Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Elizabeth Lee - 2. část

30. 6. 2009

  „Sakra! Šéf mě přetrhne!“ zakřičel a vyletěl do ložnice, kde na sebe narazil první na co přišel.

  Vletěl ke dveřím, ale Lucian jej zadržel a přitisknul si ho k sobě.
  „A co se rozloučil?“ zeptal se je, jakoby  smutně a udělal na něj psí oči. Arian se k němu přitiskl a začal jej něžně líbat.
  „Promiň mi Luciane, ale musím jít“ usmál se na něj omluvně Arian a vyběhl z bytu ven. Doběhl k auto a okamžitě vyjel do práce. Ale i přes to, že ho čekalo seřvání od šéfa neubránil se úsměvu.

  Dojel do práce a sedl si ke svému stolu, kde se usadil a vzal si do ruky složky k otevřenému případu a přitom jeho rty zdobil jemný úsměv. Hodně z jeho kolegů přemýšlelo, co se stalo, ale nemohli na to přijít a Ariana se zeptat nechtěli.
  „Ariane! Ke mně!“ zakřičel na něj šéf, když si všiml, že přišel. Arian se zvedl a jako by nic k němu přišel.
  „Ano pane?“ zavřel za sebou dveře už jenom z důvodu, aby ostatní ušetřil křiku.
  „Jak si to přestavuješ?! Přijít do práce pozdě!“křičel, ale Arian ho stejnak nevnímal. V duchu byl zpěv ve svém bytě. Zpět v Lucianově náruči. Nechával šéfa, aby se vykřičel, ale ani jeho šéfův křik či vztek mu nedokázali vymazat úsměv z tváře.
  „Sakra posloucháš mě!“ řekl na něj, když už se uklidnil na únosnou míru.
  „Ano poslouchám pane“ odpověděl mu.
  „Tak si sedni nebo mi tu vystojíš důlek“ poznamenal a až tehdy si Arian teprve sedl.
  „Stalo se ti něco?“ zeptal se pochvíli ticha jeho šéf.
  „Proč myslíte?“ zeptal se ho na oplátku. Arianův šéf se na něj zadíval.
  „Usmíváš se. Celý si šťastný“ řekl mu a Arian se jakoby naoko zamyslel.
  „To bude asi tím, že sem měl úžasné ráno. Proto jsem přišel později“ přiznal se Arian. Někdo zaťukal na dveře šéfovi kanceláře.
  „Co je?“ vyjel na nově přicházejícího.

  „Omlouvám se pane, že ruším, ale na Ariana tam někdo čeká“ oznámil a radši ihned zmizel u kanceláře. Oba se podívali ke dveřím a oba zůstali stát z otevřenou pusou.
  „Ty ho znáš?“ zeptal se ze zájmem jeho šéf. Arian se na něj otočil, rudý ve tvářích.
  „Znám ho. Mohu na minutku odejít pane?“zeptal se jej.
  „Jen běž“ propustil ho a Arian, jako raketa vyletěl z kanceláře. Zamířil si to rovnou k jeho návštěvě.
  „Co tu děláš?!“ vyjel na návštěvu, kterou byl kdo jiný než Lucian.
  „Něco sis zapomněl doma“ řekl a slovo doma zvýraznil pro ostatní, co v okolí poslouchali. Přitom z kapsy od drahého, černého obleku vytáhl Arianův mobil, který mu posléze podal.
  „Děkuju ti“ usmál se na něj omluvně.
  „Můžu tě později pozvat na oběd?“ usmíval se na něj. Arian začal přemýšlet a podrbal se ve vlasech.
  „Tak dobře“ usmál se najednou zářivě. Lucian si oddechl. Nechtěl to sám sobě přiznat, ale měl strach, že by Arian odmítl.
  „Tak zase do toho bistra co včera?“ zeptal se.
  „Tak dobře“ usmál se a Lucian si ho k sobě přitáhl a jemně jej začal líbat. Přede všemi lidmi, se kterými Arian pracuje. Arian mu dobrovolně polibek oplácel.

  „Uvidíme se v jednu“ usmál se na něj Lucian, když se odtrhl od Arianových rtů.

  „Dobře“ usmál se na něj a nechal se od Luciana znova políbit na rozloučenou.
  „Ahoj lásko“ rozloučil se a odešel. Arian se otočil a šel zpět ke svému šéfovi do kanceláře.
  „Chtěl jste ode mě ještě něco, šéfe?“ zeptal se ho s úsměvem na rtech a s ruměncem ve tváři.
  „Už ne“ usmál se na něj jeho šéf. Už pochopil proč byl a je tak šťastný.
  Arian se otočil a šel zpět ke svému stolu a ignoroval pohledy ostatních. Zapnul počítač a do vyhledávače napsal Lucian Connolly. Chtěl o něm zjistit absolutně všechno. Nechtěl si to přinutit, ale v hlouby duše cítil, že s vraždou Elizabeth Lee měl společného víc než říkal.

  Veškerými složkami a články se probíral několik hodin až ho z hledání vyrušil pípající mobil. Vytáhl jej z kapsy a zadíval se na něj a všiml si blikající nově příchozí zprávy.
  „Lásko, kde jsi? Stalo se něco?“ stálo v ní a Arian si všiml, že je to od Luciana. Podíval se na hodiny, které ukazovali 13:50 odpoledne. Rychle vyskočil ze židle a letěl do bistra, kde se měl před padesáti minutami sejít s Lucianem.
  Doběhl k bistru, ale nešel dál. Zastavil se a díval se do okna. Viděl tam Luciana, který se usmíval. Ale poznal, že je to jen nucený úsměv. Podíval se, kdo to tam sedí s ním nebo spíše vedle něj a poznal tam Merry. Nasupil se a vydal se do bystra. To, že byl naštvaný skoval pod úsměvem. Na Suzie ukázal ať je po tichu a přešel a postavil se k nim. Uviděl, že mu Merry dává ruku na stehno a pokračovala víš a víš.
  „Slečno Merry byla by jste tak hodná a sundala by jste svou pracku z nohy MÉHO přítele“ řekl nad ní a v hlase mu zazněla hrozba. Merry se napřímila a otočila se na Ariana. Podívala se na něj nejdříve s falešným úsměvem a ruku nechávala tam, kde ji měla, ale když viděla v Arianových onyxově černých očích smrt, rychle ruku stáhla a radši se postavila.

