Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bouřka

20. 7. 2008

Bouřka

Bouřka

 

 

  Blesky osvětlují ulice i pokoje.

  Hromy jsou slyšet i přes zavřená okna i dveře.

  Prudké proudy deště padají z nebe a nelítostně dopadají na ty, co se nestihly skrýt. Všichni spěchají do bezpečí. Nikdo z nich nechce zmoknout, ale existuje tu někdo, komu déšť nevadí, ba naopak on ho vítá, protože skrývá jeho pláč.

  Na dětském hřišti nikdo není. Nikdo, až na jednu osobu, která sedí na houpačce a zrak mu spočívá na zemi. Spolu s deštěm k zemi dopadají i jeho slzy.

  Sedí tam a je mu jedno, jestli je mu zima nebo jestli je mokrý. Teď už pro něj není nic důležitého. Už nemá pro co žít.

  Z ničeho nic se zvedne a jde pryč z hřiště. Nedívá se na cestu. Nedívá se, kam jde. Nevidí, že vchází přímo do ulice.

  Skřípot brzd….

  Třeštění skla…

  Křik lidí okolo….

  Z dálky je slyšet siréna sanitky, kterou někdo z davu zavolal. Každého napadají otázky. Přežije to? Proč tam vešel bez rozhlédnutí? Dalo se tomu zabránit? Udělal to naschvál? Nebo se jen zapomněl?

  Otázky přibývají, ale ani jedna ne a ne zmizet. Nikdo neví, jak to s chlapcem dopadne. Přežije nebo zemře?

 

  Dny plynou a déšť pořád nechce ustat.

  O nehodě, co se stala první den této pohromy, se již nemluví. Ví o ní ještě vůbec někdo?

  Po nehodě zbyla jen jediná vzpomínka a to mladý chlapec, který od té nehody leží v bezvědomí. Probudí se ještě? Nebo bude navěky spát?

  Doktoři si kladou tyto otázky pořád dokola. Někteří z nich už ztrácejí naději, ale je mezi nimi jeden, který pořád věří.

  Pomalu se blíží čas Vánoc, ale po sněhu není ani stopy. Celé dny jen a jen prší, ale jen na chvíli na pár ojedinělých hodin pršet přestane, aby pršet znovu začalo.

  Mladík se pořád nechce probouzet a stále přibývá doktorů, kteří si myslí, že by bylo nejlepší odpojit ho od přístrojů, ale pořád je mezi nimi ten, který se tiše modlí a prosí, ať se probudí, ať zůstane na živu.

 

Blíží se Štědrý den a každý doktor se modlí, aby na něj nedostal službu a proto on jde za svým šéfem poprosit ho, jestli by mohl dostat službu na štědrý den. Šéf si zhluboka odechne a s nadšením kývne. Nyní pomohl a tak se nemusel bát, že nenajde někoho, kdo by si tu službu vzal. Jenže…

  „Myslíš to vážně? Takhle bys měl službu 48 hodin v kuse“ řekne a má strach, že to on odmítne.

  „Já vím a nevadí mi to. Stejnak nemam s kým slavit Vánoce“ usměje se na svého šéfa a odchází z kanceláře.

  Právě teď odbíjí půlnoc. Právě teď začíná štědrý den. Každý je šťastný, že nemusí do práce, ale jen jeden je šťastný, že v práci být může.

  Na oddělení je klid. Nikdo nepotřebuje akutní pomoc a tak se jde doktor podívat na chlapce, který je v komatu.

  Postaví se k oknu, na které dopadají kapky deště. Doktor se opře o rám okna a dívá se na klidnou tvář chlapce, který se už dlouhé měsíce neprobudil.

  Jen kvůli tomuto chlapci zůstal na oddělení. Kdyby nebylo jeho, odešel by. Popravdě on byl rozhodnut odejít i po pár dnech, co do nemocnice přijali tohoto chlapce, ale když se na něj jednou v noci byl podívat, něco ho k němu připoutalo. Něco, co mu zakazuje odejít víc, jak na pár metrů. Když odchází domů, do osamělého bytu, kde kromě něj nikdo není, připadá si sám a jakoby někoho zradil. Ale koho zradil? Tohoto chlapce?

  ‚Ale on ani neví, že tu u něho jsem kdykoli mohu‘ pomyslí si smutně doktor. Za jeho zády se objeví blesk, který osvětlí celou místnost i mladíkovu tvář.

  ‚Teď vypadá, jako praví anděl. Spící anděl‘ jemně se pousměje nad tím, jak uvažuje o tomto chlapci. Přeci, tak jak uvažuje on, tak se uvažuje o dívkách a ne o mladících.

  Doktor si lehce povzdechne, naposledy se podívá na mladíka a odchází ke dveřím. V hlavě se mu míhají myšlenky, jako blesky. Jsou rychlé, aniž by si někdo uvědomil, co jsou zač a co je na nich pravdy.

  „Prosím neodcházejte“ pokojem zazní tichý a jemný hlas. Doktor se zastaví v půlce pohybu. To, o co se modlil celé dny a noci se teď splnilo. Ale má odvahu se podívat do těch očí?    

  Doktor se zhluboka nadechne a otočí se. Se sklopeným zrakem přejde k mladíkově posteli.

  „Jak se cítíš?“ zeptá se, ale nepodívá se do jeho obličeje.

  „Je den nebo noc?“ zeptá se ignorujíc doktorovu otázku.

  „Noc. Cožpak to nevidíš?“ až teď se podívá do mladíkových očí. Rukou sáhne do kapsy a vytáhne baterku. Zapne jí a zasvítí s nimi do mladíkových smaragdově zelených očí. Mladíkovi rohovky nereagovaly.

  „Toho jsme se báli“ zašeptá doktor.

  „Copak se děje?“ zeptá se klidně, jako by se nic nestalo. Copak mu nevadí, že nevidí?

  „Jste…si slepí“ zašeptal jemně a s obavami doktor a přitom baterku schoval do kapsy. Ví, že každý pacient na tuto zprávu reaguje jinak, ale většinou pacienti křičí a nadávají.

  „Stačil sem si všimnout“ mladík se jemně pousmál, ale dál nic neříkal. Chvíli bylo ticho. Ani jeden z nich nic neříkal.

