Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Elizabeth Lee - 1.část

30. 6. 2009

   „Ani hnout!“ zakřičí detektiv vražd. Muž, na kterého míří se zastaví a otočí se k němu čelem a z ničeho nic se mu v rukou objevili glock.
  „Jestli máš odvahu vystřel detektive“ řekne mu a měří si ho pohledem.
  „Ty víš, že to neudělám“ řekl klidně a skloní zbraň.
  „Sakra! Proč? Co ti to udělá? Zastřel mně nebo postřel. Máš mě přece chytit“ řekl a protestoval. Chce, aby na něj vystřelil, aby měl nějaký důvod, aby ho mohl zastřelit. Samozřejmě v sebeobraně.

  „Protože tě miluji, kdyby ne nenechal bych tě tak dlouho na svobodě nebo bych to někomu řekl nemyslíš?“ odpoví mu a přitom do toho zamotal další otázku.
  „Ta hloupá láska. To ti nedošlo, že sem tě jen využil?“ vysmál se mu, ale hluboko uvnitř sebe věděl, že lhal. Zamiloval se do něj i proti své vůli.
  „Vím to“ schoval zbraň a otočil se k němu zády.
  „Dělej co si myslíš, že je správné Luciane“ řekne a udělá několik kroků k východu.

  „Ariane! Já…já vystřelím! Zastav! Prosím!“ vykřikne za ním. Arian pootočil hlavou a zářivě se na něj usmál, ale nezastavil. Šel pořád dál. Lucianovi se poprvé po letech začala třást ruka. Ukazováček zmáčkl kohoutek zbraně a halou se ozval výstřel. Arian nedokončil krok. Padal k zemi.

  „Ariane!“ vykřikl Lucian a vyběhl za ním.Vzal si ho do náruče a oči se mu zalili slzami.
  „Promiň…já…já nechtěl vystřelit“ koktal a po tvářích mu začali klouzat slzy. Arian se stěží usmál a zvedl ruku. Setřel mu slzy z tváře a přitom tam zůstala šmouha jeho krve.
  „Vypadni!“ zašeptal a měl co dělat, aby se udržel při vědomí.
  „Ne. Zůstanu tu s tebou“ odmítal jít.
  „Řekl jsem vypadni!“ řekl tvrději. Lucian ho opatrně položil na zem a zvedl se. Naposledy se na něj podíval a odešel. Jakmile se schoval za roh, zastavil se. Z kapsy vytáhl mobil a vytočil číslo na záchranou službu.
  „Záchranná služba, co si přejete?“ ze sluchátka se ozval dívčí hlas.
  „V hale číslo 15 u Brooklynského mostu je postřelený policista“ nic víc neřekl a zaklapl telefon.
  „Omlouvám se Ariane“ zašeptal do ticha noci a odcházel. V dálce se už pomalu blížily sirény sanitky i policie. Postava oděná do černé i s černou duší odchází pryč. Daleko, aby nikomu už nemohl ublížit.

  Sanitka přijíždí na adresu, která jim byla nahlášena, i když jim telefonát připadal, jako by si dělal někdo srandu, ale v okamžiku poznali, že to nebyl žádný vtípek. Byla to kutá pravda.

 

Po několika dnech

 

  „Ariane co si to vyváděl?!“ křičí na něj jeho nadřízený.
  „Nemohu za to. Nevěděl jsem, že tam někdo je. Dostal sem od zdroje typ!“ bránil se lží, i když jí neměl dvakrát v lásce.
  „Chlape ty si nezmar. Málem si byl tuhej!“ nadává dál. Arian mu málem přivodil infarkt..
  „Já vím šéfe. Omlouvám se“ sklopil zrak a znovu mu myšlení zaplavili vzpomínky sejně jako, když byl v bezvědomí.

  „Ariane si skoro jako můj syn. Nechci, aby se ti něco stalo“ šeptal. Neměl daleko k zhroucení.
 „Šéfe nemusíte si už dělat starosti. Budu v pořádku. Běžte si domů odpočinout“ usmál se na něj a jeho šéf kývl a odešel.
  „Omlouvám se šéfe, ale nemůžu dělat nic jiného než jej chránit“ šeptal a mysl mu zaplavili myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky na něj, na jeho lásku. Na Luciana.

 

****

  „Ariane mám tu nový případ“ ozve se ze dveří Arianův šéf. Jmenovaný se zvedl a odešel do šéfovy kanceláře.

  „Jaký příklad šéfe?“ zeptal se ho a posadil se na židli.
  „ Je to můj poslední případ, který sem měl vyřešit ještě, jako detektiv, ale byl sem od toho odvolán. Nyní se, ale někdo ozval a měl k tomu případu nové důkazy a to mi umožnilo ten případ otevřít“ vysvětlí mu a podává mu desky i s krabicí se starými důkazy.

  „Dobře“ řekl jen jediné slovo. Nepotřeboval nic víc vědět. Pokud jeho šéf chtěl, aby to vyřešil zrovna on muselo to být buď složité nebo velmi těžké. Zvedl se, vzal krabici i s lejstrem a odcházel do svého bytu. Byla totiž noc a jemu končila služba.
  „Tak se na to koukneme“ zamumlal pro sebe ve svém skoro prázdném bytě. Měl tam jen to důležité, protože nic přepychového nepotřeboval a beztak tam skoro nebyl.

  Z krabice vyndal fotku mladé dívky, která podle všeho byla obětí vraždy, kterou by měl vyřešit a on to vyřeší, aby měl jeho šéf klid v srdci.
  Elizabeth Lee, dcera počítačového magnáta. Zabita v den, kdy její otec pořádal dobročinný večírek ve prospěch slepých a nemohoucích“ mumlá si a pročítá co mu předal šéf. Prochází s veškeré důkazy, fotodokumentaci, pitevní správu a další věci.
  „Osprchovat a do hajan, zítra se do toho dám“ mumlá si, jako kdyby tam s ním někdo byl.

