Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Mr. Shadow

24. 12. 2008

Andělská vůně se vznáší místností. Mladá žena prochází kolem okouzlených mužů a žen, které jí závidí zájem u mužů. Projde celým sálem až dojde k balkonu. Vejde ven a její volné šaty vlají ve větru. Postaví se u zábradlí a dívá se na zahrady, kterou jsou překrásně osvětleny.

  Mladý muž se postaví do dveří a dívá se na překrásnou ženu, která na něco čeká. Na něj? Na někoho jiného? Neví a přesto jde za ní na balkon.

„Dobrý večer slečno. Také vás to ve vnitř nudí?“ protrhne ticho a žena se na něj otočí a usměje se.

„Není tam nic po čem bych toužila“ odpoví mu a otáčí se zpět k zahradám.

„Před čím utíkáte?“ zvědavost je mnohem větší než jeho mysl a rozum.

„Před každým“ zašeptá a její slova odnáší vítr.

„Zatančíme si?“ zeptá se, když uslyší waltz. Žena se k němu otočí a přejde k němu. Muž jí vezme kolem pasu a druhou rukou sevře její ruku. Jeden krok střídá druhý. Další krok a další krok, otočka a krok. Tóny písně pomalu končí a jejich společný tanec taktéž.

„Děkuji vám za vše“ řekne žena a obejme muže. Tlumič pistole zašeptá „sbohem“ a mladé ženě zvláční tělo. Muž si kleká na zem a čeká než žena zemře. Poté ji vezme do náruče a nese ji do zahrad, které ženu okouzlili. Položí ji na první lavičku a odchází.

  Muž přichází do svého krásného nového bytu, který si před nedávnem pořídil. Klíčky hází do misky, která stojí na skříňce u venkovních dveří. Zuje si boty a kabát věší na věšák. Bos vchází do obýváku, kde si pustí svou oblíbený hudbu. Blues. Překrásný styl díky němuž dokáže zapomenout na vše co zažil za celý den.

  Pomalu přichází do kuchyně, kde jsi strčí do mikrovlnky si strčí hotové jídlo, které si koupil v krámě. Nastaví čas a odchází do ložnice. Po cestě si svléká oblek, který později odveze do čistírny. Převlékne se do pohodlnějších věci a jde si do kuchyně pro jídlo. Posadí se na gauč, poslouchá muziku a jí. Potřebuje si odpočinout od práce, od všeho. Chtěl by se někam zašít. Někam z někým, ale není s kým a proto nikdy neodjíždí na žádnou dovolenou. Pořád jen pracuje a pracuje. Nemá nikoho ke komu by se mohl vrátit. Koho objat či políbit. Je sám a do určitého věku mu to bylo jedno. Stačili mu jen známosti na jednu noc, ale teď s postupem let chce někoho s kým by mohl být dokonce svých dní.

  Jenže jemu není přáno a on se s tím smířil. Ne každý najde svůj protějšek. Ne každý pozná svou vytouženou lásku a on patří mezi ně.

  Vstane u gauče a přejde ke stolu. Zapne notebook a sedne si na židli. Jednu nohu si přitáhne k tělu a čeká než se notebook zapne. Když se notebook zapne okamžitě zamíří ke složce pojmenovanou „práce“. Každý tomu co dělá říká jinak. Pro něj je to jen obživa. Obživa se kterou chce skončit, ale pokaždé se najde něco co ho donutí pokračovat.

  Ozve se nepříjemné zapípání a on ví co to je. Další práce. Něco dalšího, co ho donutí pokračovat. Klikne na zprávu a čte. Zaujalo ho to. Spíše ho zaujala fotka člověka, kterého měl zabít. Nerozeznával jestli je to muž či žena. Nechtěl je znát blíž. Nechtěl, aby k nějaké oběti něco cítil.

„Prosím napište mi více informací. Toto zcela nestačí“ odepíše na zprávu a dívá se na fotku. Po pár minutách mu přijde to co potřeboval. Informace.

„ Jméno: Julián McMahon

Pohlaví: muž

Věk: 24 let

Datum narození: 2. březen 1984

Místo narození: Londýn, Velká Británie

Zaměstnání: neznámé

 Důvod vraždy: nenávist, pomsta, peníze...“  další a další informace jsou napsány, ale ty ho už nezajímají. Jediné co potřeboval znal. Fotku mladíka si dal na plochu monitoru. Nevěděl proč to dělal, ale měl potřebu tu tvář i ty překrásné oči vidět, kdykoli se podívá na monitor.  Vypne notebook a odejde do ložnice si lehnout.

 

  Mladý muž nebo spíše by se o něm dalo říct, že je to ještě chlapec procházel městem a dívá se do oken osvětlených oken domů a přeplněných oken výloh různých obchodů. Nad některými věcmi se musí usmát a kroutit hlavou nad tím co vše lidem vnucují. Prochází městem až do samého středu. Postaví se před luxusní dům a podívá se na nebe. Skloní pohled zpět a vejde do budovy. Výtahem vyjede až do posledního patra, kde on žije. Byt patří jeho otci, ale ten ho nepoužívá a tak se do něj nastěhoval on.

