Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Přejete si?

14. 2. 2010

„Přejete si?“ zeptal se profesionálně barman, který měl službu.

  „Čaj“ odpověděl muž, který se posadil na bar. Kousek za ním někdo hrál na kytaru. Neotočil se. Hudba ho nezajímala, chtěl si jen odpočinout po shonu v práci.

  „Ovocný, černý nebo zelený“ vyjmenovával druhy čaje, který měli.

  „Jaký máte druh ovocných čajů?“ měl rád ovocné čaje.

  „Hruška s kapkou skořice, meruňkoví, jahodoví a lesní směs“ vyjmenovával. On sám miloval lesní směs, ale on za zákazníka nemohl objednat.

  „Jaký máte rád vy?“ zeptal se ho. Měl rád všechny ovocné čaje, které vyjmenoval. Nemohl si mezi nimi rozhodnout.

  „Já dávám přednost lesní směsi“ odpověděl bez náznaku zájmu.

  „Tak si dám lesní směs“ dal na jeho radu. Díval se na to, jak odcházel uvařit čaj. Všiml si barmanovi únavy, kterou se mu dařilo zamaskovat, ale jeho oči ho prozrazovali a on si toho všiml.

  Po pár minutách se předním objevil hrnek s čajem. Vzal si ho do ruky a přičichl si k němu. Usmál se. Miloval vůni ovoce.

  Celou dobu pozoroval barmana, jak obratně nalívá objednané pití. V baru byl klid a tak neměl moc práce a mohl si kolikrát sednout za bar, ale přesto neměl čas na to, aby si odpočinul.

  „Měl byste si odpočinout“ řekl, když si už po druhé promnul spánky.

  „Nemohu, jsem v práci“ pousmál se. To by došlo každému.

  „Nemyslím teď, ale až přijdete domů. Mohl byste se z toho zhroutit“ varoval ho.

  „Nemam na to čas“ namítl. Neměl na to čas. Měl dvě zaměstnání, aby se dokázal uživit a mít přitom slušný byt a teplo. Navíc ještě finančně vypomáhal své matce, která se ještě musela starat o jeho dva mladší bratry.

  „Jak na to nemůžete mít čas? Jde o vaše zdraví!“ nevěřil tomu.

  „Mám dvě práce, abych dokázal uživit sebe a vypomohl mé matce s bratry. Nemam tedy čas na to, abych si odpočinul“ odpověděl mu, aniž by si dřív rozmyslel, co doopravdy říká.

  „To sem nevěděl. Omlouvám se“ omluvil se.

  „Nemohl jste to vědět. Neznáte mě“ zvedl se a odešel doplnit pití zákazníkovi.

  Muž se na něj díval. Věřil tomu, že mluvil pravdu, ale i on měl pravdu. Musel si odpočinout nebo se zhroutí a bude to s ním špatné.

  Po pár vteřinách se k němu vrátil a znovu si promnul spánky.

  „Odpočiňte si“ řekl znovu.

  „A kdo mi za to zaplatí? Já ty peníze potřebuji“ podíval se na něj naštvaným pohledem. Copak to nepochopil?

  „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.

  „Derren Boyd“ nevěděl, proč se mu představil, ale udělal to.

  „Já se jmenuji Cameron Gwailn“ představil se mu.

  „Těší mě, pane Gwailne“ trošku mu zalhal. Netěšilo ho to, ale co měl dělat. Hodně lidí se mu představilo, avšak tohle bylo poprvé, kdy se představil i on.

  „Dáte si ještě něco, pane Gwailne?“ zeptal se ho, když si všiml prázdného hrnku.

  „Ještě jeden čaj“ pousmál se.

  Derren mu donesl ještě jeden čaj.

  „Ahoj Derrene“ pozdravil ho vysoký mladík, který se postavil za bar.