 

  V šest hodin ráno se ztichlým a tmavím pokojem roznesl zvuk mobilního telefonu. Arian se těžce vyhrabal z postele a přešel jen v trenýrkách na spaní vyšel do obýváku. Sebral ze stolu mobil a podíval se, kdo volí.
  „Co je?“ zabručel do telefonu.
  „Je tu někdo z informacemi ke tvému případu“ řekl mu jeden z jeho kolegů, kteří mají noční.

 „No dobře zachvěli jsem tam“ zaklapl telefon a šel se převléct. Ani ne do půl hodiny byl zpět na policejní stanici odkud před pár hodinami odjížděl.  

  „Tak jsem tu, kdo co chtěl?“ zeptal se toho, kdo mu volal.

  „To on“ ukáže na elegantně oblečeného muže v černém drahém obleku a s dlouhými černými vlasy. Arian si jen povzdechl a vyšel k němu.
  „Co si přejete?“ zeptal se ho trošku nepříjemně. Chtělo se mu po dlouhé době zase spát a oni ho vzbudili a otravovali.
  „Dozvěděl jsem se, že jste otevřeli případ vraždy Elizabeth Lee“ řekl muž se samotově temným hlasem, který se hodil do nočního dostavení se svou milou, aby jí šeptal něžná a svůdná slova do ouška.

  „Ano, proč vás to zajímá pane?“ tím mu naznačil, že neznal jeho jméno.
  „Jmenuji se Lucian Connolly“ představil se. Arianovi v hlavě okamžitě bleskne to jméno v hlavě.
  „Cosi přeje komorník rodiny Lee u nás na policii?“ zeptá se ho a pokyne mu, aby se posadil.
  „Než jsem odešel od rodiny Lee, tak mě pan Lee poprosil, abych vyklidil pokoj zesnulé slečny Elizabeth. Když jsem vyklízel její noční stolek našel jsem v něm toto a hned mě napadlo jestli by to nepomohlo ve vyřešení její vraždy“ řekl a z kapsy vyndal starý dopis, který byl již trochu zežloutlí po stranách. Arian si vzal dopis a přečetl jsi ho.
  „Ale to ukazuje, že si slečna Lee objednala svou vraždu, ale pořád to nevysvětluje kdo ji zabil. Ale hodně jste nám pomohl pane Connolly. Je to zvrat ve vyšetřování“ poděkoval mu a potřásl mu pravicí.
  „Kdyby jste něco potřeboval zavolejte mi“ podal mu své telefonní číslo na kousku papíru. Lucian se zvedl k odchodu a šel pryč. Arian se podívala hodinky, které ukazovali kolem půl sedmé hodin ráno.

  „Pane Connolly?“ otočil se na něj Arian a Lucian se zastavil.
 „Ano?“ zastavil se a obrátil se na něj.
  „Nezašel by jste si na snídani?“ zeptal se ho a usmál se na něj.
  „Moc rád“ úsměv mu oplatí a čeká dokavaď jej Arian nedošel. Spolu vyšli ze dveří stanice a šli do nedalekého bistra.

  „Dobrý ráno Ariane. Copak si dáš dobrého? A co si dá tvůj doprovod?“ zeptala se ho mladá a sympatická dívka.
  „Ahoj Suizi. Já jsi dám jako obvykle a vy pane Connolly?“ zeptá se ho Arian a podívá se na něj.
  „Já bych si dal míchaná vejce se slaninou a kafe“ odpověděl a nejistě se usmál.Pod Arianovím zvědavým pohledem se cítil trochu nejistě.
  „Dobře zlatíčka“ usmála se na ně servírka a odešla. Arian s Lucianem se posadili do koje a dívali se ne sebe. Arian si Luciana zvědavě prohlížel.

  ‚Je krásný a rozhodně by stál za hřích. Dokonalá tvář s plnými narůžovělými rty a ty božské zelené oči. A ta jeho postava v tom obleku. Jo ten by stál za hřích‘  přemýšlel Arian a detailně si prohlížel Lucianovu tvář. Lucian se pod jeho zkoumavým pohledem cítil neobvykle dobře. I v jeho přítomnosti se cítil moc dobře a to nebylo moc dobře. Ne, protože je to muž, ale protože je to policajt a on si s policajty nechce a ani nemůže zahrávat či začínat. Hlavně ne s tím to.
  ‚Ale možná užít si s ním jednu noc? Ne to ne. Sním by to nebylo jen na jednu noc‘  pomyslel si Lucian a díval se do očí, které připomínaly moře po bouřce.
  ‚Tak krásný. Kdybych ho jen poznal někdy jindy a ne teď. Ale co kdybych to svedl na někoho jiného? Ne on není hloupí, přišel by na to‘ přemýšlel hořečnatě.
  „Tak pánové tady máte svoje jídlo. Ariane tady máš svůj hemenex a tady pán má svoje míchaná vajíčka se slaninou a samozřejmě kafe pro oba“ usmála se na ně servírka.
  „Děkuju Suzie si zlatíčko“ usmál se na ni Arian. Lucian se jen díval na ten kouzelný úsměv, který Arian upíral na tu servírku.
  ‚Kéž by se tak usmál na mě‘ řekl si v duchu Arian a díval se na to, jak Arian živě diskutuje s tou ženou, kterou očividně moc dovře znal.
  „Omlouvám se, trochu jsem se se Suzie zapovídal“ usmál se omluvně Arian na Luciana.
  „Nevadí. Zřejmě je to vaší přítelkyně“ nenápadně vyzvídal jestli má přítelkyni.
  „Nemam přítelkyni“ řekl Arian a v duchu se usmíval nad tím, jak se Lucian snažil na něj něco vyzvědět.
  ‚Proč si nezaflirtovat, i když on je svědek v případě‘ usmál se na něj Arian a pustil se do jídla stejně jako Lucian.