  Vejde dovnitř a zavře dveře. Shodí z ramene tašku a jde na prostorný balkon. Opře se o zábradlí a kouká se na malé lidičky, které chodí po ulici. Má rád ten pohled. Hlavně díky tomu se sem nastěhoval. Mírně se usměje, otočí se a zmizí v dalších dveřích, které vedli do ložnice. Dveře na balkon nechal otevřené i přesto, že hrozilo, že začne pršet. Svlékl se do naha a lehl si do jemných a chladivých přikrývek a polštářů. Za několik málo minut usne spánkem beze snů.

  Právě svítá a mladík se právě probouzí. V tuto dobu se probouzí vždy. Zatím nepřišel na to, co by ho přinutilo spát déle než do svítání. Stoupne si a vezme si na sebe čisté spodní prádlo a kalhoty. Vyjde na balkon a tam se posadí do křesla a dívá se na východ slunce, který ukazuje, že začal noví den.

  „Chtěl bych si vybrat peníze“ řekne muž v bance a podává šek, který den předtím dostal od ženy, která si objednala svou vlastní smrt. Muž za přepážkou si vzal šek a proplatil ho. Muž se sebral a odcházel. Chvíli stál před bankou, ale pak se rozešel a odcházel.

  Procházel kolem kavárny, která byla již v klidnější části města. Už je na konci ulice, když se najednou od někudy vyřítí mladík, který do něj vrazí. Sílou nárazu oba spadnou na zem.

„Nemůžeš koukat na cestu?!“ vyletí okamžitě starší z nich.

„Omlouvám se nechtěl jsem“ omluví se druhý a zvedá se. Natáhne ruku ke staršímu muži a ten ji chytí a s její pomocí se postaví.

„Mohu vás pozvat na kávu, jako omluvu?“ zeptá se, když se starší z nich oplatí. Ten se na něj podívá a prohlídne si ho od hlavy k patě.

„Dobře“ přikývne a vydá se k blízké kavárně po boku mladíka, který ho srazil k zemi. Vejdou dovnitř a usadí se do rohu kavárny ve které je klid a veselá atmosféra.

„Černou kávu“ řekne, když k nim přijde obsluha.

„Čaj prosím“ řekne mladší z nich a odloží si bundu.

„Ještě jednou se omlouvám, neviděl jsem vás“ řekne mladší z nich, když obsluha odejde.

„Nic se nestalo. Aspoň nějaké zpestření jinak nudného dne“ usměje se a vztek z něho vyprchal úplně, když se na něj mladík usmál. Přiblíží se k nim obsluha a položí před ně kávu a čaj.

„Kam si spěchal?“ přešel s tykání na vykání.

„Musel jsem na sraz ze spolužáky, ale to je teď fuk“ usměje se. Ten zvláštní muž se mu zalíbil tak kam odcházet?

„Jestli překážím, tak to se omlouvám“ řekne starší z nich a chystá se zvednout.

„Vůbec nepřekážíte. Stejnak sem tam nechtěl jít“ zabrání, aby se muž zvedl.

„Opravdu?“ zeptá se pro jistotu. Nějak nechce, aby ten mladík měl problémy a vůbec tomu nechápe.

„Proč ho chci ochránit?“ nechápe svému počínání, ale ví, že už to nezmění.

„Ano. Oni chtějí opsat ode mě úkoly“ zamumlá a zakaboní se.

„To jsi tak chytrý?“ zeptá se a napije se kávy.

„Jen dávám ve škole pozor ve škole“ pokrčí rameny a zadívá se na muže před sebou. Po celou další dobu si spolu povídají, ale ani jeden neprozradí své jméno.

„Omlouvám se, ale už musím jít“ zvedne se a nechá na stole peníze. Celou tu dobru co si s tím zvláštním mužem povídal byl šťastný a užíval si to.

„To už?“ zeptá se a podívá se na hodinky. Půl pátý večer ukazují. Mladík přikývne a oblíkne si bundu.

„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ?“ má nutnost znát jméno tohoto mladíka, který ho přinutil zapomenout na samotu, práci a nudný den. Mladík se skloní a na ubrousek napíše svoje číslo.

„Pokud zavoláte, tak vám ho řeknu“ dá mu ubrousek, skloní se k němu a dá mu pusu na tvář. Otočí se a odchází. U dveřích se ještě zastaví a zamává mu na rozloučenou. Otočí se a odchází neznámo kam.

  Starší muž jen překvapeně sedí a pak se usměje. Koukne se na ubrousek a usměje se. Vytáhne z kapsy mobil a naťuká do něj číslo. Uloží a zaklapne telefon a dá si ho do kapsy. Pro jistotu si ještě schová ubrousek. Když dopije kávu zvedne se a odejde.

  Je něco kolem osmé večer a muž v ruce svírá telefon a přemýšlí jestli má opravdu zavolat. Po chvíli ho položí na stůl a poodejde pár kroků. Zastaví se a otočí se na telefon. Povzdechne si, udělá pár kroků nazpátek a vytáčí číslo.

„Prosím? Tady je Julián McMahon“ řekne znuděný hlas v telefonu a on hned pozná, že je to ten mladík. Sice mu to jméno přijde povědomé, ale nechává to být. Teď se chce jen uvolnit a z někým si popovídat.

„Ahoj“ řekne jen a na obličeji se mu objeví úsměv.

„Ahoj, nečekal jsem že opravdu zavoláš“ řekne překvapení hlas mladíka.

