Na hřbitově
Na hřbitově
„V kolik mam na tebe
čekat?“ zašeptá chlapecký hlas do sluchátka u telefonu.
„Dnes v noci. Na
našem útese“ zašeptá druhý chlapecký hlas.
„Slib, že tam přijdeš“
dodá hned.
„Slibuju ti to“ odpoví
druhý hlas a najednou je sluchátko z ničeho nic hluché.
„Jacku? Jsi tam?
Jacku“ druhý chlapecký hlas stále opakuje dokola. Jeho tělo se zmocňuje zlá
předtucha.
Další den v denním tisku:
Na pobřeží řeky Temže
se našlo tělo chlapce s četnými bodnými ranami na hrudi a na krku. Tento
mladík s černými havraními vlasy několik hodin neměl jméno až o několik
metrů dál se našla peněženka, kde byly chlapcovi doklady. Mladík se jmenoval
Jack Cruller a za necelý měsíc měl oslavit sedmnáct let.
Za mladíkovu vraždu
byl obžalován jeho otec, který už dvakrát seděl ve vězení za ublížení na
zdraví, které tentokrát vyústilo ve vraždu vlastního syna. Sousede pana Cruller
dosvědčí, že muž svého syna bil od rána do noci a neminul den, kdy muž na svého
syna nekřičel……
Po 5 letech
Mladý muž z krátkými blond vlasy vystupoval se svého černého Mercedesu přímo před branami místního hřbitova. Jeho kroky mířili až na druhou stranu hřbitova, kde se nacházel hrob, ke kterému mířili jeho kroky.
Když se zastavil před hrobem, zadíval se na velký náhrobek, který patřil šestnáctiletému chlapci, který by měsíc po své smrti oslavil sedmnáct let. Nad jeho jménem a nad daty jeho narození i smrti byla fotka onoho mladíka.
„Ahoj Jacku tak jsem tu znovu“ zašeptal muž stojící nad hrobem. Muž si klekl na jedno koleno a kousek před náhrobkem položil puget růží. Zapadající slunce ozařovalo náhrobek a pod tóny barev vypadal Jack na fotce tak, jak si ho muž pamatoval. Magicky.
„Vím, že jsem tu byl předvčírem, ale dneska jsme musel přijet. Pamatuješ. Nikdy jsem je nevynechám a nehodlám to nikdy porušit, ale dneska jsem tu jen na skok. Musím zase do práce“ smutné olivově zelené oči se zadívají na usměvavého mladíka na fotce.
„Všechno nejlepší ke tvým narozeninám Jacku“ promluvil muž po chvíli ticha. Prsty se lehounce dotknul skla, které ochraňovalo fotku před útoky času a počasí. Mladý muž se zvedl a odcházel. Zastavil se před bránou, kde se otočil k místu odkud přicházel. Zadíval se k nebi a ovanul ho jemný vítr, který byl v tuto dobu velmi příjemný. Muž zavřel oči a větru nastavil svou unavenou tvář.
„Promiňte?“ ozval se u muže mladý chlapecký hlas.
„Ano?“ sklonil hlavu a zadíval se do šedomodrých očí, které mu připomínali dobu, kdy byl šťastný.
„Nevíte, kde je hrob rodiny Guettových?“ zeptá se mladík a sklopil hlavu a začal se červenat nad svou neznalostí.
„Jistě. Na druhé straně hřbitova hned vedle hrobu Jacka Cruller“ usměje se nad tím a sám se podiví. On a úsměv? To už dávno není pravda. Podívá se na mladíka, který se trochu vystrašeně dívá na cestu, která je za ním.
„Jestli se bojíte, tak bych vás tam zavedl?“ usměje se nad radostný obličejem toho mladíka.
„Opravdu by jste to pro mě udělal?“ mladík radostně výskl, ale když si uvědomil, kde je uklidnil se.
„Jistě. Jmenuji se Jeremi Wolf“ usmál se na mladíka, který zářil jako odpolední slunce v letním dni.
