Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Rozhodnutí

Rozhodnutí

 

  „Co se děje, Ritsuko?“ zeptal se ho Natsuo, když ho našel sedět ve tmě.

  „Nic“ zavrtěl hlavou a na pár okamžiků se podíval na Natsua a poté otočil hlavu zpět k oknu.

  „Něco se děje, Ritsuko. Je to na tobě vidět“ posadil se kousek od něj.

  „Nic, co by vás mělo trápit“ nechtěl mu to říct. Tohle se týkalo jen jeho. Musel to rozhodnout sám. Nemohl se s tím svěřit Natsuovy, Youjimu nebo komukoli jinému. Nemohl to říct ani Soubimu, i když si to tolik přál. Rád by se svěřil se svým problémem. Rád by dostal nějakou radu, aby se mohl správně rozhodnout.

  „Měl bys to někomu říct. Všichni tě vyslechneme, hlavně Soubi“ pousmál se a odešel. Ritsuko sklonil hlavu a opřel si čelo o kolena. V očích se mu zaleskly slzy. Musel se rozhodnout a to brzy. Už se mu krátil čas.

  „Řekl ti něco?“ zeptal se ho Youji, když se Natsuo vrátil zpět do kuchyně.

  „Jen to, že nás mělo trápit“ s povzdechem se složil na židli vedle Youjiho. Už několik dní na Ritsukovy viděli, že ho něco trápí, ale nikomu nechtěl nic svěřit. Raději se s tím trápil sám, než aby se někomu svěřili. Oba však cítili, že se to nějak týká Soubiho, protože se mu Ritsuka snažil co nejvíc vyhýbat a věděli, že Ritsuka hledá něco, čím by donutil Soubiho, aby od něj odešel.

  „Kam jdeš, Ritsuko?“ zeptal se ho Kio, když ho uviděl ve dveřích.

  „Potřebuju na čerstvý vzduch. Není mi dobře“ vymluvil se a vyběhl se Soubiho bytu dřív, než kdokoli stihl cokoliv říct.

  Ritsuka se rozeběhl daleko od bytu, kde jsou skoro všichni jeho přátelé. Jediní, kdo tam chyběli, byla Yuiko a Yaoyi. Hlavně tam chyběl Soubi a on byl rád, že tam nebyl. Kdyby tam byl, donutil by ho, aby mu řekl pravdu a tu říct nemohl. Doufal, že mu nikdo nezavolá, aby ho šel hledat, protože nechce, aby Soubi viděl to, co chce udělat.

 

  „Jak si se rozhodl, Ritsuko?“ ozval se za ním hlas, když se zastavil na břehu řeky.

  „Nechci o něj přijít, Seimei“ otočil se čelem ke svému bratru, o kterém si myslel, že ho viděl zemřít.

  „Ale on není tvůj, Ritsuko. On patří mně“ připomenul.

  „Já vím“ zašeptal tiše a sklonil oči. Moc dobře věděl, že za ním Soubi přišel jen kvůli rozkazu, který mu jeho bratr dal.

  „Vím, že patříte k sobě“ zavrtěl hlavou a zavřel oči. Nechtěl, aby jeho bratr viděl slzy, které se drali na svět. Jeho slova mu velice ubližovala a on na něm viděl, že se to jeho bratru líbí. Semei, že nebyl ten bratr, který jej miloval, teď ho nenáviděl a on nevěděl proč. Nic mu neudělal, jen žil dál.

  „Snad sis nemyslel, že tě doopravdy miluje?“ v jeho hlase byl znatelný posměch. Ritsuka si však musel přiznat, že si to v některých okamžicích skutečně myslel. Někdy měl pocit, že ho Soubi skutečně miluje, ale pořád měl v mysli přesné znění rozkazu, který dal Seimei Soubimu před svou fingovanou smrtí.

  ‚Postarej se o mého bratra a miluj jej‘ ale o poslední části toho rozkazu si myslel své. Soubi ho nemohl milovat. Nepatřil k němu a v tom měl Seimei pravdu. Soubi mu nikdy nepatřil, ale jemu ano.

  „Nezapomeň, že tvoje jméno je Loveless. Zato jeho jméno zní jinak. On má mé jméno“ připomněl mu skutečnost, která Ritsuku trápila každou volnou chvíli, kdy si dovolil na to myslet.

  „Loveless, ten který není nikým a nikdy milovaný“ zašeptal tiše.

  „Přesně tak“ Seimei udělal další krok k němu. Ritsuka pevněji sevřel oči, aby zabránil slzám stéci. Nechtěl, aby je jeho takzvaný bratr viděl.

  „Nikdy nebudeš nikým milovaný, zato mé i Soubiho jméno zní Beloved. Milovaní“ další krok. Už zbýval jen malý kousek, který bratr držel od sebe.

  „On miluje mne a vždy mne bude milovat. On je můj Fighter a já jsem jeho Sacrifice“ další věta a další krok.

  „Ty nemáš nikoho“ další krok.

  „Nikdo tě nemiluje a nebude“ další krok. Zbývá jich jen pár a bude stát přímo před ním.

  „Jsi sám“ už stačila jedna věta, jeden krok.

  „Jsi Loveless“ stál přímo před ním. Seimei natáhl ruku a chytl svého mladšího bratra pod krkem. Ritsuka otevřel oči a podíval se do tváře svého bratra, ve které byla jen nenávist. Už v ní neviděl to, co před dvěma lity a on nechápal, co se změnilo. Nevěděl, proč ho bratr nenáviděl.

  „Teď mi řekni, jak si se rozhodl bratříčku, ať to mohu hned ukončit“ sevřel pevněji své sevření kolem Ritsukovy krku. Ritsuka zavřel oči. Stále nevěděl svou odpověď.

  „Pokud tu budeš chtít zůstat a budeš se snažit sebrat mi Fightera po tom, co se znovu zrodím, Soubi zemře. Pokud ho chceš zachránit, zmizíš tak, aby si o tobě Soubi myslel, že si zemřel nebo doopravdy zemřeš a to mou rukou“ zopakoval mu to, co mu řekl před několika dny. Ritsuka zavřel oči a pousmál se. Přišel na to, co doopravdy chtěl. Chtěl, aby Soubi zůstal naživu a je mu jedno, že on zemře.

  „Zmizím. Chci, aby mě viděl zemřít, ale mam dvě přání“ byl pevně rozhodnutý a jen doufal, že Seimei dodrží své slovo a nechá Soubiho žít.

  „Jaká?“ miloval příchuť vítězství. Hlavně, když to bylo snadné vítězství.

  „Chci se s ním rozloučit, než zmizím. Neboj se, nic mu neřeknu“ první jeho přání.

  „Dobře a to druhé přání?“ neviděl důvod, proč by nemohl dovolit, aby se rozloučili.

  „Chci, aby mě viděl zemřít tvou rukou“ cítil, že to velice rád udělá.

  „Skvěle, vše ukončíme zítra na tomto místě v tuto chvíli“ pustil se sevření Ritsukův krk a odešel. Ritsukovy se podlomili kolena a on spadl na zem. Až v ten okamžik si uvědomil, že celé jeho okolí je zahaleno do deště. Až do tohoto okamžiku si to neuvědomil. Do tohoto okamžiku byl až příliš zaměstnaný tím, jak se rozhodl a o co požádal.