 ‚Nemá přítelkyni. To je dobré znamení, ale co když má přítele ty hňupe!‘doráželo na něj jeho svědomí, ale Lucian si šel za svým.

  ‚Určitě je svobodný‘ tvrdil sám sobě a doufal, že si to myslí správně.
  „To je divný, že někdo takoví není zadaný“ vyzvídal dál a poznal, že Arian poznal, že na něj vyzvídal.
  „Nikdo nevydrží moc dlouho z policajtem, který je věčně v práci“ vysvětlí mu a dívá se na něj.
   „A co vaše přítelkyně?“ zeptá se ho Arian, jako by byli nejlepší přátele.
  „Prosím tykejte mi a nemám přítelkyni ani přítele“ zřetelně naznačil, že je svobodný a že by se nebránil vztahu s mužem.
  „Arian“ řekl a podal ruku.
  „Lucian“ řekl a přijal ruku.
  „Těší mě Ariane“ usmál se na něj sladce Lucian.

  „To i mě Luciane a docela se divím, že někdo jako ty je svobodný“ řekl Arian a i on se na něj usmál.
  ‚Bože to je dokonalí úsměv‘ pomyslel si Lucian.
  „To víš, kdo by chtěl semnou něco mít, i když je pravda, že už nemusím dělat komorníka“ přiznal se Lucian.
  „Jak to?“ nechápal Arian.
  „Můj strýček, kterého jsem velmi dlouho neviděl, mi odkázal celý svůj majetek i firmu“řekl mu jako nic. Jako by to nemohl použít proti němu.
  „To bylo od něj milé“ řekl a začal se cítit divně. Neměl moc rád zbohatlíky, ale s Lucianem se cítil nezvykle v klidu a uvolněně, ale přesto tu bylo něco co říkalo, aby byl na pozoru.
  „To ano“ připustil Lucian a díval se na to, jak jim servírka přináší ještě dva kusy třešňového koláče.
  „To máte ode mě jako dar kluci“ usmála se na ně a zase odcupitala jinam. Hned jak se na ně podívala všimla si těch jisker, které mezi nimi přeskakovali.
  ‚Ty jedna‘ usmál se na ní Arian a pokývnul hlavou na poděkování.
  „Ještě si mi neodpověděl Luciane“ upozornil ho a pustil se do koláče. Sladký byla jeho slabost, i když to na něm nebylo vidět.
  „Prý jsem moc…jak bych to řekl? Chladný a nedokážu ukázat city? Ano tak to o mě už několikrát řekl“ řekl Lucian.

  ‚Ale pravdou je, že jsem nikoho z nich nemiloval tak proč jim ukázat falešný city?‘ pomyslel si Lucian a díval se na Ariana, který září štěstím pokaždé, když si do úst dá kousek koláče.

  „To je divné. Podle mě si milí a k tomu si skvělí společník“ řekl Arian a odložil prázdný talíř od koláče a toužebně se podíval na ten Lucianův nedotknutý kousek koláče. Lucian se jen usmál a podal mu svůj koláč.
  „Klidně si ho vezmi“ usmál se na něj a Arian mu poděkoval zářivým úsměvem.

  Jejich schůzka se přehoupla přes celé ráno a oba se skvělé bavili.dokonce zabrousili na případ a Lucian mu pověděl vše co věděl, ale pár věcí zatajoval a Arian to cítil. Lucian se snažil na Ariana něco vyzvědět, ale Arian prozradil jen to co chtěl. Na to, na co odpovědět nechtěl elegantně přeskočil.
  „Omlouvám se, ale už budu muset jít“ usmál se omluvně Arian, když se zadíval na hodinky. Nechtělo se mu jít pryč. V Lucianově blízkosti se cítil dobře. Až nezvykle dobře.
  „Omlouvám se zdržel jsem tě tady“ omluvil se mu, protože cítil, že to byla z velké části jeho chyba.
  „Vůbec to nevadí. Pomohl jsi mi“ usmál se na něj a pokládal na stůl peníze a oba odcházeli z bistra.
  „Ariane?“ ozval se trochu nervózně Lucian.
  ‚Bože takhle nervózní jsem nebyl ani na prvním rande‘ poznamenal suše Lucian.
  „Ano?“ otočil se na něj Arian a díval se do Lucianovích zelených očí.
  „Nechtěl by si semnou zajít do kina?“ zeptal se a najednou dostal strach ze záporné odpovědi.
  „Jestli to bude rande tak souhlasím“ usmál se na něj Arian.
  ‚Bože co to dělám?! Znám ho jen pár hodin a už sním chci jít na rande‘ nadával na sebe, ale byl rád, že to řekl, protože kdyby to neřekl teď už by se k tomu nikdy neodhodlal.
  „Budu moc rád, když to bude rande“ usmál se na něj Luciam, i když byl překvapený jeho odpovědí.
  ´On chce na rande! A semnou!´pleskalo radostí jeho srdce, ale rozum byl na pochybách.
 ‚Je to policajt a ty ho hned chceš do postele!‘ bojuje rozum, i když ví, že nyní spíš poslechne srdce.