„Já jsem Erik Guetta“ usměje se na něj a hned se hrne k Jeremiho ruce a táhl ho na druhou stranu hřbitova. Najednou se Erik uprostřed hřbitova zastavil a koukal se kolem sebe a pak se zadíval na Jeremiho se smutnýma očima. Jeremi se jen usmál a prstem ukázal kudy má jít a tak tam Erik vyběhl a Jeremi šel pomalu za ním. Ruce si schoval do kalhot a smutnýma očima pozoroval skotačícího Erika. Erik se zastavil u poslední řady hrobů a díval se kolem. Pak se otočil na Jeremiho a usmál se. Stál a čekal než jej Jeremi došel.
„Tak kudy teď?“ zeptal se Erik a v hlase měl spíš radost než smutek z okolního místa.
„Nahoru“ nasměroval ho, ale než aby Erik vyběhl dál šel pomalu vedla Jeremiho.
„Koho tady máš, že jsem chodíš?“ zeptal se najednou Erik a
jeho hlas zněl jinak než jak jej Jeremi poznal. Byl vážněný a spíš se hodil pro
o dost staršího muže než je Erik.
„Svou první a poslední lásku. Koho ty?“ zeptal se, protože jej to docela zajímalo.
„Svou rodinu a svou lásku“ odpověděl jednoduše a vyběhl k hrobu jeho rodiny, který už byl vidět. Jeremi se zastavil a zadíval se dopředu na usmívajícího se Erika.
„Ztratil víc než já a přesto se usmívá. Jak to dělá?“ pomyslel si Jeremi. On si dokázal přiznat, že tak mladí člověk ztratil toho víc, ale už nevěděl, jak to dokázal překonat a může se smát. Jeremi zakroutil hlavou a přešel k Erikovi a přitom procházel kolem Jackova hrobu.
„Tak já půjdu Eriku“ a jak řekl tak se otočil a odcházel pryč až najednou ho něco spíš někdo chytl za zápěstí a tím jej zastavil.
„Prosím nenechávej mě tu samotného“tichá prosba se donesla až k jeho uchu. Pomalu se otáčel a před sebou uviděl smutného Erika, který neměl daleko k pláči. Udělal krok a přitiskl si k tělu Erika.
„Neplakej Eriku“ zašeptal mu do vlasů a jemně jej po nich pohladil. Najednou na jeho tvář dopadla první dešťová kapka a po ní další a další. Jeremi nad Erikovu hlavu natáhl svou bundu.
„Pojď nebo promokneme“ zašeptá k němu a i s ním vyrazí k autu. Obejdou ho až k místu spolujezdce a otevře dveře a Erik si sedl dovnitř. Jeremi zavřel dveře a šel na svoje místo řidiče.
„Kde bydlíš, abych tě tam odvezl“ řekl, ale když se otočil na Erika uviděl jen smutného mladíka schouleného na sedadle spolujezdce.
„Já…já…nechci se tam vrátit“ zašeptal Erik. Jeremi se na něj díval a pak se zhluboka nadechl.
„Tak pojedeme ke mně ano?“ řekne a dívá se na Erika jak se najednou rozzářil. Erik nadšeně přikývl a přetáhl přes sebe bezpečnostní pás.
„Copak se asi stalo, že se nechce vrátit domů?“ přemýšlí nad tím po celou cestou co jedou do jeho bytu uprostřed města. Jeremi zastaví před velkým domem a Erik se rozzáří zvědavostí. Jeremi zajede do podzemních garáží, kde zaparkuje a vystoupí. Přejde k spolujezdcovým dveřím a otevře jej.
„Tak pojď Eriku“ usměje se na něj a čeká než Erik se postaví a poodstoupí si. Jeremi zavře dveře a zamkne dveře. Ukáže k výtahu ke, kterému dojdou. Vyjedou až do hlavní haly domu, kde se postaví doprostřed. Erik se postaví za něj a schová se.
„Neboj se“ zašeptá k němu a vyjde k druhému výtahu, který přivolá. Erik se po celou dobu schovává za ním. Výtah přijede a oba nastoupí. Zmáčkne tlačítko z největším číslem, která tam je. Výtah cinkne v nejvyšším patře domu. Jeremi i z Erikem přejdou ke dveřím hned naproti výtahu. Jeremi vytáhne klíč a odemkne. Uhne stranou, aby mohl Erik vejít dovnitř. Jeremi ho hned následuje. Zavře a vede Erika do obýváku.
