Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Budeš nám dělat Mikuláše?

5. 12. 2009

  „Krištofe!“ do jednoho z pokojů vylítl mladý chlapec.

  „Co chceš, Šimone? Nemam čas!“ vyjel po svém bratrovy. Neměl čas na to, aby se s ním hádal. Musel se učit na písemky, které ho čekali do konce týdne.

  „Potřebuju, aby si nám udělal Mikuláše“ ignoroval, že ho bratr vyhazoval.

  „Nemam čas si s vámi hrát“ byl protivný. Učení mu nešlo vůbec do hlavy a to si potřeboval opravit známku z chemie a z matematiky.

  „No ták! Potřebujeme Mikuláše a ty se na to parádně hodíš!“ hustil do něj. Věděl, že když bude neodbytný a dostatečně otravný, že bude souhlasit.

  „Ne!“ vztekal se. Potřeboval klid, ale dost dobře věděl, že Šimonovy podlehne. Jako vždycky.

  „Krištofe! Udělej to pro mě! Půjde s námi i Gábina a Tibor“ hučel do něj, ale výjimečně ho to nebavilo, protože kluk co měl dělat Mikuláše, jim odřekl. Den před Mikulášem!

  Krištofa to zaujalo. Zaujalo ho to, když řekl, kdo by všechno šel.

  „Co bych musel dělat?“ prohraně svěsil hlavu. Vždycky podlehne, jen aby měl klid.

  „Nic. Jen s námi chodit a občas něco říct, a tak“ usmíval se vítězoslavným úsměvem. To měl rád. Měl rád, když nad svým bratrem zvítězil. Věděl, že mu bratr odsouhlasí všechno, jen aby měl klid na učení.

  „Dobře“ povzdechl si.

  „Super!“ nadšeně vyběhl z pokoje a šel zavolat Gábině a Tiborovy, že našel nového Mikuláše.

  Krištof si položil hlavu na stůl a přemýšlel nad tím, co komu udělal, že má tak příšerného mladšího bratra.

 

  „Dělej, Krištofe!  Hrozně ti to trvá!“ křičel na něj Šimon, který už stál v obýváku převlečený za anděla.

  Krištof se ve svém pokoji převlékal do kostýmu a svého bratra posílal ke všem čertům.

  Nasadil si vousy a vzal si do ruky hůl. Podíval se na sebe do zrcadla a pousmál se. Měl děti rád, tak pro ně aspoň něco udělá.

  Sešel se schodů a vešel do obýváku, kde na něj čekali ostatní s jeho ‚party‘. Přejel přes všechny pohledem a zhodnotil jejich kostýmy.

  Gábina byla převlečená za anděla a hodně jí to slušelo. Ona i v obyčejném oblečení vypadala nádherně, ale dlouhé bílé šaty s ozdobnou krajkou, andělská křídla i jemné líčení jí přidávalo na kráse.

  Jeho brácha byl převlečený za čertíka.

  ‚To k němu sedí‘ poznamenal se pro sebe. Nakonec jeho oči skončili na Tiborovy.

  Tiše si ho prohlížel. Prohlížel si ho déle než ostatní. Na Tiborovy ho něco zaujalo, už když ho poprvé spatřil.

  Tibor měl téměř dívčí rysy. Jeho tvář bila křídově bílá, i když byl Tibor věčně venku. Jeho růžové rty se skoro nikdy neusmívaly, a jemu vrtalo hlavou, proč. Líbilo by se mu spatřit na jeho roztomilé tváři úsměv.

  Jeho obličej rámovali polodlouhé, černé vlasy, které byly momentálně zacuchané. Všiml si, že mezi nimi byli i červené pramínky.

  Nakonec se odhodlal a podíval se Tiborovy do očí, které jej pozorovali.

  Líbilo se mu zjištěný, že Tiborovy olovově zelené oči pátrají po jeho převleku i po jeho obličeji.