„Chtěl jsem tě slyšet. Nevadí?“ zeptá se a má strach, že mu řekne že mu to vadí.

„Vůbec mi to nevadí naopak jsem moc rád“ řekne mladík a posadí se na židli na balkoně. Podíval se na nebe, které už začíná měnit svou tvář.

„A copak děláš Juliáne?“ zdůrazní jméno.

„Bože nemám rád to jméno. Když znáš moje jméno co takhle mi říct svoje?“  opře si hlavu a nepřítomně se dívá na nebe.

„Mno…já…ehm….já jsem…jmenuji se  Zach Barry“ vykoktal se sebe. Z části mu řekl pravdu, ale z části ne. Nemusí mu hned říct svoje pravé příjmení. Na toho moc dobře nezná.

„Moc hezké jméno Zachu“ usmál se do telefonu. Uběhlo spoustu času od doby, kde Julián zvedl mobil a začali si spolu povídat.  

„Zachu co jsi po mě vlastně chtěl?“ zeptal se na konec a hrabal ve skříni, aby si vyndal teplý svetr vhodný do chladného počasí.

„Chtěl…mno chtěl jsem tě pozvat….na…na večeři“ zamumlá nervózně a čeká na to co odpoví.

„Moc rád Zachu. Kdy a kde se setkáme?“ řekne a na malí okamžik si odloží telefon, aby si mohl navléct svetr.

„Promiň oblíkal jsem si svetr. Co jsi říkal?“ posadil se a zamnul si rukou.

„Že bych si pro tebe zítra večer stavil u tý kavárny, kde jsme na sebe narazili. Kam to bude překvapení, ale musíš se teple obléct“ zopakuje Zach a kouká se na ztišenou televizi.

 „Dobře. V kolik tam mam být?“ usmívá se a je mu dobře. Konečně někoho našel. Někoho, kdo od něj nic nechce. Někoho, kdo ho nechce zabít.

„Tak zítra v osm?“ napadne ho. To tam bude hezky, pomyslí si.

„Dobře tak zítra Zachu. Teď musím do vany“ usměje se a zvedá se z křesla a zavře za sebou dveře.

„Nechceš mě k sobě přibrat?“ řekne Zach a hned na to by si nafackoval. Takhle to zkazit. Julián se jen usmál a pustil vlažnou vodu.

„Pokud si mě najdeš, tak můžeš jít semnou“  usměje se a začne se svlékat.

„Právě se svlékám“ zašeptá svůdně do mobilu a vůbec nechápe proč to dělá, proč mu to říká.

„Ty mě provokuješ!“ řekne Zach a zasměje se. Zachův smích Juliána vzruší natolik, že to na jedné části jeho těla je vidět.

„A ty mě vzrušuješ, takže jsme si kvit“ stoupne si do vany a začne si zvedat.

„Já a vzrušovat tě? Jak?“ zašeptá a vypne televizi. Tento rozhovor se mu začíná čím dál tím víc líbit.

„Stačí slyšet tvůj smích a už je to na mě vidět. Míst teplé koupele jsem si měl stoupnout pod studenou vodu“ zamumlá a rozvalí se v teplé vodě.

„Proč? To jsi tolik vzrušený?“ vyzvídá a jeho zvědavost je v jeho hlase slyšet.

„Nehorázně moc. Nevím co s tím mám dělat. Co myslíš Zachy?“ zašeptá svůdně a začne jemně přejíždět rukou po svém vzrušeném údu. Zach na druhé straně telefonu zalapá po dechu a jeho fantazie začne pracovat na plné otáčky.

„Já…já ti mám pomoct?“ donutí se říct a cítí, že mu začínají být těsné kalhoty.

„Nikdo jiný tu není a nebo si mám najít někoho jiného?“ zašeptá a dál se hladí po údu.

„N…ne prosím“ zakoktá Zach a rozepne si zip a knoflík u kalhot.

„Tak co mám dělat Zachu?“ rukou zajede i k bradavkám a zamne s nimi mezi prsty. Zasténá a na Zacha to má zničující účinky.

„Sakra já nevím!“ vykřikne vztekle Zach.

„A chceš vědět co teď dělám?“ zeptá se Julián a jemněji si stiskne levou bradavku.

„Ano, moc to chci vědět“ zašeptá Zach a dotkne se svého maximálně vzrušeného údu.

„Právě si mnu levou bradavku mezi prsty a přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybys to dělal ty“ řekne vzrušeným hlasem.

„Já?“řekne Zach a zalapá po dechu.

„Kluk zatracená!“ řekne si Zach v duchu a dál poslouchá Juliánův vzrušený hlas.

„Ty a tvé jemné ruce. Jaké by bylo, kdyby se tvoje ruce dotýkali mého vzrušeného těla?“ jemně si hladí po hrudníku, až jeho ruku spočine na svém údu.

„Líbilo by se ti to?“ zeptá se, když neslyší žádnou odpověď.

„Hrozně moc by se mi to líbilo. Nechal by si mě?“vyrazí ze sebe a vzrušením skoro nedýchá.

„Pokud by si chtěl, ale teď tu nejsi a já si musím hrát sám. Právě mám ruku na svém nehorázně vzrušeném údu a jemně se hladím“ šeptá tiše hlasem, který patří do temné ložnice, do ucha své milé.