„Posaď se já ti přinesu něco suchého na sebe“ usměje se na něj a jde do své ložnice. Erik chvilku sedí na gauči v obýváku a pak jde za Jeremi.
„Remi nemohl bych se u tebe osprchovat?“ zeptá se nervózně. Jeremi vytáhne hlavu ze skříně a zadívá se na Erika.
„Jistě“ řekne a stoupne si. Vyjde z ložnice a jde ke dveřím, které vedou do koupelny.
„Prosím mladý pane“ usmál se nechal Erika vejít.
„Chceš oblečení přinést sem nebo jej mám nechat v ložnici?“ zeptá se ho a otočí se čelem ze dveří, neboť se Erik začal svlékat.
„Já si pro ně dojdu do ložnice pokud nevadí?“ řekne Erik a postaví se pod sprchu.
„Dobře. Bude tam na tebe čekat“ řekne a vyjde ven z koupelny. Za sebou zavře dveře. Jde do ložnice a na postel položil kalhoty a tričko, v které doufá, že Erikovi aspoň trochu padne. Vyjde z ložnice a míří si to rovnou do kuchyně, kde začal vařit něco jednoduchého. Erik po půl hodině vyšel z koupelny zahalený do županu. Jeremi zrovna vycházel z ložnice a vrazil do Erika. Erik začal padat k zemi, ale Jeremi byl pohotový a chytl Erika do náruče.
„V pořádku? Omlouvám se neviděl jsem tě“ omluvil se a díval se do šedomodrých očí, které Jeremiho okouzlují čím dál víc.
„Nic se neděje“ řekl Erik a usmál se na Jeremiho. Objal jej kolem pasu a přitiskl se k Jeremově tělu a přivoněl k němu.
„Hezky voníš Remi“ usmál se na něj Erik a pustil jej. Obešel ho a šel se obléknout do ložnice. Jeremi stál uprostřed chodby a stále na svém těle cítil Erikovo obětí i vůni meruňkového šampónu, který Erik použil. Zavrtěl hlavou a šel nazpátek do kuchyně, aby nandal jídlo. Talíře i z jídlem položil na stůl a šel ke dveřím do ložnice. Zaťukal na ně.
„Eriku jídlo je na stole“ řekl a jak dopověděl dveře se otevřeli a v nich stál Erik oblečený jen v modrém tričku, které měl skoro až ke kolenům. Jeremi se nad tím musel usmát.
„Tak pojď Eriku“ usmál se a nechal ho jít jako první. Posadil se na židli a podíval se na jídlo.
„Dobrou chuť Remi“ řekl Erik a pustil se do jídla. Jeremi dosedl ke stolu a taky začal jíst. Erik dojed dřív a tak seděl u stolu a díval se na Jeremiho jak jedl. Jakmile Jeremi dojedl zvedl se a ze stolu vzal špinavé nádobí a přešel s ním ke dřezu, kde jej položil.
„Nechceš si pustit nějaký film?“ zeptal se a díval se na Erika jak přikývne. Přejdou tedy do obýváku a Jeremi otevřel dvířka od skříňky, kde byli schovaná DVD i CD disky.
„Pojď si vybrat co chceš vidět“ řekl a Erik se stoupl k němu a začal vybírat film. Jeremi kousek poodstoupil a díval se na Erika.
„Jen jeho přítomnost tady všechno směnila. Jeho úsměv i jeho oči. Vypadá, jako by sem odjakživa patřil“ přemýšlel si Jeremi sám pro sebe a tak si nevšiml, že před ním stojí Erik s filmem v rukou a mluvil na něj. Erik se naštval, jak jej Jeremi ignoruje. Erik si stoupl na špičky a políbil Jeremiho na tvář a to jej probralo. Jeremi se na něj podíval, usmál se a pohladil jej po tváři.
„Tak co jsi si vybral Riku?“ znovu se usmál a vzal si od Erika film a vložil ho do přehrávače. Otočil se a šel si sednout na gauč. Erik k němu přešel, sedl si těsně k němu a uvelebil se na gauči tak, aby mu bylo příjemně a aby dobře viděl na televizi. Jeremi se jen otočil a dal ruku kolem Erikových ramen a Erik se k němu hned přitiskl víc.