  „Jak se jmenujete, doktore?“ jeho hlas byl již silnější.

  „Dorian…Dorian Gray“ vykoktá ze sebe.

  „Dorian“ šeptá si pro sebe.

  „Máš hezké jméno, Doriane“ otočí hlavu směrem k němu „jen mi je líto, že nevím, jak vypadáš“ usměje se, ale jeho úsměv byl smutný. Proč byl smutný? Protože nevidí Dorianovu tvář?

  „Děkuju, ale jaké jméno máš ty? Nikdo z nás tě nezná. Nikdo neví, kdo jsi“ šeptá tiše a diví se co to vychází z jeho úst.

  Neznámí se usmál a byl spokojený. Byl spokojený, že byl někde, kde ho nikdo nezná, že je někde, kde je každému jedno, kdo je.

  „Tak je to správně“ spokojeně se usmál a otočil hlavu na stranu, kde si myslel, že Dorian stojí.

  „Jak to můžeš říct?“ nechápe Dorian, ale někde uvnitř sebe cítí, že musí být něco vážného, když to neznámí říká.

  „Promiň, nic mi do toho není“ letmo se usměje a sedne si na židli. Tohle je na něj moc. Nikdy by nevěřil, že někoho takového potká, že potká někoho…někoho tak zvláštního a tajemného.

  „Nevadí. Co je dnes za den?“ zeptá se a je vidět, že ho ten den zajímá.

  „Sobota 24. prosinec“ řekne, jako nic a je mu najednou příjemně. Konečně našel někoho, s kým bude o vánocích.

  ‚Ještě rok‘ pomyslí si a smutně se pousměje ‚ještě rok a zemřu‘ s koutka oka mu steče slza.

Dorian se na něj vyděšeně kouká.                                                     

  ‚On pláče?‘ nevěří tomu, ale je to tak. Automaticky zvedne ruku a slzu mu setře. To, že to udělal si uvědomí, až když ho neznámí chytil za ruku.

  „Máš krásně hřejivé dlaně“ zašeptá a přiloží si Dorianovu dlaň zpět ke své tváři.

  „Já…já...promiň neměl jsem to dělat“ stáhne ruku a přitiskne si ji k hrudi. Stisk Neznámého se mu, jakoby vypálil do paměti a teplo jeho ruky se mu vyryl do srdce.

  „Mě to nevadí, ba naopak bylo to velmi příjemné“ usmál se na něj zvláštním úsměvem. Dorian se na něj nechápavě podívá a zvedne se k odchodu.

  „Musím jít. Odpusť“ otevřel dveře a utekl. Zbaběle utekl. Neznámí otočí hlavu směrem k oknu.

  „Nesmím. Nesmím se zamilovat. Nesmím mu ublížit“ šeptá si pro sebe, ale ví, že je to zbytečné. On se do něj zamiloval. On mu ublíží, i když nechce. Od oka mu ukápne slza a za ní hned další a další.

  „Já nechci“ vydá ze sebe těžce a pevně k sobě tiskne deku, i když ho to bolí. Bolí ho to, ale stejnak svému srdci neporučí a on brzy podlehne nátlaku a přání jeho srdce a pak bude litovat.

  Dorian prochází tichými chodbami nemocnice a proklíná, že si vzal dnes službu. Proklínal, že neodešel, dokud ještě mohl. Proklínal, že k tomu chlapci začíná něco cítit. Proklínal, že k němu cítí něco víc než k příteli.

  „Sakra!“zaklel tiše, ale v nemocničních chodbách to vyznělo hlasitěji. Došel až na pokoj lékařů, kde se natáhl na gauč a za pár okamžiků usnul.

  Probudil se chvilku po půl sedmé ráno. Protřel si oči, vstal a udělal si kafe. Za chvilku ho vypil a vydal se na prohlídku oddělení. Všechny pokoje prolítne jen tak spěšně jen u jednoho se zastavil a podíval se víc dovnitř.

  Sedl si na židli a pozoroval spícího mladíka. Posledních pár minut přemýšlel, jak by mu mohl říkat, ale pořád ho nic nenapadalo. Ruce si opřel o nohy a hlavu si položil do dlaní.    

Neznámí se otočil na bok tváří k Dorianovi. Několik neposedných pramenů vlasu mu spadlo do obličeje. Dorian zvedl ruku a jemně dal neposedné vlasy za ucho.

  „Dobré ráno“ zašeptal jemně Neznámí a Dorian dal rychle ruku na stranu.

  „Do..dobré“ zakoktal a to už Neznámí nevydržel a rozesmál se.

  „Neboj se, já tě neukousnu“ trošku se pohne, aby našel pohodlnější polohu, ale najednou se zamračil.

  „Copak se děje?“ zeptal se vyděšeně. Měl strach, aby se neozvalo nějaké jeho zranění.

  „V tom pyžamě se nedá ležet! Hrozně škrábe a kouše“ postěžuje si a Dorian se začne smát.

  „Čemu se směješ, doktore?“ zeptá se naoko uraženě. Dorian se uklidní a podívá se na Neznámého.

  „Já jsem si myslel, že se ozvalo nějaké tvoje zranění“ promluvil již normálně, ale radost mu byla slyšet v hlase.

  „Aha“ pípnul jen a dál dělal, že je uražený.

  „Víš co? Já ti přinesu nějaké pohodlnější pyžamo“ usmívá se a je mu smutno, že ho Neznámí nevidí.

  „Tak jo“ zářivě se na Doriana usměje. Ještě nějakou dobu si mezi sebou povídají o nejrůznějších věcích, ale jen na něco nepadne ani zmínka. Nepadne zmínka o jeho jméně a o tom, proč v noci plakal.

  Najednou se Dorianovi ozve pejdžr, který oznamoval, že Doriana někdo potřebuje. Dorian se zvedne ke dveřím a otevře.

  „Promiň Tenshi práce volá“ otočí se na něj a smutně se usměje.

  „Tak ahoj“ Tenshi mu úsměv oplatil a otočil se na druhý bok, když uslyšel zabouchnutí dveří. Tenshi si povzdechl. Uvnitř něj probíhá souboj, u kterého se modlil, aby vyhrál.