„Dál?“ touží slyšet co dál dělat nebo spíš touží to vidět, ale teď mu musí stačit tohle. Tak moc by chtěl vidět Juliána, jak se rukou dráždí po svém těle.

„Sevřu ho v ruce a pohybuji s ní“ zašeptá a zavzdychá. Zach poslouchá jeho toužebný a vzrušený hlas a má co dělat, aby se sám okamžitě neudělal.

„Tak moc bych chtěl, aby ses mě teď dotýkal. Hladil mě, líbal mě a zbavil mě toho bolestivého vzrušení“ šeptá, ale má co dělat, aby ten mobil nezahodil a rovnou se neudělal.

„Zrychluju pohyb ruky. Už to chci mít za sebou. Zhnusilo se mi to, když si to musím dělat dál“ šeptá a sténá a řekl by, že je na tom Zach stejně.

„To jsme na tom stejně“ zamumlá a už skoro nevnímá okolní svět. Teď vnímá jen Juliánův toužebný hlas a svoje vlastní vzrušení. Jejich ruce zrychlují tempo. Oba už to chtěj mít za sebou. Chtěj se konečně uvolnit.

„Promiň, ale nedokážu už čekat“ zašeptá Julián a jeho semeno se objeví na hladině vody.

„Já sem na tom stejně“ řekne provinila Zach a utírá si ruku do kapesníku, který našel v kapse.

„Víš co Juliáne?“ řekne po chvíli ticha Zach.

„Nevím. Co?“ zeptá se a jednou rukou si umívá tělo.

„Umíš krásně vyprávět. Nehorázně se na tebe zítra těším“ řekne Zach a usmívá se do okna.

„Děkuju za pochvalu. Už, aby byl zítřek“ řekne a z nepřítomnýma očima se suší. Sehne se a vytáhne špunt z vany. A voda se začne vypouštět.

„To teda jo. Co budeš dělat teď?“ tak rád by byl u něj a ne aby seděl v obýváku a jen po tom toužil.

„Jdu si lehnout do postele, ale ještě předtím otevírám dveře na balkon, tak jak to dělám vždy. Co budeš dělat ty?“ lehl si nahý do postele a díval se s okna.

„Jdu připravovat věci na zítra. Tak se hezky vyspinkej“ popřeje mu.

„Dobrou a ty taky se mi hezky vyspinkej. Musíš být na zítra odpočinutý“ popřál a zavěsil. Zach se díval na tichý telefon a usmíval se. Sice nechápal poslední větu, kterou Julián řekl, ale nechává to být. Zvedne se, položí mobil a odchází do kuchyně připravit věci na zítřejší den.

  Den oboum trval již příliš dlouho. Oba touží po tom, aby už byla noc a oni se setkají.

  Je něco před osmou a Julián už sedí v kavárně a čeká na to, až se objeví Zach. V klidu pije čaj a dívá se do tváří lidí, které zahlídne před okny kavárny. Netrpělivě čeká na to až spatří Zachovu tvář s očima ve kterých se třpytí plamínky touhy a radosti.

  Je pár minut po osmé a Julián už je nervózní a neví co má dělat. Každou chvíli se kouká na mobil, jestli mu tam Zach nenechal vzkaz, ale tam nic není. Žádná zpráva ani zameškaný hovor. Jen sedí v kavárně a dívá se s okna a touží potom, aby už spatřil tu tvář a najednou. Najednou se to stane a před výlohou stojí Zach a usmívá se na něj. Přijde mu správa a on si jí přečte.

„Pojď ven. Máme zpoždění. Zach“ usměje se nad tou zprávou. Vyndá peníze a zaplatí obsluze. Oblíkne si bundu a vychází ven, kde na něj už čeká Zach. Ten k němu přijde a nervózně přešlápne. Neví co má teď dělat po tom včerejším telefonu.

„Ahoj“ řekne prostě a čeká co se stane. Julián k němu přijde obejme ho a lehce ho políbí na rty.

„Ahoj a promiň“ řekne a nechává ruce za Zachovým krkem.

„Za co se omlouváš?“ nechápe. Za co se má omlouvat? Neví o ničem.

„Za to, že sem tě políbil. Ani nevím jestli smím. Smím?“ řekne a jednou rukou se lehce dotkne rtů.

„Ty můžeš cokoli“ usměje se na něj a sehne se k němu pro polibek. Jemně se dotkne Juliánových rtů o kterých se mu dokonce i zdálo.

„Půjdeme?“ zašeptá Zach a vezme Juliánovu ruku do své a proplete s ní své prsty.

„Veď mě“ usměje se na něj a bok po boku vyrazí. Po několika minutách vyjdou kousek od lesa a Zach vede Juliána dál a dál až se na jednou před nimi objeví louka s krásným výhledem na okolním krajinu. Když se Julián trochu rozhlédl všimnul si deky na zemi a u něj byl piknikový koš a všimnul si i z nádobou na šampaňské nebo je tam víno?

„Půjdeme?“ zašeptá Zach u Juliánova ucha. Julián se rozejde až se zastaví u deky.

„Neboj se“ usměje se Zach, když si všimne zvláštnosti v jeho očí.

„Já…já nechci ti to ušpinit“ zamumlá a skloní hlavu. Zach se začne smát a chytne Juliána za ruce. Zatáhne a Julián ztratí rovnováhu a spadne k Zachovi.

