Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Prosím odpusť mi

24. 7. 2008

Prosím odpusť mi

 

Tichý pokoj, který býval plný zvuků. Smíchu, pláče, křiku, hádek. Všechno co tam kdysi bývalo tam teď není. Místo toho je tam tíživé ticho. Co je příčinou toho ticha? Že by tam nikdo nebyl? Ne, on tam je ale nemá a nechce se smát ani nechce brečet. Jen tak tam sedí a dívá se z okna na město. Jindy tady nebýval sem. Jindy s ním byl on, ale dnes a další dny tu bude sedávat sám. Bez něj. Bez chlapce, který do jeho života přinesl lásku a radost.

Vždycky na něj křičel a byl hnusný, ale za tím vším ho vroucně miloval jen to neuměl dát na jevo a teď už to na jevo dát nemůže. Proč? Protože tu není ten, kterému by to řekl. Už tu není ten, kterému by řekl jak moc ho miluje. A proč? Protože on tu není. Odešel a on neví kam. Neví jestli se vrátí ani jestli se někdy znovu setkají. Ale on ví, že se nikdy nestane to po čem touží. Ví, že už ho nikdy nesevře v náručí. Ví, že ho už nemůže nikdy políbit. Ví, že teď už nesmí nic.

Sklenka od whisky spadne k zemi a jím projde další záchvat třasu a bolesti. Proto odešel? Protože byl nemocný? Ne. On věděl, že to kvůli tomu nebylo. On by s ním zůstal i kdyby byl na smrtelné posteli. Tak proč odešel? Protože na něj byl hnusný a nikdy mu neřekl co k němu cítí. Nikdy neřekl ta krásná slova. Nikdy pro něj neudělal nic hezkého. A on? On mu svou lásku dokazoval prakticky pořád. Pořád byl s ním i když ho vyhazoval s bytu. Byl s ním, když nevěděl co dál napsat. Byl s ním ve dne  v noci a jak se mu za to odvděčil? Byl na něj hnusný, protivný a byl vůči němu jak led a teď se mu to vymstilo. On si sebral své věci a bez rozloučení odešel. Nechal ho samotného se svou nemocí, která jako jediná mu dělala společnost. Odmítal každého kdo k němu přišel. Odmítal k sobě pustit každého. Jen jediného by k sobě pustil, ale ten o to nestojí. Odehnal ho a teď za to platí.

Jak je to dlouho co odešel? Hodina? Den? Týden? Měsíc? Nebo už je to dokonce rok? Ne není to jedna hodina ani den čí měsíc. Už to byly celé čtyři roky, které strávil sám ve svém bytě. Nedělá nic, kromě toho že kouká z okna a pije a pije. Už nekouří. On ho toho zbavil svým odchodem, protože si myslel že to bylo kvůli tomu, že se mu tím kouřem ničili hlasivky. Od doby co je pryč se mu kouření zhnusilo. Už ani ten alkohol mu nepomáhá, ale je to jediná spolehlivá věc, která aspoň na chvíli zažene myšlenky a vzpomínky na jeho dokonalou tvář, jeho hlas, jeho tělo. Vzpomínky na něj celého.

Zase mu někdo tluče na dveře, ale on to ignoruje. Ví, že to není on a tak se nenamáhá ani zvednout nebo něco říct. Je to zbytečné. Když tu není on není tu ani jeho život. Když u něj není je jako smrt.

Slyší, že ten dotyčný někomu volá. Nechce vědět komu. Je mu to jedno. Najednou hlas nezvaného hosta utichne a on uslyší kroky, které se vzdalují od jeho dveří. Konečně je zase sám se svými myšlenkami a vzpomínkami. Vzpomínal a přemýšlel, i když nechtěl. Nechtěl protože věděl, kam to všechno bude směřovat. K němu. K jeho životu. Najednou ho něco napadne a tak se zvedne, položí nedopitou sklenku a odejde do své pracovny, kde usedne k počítači a začne psát. Prsty mu běhají po klávesnici a ani neví co píšou. Slova jdou z jeho mysli, jako nic. Píše a píše. Píše celé hodiny. Nejí, nepije nedělá nic jiného kromě psaní. Jen píše to je pro něj teď důležité.