  „Ahoj Denisy“ pozdravil ho Derren a podal mu dlouhou černou zástěru, kterou měl uvázanou v pase. Odešel do šatny, kterou měli v místnosti za barem. Rychle se převlékl do starých džínsů a sepraného trička, které kdysi bylo tmavomodré. Přetáhl si přes hlavu rolák a bundu, která kdysi zažila dobré časy. Přes rameno si přehodil tašku a vyšel zpět k baru.

  „Tak já jdu, měj se“ rozloučil se Denisem.

  „Jasně, měj se“ mávl na něj z druhé strany baru.

  „Mějte se hezky, pane Gwailne“ rozloučil se i s ním.

  „Dobrou noc, Derrene a odpočiňte si“ doporučil mu. Derren jen pokrčil rameny a vyšel z baru. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Cítil na sobě smrad s cigaret a alkoholu. Chvíli jen stál před barem se zavřenýma očima a zhluboka vdechoval čerství vzduch. Nakonec však oči otevřel a vydal se do svého bytečku, který měl až na druhé straně města.

  Celý den se těšil do postele, i když věděl, že se moc nevyspí.

  Cameron seděl v baru a sledoval Denise, který se pohyboval stejně dobře, jako Derren. Jenže Derren měl v sobě kouzlo, které Denisovy chybělo.

  Povzdechl si. Chtěl se dívat na Derrena. Zalíbil se mu tím, jak se choval, tím jak s ním mluvil, ale nejvíc se mu líbil jeho šedý pohled, který se topil v únavě.

  „Budu platit“ řekl. Nechtělo se mu být v baru, když tam nebyl Derren.

  „Jistě, pane“ Denisovu tvář zdobil úsměv, ale nebyl to takoví unavený, smutný, ale přitom kouzelný.

 Před ním se objevil lístek, na kterém byla napsaná cena. Vytáhl peníze a nechal je na lístku. Zvedl se a oblékl si černý kabát. Otočil se a odešel.

  Když vešel do svého obrovského domu, sedl si na gauč a díval se do zdi. Padla na něj tíha samoty, která vládla celým domem. Zavřel oči a najednou mu před očima Derren, který měl hlavu položenou v jeho klíně a on ho výskal ve vlasech. Jeho oči byly zavřeny a jeho rty by se na něj usmívali. Byl by odpočatý a šťastný.

  Otevřel oči a uvědomil si svou touhu, která proudila jeho tělem jako žhavá krev. Překvapeně se díval na své tělo, které toužilo po dotecích. Po Derrenových dotecích.

  Rychle ze sebe stáhl sako i košili. Zvedl se z gauče a odešel do koupelny, která byla kousek od obývacího pokoje. Vklouzl pod sprchu a rukou vklouzl do svého vzrušeného klína a několika pohyby ukojil svou touhu. Poté se v rychlosti umyl a oblékl se do pohodlnějšího oblečení.

  Došel do kuchyně, kde si v rychlosti udělal něco k jídlu, aby ukojil i svůj hlad. I s hotovým jídlem, se posadil za stůl a bezmyšlenkovitě začal jíst. Jeho mysl se toulala v baru, kde poznal mladíka, který ztělesňoval jeho touhu. Mysl se toulala u toho, co Derren teď dělá a proč se tak ničí.

  Dojedl, umyl po sobě nádobí a šel si lehnout. Bylo pozdě a on se musel vyspat. V práci ho čeká těžký případ, který bude muset vyřešit.

 

  „Dobré odpoledne, Derrene“ pozdravil ho postarší muž, který seděl v rohu baru.

  „Dobré odpoledne, šéfe“ pozdravil ho i on. Kolem pasu si zavázal zástěru. Posadil se a promnul si spánky.

  „Měl by sis odpočinout, Derrene“ řekl mu. Derren se na něj podíval, ale místo šéfa tam viděl toho muže, co mu to řekl minulou noc. Usmál se.

  „Je tu něco k smíchu?“ bylo to poprvé, kdy ho viděl se uvolněně smát.