  „Nesmím!“řekne rozhodně, ale stejnak mu to není co platné. Souboj pomalu, ale jistě prohrával.

  Dny ubíhají a po bouřce již není ani stopy. Jak je to možné? Přestalo pršet, protože se neznámí Tenshi probudil? Nikdo neví a nikdo netouží to vědět. Každý je teď šťastný, že pršet přestalo, ale co Dorian a Tenshi? Co se děje mezi nimi?

  Tenshi svůj boj prohrál. Už nedokázal nadále odolávat svému srdci, a proto podlehl a nechal se unášet láskou, kterou nevyznal.

  A Dorian? Ten pomalu bláznil ze svého srdce. Zamiloval se do Tenshiho, ale nechce to připustit sobě a ani to nechce říct Tenshimu.

  Vánoce i nový rok jsou pryč a Tenshi se rychle učí rozpoznávat svět a rychle se uzdravuje, ale je tu jedna otázka. Kam půjde, až se vyléčí? Tuto otázku si kladou nejen doktoři a Dorian, ale taky si jí klade Tenshi.

  Zaťukání na dveře. Hlava se v nich objeví a dovnitř vejde Dorian a něco nese za zády.

  „Ahoj Tenshi“ nevině se na něj usmál, ale jeho úsměv je jen přetvářka. Jeho láska ho pomalu zabíjí. Zabijí ho, jak se na Tenshiho může dívat, ale skoro se ho dotýkat nemůže a když ano tak ne tam kde by chtěl. Zabíjí ho, že nemůže ochutnat jeho rty. Zabíjí ho, že mu to neřekl.

  „Ahoj Doriane. Co to schováváš?“v jeho hlase je slyšet zvědavost.

  „Mám tvoje papíry na propuštění“ položil před něj složku. Tenshi jí vzal do ruky a jemně ji hladil.

  „Ale já nemam kam jít“ prohlásil smutně a popotáhl. Dorian se posadil na židli a začal přemýšlet.

  „Co kdyby si šel bydlet ke mně?“ vypadne z něj dřív, než si to stačí uvědomit.

  „To myslíš vážně?“zeptal se ho okamžitě. Naděj v Tenshiho hlase zahnala Doriana do úzkých. Ano nebo ne? To je ta otázka, o které se tu jedná.

  „Ano myslím. Budu rád, když budeš se mnou“ řekl a v tvářích se mu objevil ruměnec.      

  Tenshi najednou vystartoval z postele a skočil na Doriana. Oba dva spadli na zem a Tenshi pořád dál objímal Doriana.

  Najednou byli jejich rty blízko sebe. Tenshi poslouchal Dorianův zrychlený dech a Dorian napjatě čekal, co se stane. Tenshiho rty se přiblížili ještě víc, až se jejich rty spojili v nevinný polibek lidí, kteří se milují, ale oba měli strach to říci tomu druhému.

  Jejich rty se od sebe odlepili, až když oběma došel dech. Dorian se překvapeně sledoval Tenshiho tvář.

  „Odpusť“ zašeptal tiše Tenshi a už se chtěl zvednout, když v tom mu Dorian zabránil. Přitáhnul si jeho hlavu blíž ke své.

  „Po tomhle toužím už dlouho“ zašeptal a políbil Tenshiho na ušní lalůček. Poté cestu od Tenshiho ucha ke rtům zasypával motýlími polibky, až najednou se ocitnul u jeho rtů. Jemně přitiskne své rty k Tenshiho. Oba dva si vychutnávali jemný dotyk jejich rtů. Znovu už neměli vzduch. Jejich rty se od sebe oddálili, ale nic jiného nedělali. Najednou si Tenshi sedl a levou rukou si jemně přejížděl po spodním rtu. Dorian se zvedl a zadíval se na Tenshiho dokonalou tvář. Zvedl se a pak se sklonil k Tenshimu a vzal ho do náruče.

  „Jestli bys na té zemi byl ještě chvíli, nastydl bys“ zašeptá mu do ucha a položil ho na postel. Přikryl ho a sklonil se k němu. Znovu ho políbil na rty poté na čelo a odtáhnul se.

  „Zajdu zařídit papíry a už možná zítra si tě odvedu domů“ usmál se na něj a už teď mu přišlo nesmírně líto, že ho Tenshi nevidí.

  „Doufám, že mě zítra propustí“ a dál už nic nedodal. Slyšel, jak se otevírají a zavírají dveře. Když se dveře zavřou Tenshi si povzdechne. Nechtěl, aby se to stalo. Nechtěl, aby se do něj Dorian zamiloval. V tuhle chvíli chtěl skutečně umřít.

  Dorian procházel chodbami nemocnice a pomalu došel na recepci, kde vyplnil všechny papíry týkající se Tenshiho. Je šťastný, že bude mít Tenshiho u sebe i z toho že mu ukázal, že ho miluje, ale byl zároveň smutný. Byl smutný z toho, že nevěděl kdo doopravdy Tenshi je. Byl smutný z toho, že nevěděl co ho trápí.

  „Tak co Doriane, jak to vypadá s tím neznámým?“ zeptá se jo jeho kolega, za kterého často bral směny.

  „Zítra jde domů“ řekl Dorian krádce a dál se věnoval vyplňování formulářů.

  „Už se ví kdo to je?“ zeptá se s velkým zájmem. Celou dobu, co je u nich ten neznámí, Doriana pozoruje. Pozoroval, jak ho přítomnost neznámého měnila a naštěstí k tomu dobrému. Jen díky tomu neznámému mohl být na Vánoce i Silvestr doma.

  „Ne, nikdo neví, kdo je a odkud je“ zastaví se na jedné otázce. Jméno a příjmení. Jaké tam má napsat, když ho neznají?

  „Tak kam půjde?“ on nevěřil svým uší a modlil se, ať to nedopadne tak jak si myslí.

  „Bude bydlet u mě“ dopoví a položí formuláře.

  „Proč?“ jednoduchá otázka, na kterou radši nechce znát odpověď. Dorian k němu přejde a naklonil se ke kolegovu uchu.

  „Protože ho miluju“ zašeptá tak tiše, že to slyší jen on. Dorianův kolega stojí dál překvapeně, i když Dorian odejde. Když mu dojde, co Dorian řekl, usmál se a dál nic neřekl.