„Říkám, neboj se“ políbí ho a usměje se. Neví proč, ale v přítomnosti Juliána zapomíná na všechno. V jeho přítomnosti je znova šťastný a probouzejí se city na které kdysi dávno zapomněl. Pohladí ho po tváři a usměje se. Sedne si pohodlněji a Julián si mu lehne hlavou do klína. Zach k němu skloní hlavu a znovu ho políbí, pak se otočí ke koši a vytáhne z něj jahodu. Kousne si do ní a pak si ji vezme mezi rty a i s ní se skloní k Juliánu. Ten otevře pusu a kousne.

„Mňam. Co bude dál?“ zašeptá a usměje se.

„Tak se koukneme“ přitáhne si k sobě koš a vytahuje z něj různé kousky ovoce a vkládá je Juliánu do rtů a kolikrát neodolá a políbí ho.

„Máš šíleně sladké rty“ usměje se a znovu ho políbí. Julián se posadí obejme ho kolem ramen. Začne ho líbat a ruce mu začnou zajíždět pod Zachův svetr. Zach se jen do polibku usmál a začal jej oplácet. Trochu se od Juliána odtáhl a sundal si svetr. Julián pohladil Zacha po hrudi a znovu se přisál na Zachovi rty. Zach si od sebe Juliána odstrčil a začal mu sundávat svetr a Julián mile rád poslechl. Tiskli se na sebe oblečeni jen do trička a džínů. Tiskli se na sebe ignorujíc okolní chlad. Teď chtěli cítit na svém těle tělo toho druhého. Julián začal vyhrnovat Zachovi tričko a ten si jej v klidu nechal sundat a potí Zach sundal tričko Juliánovi. Zach začne Juliána opatrně pokládat na deku a sám si na něj lehne, aby mu nebyla zima. Líbali se a jejich nahé hrudníky se o sebe třely. Zachova ruka začne sklouzávat od krku k bradavkám, poté i k břichu až se najednou jeho ruka zastaví na sponě od pásku.

„Smím?“ zeptá se a zadívá se Juliánovi do očí.                                  

„Můžeš co si jen přeješ“ usměje se na něj a políbí ho na špičku nosu. Zach se na něj usměje a začne ho líbat a jeho ruce začínají rozepínat sponu pásku, poté i knoflík a zip. Rukou vklouzne do džínů a dotkne se Juliánova údu a ten slastně zavzdychá. Julián se vyzdvihl do sedu a povalil Zacha. Rukou začal bloudit po jeho hrudi až k pásku. Rozepne sponu a pak i knoflík a zip. Rukou vnikl pod kalhoty a začal hladit Zachovy úd. Zach pod Juliánovým dotykem zavzdychá a Julián jo políbí, aby ho aspoň trochu utišil. Julián rukou vklouzl pod Zachovi černé boxerky a Zach se trhaně nadechl. Julián ho hladil po údu a přitom ho líbal. Zach ho objal kolem krku a jednou rukou ho hladil po zádech a směřoval níž k jeho zadku. Rukou zajel pod kalhoty a stiskl.

  Najednou kolem jejich hlav prolítla kulka. Zach i Julián se od sebe odtáhnou a zadívají se jeden druhému do očí. Rychle si zapnou kalhoty a běží se schovat do lesa. Zach přijde k Juliánovi a políbí ho.

„Ty jdou po tobě nebo po mě?“ přitiskne se k němu. Julián se zadívá Zachovi do jeho klidných očí a panika a strach začíná z jeho těla mizet.

„Po mně“ řekl přímo a pohladil Zacha po tváři.

„Tak to ne. Nikdo mi nebude na tebe útočit“ zašeptal chladně a políbil ho na rty a najednou jeho rty i jeho tělo byli pryč. Julián se začal koukat kolem sebe, ale nemohl spatřit jediný náznak toho, že by tam s ním Zach byl. Kolem jeho hlavy prolítne kulka a on se radši skloní a jde se schovat hlouběji do lesa.

  Zach se rychle pohybuje ve stínech stromů a hledá toho, kdo útočí na něj nebo spíše na Julyho. Šel tiše a pružně až najednou spatřil záblesk vycházející z hlavně pistole. Tiše se k odstřelovači přiblížil a jedním pohybem rukou mu zlomil vaz a teď mu to najednou dojde. Už si vzpomene na to, kde poprvé viděl Julyho tvář i to kde poprvé slyšel zmínku o jeho jméně. Skloní se k mrtvému muži a z pouzdra mu vytáhne lovecký nůž, otočí se a vydá se hledat Julyho.

  July uvidí Zachovu siluetu a proto se mu vydá naproti. Stoupne si před něj a usměje se. Chce k němu jít, ale Zach ho předběhl. Zach chytil Juliho pod krkem a přitiskl ho na strom kousek od nich. Pod krk mu položil lovecký nůž, ale jeho ruka už nebyla tak klidná a pevná jako kdysi. Teď se klepala, ale přesto dál držel nůž pod Julyho krkem. July se na něj překvapeně díval. Od oka mu ukápla slza a najednou mu došlo, kdo je Zach.