  ‚Sluší mu to!‘ blesklo oběma hlavou, téměř ve stejném okamžiku.

  „Jdete?!“ probudil je až Šimonova výzva. Tibor zavrtěl hlavou a vydal se ze dveří před dům. Následovala ho Gábina i Šimon. Krištof si povzdychl a vydal se za nimi.

  „Kdo je, jako první na seznamu?“ zeptal se Krištof.

  „Rodina Kopecká“ usmál se na něj Šimon. Krištof si povzdechl.

  „To si dvojčata nemůžeme nechat až nakonec?“ zeptal se s nepatrnou nadějí.

  „Ne. Radši hned ze začátku ať to máme s krku“ poznamenal Šimon a se řinčením řetězů se rozeběhl k domu. Za ním se s úsměvem vydala Gábina.

  „Neboj se“ řekl povzbudivě Tibor a vydal se řádit stejně jako Šimon.

  Krištof se zhluboka nadechl a dohnal je. Zazvonil na zvonek. Čekali, než jim otevřou a mezi tím se Šimon s Tiborem chovali za něj, aby je děti neviděly.

  Dveře se otevřely a v nich se objevila paní Kopecká. Zářivě se na ně usmála.

  „Pojďte dál“ pozvala je a vydala se do obýváku.

  „Děti, koukněte, koho tu máme. Je tu Mikuláš“ usmívala se na ně. Krištof vešel, jako první. Díval se, jak se dvojčata k ní tiskla a neměla daleko od pláče.

  V okamžiku do pokoje vlítli Tibor se Šimonem a začali tam řádit. Děti se víc přitiskly k matce, ale pak se rozeběhli ke Gábině a ke Krištofovi.

  Krištof se k nim s úsměvem sklonil a pohladil je po vlasech.

  „Běžte ven. Tady Honza a David nám jistě zazpívají!“poslal je Krištof pryč. Tibor se Šimonem však dělali rámus dál.

  „Andílku, odveď ty neposlušné čerty pryč“ vyzval Gábinu a pokynul jí hlavou. Ta mu podala košík se sladkostmi a vyhnala Šimona s Tiborem ven.

  „Myslíš, že je zvládne?“ zeptala se s obavou Gábina.

  „Doufám“ nevěděl, co jeho bratr udělá. Nikdy jeho bratr nebyl sám mezi dvěma dětmi.

  Chvíli stáli a báli se pohnout. Snažili se uslyšet něco z toho, co se dělo za dveřmi. Neslyšeli žádný pláč ani Krištofův řev.

  Najednou uslyšeli, že někdo říká básničky. Gábina se užasle podívala na kluky, kteří byli překvapení stejně, jako ona.

  Po několika dalších minutách se otevřely dveře a v nich se objevil Krištof. Prošel kolem nich, až se nakonec otočil.

  „Jdete?“ zopakoval Šimonovu otázku. Všichni se za ním rozeběhli. Šimon i Gábina se ho začali vyptávat, ale Krištof jim nic neřekl, jen se usmíval.

  Tibor šel kousek za nimi. Usmíval se, ale tak, aby ho nikdo neviděl.

  Obcházeli dům po domu. Byli všude, kde je chtěli. Pokaždé když šli po ulici, Tibor se držel stranou, aby nikdo z jeho přátel viděl, že se usmívá.

  Když odcházeli od posledního domu, vydali se k Šimonovi a ke Krištofovi domů, kde se všichni převlékly.

  „Kam jdeš?“ zeptal se Krištof, když ho vyděl odcházet.

  „Domů, kam bych šel?“ v duchu se pousmál. Kam jinam by asi šel?

  „Ty tu nepřespíš? Myslel jsem, že to máte se Šimonem domluvený“ byl překvapený. Opravdu si myslel, že tu všichni přespí.

  „Ne to měla domluvená jen Gábina“ ukázal směrem nahoru. Mě došlo, proč to měla domluvený jen ona.