  Opatrně si lehl na záda a tvář navedl na oblohu, aby ji nechal skrápět deštěm.

   „Ritsuko!“ najednou uslyšel ten hlas, o kterém si myslel, že jej bude moc svobodně poslouchat dokavaď nenadejde čas odejít.

  Natočil hlavu a viděl, jak k němu běží i jak padá na kolena jen malý kousek od něho. Ucítil teplé ruce na svém zmrzlém těle, když si ho bral do náruče. Zavřel oči. Chtěl si užít Soubiho náruč dokavaď ještě může, protože věděl, že ho Soubi uvidí za pár hodin umírat.

  „Ritsuko, co je ti?“ v jeho hlase byl strach. Ritsuka otevřel oči a podíval se do jeho tváře, ve které spatřil skutečný strach.

  ‚Je tak dobrý herec nebo mě skutečně miluje?‘ zeptal se sám sebe. Nedokázal poznat rozdíl mezi lží a realitou. To zjistil v okamžiku, kdy našel svého bratra živého i přesto, že měl před dvěma lety zemřít.

  Díval se na Soubiho tvář, po které stékali dešťové kapky, které mu slepovali vlasy i řasy. Zvedl ruku a položil ji na Soubiho tvář. Palcem jemně přejel přes Soubiho rty.

  „Políbil by si mě?“ zeptal se tiše. Soubi překvapeně zamrkal, ale nic neřekl, jen se sklonil a jemně přitiskl svá ústa na Ritsukovy, ale dál nic nedělal. Nevěděl, co si může dovolit udělat, protože věděl, že si nemůže toho dovolit hodně, aby od něj Ritsuka neutekl.

  Ritsuka objal Soubiho kolem krku a zavřel oči. Pootevřel ústa a pozval tak Soubiho, aby ochutnal jejich chuť. Soubi jeho pozvání přijal a opatrně jazykem vklouzl do Ritsukových úst, aby ochutnal jejich sladkost.

  Ritsuka začal pomalu zapojovat svůj jazyk do tance, ale nevěděl, jestli to dělá správně. Nevěděl, jestli je to pro Soubiho tak úžasné, jako pro něj. Nechal se unášet pomalým tancem jejich jazyků, který se mu zamlouval víc a víc.

  Po pár okamžicích se od něj Soubi odtáhl a Ritsuka přitiskl svůj obličej k Soubiho hrudi. Cítil, že jeho líce hoří a nechtěl, aby to Soubi viděl, avšak on se jen tak nenechal. Soubi mu opatrně zvedl hlavu a zadíval se mu do obličeje. Znovu se k němu sklonil a dal mu malí polibek na nos.

  „Proč si tady? V dešti“ opatrně ho pohladil po lepence, kterou měl Ritsuka na tváři. Nemusel moc hádat, proč byl Ritsuka zraněný. Věděl to moc dobře, ale nemohl s tím nic udělat, protože Ritsuka nesouhlasil s tím, aby se k němu přestěhoval.

  „Musel jsem ven, nebylo mi dobře“ zalhal. Ano, musel ven, ale nebylo to kvůli tomu, že by mu bylo špatně. Musel ven, aby rozhodl o Soubiho životě a mohl jen doufat, že se rozhodl správně.

  „A teď už je ti líp?“ pohladil ho po vlasech i po ouškách, které ukazovali na Ritsukovy dětskou nevinnost. Líbila se mu Ritsukovy ouška a doufal, že mu jednou Ritsuka dovolí, aby je sundal.

  „Teď už je mi dobře. Jsi u mě“ snažil se pousmát, ale nešlo mu to. Bolela ho tvář, protože rána na ní byla čerstvá.

  „Neboj, už nikam nepůjdu. Už budu s tebou“ sklonil se a lehce přejel rty přes lepenku. V Ritsukových očích se objevili slzy.

  ‚Kdybys jen věděl, Soubi. Kdybys jen věděl, že můžeme být spolu jen pár hodin‘ pomyslel si smutně. Bolelo ho, že musí od Soubiho odejít, ale Seimei měl v pár věcech pravdu. Soubi patří k Seimeovy a ne k němu. On je sám. Opuštěný.

  „Promiň, nechtěl jsem, aby tě to bolelo“ omlouval se, protože si myslel, že Ritsukovy slzy způsobil on.

  „Ty za to nemůžeš, Soubi. Vím, ale co bys mohl pro mě udělat“ přitiskl se na Soubiho a objal ho. Hlavu si položil na Soubiho rameno a rty byl jen malí kousek od krku, který měl Soubi obvázaný. Moc dobře věděl, že má Soubi pod těmi obvazy vyryté jeho skutečné jméno, ale nebylo to to samé jméno, jako měl on.

  „Udělám cokoliv, stačí jen říct“ objal ho a pohladil ho po zádech. Věděl, že by se měl zvednout a odnést Ritsuku do tepla, aby neonemocněl, ale líbilo se mu jak se k němu Ritsuka dobrovolně tisknul a dokonce opětoval jeho polibek, o který ho sám požádal.

  „Odnes mě domů. K nám domů“ zašeptal mu do ucha a rty přitiskl na Soubiho krk. Soubi se pousmál a zvedl Ritsuku do náruče. Těmi slovy mu udělal Ritsuka radost. Těmi slovy označil jeho byt za jejich domov. Tak naznačil, že by s ním chtěl říct.

  „Jak si přeješ“ políbil ho na čelo a klidným krokem šel ke svému bytu. Ritsuka ho objal kolem krku a tiskl se na něj. V tu chvíli mu nevadilo, že ho Soubi nese. Zavřel oči a nechával se ukolébávat Soubiho teplem.

  „Ritsuko?“ řekl na jednou tiše, když procházeli jednou z ulic.

  „Poslouchám tě“ dal mu tím najevo, že ho poslouchá. Měl chuť usnout v tom hřejivém náručí, ale moc dobře si uvědomoval, že tohle je poslední noc, kterou stráví v Soubiho blízkosti a tak se snažil co nejvíc si jí užít.

  „Miluju tě“ věděl, že už mu to řekl mnohokrát, ale v tomhle okamžiku cítil, že je hodně důležité, aby mu to řekl. Cítil, jakoby o tom Ritsuka pochyboval.

  „Já vím“ zamumlal. Věděl, že kdykoli jindy mu to Soubi řekl, vynadal mu. Tentokrát to bylo ale jiné. Byl rád, že to slyšel, ale bylo tu něco, co nevěděl. Jestli je to pravda nebo lež. Soubi sklonil hlavu a políbil Ritsuku na krk. V podvědomí cítil, že dnešní noc bude v něčem výjimečná a on mohl jen doufat, že bude výjimečná v tom dobrém.

  Soubi došel až ke svému bytu, kde musel Ritsuku položit na zem, aby mohl odemknout. Ritsuka se opřel o zeď a zavřel oči.

  ‚Musíš se rozloučit, ale tak, aby nic nepoznal. Měl bys mu dát něco, co by si nikomu jinému nedal‘ pořád musel myslet na to, že s ním bude moc být jen chvíli, ale byl rád, že se tak rozhodl. Nechtěl, aby Soubi zemřel.