Když už se blížil konec filmu koukl se Jeremi na Erika, protože mu bylo divné, proč byl Erik natolik v klidu a ticho. Když spatřil jeho spící tvář jen se usmál a opatrně se postavil. Sklonil se k Erikovi a opatrně ho vzal do náručí.
„Jako bych ho už takto nesl tisíckrát a přitom je to poprvé“ pomyslel si a nesl Erika do pokoje pro hosty, který pro Erika připravil. Položil jej nepostel a přikryl ho až pod bradu.
„Dobrou noc“ zašeptal Jeremi a sklonil se k Erikovi a políbil jej na tvář. Narovnal se, otočil a odcházel z pokoje směr svůj pokoj. Převlékl se do pyžama a ulehl do postele, ale nemohl usnut. Jeho mysl zaměstnávala podobnost Erika a Jacka.
„Tolik podobní a přitom jsou jiní“ zašeptal Jeremi do ticha pokoje. Jeho mysl se po několika hodinách přemýšlení otupila únavou a tak měl Jeremi možnost usnout.
Ráno Jeremiho probudila příjemná vůně čerstvého kafe. Sedl si na posteli a pomalu se probíral, když se dveře ložnice otevřeli a v nich stál Erik s tácem plného jídla v rukou.
„Dobré ráno“ usmál se na něj Erik zářivě a šel tác. Jeremi si sedl pohodlněji a Erik mu do klína položil tát se snídaní.
„Dobrou chuť Remi“ řekl Erik a posadil se na kraj postele.
„Děkuju a co ty?“ zeptal se, když si prohlédl Erika od hlavy až k patě.
„Ne já nebudu“ řekl a zakroutil hlavou.
„Tak to teda ne. Si jak špejle. Ty jíst budeš“ prohlásil Jeremi a k Erikovým ústům nesl vidličku,, na které byli míchaná vajíčka, a však Erik odmítal otevřít pusu.
„No tak Riku otevři pusu“ řekl a Erik ji otevřel a poslušně vajíčka snědl a takhle střídavě jedli až snědli celou snídani. Erik se zvedl vzal tác a i s ním odpochodoval ven z ložnici. Chvilku na to se Jeremi zvedl a šel se kouknout co dělá Erik. Zastavil se ve dveřích do kuchyně a díval se na to, jak se tam Erik obratně pohybuje a hned ví kam co patří. Když měl Erik všechno hotoví otočil se a zarazil se. Chvilku tam jen tak stál a pak se zářivě usmál.
„Co takhle se učesat vrabčáčku?“ zeptal se a trošku se pohuhňával nad Jeremiho vlasy, které vypadali, jako čerstvě postavené vrabčí hnízdo. Jeremi se jen usmál a zmizel v koupelně. Po chvíli se postavil před Erika.
„Lepší?“ zeptal se ho.
„O moc. Sluší ti to Remi“ohodnotil ho Erik a vrazil Jeremiho do ruky hrnek s kafem. Oba dva přešli do obýváku, kde se oba posadili na gauč hned vedle sebe.
„Dneska odpoledne mam pracovní schůzku tak tě cestou můžu hodit domu“ řekl Jeremi a zamyšleně pozoroval protější stěnu.
„Ne. Já už se k nim nevrátím. Nikdy. To se radši zabiji“ řekl Erik a začal se pohupovat ze předu do zadu, stejně jako to dělají malé děti.
„Co to říkáš? Proč se k ním nechceš vrátit?“ zeptal se Jeremi a sklonil oči na Erika.
„Říkám pravdu a proč tam nechci je moje věc a ne tvoje“ řekl a zvedl se z gauče. Položil hrnek z čajem na stůl a odcházel. V mžiku byl Jeremi za ním a prudce ho chytil za ruku a otočil si Erika k sobě čelem. Jediné co spatřil byl Erik vystrašený výraz a oči plné slzy.
„Tak si posluž. Klidně mě prašti. Jendu ránu navíc snesu“ řekl Erik a hrdě se napřímil a čekal na ránu. Jeremi na něj jen překvapeně zíral a v hlavě si promítal, co mu Erik řekl.
„Že by ho taky byli stejně jako Jacka? Ne to nedovolím!“ pomyslel si Jeremi a sklonil se k Erikovi. Jemně svými rty přejel přes ty Erikovo.