  „Takže v sedm u…u…“přemýšlel Lucian, ale nepřišel kde.
 „Počkej na mě u brány do Cental parku na Fifth Avenue“ řekl, ale věděl, že nedal přesnou polohu, ale pak ho něco napadlo.
  „Půjčíš mi svůj mobil?“ řekl a napřáhl ruku, do které mu Lucian položil jeho mobil. Arian tam v rychlosti namačkal svoje telefonní číslo a vrátil mu telefon.
  „Omlouvám se, ale už opravdu budu muset jít“ řekl omluvně Arian a udělal krok. Pak se, ale otočil a přešel zpět k Lucianovi a políbil ho na tvář.
  „Tak v sedm“ zašeptal mu do ucha, otočil se a běžel zpět na stanici. Lucian se otočil a celý rozzářený šel ke svému autu.

  Arian došel na stanici a sedl si ke svému stolu, kde si zapnul počítač a začal hledat veškeré informace o Lucianovi a rodině Lee či o údajných podezřelých. Když skončil ve sběru informací všimnul si, že za pár minut bude šest večer.
  ´Sakra to už je tolik?! Vždyť to nestihnu!´zanadával a rychle vypnul počítač a jako raketa letěl k autu, aby se co nejrychleji dostal domu.
  Když dorazil do bytu rychle vletěl pod sprchu a poté do ložnice, kde se zastavil a díval se na věci ve skříni.
  ´Co si sakra vzít?!´zanadával a díval se na tu kopu věcí, které měl ve skříni. Když se koukl na hodinky zanadával a ze skříně vytáhl lehce seprané džíny a vínovou košili, kterou nechal u krku rozepnutou. Popadl koženou bundu a letěl k Central parku, ale moc dobře věděl, že přijde pozdě. V duchu jen doufal, že na něj Lucian počká.
  Doběhl k bráně u Central parku a díval se všude kolem jestli někde neuvidí Luciana, ale nikde ho neviděl. Podíval se na hodinky a posmutněl.
  ´19:38 to už tu nebude´pomyslel si smutně a už se otáčel, že odejde, ale někdo ho chytl za rameno. Otočil se a viděl zelené oči, které se na něj usmívali.
  „Tak jsi přišel. Už sem měl strach, že by si mě tu nechal čekat na věky“ řekl a při poslední části vety posmutněl.
  „Omlouvám se, zapomněl jsem se v práci“ usmál se omluvně a bylo na něj poznat, že ho to doopravdy mrzí.

  „To je jedno. Hlavní je, že si přišel. Zatím jsem koupil vstupenky“ usmál se a před Arianovíma očima zamával vstupenky do kina. Arian se na něj usmál.
  „Půjdeme?“ zeptal se.
  „Moc rád“ usmál se na něj a vydali se do kina, které bylo nedaleko.
  „A sakra!“ zaklel po chvíli Lucian, když se před ním objevila rozkošná blonďatá holka, které měla víc než vyhovující křivky pro mužské oko.

  „Co se děje?“ zeptá se Arian, který vůbec nechápal co se děje.
  „Ta blondýna před námi mě pronásleduje a nechce mi dát pokoj. Je horší než pijavice“ řekne jedovatě Lucian.

  „Luciane!“ zakřičí blondýnka, které dělala, že si ho všimla až nyní.
  „Merry co ty tu?“ zeptal se trochu vystrašeně a Arian to poznal a hned ho napadlo jak Lucianovi pomoci. Zamilovaně se na Luciana podíval.
  „Lásko ty nás nepřestavíš?“ zeptal se ho a objal ho kolem pasu a mrknul na Luciana okem a ten hned poznal oč se jedná.
  „Omlouvám se broučku“ omluvil se a podíval se na překvapenou Merry.
  „Merry tohle je můj partner a moje jediná láska Arian Keyes. Lásko to je Merry Johansom“ představí je a na Merry je vidět jak pomaloučku brunátní vzteky.
  „Těší mě slečno Johanson. Lásko nepřijdeme pozdě?“ zeptal se ho Arian, když se koukl na hodinky.
  „Máš pravdu lásko. Omluv nás Merry, ale rádi bychom viděli ten film“ řekl Lucian a přešel k přechodu na, který zrovna skočila červená. Na potvrzení toho, aby si Merry doopravdy myslela, že spolu chodí přitáhl si Lucian Ariana do náruče a něžně jej políbil a Arian ochotně na jeho polibek oplácel. Když se líbat přestali naskočila na semafor zelená a oba přešli na druhou stranu a šli rovnou do kina.
  „Děkuju ti za pomoc“ řekl Lucian, když stáli u kina a vstupovali dovnitř.
  „Takhle ti budu moc rád pomáhat Luciane“ řekl Arian a propletl z Lucianem prsty a táhl ho na jejich místa. Posadili se. Světla zhasla a na plátně se začali objevovat reklamy. Arian stejně jako Lucian si užívali dotyky jejich prstů i dlaní. Elektrické jiskřičky proudili jejich těly a oba jen doufali, že to co cítí. Cítí oba.

  ‚Lítám v tom zase‘ pomysleli si oba naráz.
  ‚Zamiloval sem se do policajta, co mě má chytit. To je výhra‘ pomyslel si Lucian a pevněji stiskl Arianovu ruku.
  „Děje se něco?“ zeptal se ho Arian tiše.
  „Nic“ zářivě se na něj usmál a radši se věnoval filmu než Arianově přítomnosti. Nechtěl udělat hloupost, které by později litoval. Arian se také začal věnovat filmu, ale přitom nezapomněl do sebe nasávat Lucianovu přítomnost, vůni kolínské, letmé pohyby, které dělal nevědomě.

  Film pomalu končil a všichni se připravovali na odchod. Všichni pomalu vystupovali stejně, jako Lucian a Arianem. Po celou dobu se drželi za ruce a ještě hodně dlouho neměli v plánu se pustit. Arian se podíval na hodinky a usmál se. Už přes dobrých pět hodin ho šéf nesháněl.