„Tak dělej“ řekne a v jeho hlase je slyšet smutek i zadržované slzy. Zach se zakouká do Julyho vystrašených a smutných očí. Chvilku se do těch překrásných očí díval. Upustil nůž a přitáhl si Julyho do své náruče. Objímal ho a July objímal jeho.

„Odpusť“ zašeptal Zach. Na svém krku ucítil Julyho slzy a proto jeho stisk zesílil.

„Neboj se, už ti nikdo nikdy nic neudělá. O to se postarám. Nikdo nesmí ublížit mému Julymu“ usmál se na něj Zach, když se na něj July podíval. Sklonil se k němu a políbil ho.

„Pojď půjdeme pryč“ řekne Zach a chytne Julyho za ruku a ten ho klidně následuje. Přejdou na louku odkud všechno zabalí a odcházejí v ruku v ruce zpátky do města.                            

„Nastěhuješ se ke mně?“ řekne Zach, když dojdou na okraj města. July se zastavil a zadíval se na jeho záda.

„Ne“ řekne jednoduše a Zach sklopí hlavu. July se rozejde až ho zarazí znovu Zachova otázka.

„Proč?“ jednoduché slovo a může to mít za důsledek bolestivou nebo radostnou zprávu.

„Nechci, aby ti něco udělali“ řekl a rozešel pryč nechávajíc Zacha samotného. Zach tam chvíli stál a pak se rozešel jiným směrem než šel July. Jeho oči byli smutné a plné bolesti, ale rozhodl se Julyho přání respektovat. Z části.

  Zach vejde do bytu a s piknikovým košem třískne na stůj a bylo mu úplně jedno, že v tom jsou křehké věci. Sedl si k notebooku a začal hledat. Začal hledat vše o tom člověku, co na jeho Julyho vypsal odměnu. Mezi tím donutí jeho kamaráda, aby mu dal na Julyho pozor. Nebylo těžké zjistit kde bydlí, protože mu připevnil na pásek malinkou štěnici, která vysílala signál na jeho vysílač.

  Julián sedí u sebe v bytě na balkoně a v uších mu zná Zachova otázka.

„Nastěhuješ se ke mně?“ pořád mu bloudí myslí i to co mu odpověděl. Chtěl se k němu nastěhovat a pokračovat tak, kde skončili, ale říkal pravdu. Nechtěl, aby ublížili ještě jemu. Bohatě mu stačilo, když kvůli té věci ztratil bratra. Po nějaké době vstane z křesla a jde si lehnout do postele tak jak je. Vůbec se nenamáhal svléknout a přikrýt. Už neměl na nic sílu.

  Zach seděl u notebooku dlouho do noci až na konec narazil na to, co hledal. Na informace. Přečetl si o tom člověku všechno, co se dalo, ale jednu věc nechápal. Nechápal, proč šel po Julym. Po několika dalších hodinách se rozhodl, že se prospí a potom zajde za tím chlápkem pro pár odpovědí a hlavně ho donutit, aby dal Juliánovi pokoj.

  Julián se po prvé po dlouhých měsících vyspal déle než do svítání. Když se probudil budík na nočním stolku ukazoval něco po jedenácté hodině. Domníval se, že to bude po včerejšku, kdy jeho tělo i mysl dostali co proto. Nehybně ležel na posteli a celým tělem i myslí toužil být jinde, ale nemohl. Nemohl pokud ho chtěl ochránit. Nechtěl o něj přijít a proto je raději sám než aby jej uvedl do nebezpečí.

  Julián se zvedne a nahá přejde do ložnice odkud si vezme mp3 přehrávač a odejde nazpátek si lehnout do ložnice. Lehl si a na mp3 najel do složky „ploužáky“. Měl strašnou chuť tohle poslouchat. Zavřel oči a nechával se unášet tichou a pomalou melodií písniček.

  Zach se probudil něco po desáté hodině dopolední a chvíli mu trvalo uvědomit si, co se den předtím stalo. Jakmile si vzpomněl rychle vstal, oblékl se, najedl se a vzal si to nejnutnější a odešel z bytu nezajímajíc se o emaily či jiné zprávy.

  Zach si nasedl do auta a jel na adresu, kterou si získal díky nabourání na server od FBI. Na jejich serveru zjistil hodně zajímaví informace, které se mu ani trochu nelíbili. Po několika hodinách cesty se zastavil na místě určení. Zaparkoval metrů od domu. Vystoupil a vzal si potřebné věci, aby se bezpečně dostal tam i zpět. Postaví se ke zdi a lehce přes ní přeleze. Nepozorovaně se dostane do domu. Jde tiše po chodbách, tiše otevírá dveře a hledá toho, koho potřebuje. Nahlédne do ložnice a tam spatří spát postaršího muže. Mužovi ruce lehce přiváže k posteli, tak aby uzli pevně drželi a aby se muž neprobudil. Chvíli nad ním stál a pak do něj šťouchnul.

„Vstávej“ řekne tiše, ale o to víc to zní chladněji a nebezpečněji. Starší muž se pomalu probouzí, ale když chce pohnout rukama provaz se mu zařeže do zápěstí. Zach přejde ke křeslu, který má stařík blízko postele.

„Kdo jste?“ zeptal se starší muž a rychle přemýšlel po možnosti k útěku, ale po pohledu do chladných očí Zacha si spočítal, že útěk je marný. Byl by mrtví dřív než by stačil něco udělat.