  ‚Konečně na něj taky došlo‘ pomyslel si pro sebe a odcházel ke svému pacientu.

  Dorian došel k Tenshiho dveřím, ale něco ho zarazilo. Zastavil se a podíval se do okna, ve kterém Tenshiho vidí. Vidí vše, co dělá. Vidí, že má na nohou tužku a papír a snažil se něco napsat a jak to vypadalo, tak se mu to i dařilo. Dorian se pro sebe usmál a rozhodl se Tenshiho nerušit, a tak se otočil a odešel. Za pár minut mu končila služba a tak se šel převléknout, aby mohl co nejrychleji domů. Musel ve svém bytě připravit vše na Tenshiho příchod. Když se převlékl, šel za Tenshim se rozloučit.

  Zaťukal na dveře a vešel. Tenshi, jakoby poznal kdo to je a chtě nechtě se na Doriana zamilovaně usmál.

  „Copak to píšeš Tenshi?“ v Dorianově hlase je zvědavost. Nikdy neviděl slepého člověka psát na papír, tak jako píše člověk, který vidí. Ví, že od Tenshiho může čekat všechno.

  „Něco si píšu“ řekne tajemně a nic na sobě nenechá znát.

  ‚Přece ti neřeknu, že je to o mně, o tobě, o nás a o tom co se stalo, děje a stane se‘ pomyslí si a položí papíry dál od Doriana, aby nevěděl co to je.

  „A co píšeš?“ doráží na něj. Jeho zvědavost, každým okamžikem rostla a rostla.

  „To je velké tajemství, které dostaneš až….až o Vánoce“ usměje se na něj a je na něm, že dál už nic neřekne.

  „Hold si budu muset počkat“ pronesl zklamaně Dorian a sednul se na židli.

  „Pojď sem, Doriane“ zašeptá Tenshi a Dorian se jakoby náměsíčně zvedne a přejde k Tenshimu. Tenshi se vyzvedne do sedu a natáhne ruce. Jemně je položí na Dorianovu tvář a Dorian trpělivě čekal. Ví, co chce Tenshi udělat a nijak mu to nevadilo. Jak by mu mělo vadit, že jeho láska chce aspoň nějak poznat jeho ošklivou a zjizvenou tvář?

Tenshi jemně přejíždí rukama po tváři. Hladil ho tak jemně, že to skoro necítil. Jeho prsty přejeli od vlasů k čelu. Od čela k nosu a očím a od očí k jeho rtům. Na rtech Tenshiho prsty zůstanou o něco déle, až najednou se na Dorianových rtech ocitnuli ty jeho. Jejich rty se spojili v krásný a něžný polibek a oba nechtěli, aby někde skončil, ale jen jeden ví, že to skončí. Ví, že to skončí navždy, ale na to je ještě brzy. Teď si on chce užít přítomnost někoho, koho miluje.

  „Tenshi zítra jdeš domů“ zašeptá udýchaně Dorian, když se jejich rty od sebe oddálí.

  „To je skvělé“ usmál se Tenshi a na svých ústech cítí Dorianův zrak.

  „Teď odejdu připravit a uklidit byt na tvůj příchod a zítra si tě tam odvedu a zůstanu tam s tebou celičký den“ šeptá a má strach, že kdyby mluvil nahlas tak by se něco stalo a on by tu neseděl s Tenshim na posteli a netěšil se na zítřek.

  „Ty nemáš zítra službu?“ zeptá se a je vidět, že ho to hodně zajímá.

  „Ne, nemam. Vzal jsem si volno“ usmál se a v levé ruce sevře jednu Tenshiho ruku.

  „Proč sis ho vzal?“ nechápal a vypadal roztomile, jak nic nevěděl. Dorian se usmál a palcem jemně přejel po Tenshiho ruce.

  „Kvůli tobě sem si ho přece vzal. Chci s tebou být už napořád“ zašeptá a pozoruje jejich spojené ruce.Tenshiho bodne u srdce.

  ‚…Chci s tebou být už napořád…‘ znělo mu v hlavě a bylo mu hrozně. Jak má říct milované osobě, že to tak nebude? Že zemře a nikdo mu nebude moci pomoci?

  Ano, nikdo mu nebude moci pomoci, protože to nejde. On bude umírat a nikdo ho nebude moci zachránit, i kdyby proto dělali vše na světě. On ví, že zemře a ze začátku mu to ani v nejmenším nevadilo, ale teď když má Doriana, tak mu to vadí. Vadí mu, že s ním nebude moci zůstat déle než rok, ale ani to ne.

  ‚Nesmí vidět, jak umírám‘ pomyslí si pro sebe a je mu smutno a líto Doriana, ale nedá to najevo. Nechce mu právě teď vysvětlovat proč je smutný.

  Dorian se podíval na hodinky a zvedl se. Políbil Tenshiho na hřbet ruky a pak na čelo.

  „Promiň, musím jít zařizovat pár věcí“ řekne omluvně. Nakonec neodolá a políbí jemně Tenshiho na ústa.

  „Uvidíme se zítra“ usmál se na něj Tenshi a dělal, jako by jeho srdce nepukalo na miliony kusů. Padl do polštářů a levou ruku si dal přes oči.

  „Proč? Proč se to muselo stát?“ šeptá tiše a po tváři mu tečou slzy. Slzy bolesti a smutku.

  Dorian celý natěšený vyběhl z nemocnice a rovnou šel do obchodního centra, kde potřeboval několik nezbytných věcí, jako například jídlo a Tenshi potřeboval nějaké oblečení, když žádné nemá a nechce mu říct kdo je a kde bydlí. Dorian celý den lítal po obchodech a hledal. Hledal něco, co by se mohlo Tenshimu líbit. Oblečení, doplňky do domácnosti prostě cokoliv.

  Když se vracel domů, bylo něco po páté hodině večer. Dorian hned šel do ložnice pro hosty, kde odložil Tenshiho oblečení a pak šel do kuchyně, kde uklidil jídlo do ledničky či kredencí.   