  „Pro…promiň tě, ale musím jít“ vykoktala ze sebe a rychlostí blesku zmizela ve dveřích bistra. Arian se posadil hned vedle Luciana.
  „V pořádku?“ zeptal se Arian. Lucian se zadíval do jeho očích, ve kterých ještě pořád byla smrt. Zavrtěl hlavou, aby z ní dostal myšlenky, které se otáčeli k Arianově minulosti.
  ‚Ten to nemohl mít v životě lehké. Určitě si prošel peklem v armádě‘ pomyslel si Lucian.
  „Díky tobě sem bez úhony“ usmál se na něj.
  „To sem rád“ odechl si Arian a jeho oči se z nadcházející smrti změnil na něžný a Luciana popadla hrdost, že za jeho něžný pohled může on. Lucian se k němu nahnul a ruku mu položil na tvář. Přitáhl si ho k sobě a políbil ho něžně.
  „Vítej u mě“ usmál se na něj.
  „Děkuji“ usmál se na něj. Suzie se k nim přiloudala a usmívala se na oba.
  „Tak co si dáte zlatíčka?“ usmála se na ně zářivě.
  „Cokoli nám přineseš Suzie“ usmál se na něj Lucian a Suzie odcupitala pryč Lucian sklopil oči zpět k Arianovi a díval se do jeho očí.

  „Tady máte“ usmívala se na ně a přitom na stůl pokládala jídlo.
  „Děkuji Suzie“ ozvalo se dvojmo.Oba se pustili do jídla a přitom si povídali.
  „Promiň Luciane, ale musíš jít zpět do práce“ řekl Arian a v jeho hlase byl znát smutek.
  „Dobře. Mohu mít na tebe otázku?“ zeptal se nervózně. To na co se chtěl zeptat měl změnit život jich obou.

  „A na co se chceš zeptat?“ usmívá se na něj a přitom se zvedá. Lucian se zhluboka na dechl. Zadíval se na Ariana a jeho úsměv mu dodal víc odvahy. 

  „Pojď ke mně blíž“ zašeptal a Arian se k němu naklonil.
  „Nechceš semnou doopravdy chodit?“ zeptal se a Arian ztuhl.

  ‚On semnou chce doopravdy chodit?‘ pomyslel si Arian a zadíval se do Lucianových zelených očích, které byl smutné a zároveň šťastné. Arian přemýšlel.

  ‚Mám nebo ne?‘ přemýšlel, ale nemohl se rozhodnout. Věděl, že by neměl protože je součástí vyšetřování, ale také věděl, že on byl první po dlouhém čase co v něm dokázal vyvolat touhu a radost.
  „Ano chci“ řekl jedině, sklonil se k němu a políbil jej.
  „Už musím doopravdy jít“ rozloučil se a zmizel za dveřmi. Lucian zůstal nehybně sedět. Nevěřil v to, že by Arian svolil.
  ‚Aspoň mi nahrál do karet‘ usmál se Lucian a jeho úsměv nevěštil nic dobrého. Dojedl, zaplatil a odešel zpět do Arianova bytu, který si dovolil trochu lépe zařídit, když v něm měl nějakou dobu být.

  Arian se vracel ke spisu, který měl rozečetlí než mu Lucian napsal a Merry ho naštvala téměř k nepříčetný. Pohodlně se usadil ke stolu a znovu se ponořil do práce.
  Stmívalo se a téměř každý odcházel domů, ale Arian dál zůstával v práci a dál studoval všechny věci co se týkali Elizabeth a Luciana. Tušil, že ti dva měli mezi sebou víc než přiznal. Dokonce se mohlo stát, že byli milenci a toho se Arian bál. Bál se, že měl Lucian intimní stah s Elizabeth, i když by mu to teď mělo být jedno, ale nebylo. Musel myslet na to, že i Lucian je podezřelí z její vraždy, že on se jí zřejmě dotýkal, jako jeho.

  „Ariane ty nejdeš domů?“ zeptal se jej jeho šéf, který odcházel mezi posledními.
  „Prosím?“ zvedl Arian hlavu. Nevšiml si, že už byla tma a většina už odešla domů.
  „Běž už domů“ oznámil mu a Arian jen přikývl. Zvedl se a vše po vypínal.

  „Dobrou noc šéfe“ rozloučil se a odešel.

 

  Pomalu došel k paneláku ve kterém bydlel. Stál před ním a díval se do oken, které patřili k jeho bytu. Díval se do okna, které patřilo do ložnice jemně zářilo. Byl si jistý,že v ložnici je Lucian, který nechal rozsvěceno, aby Arian v pořádku dorazil do postele a přitiskl se k němu. Jemně, ale přitom smutně se usmál a vyšel do paneláku, aby se dostal do svého bytu.
  Potichu vešel do bytu a zavřel dveře. Odložil klíče a cestou do ložnice ze sebe svlékal oblečení, aby si mohl co nejdříve lehnout. Když byl jen ve spodním prádle, ulehl do postele a zhasnul. Přitisknul se k Lucianovi, který již spal. Najednou celé jeho tělo zaplavil strach.
  ‚Co když to byl on, kdo jí zabil?‘ pomyslel si a podíval si do Lucianovi uvolněné tváře. Přitulil se víc k Lucianovi a co nejrychleji se snažil usnout.
  ‚Prosím ať to jen není on‘ byla jeho poslední myšlenka. Netušil, jak moc blízko je k pravdě. Pravdě, která mu ublíží.