  „Včera večer mi to samé řekl jeden zákazník“ vysvětlil mu. Vzpomínka na toho muže se mu v mysli objevila hned, jak se probudil. Myslel na toho muže celý den. Nemohl si pomoci, ale pořád na něj musel myslet.

  Když se ráno probudil, jeho tělo bylo vzrušené. Velmi vzrušené. Vklouzl proto pod sprchu a chtěl se uspokojit. Jeho mysl znovu vklouzla do fantazie, jako to dělal pokaždé. Vždy si představoval vysokého, hubeného mladíka s polodlouhými černými vlasy a se zelenýma očima. Jenže teď to bylo jiné. Před očima se mu objevil muž, který byl starší než on a jen o trochu větší. Jeho oči byly tmavě hnědé a smutné. Než si uvědomil, o čem snil, udělal se.

  „Derrene jsi v pořádku?“ zeptal se ho, když viděl jeho zasněný pohled.

  „Jsem v pořádku. Jen jsem trochu unavený“ přiznal se.

  „Jestli chceš, tak si vezmi volno. Jeď navštívit svoji rodinu“ navrhl mu, i přesto že věděl, že to Derren odmítne.

  „Nemohu si vzít volno“ povzdechl se.

  „Potřeboval by si ho“ nedal se.

  „Avšak ještě víc potřebuji peníze. Musím se starat o rodinu, máma to všechno sama nezvládne“ řekl to samé, co řekl Cameronovy.

  „Já vím, Derrene. Dávej na sebe pozor a moc to nepřeháněj“ varoval ho. Derren přikývl a šel k pultu a začal plnit přání zákazníků.

  Po nějaké době se podíval na hodiny a uvědomil si, že očekává příchod Camerona. Chce ho zase vidět. Touží po tom.

  Celý den byl jako na trní kvůli tomu, že ho neviděl. Pokaždé, když po něm zatoužil, musel se spolehnout na svou fantazii, které kolikrát zamířila tak daleko, že byl vzrušený na tu největší možnou míru.

  Po každé, když cinkl zvonek u dveří, dychtivě se k nim podíval a hledal Camerona, který stále nepřicházel.

 

  „Už jdeš domu, Camerone?“ zeptá se ho kolega. Cameron se podíval na hodiny, které ukazovali půl deváté večer. Zakroutil hlavou.

  „Ještě někam musím“ vysvětlil. Ano, musel někam. Musel se jít kouknout na Derrena a zkontrolovat jestli je v pořádku. A navíc toužil ho vidět. Celý den se těšil na to, až za ním půjde a uvidí ho stát za barem s unaveným výrazem ve tváři.

  „Tak si to užij. Uvidíme se zítra“ rozloučil se s ním a odešel. Cameron vypnul počítač a zhasl lampičku. Hodil na sebe kabát a klidným krokem se vydal k autu, které měl zaparkované v podzemních garážích.

  Nasedl do něj a vydal se přímou cestou k baru.

  Cesta mu díky autu netrvala moc dlouho. Po půl hodině parkoval kousek od baru.

  Vylezl z auta a zamkl ho. Rychlím krokem, šel ke dveřím, které ho dělili od pohledu na Derrena.

  Cinkl zvonek.

  Derren zvedl hlavu, aby uviděl, kdo to jde.

  Když uviděl Cameronovu siluetu, jeho oči se rozzářily a rty mu ozdobil mírný úsměv.

  Cameron se posadil přímo naproti němu a sám se usmál. Musel mu ho oplatit.

  „Co si dáte, pane Gwailne?“ zeptal se ho. V Cameronově těle se probudila radost z toho, že nezapomněl jeho jméno. Strašně se mu líbilo, když Derrenovy šeptali jeho příjmení.

  „Čaj“ usmíval se. Derren přikývl a šel postavit vodu na čaj. Rovnou připravoval lesní směs. Po pár minutách mu položil před něj.