  Jakmile uklidil jídlo, odešel do pokoje pro hosty a začal uklízet oblečení pro Tenshiho do skříní. Na posteli nechal jen džíny, černé tričko s výstřihem do V a s krátkým rukávem. Na vrch nechal černý rolák. Číslo bot si zjistil od Tenshiho a tak mu koupil i tenisky, aby nemusel jít bos. Když byl i s oblečení hotov pustil se do úklidu bytu, aby si Tenshi nemyslel, že je špindíra. Když skončil i s úklidem, bylo už něco po půlnoci a tak se došoural do koupelny, kde se rychle osprchoval a poté si zalezl do postele. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, spal.

  Tenshi nemohl usnout a tak si sebral papíry, na kterých měl rozepsaný text. Sice neviděl na to, co píše, ani jestli je to napsané rovně. Věděl však, že mu tohle pomůže zbavit se myšlenek na to, co se stane i na to, že až se to stane, ublíží člověku, kterého nadevše miluje. Nevěděl, kdy to dokončí ani nevěděl, jestli to vůbec dokončí, ale doufal v to. Protože to chtěl předat Dorianovi. Tenshi psal a psal ani nevěděl, jestli je ještě noc nebo už je den. Pravdou bylo, že už pomalu začalo svítat. Bylo pravdou, že tento den odchází vstříc novému životu, který tentokrát nebude sdílet sám.

  Dorian se probudil a hned jak otevřel oči, na tváři se mu objevil úsměv. Šíleně se těšil na dnešní den, a proto vyskočil z postele a letěl do koupelny se opláchnout. Když vyšel z koupelny, šel rovnou ke skříni, u které strávil půl hodiny, než vybral něco, co se mu líbilo. Doufal, že se to bude líbit i Tenshimu. Když už byl oblečený, přešel do Tenshiho ložnice a vzal tam věci, které v noci připravil. Přešel do kuchyně a splácal něco rychlého k jídlu a rychle to snědl. U dveří se na sebe podíval do zrcadla a měl co dělat, aby se nevrátil do ložnice a nepřevlíkl se do něčeho jiného.

  Dorian vešel z vchodových dveří do domu a zastavil se. Chvíli se díval na lidi, kteří pořád někam pospíchají, ať do školy či do práce. Nevěděli nic o tom, jak krásné je zastavit se a vnímat okolí. Krásu přírody nebo sluneční paprsky, které nás zahřívají. Dorian zakroutil hlavou a poté ji zvednul a zadíval se na nebe. Najednou mu na tvář spadla malá, osaměla kapička, která vypadá jako slza. Dorian sklonil hlavu a pevně sevřel poutka od tašky, kterou měl v ruce. Po chvíli přemlouvání a pozorování ostatních lidí uděl krok a po něm další a další, až najednou stál před nemocnicí. Zvedl hlavu a zadíval se do oken, jakoby tam někoho čekal.   

  Zrakem přejížděl z jednoho okna na druhé, až narazil na to okno, které celou dobu hledal. Čekal a díval se, jestli tam nespatří osobu, do které se zamiloval. Po chvíli čekání se tam objevila tmavá silueta a po chvíli se za oknem objevila tvář. Tvář anděla, který nevidí. Miluje ho z lítosti, že nevidí? Nebo ho miluje pro, že nevidí, jizvi na jeho obličeji? Dorian si povzdechnul. Nechce si zatěžovat hlavu otázkami, na které nikdy nebude mít odpověď. Sklonil hlavu a vešel na recepci a z recepce chodbou k výtahu. Chvilku počkal, než výtah přijel a pak do něj nastoupil a zmáčkl tlačítko s číslem pět.

  Po pár minutách se výtah zastaví a Dorian z něj vystoupí. Šel dlouhou chodbou, než se zastavil před dveřmi, které ho dělí od jeho lásky a budoucnosti. Chvilku se dívá skleněným oknem, které je do dveří vmontované. Díval se jak se Tenshi dívá z okna a ruce má zkřížené na hrudi.

  ‚Tak hurá do toho‘ dodá si v duchu odvahy a zaťukal na dveře, do kterých po chvíli vejde.

  „Ahoj Doriane“ ozve se Tenshi a otočí se na Doriana se zářivým úsměvem na rtech.

  „Ahoj Tenshi. Přinesl jsem ti nějaké oblečení, aby ses mohl převléct“ přešel k posteli, na kterou položil tašku s oblečením. Tenshi se odpoutal od okna a přešel k posteli, kde nahmatal tašku. Poté přešel k Dorianovi a otočil si ho k sobě a políbil ho na rty.

  „Chyběl si mi“ řekl a zmizí za dveřmi koupelny. Tenshi v koupelně položil tašku na radiátor a sám se posadil na zem a opřel se o stěnu. Obličej schoval ve dlaních a tiše přemýšlel, jestli dělá správně, že si chce užít svůj poslední rok života s člověkem, kterého miluje. Ano, dělá správně, ale je správné, že pravé štěstí a lásku poznává až na konci života? Jestli je to správné nebo není, mu teď bylo úplně jedno.Tenshi se zvednul ze zemně a opatrně došel k radiátoru, kdy si vzal do rukou tašku a opatrně z ní vyndal oblečení a boty. Oblečení a s botami položil na umyvadlo a pomalu si začal sundávat pyžamo, které mu půjčil Dorian. Složil ho a položil ho tak, aby si to nespletl s oblečením, které mu dnes Dorian přinesl. Pomalu si začal oblékat tričko a kalhoty. Potom si sednul na toaletu, aby si oblékl ponožky a obul boty. Když je oblečen a obut, tak si do ruky vzal rolák a do tašky strčil pyžamo. Poté se zhluboka nadechl a sevřel kliku v ruce. Znovu se zhluboka nadechl a otevře dveře. Vešel do pokoje, kde Dorian seděl na židli a koukal se z okna. Když Dorian uslyšel zvuk otvírajících se dveří, otočil se ke koupelně a sklesla mu čelist.

  „Pane bože“ zašeptal a Tenshi se jemně začervenal.

  „Vypadám hrozně? Nesluší mi to?“ začal se jakoby prohlížet, i když věděl, že je to zbytečné.

  „Ne, hrozně moc ti to sluší a hlavně ta barva“ usmál se a přešel k Tenshimu.