 

    Několik dalších dní byl Arian buď v práci nebo s Lucianem, který si upravil program tak, aby mohl být co nejvíc s Arianem. I když si to ani jeden nechtěl připustit začal k tomu druhému cítit něco víc.

  „Ariane?“ řekl jednoho večera Lucian, když Ariana objímal kolem pasu.
  „Ano?“ zeptal se a podíval se do jeho očí a zavrtěl se mu v náručí.

  „Tak zaprvé“ začal a políbil ho do vlasů „neprovokuj mě tu nebo se tu na tebe znovu vrhnu“ začal Lucian a hladil Ariana po bříšku.

  „A zadruhé nechtěl bys pár dní strávit u mě v bytě?“ zeptal se. Arian se zamyslel.
  ‚Věděl jsem, že to přijde a docela rád bych poznal, kde vlastně bydlí a z čeho utíká k takovému ubožáku jako jsem já‘ pomyslel si.
  „Dobře“ řekl jednoduše a znovu se zavrtěl v jeho náručí.
  „Ty si nenasyta“ zasmál se Lucian a znovu se vrhli do vln rozkoše.
  Když druhý den ráno se Arian sbalil a vyrazili do Lucianova bytu, který byl v jedné z těch luxusních ulic pro bohaté. Vystoupili z Lucianova auta, které se zaparkovalo v podzemních garážích domu, kde Lucian bydlel. Vešli do výtahu, který vyjel do patra, který bylo zřejmě vprostřed celého domu.

  Lucian zastrčil klíč do zámku a odemkl. Otevřel dveře a nechal Ariana vejít, jako prvního. Arian se zhluboka nadechl a vešel. Hned při prvním kroku na něj dýchlo něco, kdo nikdy neměl. Bohatství. Nikdy peníze neměl a nikdy mu nechyběli. Avšak se zhluboka nadechl a šel dál ignorující pocit, že tam nepatří.

  Odložil batoh v obýváku hned vedle gauče. Stál a díval se všude kolem sebe. Na drahou výzdobu, koberce, nábytek.

  „Jak se ti tu líbí?“ zeptal se trochu napjatě Lucian. Arian se k němu otočil a něžně se usmál.

  „Máš to tu nádherné“ pochválil mu to.

  „Ale?“ Lucian věděl, že tam nějaké ale je. Vždycky je.

   „Nejsem na to zvyklí. Nejsem zvyklí, že na doma někdo čeká a tak dál“ dopověděl. Lucian si úlevně oddychl. Měl strach, že se mu to protiví.

   „Na to si zvykneš Ariane. Každou noc budu na tebe doma čekat“ usmál se na něj Lucian a přešel k Arianovi. Objal ho kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.

  „Pokud mě neopustíš“ řekl mu.

  „Tebe opustit? Nikdy!“ řekl hned Lucian a Arianovi hned na mysl vzpomínka.

  ‚To mi on říkal taky a opustil mě‘ pomyslel si Arian.

  „Stalo se něco?“ zeptal se okamžitě Lucian, když mu pohlédl do smutné tváře.

  „Ne. Nic jen mám hlad“ změnil téma, aby se Lucian nevyptával dál.

  „Tak to ti něco uvařím“ prohlásil hrdě Lucian.

  „Ty a vařit?“ zeptal se překvapeně Arian.

  „Ano. Vaření je můj koníček“ řekl hrdě a odešel do kuchyně, kde začal vařit. Arian se posadil na gauč a díval se po pokoji. Moc dlouho však v pokoji nevydržel a šel za Lucianem do kuchyně.

  „Nechceš nějak pomoci?“ zeptal se po chvíli.

  „Jen mi tu dělej společnost. Je mi tu smutno“ zatvářil se na oko smutně, ale jeho oči se po Arianově příchodu rozzářili.

  „Moc rád“ usmál se na něj Arian a posadil se ke stolu a díval se na Luciana, který se obratně pohyboval kolem kuchyňské linky a sporáku. Po chvíli se, ale postavil a přešel k Lucianovi, který něco krájel. Přešel k němu ze zadu a objal ho kolem pasu. Přitiskl se k jeho zádům a rukama vklouzl pod tričko. Začal ho hladit po bříšku až musel Lucian přestat krájet zeleninu. Zavřel oči a zaklonil hlavu do zadu.

  „Hmm. Nadmíru příjemné“ zašeptal k Arianovi, který se usmíval. Arian se k Lucianovi přitiskl celým tělem. Lucian dal ruce dozadu a dal je na Arianův zadek a přitiskl si ho k sobě.

  „Asi bych měl vypnout sporák“ zamumlal Lucian a vypnul ho. Otočil se k Arianovi čelem a přitiskl si ho na své tělo. Arian pomalinku rozepnul Lucianovi knoflíčky u košile a pomaloučku až mučivě pomalu mu tu košili stáhnul a odhodil jí neznámo kam. Ani Lucian nezahálel a svlékl Arianovi tričko a odhodil ho kamsi za ně. Navzájem si rozepnuly přezky u pásku, knoflík a pak rozepnuly zip. Najednou se rozvoněl zvonek a oba nejednou zamumlali několik nadávek.

  „Dovolíš?“ zeptal se Arian.

  „Jistě. Jsi tu doma“ usmál se na něj Lucian.
  „Ne, že mi někam utečeš nebo se oblečeš“ varoval ho Arian a zmizel za dveřmi. Podíval do kukátka a pak rozrazil dveře.

  „Dobré ráno Merry“ usmál se na zaraženou Merry, která stála mezi dveřmi.