  ‚Každý má právo na soukromí život‘ slyšel jeho slova a musel se nad tím usmát.
  „Copak? Copak tě rozesmálo?“ zeptal se ho Lucian a musel se pořád dívat na jeho rty, které byli skroucené v úsměv.
  „Vzpomněl jsem si na to, co mi řekl šéf“ přiznal popravdě.
  „A na co?“ zeptal se ho.

  „Řekl mi, že každý má právo na soukromí život i já“ řekl mu popravdě.
  „Pro ti to řekl?“ nechápal se. Nikdy se nikoho moc nevyptával na soukromí život.
  „Protože už nějakou dobu žiji prací a můj soukromí život skomíral“  odpověděl mu, ale nevěděl proč. Nikdy tohle nikomu neřekl.
  „Proč?“ další otázka.
  „Když mi v náručí zemřel můj partner a zároveň moje láska rezignoval sem na osobní život“ řekl mu to co v sobě už několik let tajil.
  „To je mi opravdu líto“ řekl a bylo na něj poznat, že to myslí opravdu vážně.

  „Stalo se to už hodně dávno a doufám, že se můj osobní život změní“ nedořekl jen, že se změnil už jen jeho příchodem.
  „Mohu se tě na něco zeptat Ariane?“ zeptal se Lucian a zadíval se Arianovi zhluboka do očí.
  „Jistě. Ptej se“ souhlasil a byl nervózní. Neměl rád, když se ho někdo na něco ptal. To on byl vždy ten, kdo se ptal.
  „Dokázal by ses teď do někoho zamilovat?“ zeptal se ho rovnou. Nechtěl, aby se snažil zbytečně a takhle mohl získat informace o případu přímo od zdroje. Aspoň nějaká informace získá a bude vědět, jak na to je a kdyby si užil nějakou rozkoš bude to plus pro něj.

  „Možná ano, ale možná ne“ řekl záhadně. Otočil se a odcházel. Lucian se za ním rozeběhl a chytil ho za ruku.
  „Můžu se ještě na něco zeptat?“ díval se na něj a najednou na ně dopadlo pár kapek.
  „Ano“ řekl Arian a zadíval se na nebe, které se zatahovalo mraky plné deště. Začalo pršet. Lucian se schoval pod stříšku, ale Arian dál stál pod oblohou a nechal na své tělo dopadat kapky. Chvilku tam stáli tiše. Arian na svou tvář nechal dopadat kapičky a Lucian se na něj okouzleně díval. Pak udělal několik krků k Arianovi a posadil se přímo před něj. Arian sklopil zrak a zadíval se do Lucianových zelených očí. Napřáhl ruku a jemně se dotkl Arianovi tváře. Pohladil ho po tváři.
  „Na co si se chtěl zeptat?“ řekl Arian, který se vzpamatoval z toho dotyku.

  „Jak si mi říkal, že by si mi pomáhal a to kdykoli“ začal, ale na Arianovi poznal, že nechápe.
  „Ohledně Merry“ napověděl mu.
  „Aha, ano. Co je s tím?“ zeptal se.
  „Opravdu by si mi s ní pomohl?“ dořekl co předtím, co začal.
  „Jak to myslíš?“ nechápal.
  „Přál bych si, aby ses vydával za mého přítele aspoň před ostatními“ vysvětlil.

  „Pojď semnou. Vysvětlíš mi to doma“ ale neřekl, kde doma. O něj nebo u Luciana? Nebo to měl Lucian brát jako, že už hraje jeho přítele. Arian se otočil a šel. Lucian šel za ním a sledoval ho, kam jde. Stoupili do panelového domu a šli do třetího patra. Postavili se před stalé dveře a Arian do nich strčil klíč a odemkl.
  „Pojď dovnitř“ řekl Arian, když Lucian dlouho nešel.
  „Jistě, promiň“ omluvil se a vešel. Zavřel dveře a šel za Arianem a díval se po bytě.
  ‚Zasloužil by si něco lepšího‘ pomyslel si Lucian a díval se na oprýskané zdi, nábytek z bazarů a obchodů ze slevami. Přešel do kuchyně a posadil se. Nepřestával si prohlížet byt, ve který obýval jeho ‚přítel‘.

  „Máš to tu pěkné“ řekl Lucian. Arian se na něj koukl a změřil si ho pohledem.
  „Hlavně nelži. Za prví nemam rád lži od někoho s kým mám být a za druhý ty si určitě zvyklí na luxus a ne jako já“ řekl pravdu, kterou vycítil, že měl.
  ‚V tom mě prokoukl‘ pomyslel si a kývl na souhlas, i když původně souhlasit nechtěl.
  „Nemáš na něco chuť?“ zeptal se a díval se do ledničky.
  „Ne“ řekl, ale jeho břicho říkalo něco jiného. Arian se jen usmál a vyndal s lednice těstoviny s kuřecím masem a omáčkou, které tam měl od předchozího dne. Ohřál dva talíře a jeden z nich postavil před Luciana.
  „Není to na co si zvyklí, ale nasytí tě to“ poznamenal a pustil se do svého jídla. Lucian nabral na vidličku sousto a dal jej do pusy. Spolkl to a hned nabíral další a další.
  „Máš pravdu. Není to něco na co sem zvyklí. Je to mnohem lepší“ pochválil.
  „To víš, jídlo chudých“ poznamenal a sebral talíře a začal je mýt.  Lucian chvilku seděl na židli a díval se na to, jak Arian myl nádobí a najednou mu v mysli vystal obraz, jak objímal Ariana kolem pasu a líbal jej na krku. Tato představa pro něj byla víc než lákavá. Postavil se a přešel k Arianovi a objal ho ze zadu, kolem pasu a přitiskl se k němu stejně tak, jak to viděl ve své představě.
  Arian se k němu sám přitiskl. Toužil po dotycích, pohlazení či polibkách. Už tak dlouho jej někdo nepolíbil či nepohladil. Toužil po tom víc než tušil. Toužil po jeho dotycích. Toužil po jeho těle. Toužil po Lucianovi.
  „Nevadí ti, že mě znáš teprve den a už se k tobě tisknu?“ zeptal se ho a Arian se mírně usmál.