  „Dobře věřím ti, a jakou to oblečení má barvu?“ zvědavost byla v jeho hlase slyšet.

  „Všechno je černý až na dříny“ zašeptal těsně u něj. Tenshi začal zrychleně dýchat a jemně mu zčervenali tváře. Dorian se k němu přiblížil ještě blíž, chytnul Tenshiho za ruku a vzal od něj tašku.

  „Půjdeme?“ řekl nevině a přešel ke dveřím. Tenshi zkameněle stál na místě a nic nevěděl co se děje. Jen tak tam stál a čekal.

  „Půjdeme Tenshi?“zopakoval trpělivě a čekal než se Tenshi probere.

  „Co? Ano, jistě“ zatřepal hlavou a pomalu se vydal ke dveřím. Dorian ho nechal vyjít a pak vyšel za ním. Tenshi začal sahat kolem sebe a tak ho Dorian chytl za ruku.

  „Neboj se, nenechám, aby se ti něco stalo“ zašeptal mu do ucha a jemně ho na něj políbil, aby ho nikdo nevěděl. Tenshi mu více stiskl ruku a nechal se vést.

  Po chvíli došli k domu, kde Dorian donedávna bydlel sám, ale dnes se to mělo změnit.    

  Pomalu vedl Tenshiho po schodech do posledního patra. Odemkl zámek a vedl Tenshiho dovnitř.

  „Promiň, že bydlím takhle vysoko“ bylo mu to opravdu líto. Byla tu velká možnost, že by Tenshi spadl ze schodů nebo něco jiného.

  „Časem se oba přestěhujeme někam do domu, kde se ti bude víc líbit“ otočil se k němu.

  „To není nutný, aby ses dělal něco, co nechceš“ usmál se na něj nevině Tenshi. Nechce, aby dělal něco, čeho by pak mohl Dorian litovat. Ještě mu neřekl, že zemře a ani nechce, aby se to Dorian dozvěděl. Ještě by s ním Dorian byl jen proto, že zemře. O lítost nestojí ani za nic a hlavně nestojí o lásku z lítosti.

  „Nad čím přemýšlíš Tenshi?“ ozval se u něj Dorian. Tenshi se lekl a jemně zavrávoral. Dorian ho chytil za zády. Přehodil si jednu Tenshiho ruku přes záda a pak si vzal Tenshiho do náruče a donesl ho do ložnice, kde ho jemně položil do postele a přikryl ho.

  „Ty budeš odpočívat dokavaď se pořádně nezotavíš“ políbil ho na čelo a odešel z ložnice do kuchyně a začal vařit.

  Když Tenshi uslyšel různé bouchání hrnců a puklic, neudržel se a začal se smát. Nikdy by nečekal, že se o něj bude někdo tak starat. On si ani vlastně nemyslel, že se někdy zamiluje.  

  Najednou uslyšel kroky a tak zaujatě sledoval dveře. Dorian obratně otevřel dveře a vešel i s tácem do ložnice. Došel k Tenshimu a tác mu dal na nohy.

  „Dobrou chuť“ popřál, usmál se a odešel do kuchyně uklidit ten nepořádek. Tenshi se usmál, nahmatal vidličku a pustil se do jídla.

  Tak to chodilo den co den. Dorian se staral o Tenshiho a chodil do práce a Tenshi poslušně poslouchal, když byl Dorian doma a byl neposedný, když doma nebyl. Tenshiho nemoc na něm ale už zanechávala známky. Byl více unavený a chtělo se mu více spát, ale kdykoliv ho něco přepadlo, snažil se to před Dorianem skrýt a díky bohu se mu to zatím dařilo.

  Tenshi tušil, že se mu čas na zemi už krátí a bylo mu neskutečně líto, že s Dorianem nezažije to, co si plánují. Když Dorian nebyl doma, buď chodil po bytě, anebo seděl u stolu a psal to, co začal psát v nemocnici. V duchu se modlil, ať to stihne dopsat. Nechce odejít z tohoto světa, aniž by Dorianovi své lásce nic nevysvětlil. Chtěl mu napsat, kdo doopravdy je a jak se jmenuje a vše o sobě i to proč umřel. Spolu s tím psal ještě něco. Psal knihu. Svou další a již poslední. Ani nevěděl, jestli jí dokončí a bylo mu to srdečně jedno. Jeho kniha byla o něm a o Dorianovi a ovšem co zažil po dobu toho, co je slepí. Určitě se sebe ptáte, jak to že může psát, když je slepí? On už kdysi dávno experimentoval kvůli své knize. Na nějakou dobu si zavázal oči a žil jako slepí a díky tomu se to naučil a teď může psát stejně dobře, jako by viděl.

  Jejich první milování bylo velice něžné a přitom vášnivé. Oba dva měli ohromný strach z toho, aby jeden druhému při tom neublížili a přesto se v noci probudili, aby se znovu něžně milovali až se nakonec Tenshi unaveně přitulil do Dorianovy náruče a usnul. Dorian ho objal a jemně ho hladil po hlavě či zádech a občas jej políbil do vlasů a šeptal mu ty nejněžnější slova, na které přišel. Těsně před tím, než sám usnul, zašeptal ty dvě nejkrásnější slova, která na této planetě existují.

  „Miluju tě“ zašeptal a odebral se do světa snů a fantazie.

  Pomalu se přehoupl měsíc přes měsíc. Ze zimy se stalo jaro a z jara léto a z léta se stával podzim. Podzim Tenshi miloval a proto ho Dorian bral každý den na výlet. Dorian byl šťastný, když viděl nádherný úsměv na jeho tváři. Miloval jeho úsměv, a když ho vyvedl poprvé na výlet, bylo to úžasné. Tenshi mu vyprávěl, co si představuje ve své mysli a Dorian mu říkal, co vidí on. Ale přesto všechno věděl, že Tenshiho něco tíží, ale tušil, že mu Tenshi neřekne, ani kdyby mu vyhrožoval.

  Pomalu se blížili vánoce a Tenshi dokončil mini knížku pro Doriana a jistě se blížil ke konci dokončení knížky. Tenshi už pomalu nezvládal uschovávat příznaky nemoci, a proto ho Dorian kolikrát viděl na pokraji zhroucení či něco jiného, ale i přesto se spolu něžně milovali i přes skutečnost, že na tom Tenshi není zdravotně nejlépe.