  „Do…dobré ráno Ariane“ zakoktala Merry.
  „Promiňte, že budu hrubí, ale vyrušila jste nás v…“ nestačil doříct. Do vety mu v padl Lucian.

  „Ahoj Merry“ pozdravil jí Lucian a svým nahým hrudníkem se přitiskl na Arianova záda. Objal ho kolem pasu a přitiskl si ho k sobě.

  „Promiň Merry, že bude nevychovaný, ale přišla si opravdu v nevhodnou chvíli“ začal Lucian.
  „Lásko?“ radši do toho skočil Arian, než aby Lucian řekl co by neměl.

  „Ano?“ Lucian hned ožil, když ho Arian oslovil tímto slovem.

  „Běž na mě čekat do kuchyně,“ začal a otočil se k němu a toužebně ho políbil „ a běda jestli se mi oblíkneš“ varoval ho.
  „Hmm to zní dobře“ prohlásil Lucian.

  „Sbohem Merry a už se nevracej“ rozloučil se a zmizel v bytě.

  „Opravdu bychom byli rádi, kdyby jste nás nechala už na pokoji. Jistě jste si všimla, že vás Lucian nechce ani ho nepřitahujete“ prohlásil Arian a kritickým okem si jí prohlédl.

  „V tomto rudém kostýmku vypadáte, s prominutím jako levná coura“ pokračoval dál a náramně si to užíval

  „A teď mě omluvte. V kuchyni mam rozdělanou práci. Sbohem“ rozloučil se a zavřel Merry dveře před nosem. Užíval si pocit zadostiučinění a z úsměvem se vrátil ke kuchyňským dveřím a díval se na Luciana, který měl kolem krku omotanou zástěru a těsné džíny, které mu nádherně padli.

  „Sluší ti to“ pochválil ho Arian, když se na něj Lucian otočil.

  „Děkuju“ usmál se na něj a vypnul sporák. Arian k němu přešel a znovu ho objal kolem pasu a svou nahou hruď přitiskl na Lucianovi záda. Pohladil ho po břiše a čekal co to s Lucianem provede.

  „Neprovokuj nebo to špatně dopadne“ varoval ho Lucian, ale Arian si s toho nic nedělal a hladil jej dál po bříšku.

  „Copak by si mi udělal? Ty by si mi ublížil?“ řekl dotčeně Arian, který najednou přestal pohybovat rukou. Lucian nesouhlasně zavrčel.

  „Tobě bych nikdy neublížil Ariane“ zašeptal mu do ucha, když se k němu otočil čelem. Sklonil se k Arianovím ústům a něžně jej na ně políbil. Arian ho chytl za kraj kalhot a přitáhl si ho ke svému tělu. Lucian chytl Ariana na stehnech a vyhoupl si Ariana na sebe. Otočil se ke kuchyňské lince a položil Ariana na ní. Přitiskl se k němu a divočeji jej líbal. Arian rozvázal uzel na zástěře, která dopadla na zem. Lucian opatrně stáhl Arianovi kalhoty i se spodním prádlem. Arian se k tomu nijak nebránil a nechal Luciana ať se sám svlékne, protože on k tomu momentálně neměl možnost. Docela ho zamrzelo, že Luciana nemohl svléknout sám, ale věděl, že mu to Lucian vynahradí. Lucian stál kousek od Ariana, kterého si zálibně prohlížel.

  „Pojď ke mně. Je mi zima“ zašeptal Arian. Lucian se jen usmál a přistoupil k Arianovi a začal ho líbat. Přitom jeho ruce zkoumali Arianovo tělo. Arian objal Luciana kolem těla a nechal jej, aby si dělal co se mu zalíbí. Lucian navlhčil Arianův vchod do těla a poté do Ariana začal pomaloučku pronikat. S tím Arian nesouhlasil a dal to i Lucianovi najevo avšak nechtěl Arianovi nijak ublížit. Když už byl v Arianovi celí zůstal chvíli nehybně stát a Arianovi rty zaměstnal v polibku. Pochvíli se zkusmo pohnul a Arian mu zasténal do úst. Lucian začal přirážet a Arian se radši pevně chytil okraje linky a snažil se utišit sténání, ale vůbec se mu to nedařilo. Pochvíli vzdal pokusy o utišení a začal sténat hlasitěji.

  Když Lucian ucítil, že se na něj blíží vrchol propletl ruku mezi jejich těly a uchopil Arianův úd do ruky a začal s ní pohybovat ve stejné rychlosti, jako do Ariana přirážel. Na oba vrchol přišel ve stejném okamžiku. Lucian vyklouzl z Ariana, kterého vzal do náruče a odnesl ho do koupelny, kde oba opláchl a pak se převlékly. Poté se vrátili do kuchyně, kde Lucian nandal jídlo.

  „Ariane?“ ozval se po chvíli Lucian. Arian na něj zvedl oči a čekal na to, co mu Lucian chce.

  „Nechtěl bys…ehm…nechtěl bys…“ nedokázal to vyslovit a to ho překvapilo. Normálně řekl co mu na mysl přišlo, ale s Arianem to bylo těžší. Nechtěl mu nějak ublížit či urazit.

  „Dobře zeptám se tě já“ začal Arian, když pochopil že mu Lucian nedokázal nic říct.

  „Nechtěl by si pokřtít i další pokoje než kuchyňskou linku?“ zeptal se ho na rovinu. Lucian se úlevně usmál.
  „Čteš mi myšlenky Ariane. Jen sem to nedokázal vyslovit“ usmál se na něj zářivě Lucian. Arian mu úsměv oplatil a pustil se do zbytku jídla, který měl na talíři.

  „Nekoukneme se na nějaký film?“ zeptal se nevinně Lucian a Arian mu to jen odkývl. Přesunuli se do obýváku, kde si Arian pohodlně uvelebil na gauči a díval se na Luciana, který šel vybrat film.
  „Serenity nebo Resident Evil?“ zeptal se ho Lucian, když se nedokázal rozhodnout.