  „Nevadí, a co tobě?“ odpověď se změnila v otázku.

  „Kdyby mi to vadilo tak to přeci nedělám“ zasmál se tiše do Arianova ucha.

  „Taky pravda“ usmál se víc. Lucian sklonil hlavu k Arianově šíji a políbil ji. Pomalu ji líbal a vychutnával si dotyk rtů s jemnou kůží na Arianově šíji.
  „Hmmmmm“ vypustil Arian ze rtů. Tento dotyk se mu líbil. Líbili se mu jeho rty na své kůži. Arian se otočil k Lucianovi čelem a díval se do jeho zelených očí, se kterých posléze sjel na jeho rty. Zmocnila se ho touha políbit ho. Pohladit po tváři, po hrudi. Začal se k němu sklánět až od jeho rtů byl jen pár centimetrů.
  Lucian to nevydržel a zbylé centimetry hlavou překonal a políbil jej na rty. Nejdříve po Arianových rtech jen lehce přejel, ale to mu nestačilo. Toužil po dalším. Chtěl toho víc. Mnohem víc. Chtěl toho mnohem, mnohem víc, ale bál se jak by na to Arian zareagoval.

  Ale netušil, že po tom polibku i Ariana popadla touha. Popadla ho mnohem větší touha po Lucianových polibcích a jeho těle. Arian se k němu těsněji přitiskl a hladově se vrhl na Lucianovi rty. Jazykem se vloudil přístup do Lucianových rtů a ten po chvíli začal spolupracovat a polibky začal oplácet. Rukama vklouzl pod Arianovu košili a začal ho hladit po kůži, která toužila po jeho dotycích.  
  Arian začal Lucianovi stahovat sako, které později nechal spadnout na zem. Poté se pustil do knoflíků na jeho zelené košili, která se mu hodila k očím. Když rozepnul i poslední knoflíček začal jí pomalu stahovat. Při stahování košile pohladil kůži, která se objevila po stáhnutí košile. Když ji stáhl úplně odhodil jí a pohladil Luciana po hrudi. Probudila se v něm touha. Touha, aby do něj pronikl. Aby pronikl do jeho nitra. Mírně do Luciana drcnul a on o kousek po odstoupil. Přistoupil k němu a znovu do něj drcnul a Lucian znovu ustoupli o několik krků. Tak to Arian ještě několikrát drcnul až došli do ložnice. Lucian lýtky narazil do pelesti postele. Arian strčil silněji do Lucianovi hrudi a tím jej shodil do postele. Arian si sedl na postel a nakonec se vyhoupl nad Luciana a pohladil ho po nahé hrudi. Lucian mu ruku zastavil a pevně ji sevřel. Arian se chvíli splašeně. Koukal se z Luciana na sevření jeho ruky a zpět. Když Lucian poznal, že udělal co neměl pustil Arianovi ruku a přitáhl si ho do náruče.

  „Promiň, promiň, promiň“ šeptal mu do ucha. Sice nevěděl, proč to Arianovi vadilo, ale pokud mu to vadí. Arian se mu vzepřel a zadíval se mu do očí.
  „To já bych se měl omluvit. Nechal sem se ovládnout minulostí. Promiň mi“ díval se do Lucianových zelených očí.
 „Nemůžeš za to Ariane“ pousmál se Lucian a opatrně si přitáhl Ariana do náruče. Ten se na něj pohodlně lehl a vnímal Lucianovu kůži na své.
  „Luciane?“ zašeptal tiše.

  „Hm?“ dal najevo, že ho poslouchá.

  „Co mam říct v práci, když přijdeš za mnou?“ zašeptal tiše a díval se, jakoby do dálky.
  ‚Že spíš z chlapem co ho máš chytit?‘ pomyslel si Lucian, ale nahlas to neřekl.
  „Že jsme se poznali dlouho před tím než se otevřel případ?“ řekl jako by nic. Arian začal přemýšlet.
  „Jak dlouho spolu jsme?“ zeptal se.
  „Rok? Půl roku?“ přemýšlel.
  „Rok“ řekl.
  „A řekneš mi o sobě něco? Víš kvůli detailům“ dořekl a v jeho hlase byla poznat nervozita.
Lucian chvíli přemýšlel. Má o sobě něco říct policajtovi? Řekne, beztak by si to dokázal zjistil sám.
  „Moje matka a otec zemřeli, když by bylo půl roku a poté mě dali k adopci a adoptovali mě moc hodní lidé. Jmenují se Alice a Jasper Connollovy. Teď žijí v Georgii, kde jsem jim koupil dům ze zahradou, bílím plotem a houpačkou na verandě“ usmál se nad tím. Cítil, jak se Arian napjal a tiše poslouchal a proto mluvil dál.
  „Mam ještě sestru, která se před pěti lety vzala jednoho veterináře v Georgii a před pěti měsíci se jim narodili dvojčata Alice a Isabella. Jsou to překrásné holky“ řekl a zamyslel se. Chce mít vlastní? Ne. To by se musel usadit a to vše kolem toho.
  „Já zůstal tady, kde sem měl firmu. A díky tomu jsem našel tebe“ zašeptal a pohladil Ariana po vlasech.
  „A co kdybys něco vyprávěl o tobě?“  řekl a hladil ho pořád po vlasech.
  „Moje máma zemřela při porodu a mě vychovával otec, který mě ustavičně bil“ řekl smutně, ale jen, když mluvil o matce.
  „Když mi bylo osmnáct odešel jsem do armády, abych se otce co nejdřív zbavil. Pak sem nastoupil k policii“ řekl a přemýšlel jestli má pokračovat dál.