  Pomalu nastávala zima, ale po náznaku sněhu ani stopy. Místo toho, aby sněžilo, znovu pršelo. Vpadalo to, jako by se čas opakoval. Dnem za dnem pršelo a pršelo a nemělo to konce. Dorian byl v práci víc než jindy, protože si chtěl napracovat hodiny, aby si na Vánoce mohl vzít dovolenou. Jenže Tenshi to nechtěl. Když mohl být s Dorianem, byl pryč a něco zařizoval a skoro s ním nebyl. Když ano bylo to v noci v posteli a to byl jeden nebo druhý unavený.   

  Blížilo se to čeho se Tenshi hrozil a tím více se od Doriana stranil a snažil se najít dárek, který by mu dal a aby mu vydržel velice dlouho a byla by to na něj vzpomínka. A po pár dnech a usilovných hodinách hledání, ho našel. Našel nádherný a moderně zařízený dům s vyhlídkou na moře. Tedy aspoň mu to jeho nejlepší přítel tvrdil a on mu věřil.

  Nastávala noc a Tenshi byl v domě, který pro Doriana koupil. Dodělává poslední úpravy, než sem Doriana vezme. Stál v předsíni a dával růže do vázy. Kolem levé nohy se mu otřela kočka, kterou koupil, aby ani jeden z nich nezůstal sám. Nebo spíše, aby Dorian nezůstal sám.  

  V náručí držel růže, ale najednou se mu zatočila hlava a začala mu ohromná bolest na hrudi. Z náručí mu vypadli růže, a on začal padat k zemi, na které nehybně ležel, a selhávalo mu dýchání.

  „Hej, Tenshi jsi tu?“ do dveří vcházel Dorianův kolega a Tenshi kamarád. Odložil si kabát a otočil se a prohlédl si místnost. Najednou našel Tenshiho, jak leží na zemi a kolem sebe i pod sebou měl růže. Rychle vyběhl a klekne si k němu. Nahmatá tep, ale žádný nebyl a ani nedýchal. Vytáhl mobil z kapsy a zavolal záchranku, ale moc dobře věděl, že už je pozdě. Tenshi zemřel. Záchranka přijela, naložila Tenshiho tělo a řekla čas smrti a poté odjela. Jenže jela tam, kam neměla. Jela do nemocnice, kde měl právě Dorian službu. Zapakovala a jela do márnice. Spolu s tělem vyšel se sanitky i Dorianův kolega, který ale nejde s tělem, ale jde hledat Doriana, kterého po pár minutách najde u pacienta.

  „Doriane, potřebuju s tebou mluvit“ promluví na něj a bodne ho u srdce, když vidí Dorianovi oči plné lásky a nedočkavosti.

  „Jasně, chvilku počkej“ usmál se a chystal se dokončit vyšetření pacientky.

  „Tak Johne, sem jen tvůj“ usmál se, ale uvnitř sebe cítí obrovskou bolest, kterou si nedokázal vysvětlit. Zatím.

  John odvede Doriana do místnosti, kde nikdo není a pokyne mu, aby se posadil. Dorian vyjevený bez námitek poslechne. John se podíval z okna na okolní ruch a pak svůj zrak sklonil k Dorianovi.

  „Doriane, týká se to Tenshiho“ řekl a smutně se na něj podívá.

  „Co je? Co se stalo Tenshimu?“ strach a nejistota v něm rostou. John na něj upřel svůj zrak, ale po chvíli sklonil hlavu. Jak má svému příteli a kolegovi říct, že jeho láska zemřela? Jak mu má říct, že ztratil smysl pro život?

  „Tenshi…Tenshi je mrtví. Podlehl nemoci, kterou…“ nedořekne, protože se mu zlomí hlas. Dorian tam seděl s očima do kořán. Stále mu nedocházel význam Johnových slov. Najednou mu po tváři steče slza. Najednou se zvedl a odcházel. Nechal nemocnici nemocnicí a pacienta pacientem. Šel, jak v transu po chodbách až se najednou probere a vyběhne. Vyběhne z nemocnice a běžel rovnou do bytu. Doběhl přede dveře od bytu, které prudce rozrazil. Šel, až se zastavil v ložnici u postele na straně, kde převážně spal on. Podíval se na noční stolek, kde byla jeho a Tenshiho fotka. Natáhl k ní ruku a sevřel jí v náručí. Najednou se mu podlomila kolena a on se sesunul k zemi.

  Seděl tam několik hodin a v náručí svíral rámeček s fotkou. Seděl tam dokavaď se u něj někdo neobjevil.

  Někdo zaťukal na dveře od ložnice a Dorian se na něj podíval.

  „Dobrý podvečer, vy jste Dorian Grey?“ zeptal se, ale i na tom člověku je vidět, že mu není dvakrát do smíchu. Dorian přikývl a zvedl se ze země. Rukou neznámému pokynul, aby se posadil na židli a on sám se posadil na postel.

  „Jmenuji se Erik Evans. Jsem tu proto, že mě bratr požádal, abych vám předal tohle, když zemře“ zvedl se a přešel k Dorianovi. Před obličej mu dal malou knížečku. Dorian odložil fotku a tu knížečku si vzal do ruky. Otevřel knížku a tam uviděl úhledně napsáno: Mé jediné lásce.

  „Je mi to líto. Bratrova smrt zasáhla nás oba, ale vás jistě více. Víte, musel vás velmi milovat“ řekl a prohlížel si toho, do koho se jeho malý bratříček zamiloval a díky komu on poznal lásku a štěstí před tím, než opustil tento svět. Tiše si povzdechl, otočil se a odcházel.

  „Řekněte mi prosím, jak se váš bratr doopravdy jmenoval?“ zvedl svou hlavu a zadíval se na toho muže.

  „Celým jménem se jmenoval Alexandr Evans, ale takto mu už nikdo celý rok nikdo neřekl. Teď mu každý říkal Tenshi a je to i v jeho nové knize“ usmál se na toho muže a odcházel.   