  „Serenity“ prohlásil jednoduše Arian. Lucian jen přikývl a dal film do přehrávače. Přešel k Arianovi na gauč, který se mu okamžitě uvelebil v náručí.

   Hned od začátku filmu začal Ariana hladit po bříšku. Věděl, že to Luciana vzrušuje, ale dělal jako by se nic nedělo. Lucian do půlky filmu ignoroval Arianovi pohyby rukou, ale už se mu to moc nedařilo.

  „Lásko neprovokuj mě“ varoval ho Lucian.

  „A co dělám?“ zeptal se ho nevinně Arian.

  „Jsem z tebe vzrušený až mě to bolí“ odpověděl mu.

  „A co s tím uděláme?“ zeptal se ho Arian a zvednul se z gauče a sedl si Lucianovi na klín a zkusmo pohnul pánví.

  „Copak nemáš dost z kuchyně?“ zeptal se ho, jakoby otráveně.

  „Nemám, ale když ti to vadí“ řekl a chtěl z Luciana sesednout, ale Lucian mu v tom zabránil.

  „Neřekl jsem, že mi to vadí“ zastavil ho Lucian. Arian se usmál a sklonil se k Lucianovi, aby mu ukradl polibek. Lucian se usmál a převrátil se, takže tím ležel na Arianovi, který se na něj šibalsky usmíval.

  „To by byl druhý pokoj“ usmíval se na něj Arian.

  „Tak to, abychom sebou hodili. Máme ještě dost pokojů“ usmál se na něj Lucian a jejich oblečení létalo vzduchem. Jejich vzdychy a sténání se neslo bytem, ale oběma to bylo jedno. Oni se chtěli je uspokojit. Ukojit svou touhu po jejich tělech.

  V ten den se milovali ještě několikrát. Pokřtili každou místnost v bytě, tedy kromě toalety. Ložnici si nechali, jako poslední. Když bylo po všem usnuly v posteli, jakoby neprospaly celé týdny.

  Arian se probudil uprostřed noci a chvilku se díval na Lucianovi klidnou tvář. Potom si stoupl a oblékl si boxerky a Lucianovu košili, kterou jako jedinou z jejich oblečení našel. Otočil se a odešel do kuchyně se napít vody. Měl sucho v krku po tom všem.

  Vzal si sklenici do ruky a šel si prohlédnout byt. Během dne a jejich sexuálního maratónu na to nebyl čas. Procházel tiše místnostmi a jeho kroky zamířili do pracovny, kde se posadil do křesla. Napil se studené vody a odložil jí na stůl. Když si všiml knihy, která byla ohmatanější než ostatní zvedl se a přešel k ní. Vzal jí do ruky a najednou před ním objevil trezor, o kterém si Lucian myslel, že je dobře uschovaný. Několik minut mu trvalo než přišel na heslo.

  Otevřel trezor a vzal si několik složek, které tam měl Lucian uschované. Posadil se na zem před stůl a složky položil vedle sebe. Jednu po druhé otevřel. V každé z nich bylo jméno, informace a kolik zaplatí za jejich smrt. Arianovi okamžitě došlo, kdo je Lucian zač. Co je jeho láska zač.

  Lucian zašmátral rukou vedle sebe, ale Ariana tam nenašel a poznal, že už tam neležel dlouho, protože Arianova půlka byla studená. Stoupl si a oblékl. Poté odešel z ložnice a prohledával pokoje, aby Ariana našel. Prohledal všechny pokoje až na jeden. Na pracovnu.  Když jeho kroky mířili k pracovně, ovládl ho strach. Došel až ke dveřím, když ztuhl. Uviděl Ariana, jak v rukou svírá desky. Desky od jeho práce. Desky od vražd, které spáchal.

  „Tak to ty si jí zabil? I ty ostatní?“ řekl najednou Arian.

  „Ano“ nezmohl se na žádnou jinou odpověď. Na nějakou lež. Na cokoli jiného, aby to Arianovi vymluvil.
  „Proč si zabil Elizabeth?“ zeptal se stručně.

  „Přišla zamnou, aby si objednala nějakou vraždu. Neřekla mi kdo je. Až když jsem přijal práci u nich doma jsem se dozvěděl, že ona sama si objednala svou smrt“ odpověděl mu. Arian se zvedl země a přešel k Lucianovi. Natáhl ruku a dal mu pěstí až to odhodilo Luciana na zeď za ním.

  Arian kolem něj proběhl jako vítr a letěl do ložnice, kde se oblíkl a po bytě sebral svoje věci. Vyběhl z bytu a ani se neobtěžoval zavřít dveře. Vyběhl na ulici a běžel pryč. Daleko od toho bytu. Toho místa. Daleko od Luciana.

  Doběhl ke svému bytu, kde se zamkl. Odhodil věci na stranu a ty co měl na sobě ze sebe strhl a vyběhl do koupelny. Zapnul si sprchu a vzal si houbu. Myl se po celím tělem, až bylo celé rudé. Chtěl ze sebe smít jeho doteky, polibky, pohlazení. Když už uznal, že to stačí vypnul sprchu a přešel k věcem, ve kterých přišel. Sebral je a odhodil do pytle na odpadky. Najednou se ozval zvonek a on přešel ke dveřím. Podíval se z kukátka a uviděl, jak před dveřmi stojí Lucian a přešlapává z nohy na nohu. Arian si dal ruku přes rty a sjel podél zdi k zemi. Znovu se ozval zvonek. Arian si zakryl uši a doufal, že zvonek už neuslyší. Avšak pokaždé, když se zvonek rozezvonil zaryl se mu do duše, do srdce víc a víc.

  Najednou se postavil a rázně otevřel dveře. Díval se zpříma do Lucianových zelených očích, které plály smutkem, bolestí, strachem a obavou. Arian se na něj díval a bojoval s nutkáním přitisknout ho k sobě a obejmout.