  „Nejdřív sem byl v S.W.A.T.U, pak sem přešel k normálním vraždám, ale ani tam mi to nevyhovovalo a tak sem přešel do oddělení, které řeší odložený případy“ dopověděl. Lucian chvíli přemýšlel a přitom hladil Ariana po těle.  Arian si užíval jemné pohyby, které Lucian prováděl rukou. Aniž by si Arian uvědomil, že je nějak zvlášť unavený, usnul. Lucian si toho všiml tak přes oba přehodil deku. Nechtěl Ariana pouštět z náruče a tak společně z Arianem v náručí, usnul.

  „Bože kolik je hodin?“ zašeptal Lucian a podíval se na hodiny na nočním stolku.
  „Teprve osm ráno?“ zaremcal a najednou si uvědomil, že mu někdo chybí.
  „Ariane?“ zakřičel do bytu a ze dveřích do koupelny se objevila Arianova hlava.
  „No?“ zamumlal, když si vyndal kartáček z pusy.
  „Promiň měl sem strach, že si mi odešel“ omluvil se a omluvně se na něj usmál.
  „To nic“ usmál se na něj a vrátil se zpět do koupelny, kde dokončoval ranní hygienu. Lucian vstal z postele a protáhl si tělo. Rozhlédl se kolem po skromném bytě a bylo mu divně. Poprvé se cítil doma.
  ‚Chtělo by to tu vymalovat, nábytek no prostě všechno vyměnit‘ poznamenal Lucian, když se pozorněji díval po bytě. I když to nebylo nic z toho na co byl zvyklí, cítil se tu doma, i když byl v tom bytě poprvé. Chodil kolem do kola v bytě a sem tam se dotkl nábytku.
  Arian stál ve dveřích koupelny a díval se na Luciana, který si prohlížel jeho byt. Tiše stál a díval se na to jak se jemně dotýká nábytku. V tu chvíli zatoužil byt tím starým a ošuntělým nábytkem.

  „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho Lucian, který stál před ním.
  „Jak tomu nábytku závidím“ řekl popravdě a usmál se na něj.
  „Proč?“ nechápal jej.
  „Protože se tak jemně a něžně dotýkáš těch šuntů co si říká nábytek“ přiznal se.
  „Jak se ho dotýkám?“ přešel blíž k němu a přitáhl si Ariana do náruče a konečky prstů přejel Arianovi po páteři. Arianovi s toho naskočila husí kůže.
  „Takhle jsi to myslel?“ zeptal se jej.
  „Ne. A ten nábytek si byl něžnější a jemnější“  řekl jakoby smutně, ale v očích mu zaplály rošťácké plamínky.

 „Opravdu?“ zeptal se ho naoko překvapeně. Arian zakýval hlavou na souhlas. Celou dlaní přejel po Arianově páteři.
  „Lepší?“ zeptal se.
  „O trochu“ řekl smutně a Lucian se naoko naštval. Přehodil si Ariana přes rameno a odnášel ho zpět do ložnice, kde ho hodil na postel a sám si nad něj sedl. Rozepnul mu košili a pohladil Ariana po kůži. Jemně jej hladil po hrudi, ale přitom si dával pozor,aby Arianovi nějak neublížil nebo prostě něco neudělal. Pomalu mu rozepnul přezku a vytáhl pásek z kalhot a odhodil jej stranou. Rozepnul mu knoflík a rozepnul mu zip. Arian se zavrtil a tak Lucian radši přestal.

  „Mám přestat?“ zeptal se Lucian a v jeho očích byl zmatek a strach.
  „Ne! Nepřestávej“ zašeptal smutně a Lucian se zářivě usmál a pokračoval tedy dál. Vklouzl rukou do Arianových kalhot a pohladil Arianův vzrušený úd. Jakmile se Lucian dotkl Arianova vzrušeného údu Arian zavzdychal. Když to Lucian uslyšel, byla to rajská hudba pro jeho uši a tak pokračoval dál. Několikrát přejel rukou po Arianově údu a ten se neudržel a několikrát zasténal.
  Arian Lucianovu ruku zastavil a vytáhl jeho ruku ze svých kalhot a vtáhl Luciana pod sebe a posadil se na něj. Pohladil jej po vypracované, opálené hrudi. Jemně, téměř posvátně se jej dotýkal a ze zálibou se díval na to, jak po jeho dotyku na Lucianově těla naskočila husí kůže stejně, jako to měl on.