„Omlouvám se. Za vše se omlouvám“ řekl, pustil ho a odcházel do ložnice, kde se podél zdi svezl až k zemi. Dlaněmi si schovával tvář, aby svět neviděl jeho slzy. Erik stál pořád na stejném místě, až se mu po pár minutách podlomili kolena a on spadl k zemi a tvář si schoval v dlaních. Nebrečel však. On už slzy neměl.
Bylo něco kolem půlnoci, když se Jeremi odvážil vyjít z pokoje ven. Ze všech schůzek co ten den měl se vymluvil, že mu není dobře. Nelhal. Opravdu mu bylo blbě. Ze všeho. Ze světa. Z něj samotného i z toho co ubližoval něčemu tak křehkému jako byl Erik.
Došel do obýváku, kde našel Erika jak se krčí v rohu místnosti. Nohy dány těsně k tělu a ruce objímající je. Třásl se. Jakou to má příčinu? Je mu zima? Má strach? Má z něj strach? Tolik otázek, ale nepřichází odpověď. Pomalu k Erikovi došel a klekl si k němu a ruku mu opatrně položil na rameno. Erik mírně povyskočil. Lekl se.Erik zvedl k Jeremimu pohled a pak se odstrčil od zdi a skočil na Jeremiho. Objal jej kolem krk a rozbrečel se.
„Neboj se, už jsem u tebe. Nikam tě nedám“ šeptal mu do ucha a konejšivě jej hladil po zádech.
„Pojď musíš si odpočinout“řekl a stoupl si i s Erikem v náručí, ale tentokrát nešel do ložnice pro hosty nýbrž do té jeho.
„Dneska přespíš tady. Pokud ti to nevadí?“ zeptal se okamžitě, protože si uvědomil, že to nemá dovolený.
„Budu jenom rád“ řekl Erik a přitiskl se vík k Jeremimu. Opatrně položil Erika na postel a lehl si vedle něj. Natáhl se k dece a oba je Přikryl. Jakmile to udělal schoulil se Erik do Jeremiho náručí a spokojeně usnul. Jeremi chvíli byl ještě vzhůru a hlídal Erikův spánek, ale jeho tělo už to, ale nevydrželo a tak zavřel oči a následoval Erika do říše snů.
Několik dalších dní strávil Jeremi s Erikem. Neexistovali pro něj žádní klienti, ani pracovní schůzky. Jediný co ho zajímalo byl Erik a jeho úsměv, polibky a pohlazení. Jedno ráno, kdy spolu snídali napadl Jeremiho nevšední nápad, ale měl strach se Erika zeptat. Měl strach, že by to Erik odmítl a s odmítnutím nechtěl žít, ale ten nápad na něj natolik dorážel, že to jednoho večera nevydržel a musel se zeptat.
„Riku nechtěl by ses ke mně natrvalo nastěhovat?“ zeptal se, když spolu leželi v posteli a pomalu usínali. Erik se na loktech zvedl a zadíval se na Jeremiho.
„Tolik se změnil“ blesklo Erikovi hlavou. Už nebyl ten věčně smutný a uzavřený muž. Teď už se smál a radoval se, jako správný zamilovaný člověk. Usmál se.
„To víš, že chci“ sklonil se k němu a políbil jej.
Od této noci se Erik nikdy nevrátil ke svým adoptivním rodičům. Už nikdy nepoznal smutek, strach a samotu. Teď už měl s kým být Šťastný a drží se ho zuby nehty. A Jeremi? Ten se choval stejně, jako se chovají ostatní, kteří jsou zamilovaní až po uši a už nikdy nepomyslel na to, o čem přemýšlel od svých sedmnácti let. Na smrt.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Moc krásná povídka...opravdu se mi líbila;-)
jeeeej
(nenasan, 15. 2. 2009 14:57)toto bolo pekneeeee .. som rada ze to takto peken dopadlo ...
....
(akyra, 14. 2. 2009 15:46)nádhera už se těším na další povvídku jsem ráda že jsi se vrátila.
smutné
(klakla, 14. 2. 2009 15:38)Příběh se mi líbil, sice trochu smutné, ale dobře to skončilo a to k Valentýnu patří.
***
(Wendy, 5. 5. 2009 16:08)