  „Ariane…já..“ začal, ale Arian ho přerušil. Přitiskl se k němu a políbil jo. Potom ho od sebe odstrčil.

  „Prosím tě Luciane nech mě být. Zapomeň na to, že sem kdy existoval“ zašeptal do ticha chodby.

  „To nejde Ariane. Nemohu na tebe zapomenout“ odmítal Lucian.

  „Luciane moc tě prosím zapomeň na mě“ prosil ho a slzy mu tekli po tvářích.
  „Miluju tě Ariane. Pamatuj si to. Miluju tě a jestli někdy řeknu něco jiného nevěř tomu. Jediná pravda je, že tě miluju a nikdy se tě nevzdám“ zašeptal. Překonal tu krátkou vzdálenost co je dělila. Políbil ho. Něžně a opatrně.
  „Nikdy se tě nevzdám“ zopakoval mu to a odešel pryč. Arian se zhroutil hned ve dveřích a rozbrečel se na plno. Po chvíli se vzpamatoval natolik, aby si stoupnul a zavřel za sebou dveře. Přešel do ložnice a zhroutil se tam na postel. Svinul se do klubíčka a ruce si ovinul kolem nohou. Znovu nechal své slzy kanout po jeho tváři.

  Po několik dalších dní nedal o sobě nikomu vědět. Přátelům, kolegům ani šéfovy. Na telefony a vzkazy neodpovídal. Když zazvonil zvonek u dveří nešel otevřít. Celé dny jen ležel v posteli a jeho oči byli prázdné. Bez života. Ani na pláč už neměl slzy. Všechny je vyplakal.

  Najedou uslyšel,že do dveří někdo zasouvá klíč. Nikdo, kromě něj a domácího neměli klíč od bytu, takže mu hned došlo, že si jeho šéf dobyl příchod do jeho bytu.

  „Ariane?!“ zakřičel někdo do ticha bytu až to Arianovi rvalo uši.

  „Ariane!“ zakřičel ten hlas znovu, ale on už ho neslyšel. Neslyšel nic a nikoho. Byl tu jen on a prázdnota. Temnota, bolest a samota objímalo jeho tělo, jeho srdce, jeho duši.

  „Šéfe mám ho!“ zakřičel druhý hlas, který ho zvedal z postele.

  „Bože co se mu stalo?!“ zakřičel hlas, který je zvyklí dávat rozkazy.

  „Zdá se, že hodně dlouho nejedl a nepil“ poznamenal hlas, který patřil člověku co ho nesl.

  „Rychle do nemocnice“ rozhodl hned.

  Hned jak dovezli Ariana do nemocnice, začali ho doktoři ošetřovat. Po několika málo hodinách ho převezli na pokoj.

  „Co se mu stalo? Co mu je?“ zeptal se ho hned šéf. Doktor věděl, že s tímto mužem není dobrý si zahrávat a proto se nebál mu všechno vysypat.

  „Je dehydrovaný a podživený. Několik dní nejedl a nepil a to způsobilo, že ztratil několik kilogramů ze své původní váhy“ odpověděl mu doktor.

  „Sakra!“ zaklel Arianův šéf.

  „A co je třeba udělat, aby se uzdravil?“ zeptal se ho.

  „Pravidelně jíst i pít. Několik dní klidu. To je na fyzickou stránku, ale co mu dát na psychickou stránku to nevím“ odpověděl mu znovu.

  „Po psychické?“ nechápal.

  „Po celou dobu, co jsme ho ošetřovali šeptal jméno Lucian“ vysvětlil mu.

  „Aha“ dál na to nic neříkal a jen si díval na klidně ležícího Ariana, který byl nezvykle bledý.

  „Děkuji doktore“ tím mu naznačil, že může odejít.

  Arianův šéf vešel do pokoje a postavil se k Arianově posteli. Díval se na něj a nechápal co se stalo. Jeho nejlepší detektiv. Největší ‚necita‘ z jeho oddělení. Nikdy ho takhle neviděl, i když každý z oddělení věděl, že před lety přišel o životního partnera.

  „Co se ti stalo Ariane?“ zašeptal otázku, ale věděl, že mu na to odpověď nepřijde. Povzdechl si a odešel.

  Několik dalších dní se Arian zotavoval, ale za celou dobu neřekl ani slovo. Odmítal něco říct. Odmítal odpovědět na otázku co se ti stalo. Když doktor schválil, že může odejít tak nečekal a odešel. Svému šéfovi musel odkývat slib, že už se to nikdy nestane. A on věděl, že se to nestane. Nikdy. Lucian v jeho životě skončil a jeho život skončil spolu s ním.

  „Vítej zpátky Ariane“ vítali ho kolegové z práce.

  „Díky“ usmíval se na ně, ale jeho úsměv nebyl upřímný. Jeho oči prozrazovali bolest a smutek v jeho nitru. Posadil se ke stolu, u kterého se v okamžiku objevil jeho šéf.

  „Opravdu se na to cítíš? Mohu ten případ nechat někomu jinému“ přemlouval ho, ale věděl, že je to zbytečný.

  „Opravdu šéfe. Nebojte se“ usmál se na něj upřímně.

  „Dobře“ souhlasil nakonec  jeho šéf a odešel. Arian se podíval na složky k případu Elizabeth Lee. Věděl, kdo je její vrah, ale nechtěl ho nechat zavřít. Jeho srdce mu to nedovolí, i když jeho rozum říká, že by ho měl zavřít.

  Najednou mu zapípal mobil a tak ho vyndal z kapsy. Na displeji mu svítilo jméno ‚Lucian‘. Zhluboka se nadechl. Měl strach se podívat na to co mu píše. Měl strach, že mu řekne co nechce.