„Jsem jeden z těch, co jste si najal na vraždu Juliána McMahona. Jsem Mr. Shadow“ řekne tiše a klidným pohledem sleduje muže na posteli. Všimne si zděšení, když mu řekl proč tu je a hlavně kdo je.

„Proč…proč jste tady?“ v jeho hlase se objevuje strach. Nikdy nečekal, že by se tohle mohlo stát a teď? Teď u něj sedí jeden z nejlepších a nejhledanějších vrahů na světě, který se netváří zrovna přívětivě.

„To je jasné. Chci, aby jste nechal Juliána na pokoji“ řekne jednoduše a pokrčil rameny na náznak toho, že je to jasné.

„Co bych s toho měl?“ řekl a nemluvilo se mu příjemně. Nechat Juliána na pokoji potom co mu jeho otec udělal? To nikdy, i když…

„Jestli ho necháte být vy i vaše rodina zůstanete na živu, pokud ne budu zabíjet jednoho člena vaší rodiny po druhém a vy se budete na jejich smrt dívat a pak zabiji vás“ usmál se na něj krutě Zach a na jeho očích bylo vidět, že si to nikdy nerozmyslí.

  Muž na posteli se na něj překvapeně a přitom vystrašeně díval. Myslí to vážně nebo blafuje? Snaží se na to přijít a vždycky mu vyjde jen jeden výsledek. Myslí to vážně.

„Stojí ti za to?“ zeptá se, i když zná odpověď.

„Stojí, když budu muset zemřu kvůli Juliánovi“ řekne Zach a zpříma se dívá muži do očí. Klidně sedí v křesle a duchem je úplně jinde, ale zvenčí není nic vidět. Zvenčí je to chladně klidný nájemný vrah, kterému neřeknou jinak než Mr. Shadow. Muž na posteli sedí na posteli a jeho myšlenky se mu splašeně prohání hlavou.

„Dobře nechám ho na pokoji. Ještě dnes stáhnu odměnu za jeho hlavu“ řekne na konec a zatají dech, když se Zach postaví. Zach vyndá lovecký nůž z pouzdra a přejde k muži. Přeřízne provazy a chytne muže pod krkem.

„Mysli na to, co se stane pokud neuděláš co máš. Nikdy na to nezapomeň“ řekl a pustil muže. Ten se sípavě nadechl a mnul si krk. Zach se otočil a neslyšně zmizel. Když se muž na posteli rozhlédl po pokoji nenašel již nikoho. Urychleně vstal a rychlými kroky přešel do pracovny. Posadil se na židli za stolem a podíval se na fotky jeho ženy, dětí a vnoučat. Chvíli se na ně dívá a přemýšlí jestli udělal dobře, ale když se podíval na fotku jeho nejmladšího vnoučete neváhal a dal se do práce.

  Zach klidně nasedl a opřel hlavu o sedadlo. Chvíli tam jen tak seděl a díval se na strop auta. Sedí a přemýšlí co teď. Co teď bude dělat? Ještě nějakou chvíli v klidu sedí a pak nastartoval a vyjel k městu. Projížděl kolem kavárny u které se setkal z Juliánem. Smutně na ni pohlédl a projel kolem ní bez zastavení.

  Uběhlo několik dní ode dne, kdy byla stažena odměna za Juliánovu smrt. Julián klidně chodil do školy a na procházky. Dělal to na co neměl nikdy čas. Ale ať dělal cokoli pořád mu chyběla jedna část sebe samotného. Chyběla mu jeho drahá půlka. Chyběl mu Zach a to nedokáže popřít. Každý den chodil do jejich kavárny a čekal na to jestli se tam Zach objeví, ale každý den ho čekalo zklamání. Nikdy tam nepřišel.

  Zach celé dny buď proseděl doma nebo byl mimo město. Každý den musel bojovat sám se sebou, aby se za Juliánem nerozjel. Den co den se vyhýbal jejich kavárně a den co den vyháněl Juliánův obličej, dotyky i polibky z hlavy, ale pokaždé se mu to povedlo jen na okamžik.

  Uběhly dva měsíce od doby, kdy stáhly odměnu na Juliánovu smrt. Uběhli dva měsíce od doby, kdy Julián i Zach zůstali sami a přitom touží býti spolu. Netoužili po ničem jiném, ale oba nebo spíše jeden z nich měl strach se postavit před toho druhého. Proč měl strach? Nevěděl, ale přesto cítil, že s ním strach je pořád a že ho ani na chvíli nepustí se svého sevření.

  Zach seděl v potemnělé místnosti jeho bytu a v hlavě mu mířili vzpomínka na Juliána i na jeho hříšně sladké rty. Jeho oči jsou plné smutku a od těch osudových dvou dnů před dvěma měsíci se změnil. Skoro nepracoval. Nemusel. Peněz měl víc než dost. Co se týkalo jídla tak to vypadalo, jako by ho někdo týral hlasy neboť skoro nejedl a jeho tělo bylo unavené a ochablé.