  Lucian si užíval každý jeho pohyb, pohlazení. Ležel tiše a bez hnutí. Nechtěl ho nějak vyrušit nebo vystrašit a tak si to jen tiše užíval, ale jeho dech se s každým nádechem a výdechem zrychloval. Arian sesedl a trochu níž a rozepnul Lucianovi přezku i kalhoty, přesně tak, jak mu to udělal on avšak on pokračoval dál a ty kalhoty mu stáhl úplně a odhodil je stranou. Lucian se šibalsky usmál a stáhl s Ariana zpět pod sebe a jak se zdálo Arianovi to ani trochu nevadilo. Pohladil jej po těle a poté mu začal sundávat kalhoty, které odhodil nějak stranou. Jemně jej hladil a nenápadně mu sundával boxerky a Arian mu v to nijak nezabraňoval a o to víc byl Lucian rád, že v noci neodešel.
  Pomalu jej hladil po těle a sem-tam zajel rukou i pod kraj Arianových boxerek. Když už pod ně poněkolikáté zabloudil a ruku vyndal, Arian už to nevydržel a nesouhlasně zavrčel.
  „Copak?“ zašeptal Lucian do Arianova ucha a ten na něj hodil ublížený obličej.
  „Mám pokračovat?“ zeptal se.
  „Máš“ řekl jediné slovo a Lucian se nad tím usmál. Teď měl souhlas a tak mohl zajít dál. Pomalu mu stahoval boxerky až je shodil na zem a tak se mu naskytl pohled na dokonalé Arianovo tělo. Skousl si spodní ret a pomalu hladil jeho tělo.
  „Víš co je nefér?“ začal najednou Arian, který jen z těží zakrýval chtíč a touhu.
  „Co?“ zašeptal a pořád se díval na Arianovo tělo.
  „Já sem nahý,“ zhluboka dýchal, aby mu nedošel dech „a ty jsi pořád oblečený“ dokončil.
  „To je oproti tobě opravdu nefér“ připustil a stopl si před postel, ale tak, aby na něj Arian vyděl. Pomalu si stahoval jemné boxerky dolů a odhodil je na stranu. Postavil se před Ariana, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.
  „Tak co na mě říkáš?“ zeptal se a šibalsky se na něj usmál. Arian se zvedl z postele a přešel k Lucianovi a dokola si ho obešel a pak se k němu otočil čelem. Vášnivě se mu přitiskl na rty, ale odtrhl se ani ne po minutě. Přitiskl rty k jeho uchu.
  „Dokonalé“ políbil ho na ucha.
  „Překrásné“ políbil ho na krk.
  „Prostě na takovou krásu není slov“ dořekl a přitiskl se na něm těsněji tělem.

  „Mmmmmm“ zamumlal Lucian, když se na něj Arian přitiskl nahým tělem.
  „Copak?“ zašeptal mu smyslně do ucha Arian a schválně se k němu těsněji přitiskl.

  „Tohle mi nedělej, nebo…“ nedokázal to do říct. Na to ho moc rozptylovalo Arianovo pevné a dokonalé tělo.

  „Nebo?“ provokoval ho dál. Bavilo ho to. Líbilo se mu provokovat Luciana.
  „Nebo ztratím sebekontrolu a vezmu si tě hned teď, v téhle posteli“ zašeptal mu varovně do ucha.
  „Hmm zajímavé“ zavrněl mu do ucha a dál se k němu tisknul. Zmocnila se ho toho zkusit to, která se mu líbila čím dál víc. Přitiskl se k němu ještě víc a pohladil ho po zádech a to pro Luciana byla poslední kapka. Chytil pevně Ariana kolem pasu a pomalu ho pokládal do postele a vší vahou si lehl na něj.
  „Opravdu mohu Ariane?“ zeptal se ho. Nedokázal ztratit sebekontrolu.  Nechtěl mu ublížit. I když to nechtěl, začal k němu něco cítit.
  „Nemůžeš. Ty musíš!“ usmál se na něj a zavrtil se pod ním.
  „Tak dobře“ řekl zadýchaně a pod Arianův kříž dal polštář a začal Ariana něžně líbat a přitom do něj začal pomalu a opatrně pronikat. Pomalu a opatrně. Když v Arianově tváři spatřil jen náznak bolesti přestal se hýbat. Když už si byl jistý, že si Arian zvykl pohyboval se dal až v něm byl nakonec celý. Chvíli zůstal nehybný. Přitom jej něžně líbal. Po chvíli se zkusmo pohnul a to v Arianovi vyvolalo vlnky rozkoše a odrazilo se mu to i ve tváři. Pomalu začal přirážet, ale toužil ukojit i svou touho po uvolnění. Přirážel rychleji a rychleji až začal cítit, že přicházel k vrcholu. Mezi jejich zpocená těla vklouzl rukou a uchopil do ní Arianův naběhlí úd. Začal pohybovat rukou v rytmu, kterým přirážel do jeho těla. Arian nezadržoval své steny a tak je v sobě nějak nedržel. Oba dýchali zhluboka a ztěžka. Pomalu se oba přibližovali k vrcholu. Jako první vyvrcholil Lucian do Arianova těla a Arian jej následoval. Lucian si na Ariana lehl a ten jej objal a políbil jej na tvář. Hladil jej po zádech dokud se oběma nezklidnil tep i dech.    
  „Nedáme si sprchu?“ zeptal se ho Lucian.
  „Dám si sprchu, ale nevím jestli si jí dáš ty semnou“ odpověděl mu.
  „Moc rád si s tebou dám sprchu“ usmál se Lucian a zvedl se. I Arian se zvedl a chytil Luciana za ruku.
  „Tak pojď“ usmál se na něj zářivě a vedl jej do sprchy, do které se oba postavili a jeden druhého umyl.
  „Nepřijdeš pozdě do práce?“ zeptal se najednou Lucian, když si vzpomněl, co je za den.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tak jsem konečně dorazila

(Keiro, 5. 7. 2009 19:51)

Tak jsem tu. :oD Povídka byla překrásná a moc mě potěšila, protože byla věnovaná mě. :o)
Hned jdu na druhý díl, ale napřed musím pochválit scénu, co se mi líbila nejvíc. Byla to ta s tou blondýnou, jak krásně elegantně ji setřeli. :o)
A varuji tě, jestli to skončí špatně, budu moc smutná Keiro.