  ‚Jak ti je Ariane? Si v pořádku? Měl jsem o tobě strach‘ stálo v sms zprávě.

  ‚Jsem v pořádku. Co mi chceš Luciane?‘ odepsal mu hned.

  ‚Chci tě vidět. Chci tě pohladit a políbit‘ odpověď mu přišla v okamžiku.

  ‚Jediné na co máš právo mě naposledy vidět. Pak už mi dáš navždy pozor‘ odpověděl mu.

  ‚Hala číslo 15 u Brooklynského mostu v osm večer. Přijď tam prosím‘  přišlo mu, ale dál mu neodpověděl.

  ‚Miluju tě a nikdy se tě nevzdám‘ vyplulo mu na paměť poslední slova, které mu Lucian řekl.                                                                      Schoval mobil do kapsy a jenom se modlil, aby to přežil do večera. Věděl, že by se neměl těšit, ale toužil po tom ho vidět. Toužil ho pohladit, políbit.

  Blížila se noc a Arian se blížil k hale, kde měl s Lucianem poslední shledání. Vešel dovnitř a uviděl ho tam stát. Tiše a klidně. Čekal tu. Na něj. Jen a jen na něj.

  „Co jsi chtěl Luciane?“ zeptal se ho rovnou, když vešel.

  „Chci tebe Ariane“ řekl jednoduše, ale Arian poznal, že nemluví pravdu.

  „Lžeš!“ obvinil ho a právem.

  „Ano lžu. Promiň, ale když mi nedovolíš tě políbit odejdu“ otočil se.

  „To si mě chtěl jen vidět?“ zeptal se ho.

  „Ano“ odpověděl mu a odcházel. Arian vytáhl z pouzdra zbraň a namířil ji na Luciana.

  „Ani hnout!“ zakřičel na něj. Uviděl jak se v Lucianových rukou objevila stříbrná zbraň. Otočil se na Ariana a zbraň měl na něj namířenou.

  „Jestli máš odvahu, tak vystřel detektive“ pronesl a klidně se mu díval do očí. Klidně si ho měřil pohledem a čekal na to co udělal potom.

  „Ty víš, že to neudělám“ řekl a sklonil zbraň.

  „Sakra! Proč! Co ti to udělá? Zastřel mě nebo mě postřel. Máš mě přeci chiti” protestoval.

  „Protože tě miluju, kdyby ne nenechal bych tě tak dlouho na svobodě nebo bych to někomu řekl nemyslíš?“ odpověděl mu a přitom do toho tam zamotal další otázku.

  „Ta hloupá láska. To ti nedošlo, že sem tě využil?“ vysmál se mu do očí, ale hluboko uvnitř sebe věděl, že lhal. Zamiloval se do něj i proti své vůli. Bláznivě se do něj zamiloval.

  „Vím to“ schoval zbraň do pouzdra a otočil se k němu zády.

  „Dělej co si myslíš, že je správné Luciane“ pronese a udělal několik kroků k východu.

  „Ariane! Já..já vystřelím! Zastav! Prosím“  zakřičel za ním. Arian na něj pootočil hlavu a usmál se na něj, ale ani na vteřinu se nezastavil. Šel pořád dál. Lucianovi se poprvé začala třást ruka. Ukazováček zmáčkl kohoutek zbraně a halou se ozval výstřel. Arian nedokončil krok. Začal padat k zemi.

  „Ariane!“ vykřikl Lucian a vyběhl za ním. Vzal si jeho tělo do náruče a oči se mu zalili slzami.

  „Promiň já…já nechtěl vystřelit“ koktal a po tvářích mu začali klouzat slzy. Arian stěží usmál a zvedl ruku. Setřel mu slzy z tváře a přitom mu tam zůstala šmouha jeho krve.

  „Vypadni!“ zašeptal a měl co dělat, aby zůstal při vědomí.

  „Ne. Zůstanu tu z tebou“ odmítal odejít.

  „Řekl jsem vypadni!“ řekl tvrději. Lucian ho opatrně položil na zem a zvedl se. Naposledy se na něj podíval a odešel. Jakmile se schoval za roh, zastavil se. Z kapsy vytáhl mobil a vytočil číslo na záchranou službu.

  „Záchranná služba, co si přejete?“ze sluchátka se ozval dívčí hlas.

  „V hale číslo 15 u Brooklynského mostu je postřelený policista“ oznámil, ale dál nic neřekl. Zaklapl mobil a schoval ho do kapsy.

  „Omlouvám se Ariane“ zašeptal do ticha noci a odcházel. V dálce se pomalu ozývali blížící se sirény sanitky a policie. Postava oděná v černém i s černou duší odchází pryč. Daleko, aby nikomu už nemohl ublížit.

  Sanitka přijíždí na adresu, která jim byla nahlášená, i když telefonát připadal, jako by si dělal někdo srandu, ale v okamžiku poznali, že to nebyl žádný vtípek. Byla to kutá pravda.

 

Po několika dnech

 

„Ariane co si to sakra vyváděl?!“ křičí na něj jeho šéf.

„Nemohu za to. Nevěděl jsem, že tam někdo je. Dostal sem od zdroje typ!“ bránil se lží, i když lež neměl dvakrát v lásce.

 „Chlape ty si nezmar! Málem si byl tuhej!“ nadával na něj dál. Arian mu málem přivodil infarkt.

  Já vím šéfe. Omlouvám se“ sklopil zrak a znovu mu myšlení zaplavili vzpomínky sejně jako, když byl v bezvědomí.

  „Ariane si skoro jako můj syn. Nechci, aby se ti něco stalo“ šeptal. Neměl daleko k zhroucení.

 „Šéfe nemusíte si už dělat starosti. Budu v pořádku. Běžte si domů odpočinout“ usmál se na něj a jeho šéf kývl a odešel.