  „Ritsuko?“ Soubi se na něj otočil a postavil se jen malá kousek od něj. Ritsuka otevřel oči a natáhl k Soubimu ruku. Mezi prsty sevřel Soubiho tričko a přitáhl si ho k sobě. Stoupl si na špičky a druhou rukou ho objal kolem krku. Opatrně přitiskl svá ústa k Soubimu a jazykem přejel přes jeho rty.

  Soubi ho okamžitě objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Zavřel oči a propletl si jazyk s tím Ritsukovým. Cítil, jak se v jeho těle probouzí touha, která se zvyšovala každým Ritsukovým dotykem, otřením jeho těla i jeho rtů.

  „Ritsuko, copak mi to děláš?“ zašeptal po tom, co se musel odtrhnout od Ritsuky. Odstoupil několik kroků a zády se opřel o druhou zeď. Teď by uvítal chladný déšť. Potřeboval se rychle zchladit, aby se na Ritsuku nevrhl a nevzal si ho.

  Ritsuka se pousmál. Udělal několik kroků vpřed a opřel se celým tělem o Soubiho. Postavil se na špičky a políbil ho.

  „Co nechceš, abych nedělal?“ zeptal se ho, ale přesto věděl, že musí Soubi bojovat se svou touhou, aby se na něj nevrhl. On chtěl však opak. On chtěl, aby se na něj vrhl a vzal si ho.

  „Ritsuko, strašně mě vzrušuješ a já nechci udělat něco, čeho bych později litoval. Nechci si tě vzít násilím“ snažil se dýchat zhluboka, aby se uklidnil, ale nešlo mu to. Ritsukovy tělo jej až příliš vzrušovalo.

  Ritsuka se usmál a lehce vklouzl rukou pod Soubiho tričko. Lehce jej pohladil po bříšku, které bylo hebké a teplé.

  „A kdo řekl, že by sis to musel vzít násilím?“ rozevřel dlaň a položil ji na Soubiho bok.

  „Ty…ty chceš abych…“ nedokázal to říct. Zavřel oči a užíval si Ritsukovy ruku na svém boku. Měl pocit, že se zblázní. Tohle na něj bylo moc.

  „Já bych si přál, abys mě teď vzal do svého bytu, kde mě pomiluješ a pak znova a znova“ cítil na svých lících horko, ale nijak na to nereagoval. Chtěl to dotáhnout do konce.  Chtěl se pomilovat se Soubim, aby poznal, co mu Soubi celou dobu nabízel. Chtěl dát Soubimu to nejcennější, co měl, aby na něj nezapomněl. Chtěl mu dokázat, že ho miluje.

  Soubi ho objal pevně kolem pasu a začal ho líbat. Natáhl ruku po klice a otevřel dveře. Zvedl Ritsukovy ruce ke svému krku a opatrně ho zvedl. Ritsuka mu překřížil nohy za zády a polibku mu vroucně oplácet.

  Soubi udělal několik kroků do chodby, ale jakmile uslyšel hluk, okamžitě Ritsuku přestal hlídat a naštvaně se podíval na cestu ke kuchyni.

  „Všechno musí zkazit“ zavrčel vztekle Soubi a položil Ritsuku znovu na zem.

  „Tak je rychle vyhoď, aspoň na pár hodin, jinak…“ nedořekl to.

  „Jinak?“ přitáhl si ho k sobě a toužebně ho políbil. Rukou zabloudil pod Ritsukovy tričko a pohladil ho po zádech.

  „Jinak budeš spát zase sám a mě nedostaneš“ zašeptal mu to do ucha a usmál se. Odtáhl se na něj a poslal mu vzdušný polibek a zmizel v kuchyni.

  „Ahoj, Ritsuko. Už je ti dobře?“ zeptal se ho Natsuo, když ho uviděl.

  „Mě je skvěle, ale Soubimu něco je. Podle toho jak vypadá, tak ho něco naštvalo“ ukázal na Soubiho, který se objevil za nimi a opravdu se netvářil přívětivě.

  „Jdu si svléknout ty mokrý věci. Můžu si pučit něco od tebe, Soubi?“ otočil se na něj a přitom se zadečkem otřel o Soubiho vzrušný klín. Soubi sevřel pevně rty, aby utišil vzdech, který slyšel jen  Ritsuka. Ostatní to brali jako zavrčení.

  „Můžeš si vzít cokoliv“ zamumlal. Ritsuka se zvedl na špičky.

  „Pomůžeš mi nebo se mám svléknout sám?“ začalo ho bavit, jak ho provokoval. Musel si však přiznat, že on sám byl vzrušený, za což mohl poděkovat Soubimu.

  „Počkáš chviličku?“ zaprosil toužebně.

  „Uvidím. Počkám v ložnici“ usmál se na něj a zmizel dřív, než stihl Soubi cokoliv říct nebo se na něj rovnou vrhnout.

  Zavřel za sebou v ložnice dveře a zhasnul světlo. Přešel ke zdi, kde bylo okno a podíval se z něj. Cítil, že tam odněkud se na něj díval Seimei. Raději zavrtěl hlavou. Dnešní noc si nechtěl zkazit myšlenkami na následující den.

  Trochu si od těla odtáhl mokré tričko, které ho studilo, ale nesvlékl si ho. Chtěl, aby ho svlékl Soubi. Aby ho jeho teplé ruce hladili po těle, aby ho jeho tělo zahřálo místo deky nebo teplé vody.

 

  „Mohli byste laskavě zmizet?“ zeptal se nevrle Soubi a sledoval jeho hosty, které by teď nejraději uškrtil.

  „Proč?“ zeptal se Kio a cucal lízátku.

  „Ocenil bych, kdybyste na pár hodin ne-li na celou noc zmizeli někam pryč“ nemohl jim naplno říct, že se chce s Ritsukou pomilovat a oni jsou tam jednoduše řečeno navíc. Jak se díval na Youjiho a na Natsuo, ti rychle pochopili oč jde a jen se usmáli.

  „Vrátíme se zítra k večeru, to stačí ne?“ zeptal se ho Natsuo.

  „To dokonale vyhovuje“ přikývl a byl rád, že to pochopili.

  „O co tu jde?“ zeptal se Kio, který vůbec nic nechápal.

  „Nemáš náhodou rande Kio?“ zeptal se Youji, který si na to najednou vzpomněl. Kio se podíval na hodiny.

  „Až za hodinu“ zamumlal s lízátkem v puse.

  „Tak na tu hodinu půjdeš s námi do herny“ vytáhl Natsuo a nohy.

  „Díky, kluci“ poděkoval jim Soubi a děkoval bohu, že jsou Natsuo s Youjim natolik chápaví. Když odcházeli, uslyšel Soubi, jak se Kio ptal kluků, o co tu jde. Doufal, že mu kluci nic neřeknou, protože věděl, že by to Kio jen tak nepobral.

  Otočil se a zhasl v kuchyni. Udělal několik kroků a otevřel dveře do ložnice, kde byla tma. Do pokoje svítil jen měsíc, který byl pomalu v úplňku.

  „Ritsuko?“ zašeptal tiše. Šel tiše dopředu a hledal jedinou stopu, která by mu ukázala, kde je Ritsuka. Uslyšel zašustění deky a hned se vydal k posteli, kde se posadil na kraj. Najednou ho objali teplé ruce a na ústech ucítil další rty, které přes ty jeho jen lehce přejeli.