Dopíše poslední řádek, poslední stránky v poslední kapitole knížky, kterou stvořil. Na úplně první stranu napsal jediné tři slova: Prosím odpusť mi. Uloží to a odešle k jeho nakladateli. Teď jen mohl čekat na to až to vyjde a modlit se, aby si to přečetl ten komu to patří. Ten pro kterého napsal celou knihu. Stoupl si od počítače a znovu se vrátil do obýváku, kde se znovu začal dívat na město.

Jeho kniha vyšla před týdnem a on je celý ten týden na trní. Přečetl si to? Odpustí mi? Vrátí se ke mně? Tyhle všechny otázky má v hlavě, ale ani na jednu nemá odpověď. S každým dnem a s každou hodinou jeho beznaděj roste a roste. Už ani nepije. Nemá na to sílu. Už nemá sílu na nic. Jeho oči se klíží až najednou usne. Už neslyší, že do zámku vklouzl klíč. Už  neslyšel, že se otevírají dveře. Už neslyší vůbec nic.

Již mladý muž vejde do předsíně a na zem tam položí kufr. Stojí tam a poslouchal zvuky bytu. Neslyší nic na co si zvykl za tu dobu co tu bydlel. Neslyší počítač, který byl zapnutý prakticky pořád. Neslyšel ani televizi, která hrála když spisovatel nebyl na počítači a nespal. Udělal první kroky, které směřovali do ložnice. Otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Nikoho tam nenachází. Odejde a dveře nechává odevřené. Otevře jiné dveře ve kterých, ale nikdo není. Otevře všechny dveře, ale v nich nikdo nebyl. Jediná místnost, která zbývala byl obývák. Jeho kroky mířili teď tam. Tiše do něj vstoupil a spatří postavu, která je schoulená na gauči.

„To se s něj stalo“ řekl vzduchu a šel k té postavě. Když mu jeho kamarád Hiro kolikrát říkal, že se s něj stala troska nevěřil mu a ani uvěřit nechtěl. Přešel ke gauči a klekl si na kolena. Natáhl ruku a jemně pohladil spící postavu po tváři. Chvíli ji jemně hladil a nevěřil očím, jak se ten obličej změnil. Bylo na ní více vrásek a velké kruhy pod  očima. Po půl hodině se od něj zvedl a až teď si pečlivě prohlédl celí byt. Všude se váleli lašky a různý odpad. Naposledy se podíval na spící postavu, kterou přikryl svou bundou. Posmutněle se na něj usmál a začal uklízet. Celý byt byl uklizen za chvíli a tak si sedl do obýváku a otevřel si další knihu. Knihu, kterou napsal on. On jeho láska, kterou odpustil i když nechtěl. Po pravdě kolikrát předtím, když tu ještě bydlel přemýšlel nad tím že od něj odejde, když mu na něm nezáleží, ale nikdy nesebral tolik odvahy, aby odešel. Jenže před čtyřmi roky se to změnilo. Hrozně se pohádali a když on nebyl doma sebral své věci a odejel daleko. Daleko od něj. Od jeho slávy. Od jeho kapely. Daleko od všeho. Když se po nějaký době ozval Hirovi tak se ho zeptal proč odejel. Řekl jediné. Jel sem studovat, aby na mě byl pyšný. Nic jiného neřekl a pak už se nikdy neozval až mu před několika dny zavolal Hiro a řekl mu vše. A teď tu sedí kousek od něj a čte jeho knihu.

Zaslechne divné zvuky a tak se zvedne a jde do kuchyně natočit trochu vody. I se sklenici přešel zpět do obýváku a sedl si na zem vedle něj. Jeho oči se otevřeli a jeho ústa také. K jeho ústům dal sklenici.

„Napij se“ nebyl to rozkaz spíše prosba. On se napil, ale jeho oči nespustili postavu, co seděla před ním. On položil sklenice na stůl a chystal se zvednout, ale spisovatelova ruka ho zadržela.

