yuki“ zašeptal znovu, jakoby doufal, že ho tím probudí. Vzal si do své ruky ti Yukiho a díval se na obvaz, který na ní měl.

  „Proč Yuki?“ nechápal to. Vždyť co mu na životě chybělo. Měl slávu, klid, ticho a svobodu. Nikdo ho neotravoval. Nikdo jako on. Posadil se na kraj postele a díval se na Yukiho, který jen ležel a nic jiného nedělal.

  Několik následujících dní byl Shuichi každý den u Yukiho postele a odcházel, jen když to bylo opravdu nezbytné.

  Seděl tam a myslel si, že je Yuki pořád v bezvědomí, ale nebyla to pravda. Yuki se probudil už druhý den, ale požádal doktory, aby tu Shuichimu neříkali. Bylo to zrovna  v době, kdy Shuichi musel jet do studia, aby dokončil nahrávku další písničky. Od té doby Yuki hrál, že je v bezvědomí. Nechtěl, aby od něj Shuichi odešel. Nechtěl ztratit jeho přítomnost. Nechtěl, aby s ním byl jen protože se pokusil zabít, ale nepovedlo se to. Věděl však, že to nebude moc hrát dlouho a proto se rozhodl, že už z hraním přestane.

  Zase začal den, kdy u něj měl Shuichi prosedět celý den,  jako každé úterý. Shuichi už znovu přicházel po chodbě ke dveřím Yukiho pokoje. Otevíral dveře, jako tolikrát předtím, ale tentokrát to bylo jiné. Když otevřel dveře zůstal ztuhle stát. Poprvé po tak dlouhé době měl možnost se dívat do Yukiho tváře, která nebyla tak bledá.

  „Yu…Yuki!“ vykřikl a rozeběhl se k němu. Zastavil se u Yukiho postele. Sedl si na postel a objal ho.

  „Ahoj Shuichi“ pozdravil ho a pohladil ho po tváři.

  „Jsi bledý a unavený“ prohlásil smutně, když se zadíval do Shuichiho tváře.

  „Hodně práce s písničkami. Člověk, kterého sem miloval mě vyhodil ze svého života a pak se pokusil o sebevraždu“ začal. Yuki sklopil oči. Shuichi mu znovu připomněl co mu udělal a proč se chtěl zabít.

  „Promiň Shuichi. Já myslel, že když odejdu, že ty…že ty..“ začal, ale pohled do Shuichiho rozzuřených očí ho zastavil.

  „Ty omluvy si nech pro někoho jiného! Já na ně nejsem zvědavej!“ rozkřikl se a prudce se postavil.

  „Sakra co sis myslel?! Když se zabiju bude Shuichi nadšenej, že mě má z krku?!“ křičel hystericky.  

  „Do prdele víš, jak sem se o tebe bál?!“ zakřičel a do hlasu se mu vkradla hysterie a panika. Yuki nevěřil tomu, že na něj Shuichi křičí kvůli tomu, že mu chtěl pomoct od problému.

  ‚On mě pořád miluje!‘ blesklo Yukimu hlavou. Úlevně si oddychl a usmál se. Užíval si, jak na něj Shuichi křičel kvůli jeho blbosti, ale pochvíli toho měl plný zuby. Rychle ho chytil za ruku a přitáhl si Shuichiho k sobě. Pevně ho přitiskl na sebe a své rty přitiskl na ty jeho. Jazykem si začal dobývat cestu do jeho úst a Shuichi otevřel ústa a tím dovolil Yukiho jazyku, aby do něj mohl vniknout.

  „Že už to nikdy neuděláš Yuki“ zašeptal pochvíli, když ležel v Yukiho náručí a mohl si znovu užívat ten pocit, že už není sám.

  „Když už semnou navždy zůstaneš tak neudělám, ale musíš mi něco slíbit“tentokrát to je on, co chce něco splnit.

  „Co?“ zeptal se hned.

  „Ať řeknu kdykoliv cokoliv nikdy mě neposlouchej ani kdybych tě vyhazoval na ulici“ řekl. Shuichi se na něj šťastně usmál.

  „To ti mile rád slíbím“ do jeho očí i úsměvu se znovu vrátila jiskra. Zase je vše tak, jak má být.

 

 

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

Najednou jsou slyšet něčí kroky. Zvednu se a naděje mnou projede, jako blesk. Je možné, aby to byl on?

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

Otevírají se dveře a do pokoje znovu začne pronikat světlo, které mé oči dlouho neviděli. Najednou se v nich objevil on. On přišel! Zakřičelo mé srdce.

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

„Prosím odpusť mi“ zašeptají mé rty aniž bych přemýšlel o tom co říkám.

„Není co odpouštět“ šeptají tvé rty, když ke mně přicházíš. Obejmeš mě a políbíš.

 

……Tik – ťak……

..…Tik – ťak…..

.…Tik – ťak….

…Tik – ťak…

..Tik – ťak..

 

Temnota a samota zmizeli a tikání hodin už není tak nepříjemné, jako když si tu nebyl. Vrátil si mi chuť k životu a já tě už znovu nezklamu a nikam nepustím.

 

  Yukiho nová knížka z názvem ‚Odchod a návrat‘ měla obrovský úspěch. Shuichi dokončil CD, které mělo stejný ne-li větší úspěch než v který doufali.

  Oba byli šťastný. Ne protože jejich díla měli obrovský úspěch, ale protože byli znovu spolu.

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=0)

(Teressa, 21. 9. 2009 12:09)

NADHERA!!!co viac dodat?!!?

Opět hrubky..

(VaniLee, 5. 8. 2009 19:32)

.. Je nepříjemné, že na ně opět poukazuju, ale když se na to mrkneš a opravíš, hned se povídka bude číst líp.
Pak ještě tam byl hodně podobný nápad s knihou, ale to tolik nevadí- dějou se i horší věci.
Jinak, povídka pěkná...

juuu

(mauinka, 12. 7. 2009 11:38)

opravdu mooc krasna povidka-tohle bylo moje prvni anime, a pro to mam na tenhle paring slabost:-)
opravdu nadhernee

...

(ebika, 7. 7. 2009 13:23)

Kawááái vážně kawai povídečka povedla se ti nádhera:-D

TTebajo:D!!!

...<3...

(*Ajka*, 7. 7. 2009 12:25)

Miluju tu anime a tahle povídka mě úplně dostala. Opravdu moc se ti povedla a myslím, že v takových pěkných dílech bys měla pokračovat - co na to říkáš? :)

náádhera

(Naruko - www.naruko-uchiha.blog.cz, 7. 7. 2009 12:12)

to byla přímo úúžasná povídka, jedna z tvýchn nejlepších ;)

:-)

(Davida666, 6. 7. 2009 23:26)

Sice hodně opsané téma, ale moc hezké

wauuuuuuuuuuuuuuuu

(Akyra , 6. 7. 2009 17:30)

to je neskutečná krása jedna z mích oblíbenýýýýýýýýýých dvojic strašně se těším na další tvé povídky