  „Vyprovodím tě“ nenavrhoval to. Tibor jen pokývl a nic na to neřekl. Vyšel z domu a čekal, než ho Krištof dožene.

  „Proč u nás taky nepřespíš?“ zeptal se. Místo by se u nich vždycky našlo.

  „Překážel bych tam“ věděl, že není moc dobrým společníkem. Nebo to o sobě aspoň tvrdil.

  „Určitě by si tam nepřekážel“ nevěřil tomu.

  ‚Mě by si tam určitě nepřekážel‘ pomyslel si s úsměvem. Tibor jen pokrčil rameny a nereagoval na to.

  Procházeli nočním městem, kde ještě řádili čerti, andělé i Mikuláši.

  Zrovna procházeli kolem jedné z uliček, do kterých nebylo moc vidět. Vyšla z nich parta mladíku, které se za nimi vydala.

  „Hele kluci! Naše hračka si přivedla kamaráda!“ ozval se jeden z mladíků. Tibor se vylekaně otočil a nechtěně se schoval za Krištofa.

  „Máte nějaký problém?“ zeptal se jich Krištof a schoval Tibora za sebe, aby se mu nic nestalo.

  „Překážíš nám! Chceme si pohrát z naší hračkou!“ usmívali se.

  „Tibor není vaše hračka!“ naštval se. Nikdo nebude o Tiborovi říkat, že je hračka.

  „Co je tobě vůbec do toho!“ vložil se do toho další. Krištof cítil, jak se Tibor za ním klepe strachy. Poznal, že je Tibor zná a nemá s nimi dobré zkušenosti.

  „Je mi do toho hodně! Tibor je můj přítel!“ lhal jim trošku. Tibor ztuhl. Slyšel, jak moc přesvědčivě to řekl. Kdyby se nemluvilo o něj, věřil by tomu.

  „Nevěříme ti! On je naše hračka!“ hádal se. Krištof se na Tibora otočil a opatrně si vzal Tiborovu hlavu do rukou. Jemně se přitiskl na jeho rty. V duchu se modlil, aby Tibor přistoupil na jeho hru. Tibor to pochopil a začal Krištofův polibek oplácet. Zprvu to byla pro něj jen hra, jak přesvědčit ty kluky, aby mu dali konečně pokoj. Avšak po chvíli to pro něj přestala být hra.

  Tibor se přitiskl na Krištofovo mohutné tělo. Objal ho kolem krku a tiskl se na něj. Krištof ho objal kolem pasu a usmál se do polibku.

  Po chvíli však od něj odtáhl a podíval se na kluky. Snažil se co nejvíc schovat překvapení. Překvapení z toho, že to byl jeho první polibek s Tiborem.

  „Ty šmejde!“ vyštěkl jeden z mladíku a rozeběhl se na Krištofa se zaťatou pěstí. Rozpřáhl se a chtěl Krištofa uhodit, ale ten z lehkostí uhnul a nastavil mu nohu, díky čemuž skončil na zemi. I ostatní mladíci se na něj rozeběhli. Začala rvačka.

  Tibor byl Krištofem odstrčen na stranu, aby se mu nic nestalo. Tibor se na to se strachem díval.

  ‚On se rve kvůli mně! Proč?‘ přepadla ho otázka. Měl strach. Ne o sebe, ale o Krištofa. Měl strach, že se mu něco stane. Že se mu stane něco, jen kvůli němu. Kvůli tokové bábovce.

  Věděl, že by se měl někam rozeběhnout pro pomoc, ale na to byl moc vystrašený. Jen tam ztuhle stál a díval se jinam. Nedokázal se dívat na rvačku, kde se rve někdo koho…koho…

  ‚Miluji ho!‘ bleskla mu hlavou pravda. Byl překvapený z toho zjištění. Nikdy by neřekl, že by se mohl zamilovat do někoho, jako je Krištof.

  „Tibore?“ ozvalo se u něj. Tibor zvedl hlavu a zadíval se do Krištofovy tváře.