„Neodcházej Shuichi“ jeho hlas byl zlomený a smutný.

„Neboj se zůstanu tu. Už navždy Yuki“ sklonil se a jemně ho políbil na popraskané rty.

Od té doby byli spolu. Nebyla ani malá chvíle, kterou by nevyužili. Yuki se začal chovat jinak. Byl laskaví a už se nebál vyznat lásku, když jí doopravdy cítil. A Shuichi? Ten mu řekl, kde se celou tu dobu schovával a co dělal. Od doby co mu to řekl, už na to nikdy nezavedli řeč. Teď už byli jen spolu. Yuki se vrátil k psaní a Shuichi se vrátil ke zpěvu, který je u něj na druhém místě. Na prvním místě je Yuki a u Yukyho je to stejně. Na prvním místě je Shuichi a jeho láska k němu a až na druhém je psaní. Jak dlouho spolu zůstanou?  Někdo věří, že navždy a někdo věří, že se rozejdou, ale  je už na nich a nikdo nemá právo jim do jejich lásky zasahovat.

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Smíšené pocity..

(VaniLee, 5. 8. 2009 19:21)

S jednou věcí, kterou tu zveřejnil Lobobery souhlasím.. A to jsou hrubky. Sama píšu, a moc dobře vím, že se jim člověk nikdy nevyhne, ale chce si to po sobě přečíst, nebo to dát ke kontrole někomu jinému. Občas maličko kolísal sloh a vypadávala slova, ovšem nápad moc pěkný.
nepočítaje gramatiku, povídka se mi líbila.

Kritika

(Lobobery, 8. 7. 2009 20:34)

Tak takovou slátaninu jsem v životě nečetl. Za prvé celá dějová linie je strašně chaoticky psaná. Za druhé, ty pravopisné chyby jsou otřesné. Psát pořád dokola "ON" a použít tolikrát nesmyslně až otravně dokola slovo "PROČ" mi přijde strašný! Navíc psát slovo "najevo" jako dvě slova, pardon, to je pohroma.
V druhym odstavci je to samé "ví" a "neví". Chaos vládne všude! Třeba následující pasáž:
"Otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Nikoho tam nenachází. Odejde a dveře nechává odevřené. Otevře jiné dveře ve kterých, ale nikdo není. Otevře všechny dveře, ale v nich nikdo nebyl. Jediná místnost, která zbývala byl obývák."
Tak on otevře dveře a nikoho tam nenajde, pak otevře jiné dveře, tam taky nic a pak když otevře všechny dveře, tak tam nikdo neni a zbejvaj už jen ty do obýváku:D Takže všechny dveře nejsou všechny, dveře od obýváku jsou něco víc než jen obyčejné všechny dveře! No prostě tohle by nenapsal ani feťak a těch pitomostí je tam milion, ani mě nebaví to všechno vypisovat..

Jupky,Dupky..

(LeNaLee, 24. 4. 2009 16:40)

Bylo to moc krasny,ale co se stalo s tou Schuichiho nemoci? ?.?

............

(akyra, 16. 2. 2009 11:59)

huh já zjistila že tu není můj komentík!*přemíšlí jak seto mohlo stát* atk tohle anime patří mezi ty moje nej a ta povídka*rozplývá se* je prostě náááádhera

souhlas

(Yveren, 30. 7. 2008 0:49)

Souhlasím s rukopisem. Vážně pokrok co jsem četla poslední povídky. Aneb to jen potvrzuje mojí teorii, že se vypíšeš a za pár let si všichni hrdě poběžíme koupit tvojí knihu a budeme pyšně říkat přátelům: "Vidíš? Já jsem četla její povídky už od začátku." =^.~=

= )

(Neli, 26. 7. 2008 18:59)

Líbilo se mi to. A rukopis je opravdu mnohem lepší. Pár chybiček, ale ty se vloudí téměř ke každému ;)

roztomilí

(Alexandra, 25. 7. 2008 10:09)

To se ti povedlo moc se mi to líbylo