  „Už jsem si myslel, že mě tu necháš samotného v těch mokrých věcech“ postěžoval si tiše.

  „To bych si nedovolil, ale teď mi dovol, abych tě zbavil těch mokrých věcí. Nechci, aby si mi nastydl“ dovolil se. Ritsuka se od něj trochu odtáhl a nechal Soubiho ruce, aby mu pomaloučku svlékly tričko a přitom ho prsty hladil po nově odhalené kůži.

  Soubi se k němu sklonil a začal ho líbat a přitom rukama mapoval Ritsukův hebký hrudník. Palcem přejel přes citlivé bradavky, které byli přecitlivělé díku chladu i touze. Ritsuka zasténal. Něco takového ještě nezažil.

  „Ani u tebe nesmíme dovolit, abys mi o nemocněl“ zašeptal tiše Ritsuka a pomohl Soubimu z mokrých svršků.

  Najednou si Soubi vzal do ruky Ritsuky kočičí ocas, který společně s kočičími uši ukazoval na Ritsukovu nevinnost. Ritsuka se zvedl z postele a postavil se k Soubimu, který ho jednou rukou objal kolem nahého pasu a v druhé pořád jemně svíral jeho ocásek, na který se díval.

  „Co se děje, Soubi?“ zeptal se ho a zřel se svým nahým hrudníkem o ten Soubiho. Soubi k němu zvedl hlavu a políbil ho.

  „Opravdu o to chceš přijít právě teď? Není brzy?“ měl strach. Nechtěl, aby pak Ritsuka litoval, že o svou nevinnost přišel tak brzy.

  „Soubi, já to doopravdy chci. Jestli nechceš, tak můžeme přestat“ navrhl mu. Soubi ho donutil, aby se posadil na jeho klín.

  „Já to chci, hodně to chci. Jen nechci, aby si mě potom nenáviděl za to, že jsem to dovolil“ položil si dlaň na Ritsukův zadek a přitiskl si ho k sobě blíž.

  „Jistě budu v životě litovat mnoha věcí, ale tohohle doopravdy ne“ ujišťoval ho.

  „Jak si tím můžeš být jistý?“ sledoval jeho oči, které byli každý okamžik jiné, a přitom se v nich pokaždé našla dávka smutku.

  „Protože po této noci ti bude patřit nejen mé srdce, ale i mé tělo“ sklonil se k němu a něžně ho políbil. Soubi se na něj zmateně podíval. Nebyl si jistý, jestli si jeho větu vyložil správně. Nebyl si jistý, jestli mu tím Ritsuka řekl, že ho miluje.

  „Tím chceš říct, že…“ zvedl ruku a položil ji na Ritsukovu tvář. Ritsuka ji přitiskl více k hřejivé dlani a usmál se.

  „Tím chci říct, že tě miluju, Soubi“ řekl to nahlas. Poprvé ve svém životě a byl rád, že to řekl Soubimu, ke kterému svou lásku doopravdy cítil.

  Soubi se usmál a začal Ritsuku něžně líbat. Věděl, jak moc jsou Ritsukova slova vzácná a on byl hrdý na to, že to řekl právě jemu. Objal Ritsuku i druhou rukou a přitiskl si ho na své tělo a dál plenil jeho ústa.

  Opatrně položil Ritsuku do přikrývek a přikryl ho vlastním tělem, aby mu nebyla zima.

  Před domem, kde měl Soubi byt stála postava oděná do černé. Tato postava se dívala do okna, které směřovalo do Soubiho pokoje.

  „Užij si ho dokavaď můžeš, bráško“ zašeptala postava tiše a zmizela dřív, než si jí stačil někdo všimnout.

 

  „Kam jdeš, Soubi?“ zeptal se ho Ritsuka, který se opřel o lokty a sledoval Soubiho, jak se od něj v kalhotech zvedl. Podíval se na noční stolek vedle Soubiho půlky postele, na které byli jeho kočičí ouška. Musel uznat, že skutečně nelitoval toho, že to udělal. Líbil se mu ten pocit, když byl Soubi v něm a když ho Soubi přivedl k vrcholu, myslel si, že umře.

  „Neboj, nikam neuteču“ usmál se na ně a natáhl se pro své barvy a štětec. I s tím se vrátil do postele a políbil Ritsuku a odtáhl z jeho nahého těla deku.

  „Co to děláš?“ zeptal se, ale dál klidně ležel.

  „Máš rád motýly?“ zeptal se ho tiše.

  „Mám“ souhlasil.

  „Já taky, jsou nádherné stejně, jako si ty“ usmál se a vložil štětec do černé barvy. Ritsuka si položil hlavu na polštář a nechal Soubiho, aby na něj maloval.

  „Nejsem nádherný“ namítl.

  „Pro mě si dokonalí“ sklonil se a políbil ho vedle pupíku. Ritsuka se usmál.

  „Jsi blázen, Soubi“ prohlásil s radostí. Soubi se jen usmál a dál maloval. Ritsuka zavřel oči a nechal Soubiho, aby si dělal, co chtěl. Po půl hodině měl Soubi svůj výtvor hotoví a v tu chvíli Ritsuka otevřel oči. Natáhl ruku vedle sebe a ze stolku sebral foťák.

  ‚Aspoň na něj budu mít vzpomínky‘ pousmál se smutně. Věděl, jaké to je nemít vzpomínky a nechtěl to zažít znovu. Nechtěl ztratit vzpomínky na svého Soubiho.

  „Vyfoť mi to, chci to vidět“ podal Soubimu foťák. Soubi si vzal od něj foťák a zapnul ho. Zamířil hledáčkem na svůj výtvor a zmáčknul spoušť, poté foťák vrátil Ritsukovy, který hned zamířil hledáčkem na něj a zmáčkl spoušť.

  „Co to děláš? Nemáš mích fotek už dost?“ zasmál se.

  „Mám jich pořád málo“ odmítal to a znovu Soubiho vyfotil. Musel zachytit jeho úsměv i jeho pohled, kterým se na ně díval.

  „Pučíš mi to?“ zeptal se ho Soubi a Ritsuka mu znovu foťák podal. Soubi si lehl hned vedle Ritsuky, kterého si okamžitě přitáhl do náruče. Natáhl foťák a otočil se na Ritsuku.

  „Polib mě“ požádal ho. Ritsuka se usmál a udělal přesně to, co Soubi chtěl. Políbil ho. V tom okamžik jejich tváře ozářil blesk.

  Ritsuka si vzal zpátky foťák a podíval se na obrázek toho, co na jeho těle Soubi nakreslil.

  „Ten je nádherný, Soubi“ pochválil ho.

  „Snažil jsem se“ byl rád, že se Ritsukovy líbil. Opravdu se snažil, a tak byl nesmírně šťastný za Ritsukovu pochvalu.

  Ritsuka se mu stoulil do náruče a zavřel oči. Až moc dobře si uvědomoval čas, který jim rychle ubýval.

  „Co by si dělal, kdybych zemřel?“ zeptal se ho tiše, ale v okamžiku kdy to vyslovil, doufal, že to Soubi neslyšel.