  „Omlouvám se šéfe, ale nemůžu dělat nic jiného než ho chránit“ šeptal a mysl mu zaplavili myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky na něj, na jeho lásku. Na Luciana.

 

****

 

  Arian tiše ležel v nemocniční posteli a přemýšlel, jak to bude dál. Netušil co bude dělat, ale měl strach. Nebyl to strach o něj samotného, ale o Luciana. Najednou se ozvalo zaťukání na dveře a Arian otevřel oči.

  „Dále“ vyzval. Otevřeli se dveře a tam stál on. Lucian.

  „Ahoj Ariane“ pozdravil ho a jeho hlas se mu třásl nervozitou.

  „Co tu děláš?! Máš být daleko!“ nadával na něj.

  „Já vím Ariane. Dokonce jsem byl už v Paříži, ale nedokázal jsem to. Nedokázal sem být daleko od tebe, i když jsem chtěl. Věř mi“ hájil se.

  „Věřím ti Luciane“ usmál se na něj najednou Arian a Lucian  němu přešel blíž.

  „Omlouvám se, že sem tě postřelil i co jsem ti řekl“ omlouval se.

  „To postřelení neřeš a pokud se to týká toho co jsi mi řekl. Věděl jsem, že to nemyslíš vážně“ odpověděl mu upřímně.

  „Jak jsi to mohl vědět?“ nechápal ho. Zapomněl na to, co mu řekl v den, kdy se Arian dozvěděl, kým je.

  „Jednou si mi řekl ‚Miluju tě a nikdy se tě nevzdám‘. Proto jsem věděl, že mi lžeš“ vysvětlil mu. Lucian se na něj podíval a jeho úsměv skrýval něhu. Lucian k němu přišel a uchopil jeho dlaň do své.

  „Co s námi bude dál?“ zeptal se pochvíli ticha Lucian.

  „Nevím Luciane. Spíše se ptám co bude s tebou? Nechci o tebe přijít“ zašeptal tiše.

  „Co takhle si vzít pár dní volna a odejet někam daleko“ navrhl.

  „A kam bychom jeli?“ zeptal se ho ze zájmem Arian.

  „Co takhle Maiami?“ zeptal se ho.

  „Co takhle Havaj?“ navrhl něco jiného.

  „Havaj beru. Ty krásně hajej a odpočívej a já to zařídím“ rozzářil se najednou Lucian a Arian udusil v sobě pocit obavy. Nechá jej, aby si to užil. Lucian se otočil k východu.

  „Lásko?“ zastavil ho Arian.

  „Ano?“ byl rozzářený. To oslovení z Arianových dokonalých rtů se mu náramně líbilo.

  „Co uděláme s tím případem?“ zeptal se ho z vážnou tváří.

  „To už je zařízené broučku. O to se nestrachuj“ usmál se na něj zářivě a zmizel ze dveřích nemocničního pokoje. Arian zůstal nevěřícně se dívat na dveře, ale pochvíli toho nechal. Věřil mu.

 

O několik dní později

 

  „Opravdu s ním chceš někam odjed?“ zeptal se Ariana jeho šéf a tvrdě si prohlížel Luciana.

  „Ano pane“ usmál se na něj Arian a měl co dělat, aby v sobě udusil smích. Lucian se opíral o kapotu auta a usmíval se na Arianova šéfa, který mu dával jasně najevo, že ho nemá rád.

  „I potom co ti udělal? To mu to odpustíš?“ nechápal ho.

  „Ano pane“ souhlasil znovu a v duchu se modlil, aby ž ho Lucian sevřel ve svém náručí.

  „Ty fakt nejsi normální“ pronesl nakonec jeho šéf.

  „Tak sbohem“ rozloučil se s ním.

  „A ty mi na něj dej pozor! Chci ho mít v pořádku až se vrátí!“ vyjel na Luciana a tím nechal Ariana, aby si naložil kufry, které mu sebral Lucianův řidič se slovo, že on nesmí nosit nic těžkého.

  ‚Nic mě nenechá udělat!‘ nadával Arian a začal si užívat, jak jeho šéf řve na Luciana. Užíval si trpitelský pohled, který na něj Lucian vrhl a Arian mu naznačil jen ať si to užije.

  „Tak dobře vy pacholci. Jeďte“ propustil je nakonec. Lucian popadl Ariana do náruče a položil ho na sadní sedadlo a v okamžiku si sedl vedle něj.

  „Nashledanou šéfe“ rozloučil se s ním Arian a už vyjeli směr letiště. Kde je mělo vyzvednout letadlo, aby mohli odletět na Havaj.

  „Co tam vlastně budeme dělat Luciane?“ zeptal se ho najednou Arian v letadle, když si uvědomil že neví co se bude celou dobu dovolené dít.

  „To uvidíš“ usměje se na něj Lucian a v očích mu planou šibalské plamínky. Arianovi okamžitě dojde co budou dělat a jen se spokojeně usmál.

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.....

(Shiori, 6. 7. 2009 0:34)

Konečně se mi to podařilo dočíst a musím uznat, že je to úžasná povídka :0)

...

(Keiro, 5. 7. 2009 21:35)

Co na to říci? To podstatné bylo řečeno. Byla to moc příjemná povídečka... Moc se mi líbila a ještě jednou děkuji za věnování.
A teď mizím do hajan. Je sice "teprve" 21:33, ale celý týden jsem nešla na kutě dříve než v jednu a potřebuji se vyspat.

*ch chi chi* :-D

(Ebika, 2. 7. 2009 13:21)

Áááá konec?! Konec?!!!
Jak může být konec!!!!
To snad není pomžný:-) Vážně povedená povídka;)

:-)

(Davida666, 30. 6. 2009 21:46)

Úžas

...................

(Akyra, 30. 6. 2009 16:41)

to yla nádhera fakt se ti to povedlo proč já nedokážu takhle psát