  Julián seděl na balkoně u svého bytu a přemýšlí nad tím, co by se stalo, kdyby před dvěma měsíci řekl, že by se k němu nastěhoval. Tušil, že by byl šťastný, ale jeho přehnaná ochrana a strach ho donutili říct ne. Věděl, že to Zach donutil Nikolaje Ivanovice stáhnout tu odměnu. Ale on ho chtěl chránit i přesto, že zrovna Zacha by chránit nemusel. Ten se o sebe dokáže postarat sám, kdyby ne nemohl by dělat nájemného vraha. Ti musí být mrštný, tichý, klidný a hlavně musí dokázat zabít..

„Zachu“ zašeptá Julián a skloní hlavu. Je mu hrozně smutno. Chybí mu Zachův dotyk, polibek a jeho pouhý pohled. Zvedne se a vyrazí do ložnice. Zavře za sebou dveře a jde si obléknout pyžamo. Jeho zvyky se od Zachova příchodu změnili. Nevěděl proč, ale bylo to tak.

  Druhý den ráno vstal brzy. Oblékl se, vzal si nějaké věci a odcházel do kavárny, kde ho už každý znal jménem. Stal se tam každodenním zákazníkem. Kdykoli mohl sedl si tam a díval se z okna jestli náhodou neuvidí Zacha. Vyšel z bytu i z domu a jde tou nejkratší cestou do kavárny. Posadí se na své oblíbené místo a Elis už mu nese čaj.

„Ahoj Juliáne“ usměje se na něj a položí před něj hrnek.

„Ahoj Elis. Tak jaký bude den?“ usměje se na ní. Elis se k němu posadí. Po ránu tam moc lidí není a ona je ráda.

„Báječný. Málem bych zapomněla. Tohle ti tu včera nechal nějaký chlápek. Říkal, že budeš vědět“ usměje se na něj a vytáhne z kapsy obálku a dá jí Juliánovi.

„Slečno“ řekne postarší pán a Elis se zvedne a odejde k němu. Julián se podívá na obálku a dotkne se jí jemně, bříšky prstů. Šetrně jí vezme mezi prsty a pomalu ji otevírá. Vytáhne  sněhobílí papír a otočí ho, aby viděl co mu píšou.

„Nastěhuješ si ke mně July?“ jednoduchá otázka a Julián už ví, kdo to psal. Poprvé po dlouhé době se usměje. Elis se otočí k Juliánovi a překvapením upustí prázdný tác. Poprvé za celé ty dva měsíce nepoznala jeho úsměv a teď? Stačí jediná zpráva a on je šťastný.

„Promiň Elis, ale už musím jít“ usměje se na ní, dá jí peníze a odchází. Elis se jen za ním podívá a nic nechápe.

  Zach sedí pod stromem nedaleko místa, kde se dozvěděl, že má zabít svého Juliána a místo toho ho zachránil. Vzpomíná na to, jako by to bylo včera a přitom uběhli dva měsíce. Dva měsíce, kdy nejsou spolu. Sedí a čeká.

„Pochopil?“ bleskne mu hlavou, ale když ucítí vůni citrusů jeho obavy zmizí. Věděl, že sedí otočený k zády k tomu kdo přichází. Kdyby to byl někdo z jeho nepřátel tak nemá možnost se bránit, ale on doufá, že je to Julián. Julián a jeho hříšně sladké rty. Někdo si klekne k jeho zádům a teď může ucítit jen dvě věci. Chladnou čepel nože nebo Juliánovo obětí. Co z toho nakonec ucítí?

„Chyběl si mi Zachu“ zašeptal mu Juliánův hlas do ucha a objali jej Juliánovi ruce. Zach chytne Juliánovi ruce a přitiskne se k jeho hrudi.

„Ty si mi taky chyběl July“ řekne a převaluje si tu zdrobnělinu jména na jazyku. Až teď, když ji vyslovil na hlas mu zní jinak než když ho tak nazýval v duchu.

„Hezká přezdívka“ usměje se July a políbí Zacha na krk.

„Jak mi odpovíš na otázku?“ zeptá se Zach a pomalu se k Julymu obrací čelem. July se mu zadívá do očí a jeho rty se pomalu začínají přibližovat k těm Zachovím. Políbí ho.

„Půjdu klidně na konec světa pokud tam budeš i ty“ znovu ho políbí. Zach si chytne Julyho hlavu do dlaní a dívá se do jeho očí.

„To znamená?“ chce to slyšet z jeho rtů.

„Ano nastěhuju se k tobě“ odpoví mu July a usměje se na něj. Zach se k němu nakloní a něžně jej líbá na rty.

„Konečně spolu“ prolétne hlavou oboum mladíkům a jejich rty se k sobě tisknou v něžném polibku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Whoo

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 23. 2. 2010 20:58)

hezká povídka:)

Tohle

(Kat, 18. 1. 2009 19:54)

bylo moc pěkné. Až n nějaké chybičky opravdu pěkné. Docela ráda bych věděla proč ho vlastně chtěla zabít a ten rozhovor přes telefon okouzlující.

^_^

(Sax, 15. 1. 2009 12:03)

Pěkná povídka... ten rozhovor po telefonu se mi moc líbil ^____^

super

(snilek, 26. 12. 2008 15:35)

Krásné svátky přeju!!
Jinak super povídka,moc se mi líbila.

nádherné vánoce

(akyra, 24. 12. 2008 19:13)

trochu pozdě, ale přece:-))
teď k povídkám(všeobecně)-prostě nádhera.jen některé dlouho leží bez povšimnutí(cykl.Bílé pírko atd.)