  „Proč to říkáš, Ritsuko?“ donutil ho, aby se na něj podíval.

  „Jen bych chtěl vědět, co by si dělal, kdybych zemřel. Třeba při nehodě“ pokrčil rameny a sklonil oči. Nechtěl, aby v nich Soubi cokoliv vyčetl.

  „Zemřel bych spolu s tebou“ jeho odpověď byla samozřejmá.

  „Co bys dělal, kdybych já zemřel a přitom se tu objevil tvůj skutečný Sacrifice?“ pokračoval dál. Když už to načal, musel to vědět.

  „Seimei je mrtví“ zavrtěl hlavou. Ritsuka zavřel oči a otočil se k němu zády. Pevně sevřel oči, aby zabránil slzám utéct z jejich úkrytu.

  „Co se děje, Ritsuko?“ tohle se mu ani trochu nelíbilo. Chytil Ritsuku za paži a donutil ho, aby se posadil a otočil se na něj. Ritsuka sklonil oči, aby se na Soubiho nemusel dívat. Nechtěl, aby to poznal, ale nějak tušil, že už je stejnak pozdě.

  „Ritsuko, co to máš na krku?“ zeptal se ho najednou Soubi.

  „To nic není. Odpověz mi, Soubi. Co by si dělal, kdybych zemřel a objevil se Seimei?“ věděl, co tam má, aniž by se podíval do zrcadla. Věděl, že jsou tam modřiny od toho, jak ho Seimei držel pod krkem.

  „Já…já nevím“ povzdechl si. Nikdy nad tím nepřemýšlel. Nemusel, Seimei byl přeci mrtvý a on teď patřil k Ritsukovy.

  „Slib mi, že budeš dělat vše proto, aby si zůstal na živu“ nevědomky zvedl svou ruku a dotkl se svého krku. Potřeboval vědět, že Soubi bude v pořádku, až odejde a nechtěl se spolehnout jen na slovo člověka, který kdysi byl jeho bratrem.

  „Co se to děje, Ritsuko? Proč se mě na to ptáš?“ už začal bláznit z toho, že Ritsuka ví něco důležitého a nechce mu to říct. Jeho nitro mu však říkalo, že se to týká Seimeiho a smrti. Jen doufal, že to je jen planý poplach.

  „Soubi, slib mi to. Potřebuju vědět, že budeš žít dál, kdyby se mi něco stalo“ zvedl k němu uplakané oči. Soubi natáhl ruce a přitáhl si Ritsuku zpět k sobě. Objal ho a pevně jej na sobě přitiskl.

  „Kdyby to bylo tvoje přání, udělal bych vše proto, abych zůstal na živu. Ale bez tebe to nebude žádný život“ nechtělo se mu to líbit.

  Několik minut pohuboval Soubi Ritsukou, aby ho utišil. Pořád mu, ale vrtalo hlavou vše, na co se ho Ritsuka ptal. Dával si všechny myšlenky dohromady a snažil se přijít na to, co se děje.

  „Ty mi neřekneš, co se děje, viď?“ poznamenal tiše.

  „Nemůžu, pokud chci, aby to všechno vyšlo“ schoval si obličej do Soubiho dlouhých vlasů. Zvedl ruku a začal se jimi probírat.

  „Nejsi na to sám, Ritsuko. Jsem tu s tebou a vždy budu tvůj“ chtěl, aby Ritsuka věděl o tom, že patřil jen jemu.

  „To není pravda, Soubi a ty to víš“ namítl Ritsuka a odtáhl se od něj.

  „Jak to, že to není pravda? Jsem tady s tebou. Miluju tě“ pořád nevěděl, co se děje a přitom to chtěl tak moc vědět.

  Ritsuka zvedl ruku a sundal se soubiho krku obvaz. Prsty se dotkl slova, které měl Soubi vyryté a které vždy schovával pod obvazy.

  „Nejsi můj,  Soubi. Patříš někomu jinému“ přejel přes slovo a nakonec ho zakryl svou dlaní.

  „To není pravda, Ritsuko. Patřím tobě. Moje duše i mé srdce je tvoje“ nelíbila se mu slova, které Ritsuka říkal. Zraňovala jej.

  „Jenže já jsem Nemilovaný. Ty ne“ po tvářích mu stekla slza.

  „Mě na jménech nezáleží, Ritsuko“ setřel mu jeho slzu. Je mu líto toho, co mu Ritsuka říká, ale něco mu říkalo, že to musí Ritsuka ze sebe dostat.

  Ritsuka se znovu stulil do Soubiho náruče. Soubi si lehl do postele a oba přikryl. Hladil Ritsuku po zádech a snažil se ho svým dotykem uklidnit. Cítil, že je Ritsuka velice smutný a neklidný.

  „Miluju tě, Soubi“ zašeptal tiše Ritsuka předtím, než usnul.

  „Já tě taky miluju, Ritsuko“ políbil ho do vlasů.

 

  ‚Přijď prosím dnes ve tři na místo, kde si mě včera našel. Přijď tam na čas, prosím Ritsuka‘ položil list na polštář hned vedle Soubiho tváře. Sklonil se k němu a políbil ho na čelo. Jemně ho pohladil po tváři. Odtáhl se od něj a ještě pár minut se na něj díval. Rychle se otočil a vyběhl ze Soubiho bytu dřív, než si to stačí rozmyslet.

  Tiše vklouzl do svého pokoje. Nechtěl, aby ho jeho máma našla a znova ho zbyla. Neměl na její hysterický záchvat ani náladu, ani chuť.

  Přešel k nástěnce, kde měl všechny fotky, na kterých byl on, Soubi, Yuiko a další. Rychle je z nástěnky sundal a schoval je do sněhově bílé obálky, na kterou napsal Soubiho adresu. Vyběhl na ulici a hodil dopis do schránky. Chtěl, aby Soubi měl na něj nějakou vzpomínku stejně, jako jí má on. Jen doufal, že to Seimei nenajde a nevezme mu je.

  Otočil se a naposledy se otočil k domu, ve kterém žil společně s matkou. Bylo mu líto, že tento život bude muset opustit. Že bude muset opustit matku, přátelé, školu a hlavně Soubiho. Avšak musel to udělat, aby jeho Soubiho zachránil.
  Teď už si plně uvědomoval to, že ho Soubi skutečně miluje. Cítil to z něho i z každého jeho dotyku. O to víc ho bolelo, že ho musí zranit. Nechtěl, aby tu scénu Soubi viděl, ale musel to vidět, aby uvěřil tomu, že je mrtvý.

 

  Soubi se otočil na bok a natáhl ruku, protože si chtěl k sobě přitáhnout Ritsuku. Když nikoho nenašel, otevřel nejdříve jedno oko a poté druhé. Prudce se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Zjištění, že v posteli leží úplně sám, se mu nelíbilo.

  „Ritsuko?“ vykřikl do tichého bytu. Nikdo se mu však neozval. Najednou koutkem oka zaregistroval bílý papír, na kterém bylo něco napsáno. Natáhl se po něm a přečetl si ho. Rychle se podíval na hodiny, které ukazovali, že do třetí hodiny zbývalo jen pár minut. Rychle vyskočil z postele, pořádně se oblékl a krk si znovu obvázal.