  Dorian hleděl na dveře a pak stočil zrak k té knížečce. Otočí stránku a četl:

 

 „Můj milí Doriane,

  vím nebo spíš tuším jak ti právě teď je. Před nedávnem jsem svého staršího bratra poprosil, aby ti předal tuto knížečku, až zemřu. Je mi líto, že sem ti na rovinu neřekl, kdo jsem a že mám nemoc, na kterou umírám. Měl sem hrozný strach ti to říct. Bál jsem se, že kdyby ses to dozvěděl, byl by si semnou jen z lítosti a ne proto, že by si mě miloval. John to o mně věděl, ale přísahal mi, že ti to neřekne. Za to se prosím na něj nezlob, ale abych se vrátil k tomu, proč sem tuto knížku napsal.

  Živě si dokážu představit, jak ses tvářil, když si uviděl mého bratra Erika. Hrozně bych si přál vidět tvou tvář, když se tam Erik objevil, ale tvou tvář toužím vidět už od prvního dne, co si se o mě začal starat. Ano, já vím, že si tam u mě často byl a četl si mi.

  Něco ti prozradím. Já sem se do tebe zamiloval, už když sem byl v komatu, ale nechtěl jsem si to připustit. Popravdě jsem nechtěl dovolit, aby ses do mě zamiloval, protože už tehdy jsem věděl o tom, že mi zbývá přibližně rok života. Ale jak se říká, srdci se neporučí a já sem se do tebe zamiloval až po uši. Je mi líto, že ti to nemůžu říct do očí, ale snad to stačí takto: „Miluju tě a vždy budu“. Teď je na čase, abych se ti představil.

  Jmenuji se Alexandr Evans, a jak si věděl je mi 24 let. Slyšel si někdy název, Láska porazí i smrt? Jestli ne tak ti vysvětlím, proč se ptám. Toto je název mé první knížky. Ano, jsem spisovatel a na mém kontě je 15 knih tedy teď již 16. Společně s tímto píšu i svou poslední knížku, ale nevím, jestli ji dokončím. Má poslední kniha se jmenuje „ Láska za bouře“ a popravdě je o nás dvou a o našem společném životě, a abych nezapomněl, tu knížku jsem věnoval tobě. Své jediné a největší lásce.

  Na konci na desce najdeš nalepený klíč, který je od domu, který jsem původně koupil pro nás, ale když se moje příznaky zhoršovaly, uvědomil jsem si, že tento dům tu je spíš, jako vzpomínka na mě. Vzpomínka, abys na mě nezapomněl, ale já si myslím nebo spíš doufám, že na mě nezapomeneš a nezapomeneš na to, co jsme zažili.

  Všechen majetek a peníze co mám, jsem odkázal tobě. Vím, že kdybych tam teď s tebou byl tak by si řekl, že nic nechceš, ale já tě prosím nech si to. Chci umírat s pocitem, že sem tě aspoň trochu zabezpečil aspoň, co se týká finanční stránky. A abych nezapomněl, už tam na tebe čeká nový nájemník. Kočička, kterou jsem koupil, aby si nebyl sám…“  Dorian čte dál a dál a jeho slzy dopadají na stránky.

  Tak jak Tenshi tedy Alex napsal, opravdu byl na zadní desce přilepen klíč, u kterého byla napsaná adresa. Dorian klíč opatrně odlepil a knížku opatrně položil tak, aby se neponičila.     

  Zvedl se z postele. Vzal kabát a klíčky od auta a sešel před dům, kde nasedl a jel směr jeho nový domov. Ne jeho, to sem napsala špatně. On jede do jich domova.

  Zastavil před krásným domem s verandou a výhledem na moře i na město, které je právě ponořeno do světel. Přešel k venkovním dveřím a do zámku zasunul klíč, který měl od Alexe.   

  Odemkl a podíval se do vnitř. Lidi co tu byli, zapomněli zhasnout a tak Dorian nemusel hledat vypínač. Na zemi u stolu uviděl růže. Přešel k nim a sebral je. Položil je a najednou ucítil, že se mu něco otřelo o nohy. Koukl se k zemi a tam bylo mourovaté koťátku. Dorian se sehnul a vzal ho do náruče. Koukl se na známku, kterou měl přidělanou k obojku. Na známce bylo napsané jméno toho kotěte.

 

  „Tak Tenshi vypadá to, že jsme tu zbyli jen mi“ poškrábal koťátko na hlavičce a odcházel z předsíně jinam.

 

 

*** Po měsíci***

 

  Dorian seděl na verandě domu, který dostal od své lásky. Seděl tam v křesle a na klínu měl svou kočičku Tenshiho, který mu vynahrazuje lidské dotyky. Seděl tam a v rukou svíral knížku. Knížku, kterou napsal jeho Alex. Touto knížkou se svět dozví, že Alex byl jeho a že on patřil jemu a to nezmění nikdo, ani smrt. Díval se na první stránku, kde bylo napsané věnování společně s básničkou.

 

„Chci si vedle tebe na chvilku lehnout,

dnes večer vypadáš tak krásně,

tvoje oči jsou tak půvabné, tvoje ústa jsou tak sladká.

Mnoho lidí mi nerozumí,

to protože mě tak úplně neznají.

Chci se tě dotknout a držet tě,

potřebuji tě, bože já tě potřebuji, tolik tě miluji.

 

Této knížka je věnovaná mé jediné, upřímné a osudové lásce.

Miluju tě, můj doktore a anděly Doriane Greyi

Nikdy na tebe nezapomenu a ty nezapomínej na naši lásku

Tvůj Alexander „Tenshi“ Evans“

Obrazek


 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:(

(barbor, 14. 1. 2012 2:03)

bože tak som si nepoplakala už dlho. úplne krásne. som zvedavá, čo ma čaká ďalej. tvoje poviedky sú úžasné. už sa teším na ďalšie. ako sa poznám behom pár dní ich všetky prečítam. ešte raz úplne nádherná poviedka. Ďakujem7efwc

krásná povídka!

(Minnie, 13. 9. 2008 18:34)

Hrozně hezká povídka... Jenom hrooozně smutná T_T *přes slzy nevidí*

dojak

(sisi, 26. 8. 2008 11:15)

je to vazne dobra jednorazovka!!!!!

dojak

(sisi, 26. 8. 2008 11:14)

to je dojak az mam zalepeny oci slzami!