  „Jsi zraněný!“ vydechl. Díval se na jeho rozseklý ret a roztržený pravý obočí.

  „To nic není“ usmál se. Měl lehký zranění na rozdíl těch kluků, kteří leželi na zemi.

  „Musím ti to ošetřit!“ chytil ho za ruku a táhl ho do bytu, kde žil.

  Krištof se nechal táhnout. Nebránil se.

  Tibor vytáhl Krištofa do vysokého panelového domu. Vytáhl ho do pátého patra. Okamžitě odemkl dveře a dostrkal Krištofa do kuchyně. Nedíval se na to, jestli jsou ještě otevřené dveře. Teď byl pro něj důležitý Krištof.

  Posadil ho na židli v kuchyni a vydal se do koupelny, odkud přinesl lékárničku. Opatrně nanesl desinfekci na roztržené obočí a dal si záležet na tom, aby to Krištofa nepálilo.

  Krištof se díval na Tiborův soustředěný obličej. Líbila se mu Tiborova starost, i když to nebylo ani trochu nutný.

  Tibor odložil tampón od krve na stůl a zalepil malou ranku.

  Stoupl si, aby to vyhodil, ale Krištof ho objal kolem pasu. Přitiskl si ho na sebe. Pořád se mu přitom díval do tváře.

  „Co to děláš, Krištofe?“ hlas mu selhával. Líbilo se mu teplo, které sálalo z Krištofa těla. Přesto měl, ale strach. Nikdy by nepomyslel na to, že by Krištof cítil to co on, když ho políbil.

  „Dělám to, po čem toužím. Pokud, ale chceš, přestanu“ navrhnul. Byl ochotný přestat, kdyby si to Tibor přál.

  Tibor se pousmál a jemně Krištofa pohladil po tváři.

  „Přestat? Nikdy bych nechtěl, aby si přestal“ usmál se víc. Krištof si Tibora přitáhl k sobě a opatrně ho začal líbat. Nevěděl, co všechno si může dovolit.

 

*** Po roce***

 

  „Lásko?“ ozval se Tibor, který čekal v obýváku Krištofových rodičů. Všichni už stáli v Mikulášských převlekách.

  „No tak, brácha! Zase ti to trvá!“ křičel Šimon, který objímal kolem pasu anděla. Gábinu.

  „Vždyť už jsem tady!“ zavrčel Krištof naštvaně. Znovu se nechal přemluvit, aby dělal Mikuláše. Tentokrát ho, ale nepřemlouval Šimon. Tentokrát ho přemlouval Tibor s takovou technikou, na kterou by si jeho bratr netroufl.

  „Tak pojďte, rodinko!“ zavelel Šimon a všichni se vydali na Mikulášskou cestu.

  Kousek od prvního domu se Tibor zastavil. U něj se zastavil Krištof a otočil se na něj.

  „Děje se něco, lásko?“ zeptal se ho se starostí. Tibor zavrtěl hlavou a usmál se. Přitáhl si Krištofa k sobě a něžně ho políbil.

  „Čertíku nech našeho Mikuláše na pokoji!“ zakřičela na ně Gábina. Tibor na ní vyplázl jazyk a znova Krištofa políbil a rozeběhl se za Šimonem, který už vyváděl před domem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

juuuu

(Mia, 15. 1. 2010 21:20)

nadhera:)♥♥♥

:-))

(Lex-san, 9. 12. 2009 21:32)

Příjemné pohlazení po duši...

= )

(Neli, 8. 12. 2009 13:31)

Hezká mikulášská chuťovka!

:-)

(Davida666, 6. 12. 2009 19:45)

Moc pěkná povídka, jen na začátku máš Šimona jako anděla a pak čertíka

.....

(Ichigo Yuki, 6. 12. 2009 9:28)

čert a mikuláš to je paring xD nadhera

:-)

(Lachim, 5. 12. 2009 22:13)

Krásné, moc krásné. Nemám co víc dotat.