  Vyběhl z bytu a běžel na místo, kde předešlí den našel Ritsuku ležet na zemi. Běžel, seč mu síly stačily, ale moc dobře věděl, že to nestihne a Ritsuka na něj bude muset čekat. Doufal, že na něj Ritsuka bude čekat a nebude se na něj zlobit.

 

  „Jsi připravený zemřít, Ritsuko?“ zeptal se ho Seimei, když se postavil za něj. Ritsuka se k němu otočil a přikývl. Ať byl připravený či nebyl, musel odejít, aby jeho Soubi zůstal na živu.

  „Vidím, že ses rozloučil ve velkém stylu“ ukázal k hlavě, kde měl kočičí uši.

  „Je to moje věc, jak sem se rozloučil. Do toho ty nemáš, co strkat nos“ vyjel na něj. Nechtěl, aby napadal jeho nejšťastnější vzpomínku, kterou měl.

  „Co myslíš, přijde nebo tě nechá umřít samotného?“ přešel to, jak na něj vyletěl. Naštvalo ho, že jeho mladší bratr prožil to, co on neprožil.

  „Přeju si, aby nepřišel, jenže musí“ otočil hlavu směrem, odkud by měl přiběhnout Soubi. Celou svou osobu vyhledával Soubiho náruč, po které toužil.

  „Správně. Musí přijít, ale nejspíš nestihne tvou smrt, jelikož nastal čas tvé smrti“ přišel k němu blíž a chytil ho pod krkem.

  „Jak zemřu?“ chtěl se na to připravit. Aspoň trochu.

  „Stejně, jako já. Začneš hořet a pak skončíš v řece“ pokrčil rameny.

  „A co mam dělat dál? Nic nemám“ byl rád, že si dal foťák do voděodolného pytlíku. Nevěděl, co se bude dít, ale raději to udělal. Nechtěl o fotky přijít. O jeho jediné vzpomínky. Seimei sáhl do kapsy a hodil Ritsukovy baliček. Ritsuka ho chytil a otevřel.

  „Přesto všechno si pořád můj mladší bratr, akorát teď mi stojíš v cestě“ pokrčil rameny. Ritsuka přikývl a dal si balíček do kapsy.

  „Co mám teď udělat?“ byl rád, že Soubi nepřišel.

  „Klidně stůj, já všechno zařídím“ doporučil mu. Ritsuka přikývl, zavřel oči a zhluboka dýchal. Slyšel každý krok svého bratra. Měl strach. Nevěděl, co se stane ani co bude potom. Jediné, co věděl, bylo, že Soubi zůstane naživu.

  Cítil, jak jeho bratr něco nalil kousek od něj do kruhu a za ním byla udělaná cesta, aby se dostal k řece. Už to pochopil. Seimei udělal ohnivou stěnu, aby to vypadalo tak, že doopravdy hoří a za ním byla úniková cesta do řeky.

  „Doufám, že dodržíš svůj slib, Seimei“ podíval se na něj.

  „Soubi zůstane na živu, jak sem slíbil. Ty se však nesmíš objevit v jeho blízkosti“ připomenul mu. Ritsuka přikývl. Zůstane daleko od Soubiho, aby zůstal žít. Musí to udělat.

  Seimei se postavil čelem k Ritsukovy. Sáhl do kapsy a vyndal z ní zapalovač a škrtnul.

  „Sbohem, bratříčku“ rozloučil se s ním a hodil zapalovač na lajnu, kterou vytvořil benzínem. Nakonec se otočil a odcházel, aniž by řešil, co bude Ritsuka dělat dál.

  Ritsuka klidně stál a sledoval, jak se oheň šířil a snaží se jej získat do své náruče. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Když znovu otevřel oči a podíval se před sebe.

  „Ritsuko!“ uslyšel to, po čem toužil a přitom to odmítal. V očích se mu zaleskly slzy. Otočil hlavou. Už byl čas zmizet. Soubi viděl, jak hoří a tím umírá. Udělal několik kroků, až zmizel ve vodě. V ten okamžik doběhl Soubi na místo, kde hořel oheň a padl na kolena.

  „RITSUKO!“ zakřičel z plných plic, aby každý věděl, jak velkou prožívá bolest. Najednou za sebou uslyšel kroky. Prudce se otočil s nadějí, že za ním stojí jeho Ritsuka.

  „Ahoj Soubi“ pozdravil ho klidně, jakoby se před pár okamžiky nic nestalo.

  „Seimei…“ zašeptal tiše. Nevěděl, co byl větší šok. To, jestli jeho láska právě uhořela nebo že jeho Sacrifice je živí a stojí před ním.

 

*** Po pěti letech ***

 

  „Soubi, kde si?“ ozval se Seimei a vešel do Soubiho bytu. Od doby, kde se dali znovu dohromady, jako Sacrifice a Fighter se jejich vztah změnil. Seimei naslouchal Soubiho přání a nesnažil se ho přesvědčit, že to miluje jeho a ne Ritsuku. Už v prvních dnech poznal, že Soubi skutečně Ritsuku miluje a že to žádným rozkazem nedokáže změnit.

  Vešel do ložnice a našel Soubiho sedět před plátnem.

  „Zase maluješ motýla?“ zeptal se ho, když si všiml námětu obrazu. Soubi na pár okamžiků zvedl hlavu a podíval se na Seimeiho a poté se vrátil zpět k obrazu.

  „Chceš jít bojovat nebo chceš něco jiného?“ neměl chuť rozebírat, co a proč to maluje. On maloval to, na co měl chuť a posledních pět let to byli motýli. Jeho motýli. Navíc se blížil valentýn a o to víc upadal do depresí.

  „Ne, jen chci vědět co se děje“ pokrčil rameny a posadil se na postel. Opřel se o zeď a sledoval Soubiho. Podíval se na noční stolek, na kterém byli kočičí ouška. Moc dobře věděl, čí jsou. Ritsuky.

  „Proč je neschováš někam do krabice a nestrčíš někam, kde se zapomenou?“ zeptal se Seimei.

  „Nešahej na ně, Seimei. To, že si jeho bratr ještě neznamená, že se budeš navážet do jeho památky“ zavrčel. Už mu nesloužil tak věrně, jako kdysi. Kdysi ho poslechnul na slovo, nechal ho za sebe rozhodovat, ale teď to tak nebylo. Ritsuka ho naučil rozhodovat se za sebe.

  „Měl by ses už přenést přes jeho smrt“ povzdechl si. Hodně často ho měl plné zuby. Soubi měl pořád v hlavě Ritsuku a to i ve snech.

  ‚Kdyby si jen věděl, Soubi‘ povzdechl si.

  „Miloval jsem ho před pěti lety. Miluju ho teď a budu ho milovat dál. Na tom nic nezměníš“ neotočil se na něj. Maloval toho samého motýla, jakého kdysi maloval na Ritsukovo tělo.

  Seimei se rozhlédl po ložnici a všude našel aspoň jednu fotku Ritsuky. Pohledem se vrátil zpět na Soubiho a povzdechl si. Zvedl se z postele a přešel k oknu.

  „Co by si dělal, kdyby se Ritsuka mohl vrátit?“ zeptal se z ničeho nic. To, proč se vrátil, udělal už před lety a od té doby začal znovu pořádně žít tak, jako před tím, než musel zaranžovat svou smrt.

  „Už nikdy bych ho nepustil ze svého náručí. Nikdy bych nedovolil, aby mně znovu opustil“ odložil štětec i barvy a prohlížel si svůj výtvor. Sundal ho z podstavce a položil na něj další plátno.

  „Miloval by si ho?“ otočil se na něj a sledoval ho.

  „Miloval bych ho víc, než sem ho poprvé potkal“ znovu namočil štětec do barvy a zvedl ho k plátnu.

  Seimei se odrazil od zdi a odešel ze Soubiho bytu, aniž by něco Soubimu řekl. Došel do svého bytu a posadil se do křesla. Natáhl se po mobilu a díval se na něj. Nedělalo mu žádné problémy sehnat si Ritsukovo nové telefonní číslo.

  ‚Vrať se, Ritsuko. Se Soubim už to není k vydržení‘ odeslal to dřív, než si to stačil rozmyslet. Musel to udělat. Už mu lezla na mozek Soubiho deprese i to, jak Ritsukova údajná smrt byla pořád mezi nimi.

  ‚Udělám to a ty ho zabiješ. Ještě si pamatuju na to, co si mi řekl a k čemu si mě donutil‘ v okamžiku mu přišla Ritsukova odpověď.

  ‚Nezabiju ho. Nic mu neudělám, jen už mi leze krkem. Tím, jak o tobě pořád mluví, maluje tvoje podobnosti, má všude rozmístěny tvoje fotky. Vrať se, prosím!‘ byl schopný kleknout si i na kolena.

  ‚Nemůžu odejít ze školy, pokud nechci skončit jako ty‘ viděl, jak to Ritsuka vzdával.

  ‚Přijeď, jinak se Soubi zblázní‘ vypnul telefon a odložil ho na noční stolek. Už měl plné zuby těch depresí, které Soubi prožíval každý den po celých pět let. To, kvůli čemu se vrátil, už udělal a neměl už důvod držet je od sebe. Mohl jen doufat, že Ritsuka přijede.

 

  Mladý chlapec vešel do schodů a natáhl ruku po zvonku. Zmáčkl ho a čekal, až mu někdo otevře. Po pár minutách dveře otevřel kluk s dlouhými modrými vlasy. Okamžitě poznal kdo to je, i když uběhla tak dlouhá doba a všichni se aspoň z malé části změnili.

  „Hledám Seimeiho. Je tady?“ zeptal se zpříma. Mladík si ho prohlédl a usmál se.

  „To nemůžeš nejdřív pozdravit, Ritsuko?“ prohlédl si ho.

  „Promiň, Youji. Měl jsem dlouhej den“ omluvil se mu. Youji zavrtěl hlavou a nechal Ritsuku vejít. Ritsuka šel rovnou do kuchyně, kde našel sedět i Natsua. Usmál se na něj. Nerozlučná dvojice, byla skutečně nerozlučná.

  „Ahoj Natsuo“ pozdravil ho. Natsuo vyskočil na nohy a okamžitě Ritsuku objal.

  „Věděli jsme, že nejsi mrtvý. Oba jsme to věděli, ale on nám to nechtěl uvěřit“ řekl mu tiše do ucha. By neskutečně rád, že se Ritsuka vrátil. On, Youji i ostatní měli plné zuby Soubiho depresí, které byli měsíc co měsíc hlubší a hlubší.

  „Je dobře, že vám to nevěřil“ odtáhl se od Natsua po tom, co se podíval na naštvaného Youjiho.

  „Jak to?“ posadili se na židle a dívali se na Ritsuku, který stál před nimi.

  „Potřeboval jsem, aby uvěřil, že jsem mrtvý“ upravil svou odpověď.

  „Proč?“ nechápali to.

  „Protože, kdybych nezmizel, vzali by mi ho“ pokrčil rameny.

  „To jako, že by ho zabili?“ ujišťoval se.

  „Jo, přesně tak. Kde je Seimei?“ zeptal se znovu.

  „Za chvíli přijde i se Soubim. Šli nakoupit, aby tady bylo aspoň něco k jídlu. Soubi se o to přestal starat“ odpověděl mu Youji.

  „Jak to?“ tentokrát to byl on, kdo se ptal.

  „Od doby, co si ‚umřel‘ byl jak mrtvola. Sice chodil a dýchal, ale už to nebyl on“ vysvětlil. Ritsuka se posadil na poslední volnou židli a prohrábl si své dlouhé vlasy.

  „Jak vidím, tak sis nechal narůst vlasy“ ozval se za ním Seimeiho hlas. Ritsuka otočil hlavu a podíval se na Seimeie a na Soubiho, který stál za ním.

  „To víš, musel jsem změnit image, pokud lidi měli být přesvědčeny, že sem on“ pokrčil rameny.

  „Jsem rád, že tě neodhalili“ už dopředu měli připravenou historku. Rozhodli se, že zapomenou na to, co se stalo, aby měli klidnou budoucnost.

  „Seš si jistý, že už se mohu vrátit? Že už je všechno pryč?“ hrál přesvědčivě. Musel, aby mu ostatní uvěřili.

  „Všechno skončilo a my oba jsme už konečně svobodní, Ritsuko“ oslovil ho jeho vlastním jménem. Ritsuka se pousmál a zavřel oči.

  „Tak mě neoslovili, už doopravdy hodně dlouho“ otevřel oči a podíval se na Soubiho, který tam ztuhle stál a zmateně se na ně díval.

  „Kluci, nepůjdete semnou do kina? Musíme tu dvojku nechat o samotě, aby si to vyříkali“ ozval se Seimei a otočil se na Natsua a Youjiho. Za těch pět let se s nimi skamarádil, i když začátky byli těžké. Pět let, je však dlouhá doba a on se změnil. Už nebyl takový, jako kdysi. Naslouchal Soubiho názorům a rozkazy dával, jen když to bylo skutečně nutné.

  „Jasně“ oba souhlasili a zmizeli z bytu dřív, než je Soubi nebo Ritsuka stihli zastavit.

  Soubi se díval na vysokého, vyhublého mladíka, který stál před ním. Byl mu něčím povědomí, ale nevěděl, jestli si klukovy oči přiřadil správně. Nemůže to být správně. On je mrtvý.

  „Ahoj Soubi“ oslovil ho Ritsuka a zvedl se ze židle. Otočil se čelem k němu, ale raději nepřicházel blíž. Měl strach, že by mu Soubi jednu natáhl a to nechtěl. Čelist ho bolela víc, než dost od nedávné rvačky.

  „Kdo si?“ musel se zeptat, protože to nemohl být Ritsuka. Jeho Ritsuka.

  „Jmenuju se Madoka Kohaku. Avšak před pěti lety, kdy jsem mohl žít svůj život, jsem se jmenoval jinak“ odpověděl mu. Soubi začal zhluboka dýchat. Musel najít odvahu, aby se zeptal dál.

  „Jak si se jmenoval před pěti lety?“ musel to vědět.

  „Aoyagi Ritsuka, mladší bratr Aoyagi Seimeie“ odpověděl mu.

  „To není možné, Ritsuka je mrtví!“ vykřikl. Ritsuka zavřel oči a pousmál se. Dlouhé hodiny se připravoval na tohle setkání a moc dobře věděl, co má říct i co ukázat.

  „Pamatuješ si na noc, kdy jsme se poprvé milovali? Den předtím, než jsem údajně uhořel“ zeptal se ho. Soubi zavřel oči. Moc dobře si na to pomatoval. Byla tu jeho nejkrásnější noc, kterou kdy poznal a přitom poslední noc, kdy mohl svírat Ritsukovo tělo ve svém náručí.

  „Pamatuju si na to“ souhlasil.

  „Tu noc jsem ti poprvé řekl, že tě miluju. Tu noc to bylo poprvé, kdy jsem to někomu řekl a já to řekl tobě“ začal. Soubi měl zavřené oči a vzpomínky na tu noc mu vytanuly na mysli.

  „Poté, co jsem ti to řekl, jsme se poprvé milovali“ pokračoval dál a sledoval Soubiho, který stál odevzdaně před ním.

  „Pak jsi vstal z postele a vzal sis své barvy a štětec. S nimi si mi na bok a z části na kyčel namaloval nádherného motýla, ale ještě předtím ses mě zeptal na jednu otázku. Jestli miluju motýly“ pokračoval ve vzpomínání na nejkouzelnější noc v jeho životě.

  „Není možné, abys to věděl. Nikdo tu nebyl, když se to stalo“ zavrtěl hlavou. Sledoval, jak si mladík sundal své černé sako. Vytáhl si košili a stáhnul si kalhoty na boku.

  „To je ten motýl“ zašeptal tiše.

  „Po tom, cos ho namaloval, jsem tě požádal, abys mi ho vyfotil. Tu fotku jsem si nechal společně s několika dalšími, abych nikdy nezapomněl“ vysvětlil.

  „Ale ta barva měla zmizet“ poznamenal, ale myslel na něco jiného. Snažil se dát myšlenky dohromady.

  „Ano, smyla se. Jenže já si ho nechal vytetovat. Nechtěl jsem o něj přijít, když sem musel opustit tebe“ stáhl s i košili a upravil se. Když zvedl hlavu, stál Soubi jen malé kousíček před ním a prohlížel si ho. Soubi mu zvedl hlavu a zadíval se do Ritsukových očí.

  „Ty si můj Ritsuka“ zašeptal tiše.

  „Nikdy sem nebyl nikoho jiného“ usmál se. Za těch pět let si nenašel nikoho jiného. Byl věrný Soubimu, i když si myslel, že ho nikdy neuvidí.

  Soubi ho objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Přitom neuhnul pohledem. Začal se k němu sklánět, až se jeho rty přitiskli na Ritsukovy. Ritsuka na nic nečekal a pozval Soubiho jazyk do jejich nitra.

  „Jsi pořád stejně sladký“ zašeptal Soubi po tom, co se odtáhl od Ritsuky. Ritsuka se usmál a stulil se Soubimu do náruče.

  „Proč sem tě musel vidět uhořet?“ zeptal se ho tiše Soubi. Musel vědět, proč musel celých pět let.

  „Pamatuješ si na ty otázky, na které sem se tě ptal?“ zeptal se, aby to neřekl narovinu.

  „Tys to věděl dopředu“ zašeptal.

  „Pár dní předtím mě napadli nějaký muži a oznámili mi, že jestli chci, aby si zůstal naživu, tak já musím zmizet. Pak jsem narazil na Seimeie, ale než abych se vyptával na to, jak je možné, že žije, požádal sem ho o pomoc. Ti muži mi dali jen pár dní na rozhodnutí“ musel říct to, na čem se domluvil se Seimeiem. Nechtěl se už vracet do minulosti, která už teď nebyla jeho, ale mrtvého kluka.

  „Ty ses rozhodl, abych zůstal na živu“ odpověděl si na svou nevyslovenou otázku.

  „Ano. Věděl jsem, že kdybys mě neviděl umírat, nevěřil bys tomu a šel mě hledat a tím by tě zabili“ souhlasil s ním.

  „Tys mě chránil“ poznamenal tiše.

  „Celých pět let jsem musel bojovat s touhou, abych se nevrátil a neohrozil tě na životě“ zavřel oči.

  „Co s tím má společného Seimei?“ tuto část nechápal.

  „Umožnil mi, vrátit se. Zařídil vše, abychom byli svobodný. Já, ty a on“ pousmál se. Celkem to byla pravda. Umožnil mu vrátit se.

  „Až se vrátí, tak mu budu muset poděkovat“ zamumlal Soubi a znovu zajal Ritsukovy rty v polibku. Ritsuka mu začal polibek oplácat a přitom ho svlékl z kabátu. Už nechtěl na nic čekat. Chtěl zažít to, co zažil před pěti lety. Chtěl znovu tančit s hvězdami.

 

  Ritsuka ležel v Soubiho obětí a byl spokojený. Měl vše, co chtěl. Měl svého Soubiho u sebe a proto mohl být šťastný.

  „Jak ti mám vlastně říkat?“ zeptal se najednou Soubi.

  „Jak to myslíš?“ zvedl k němu oči.

  „Mám ti říkat Ritsuko nebo Kohaku?“ políbil ho na čelo. Ritsuka se zamyslel a pak se usmál.

  „Říkej mi, jak se ti zalíbí“ bylo to jednoduché. Nechtěl nic vymýšlet. Byl spokojený a dokonale unavený.

  „Ukážeš mi motýla?“ zajímal se Soubi.

  „Ne, je můj“ odmítl. Soubi se zasmál a povalil Ritsuku na záda. Ruce mu držel jednou rukou nad Ritsukovou hlavou a druhou hladil Ritsuku po těle, až se dostala k dece, která zakrývala Ritsukovo tetování. Odtáhl ji a zadíval se na toho motýla.

  „Bolelo to?“ zajímal se.

  „Dalo se to vydržet“ zamumlal a dál si užíval Soubiho vzrušující přítomnost. Soubi se sklonil a začal dávat na motýla opatrné polibky.

  „Víš, na co jsem zapomněl?“ ozval se Ritsuka, dokavaď jeho myšlení nebylo zahlceno touhou a vášní. Soubi se napřímil a podíval se Ritsukovy do obličeje.

  „Na co?“ nevěděl, co zapomněl.

  „Zapomněl jsem ti popřát“ usmál se.

  „Proč? K čemu?“ nechápal. Svátek ani narozeniny neměl. Ritsuka se usmál, objal Soubiho kolem krku a políbil ho.

  „Krásného Valentýna, lásko“ znovu ho políbil a usmál se.

  „Je to ten nejkrásnější, kterého jsem kdy zažil“ začal ho líbat a hladit po těla.

  „Málem jsem zapomněl. Nádherného Valentýna, lásko“popřál mu Soubi a pokračoval v tom, co začal. Ritsuka se jen zasmál a vrhnul se do nejkrásnější oslavy valentýna, jaké mohli vymyslet.

 

Konec

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Lachim, 21. 3. 2011 15:19)

Nádhera.

:o)

(Wierka, 9. 3. 2011 18:06)

moc moc pěkný ^_^

:-)

(nagi, 7. 3. 2011 23:11)

asi se budu opakovat, ale originalita neni moje silna stranka, bylo to prekrasne