  „Ještě něco?“ usmíval se. Nedokázal se přestat usmívat, když před ním seděl Cameron.

  „Ano, přál bych si, aby si mi říkal Camerone“ navrhl mu tykání. Derren se zarazil. Tohle nečekal.

  „Jak si přejete, pane Gwail…Camerone“ opravil se. Cameron se na něj usmál. Měl rád, když vyslovoval jeho přímení. Říkal ho mile a něžně. Ale zamiloval si to, jak vyslovoval jeho jméno. Vyslovoval ho něžně a toužebně. Jako by ho k sobě vábil.

  „Neodpočinul sis, Derrene“ napomenul ho.

  „Říkal jsem, že na to nemam čas“ zopakoval to, co říkal noc předtím i dnes svému šéfovy. Cameron se zamračil.

  Derren dostal chuť se natáhnout přes bar a pohladit ho po tváři, jen aby se jeho tvář znovu rozzářila úsměvem. Udělal by to, kdyby nepřišla číšnice a neobjednávala.

  Cameron si prohlížel Derrena a přemýšlel, co bude dělat. Chtěl, aby si Derren odpočinul a uvítal by, kdyby měl nad ním dozor.

  „Děje se něco, Camerone?“ zeptal se, když viděl jeho zamyšlený výraz.

  „Jen jsem přemýšlel, jak tě dostat do postele, aby sis odpočinul“ odpověděl mi popravdě. Neměl důvod mu lhát a navíc mu ani lhát nechtěl.

  „Nevím, proč nad tím přemýšlíš. Nemáte žádný důvod, aby ses o mě staral“ lichotilo mu, že se o něj chce starat, ale on na to nebyl zvyklí. Vždy se musel starat on. Už od doby, kde jeho otec zemřel.

  „To máš pravdu. Nemam k tomu žádný důvod, ale přesto se chci o tebe starat“ nevěděl, proč mu to říkal, ale už to nemohl vzít nazpátek.

  „Proč?“ nechápal to. Cameron se zamyslel. Proč se o něj chtěl starat? Cítil k němu něco?

  „Líbíš se mi“ připustil. Mluvil k němu upřímně. Zvedl oči a díval se na Derrena, který byl jeho výrokem překvapený.

  ‚Líbím se mu‘ běhalo mu myslí. Nevěděl, jak na to má reagovat. Nevěděl, co má říct. Zavřel oči a přemýšlel.

  „Derrene?“ kousek od něj se ozval ženský hlas. Derren otevřel oči a šel za Hermínou, číšnici, která s ním měla sněnu.

  „Tak, co potřebuješ?“ zeptal se jí, ale prakticky jí nevnímal. Všechno dělal automaticky. Jeho mysl se zaobírala tím, co mu řekl Cameron.

  „Pomohl bys mi?“ zeptala se ho, když si všimla kolik toho má. Derren jen přikývl a půlku dal na druhý tác a roznesl to tam, kam mu Hermína řekla.

  Cameron se na něj díval a přemýšlel nad tím, jestli neudělal chybu tím, že mu to na rovinu řekl.

  ‚Líbím se mu a on…on…on se líbí mě‘ povzdechl si. Vrátil se i s tácem za bar a postavil vodu za čaj.

   „Dáš si ještě jeden, Camerone?“ zeptal se a bral si od něj prázdný hrnek. Cameron ho chytil za zápěstí a přitáhl si ho k sobě.

  „Jestli jsem řekl něco špatně, tak se omlouvám“ omluvil se mu. Derren se k němu nahnul ještě víc.

  „Neřekl si mi nic špatně, Camerone. Chceš něco říct?“ navrhl mu. Cameron přikývl.

  „Taky se mi líbíš“ zašeptal mu do ucha a vlepil mu malí polibek na tvář. Odtáhl se od něj a šel zalít oba čaje. Cameron ho překvapeně pozoroval.

 

  „Derrene než odejdeš, pomůžeš mi?“ zeptal se ho Denis, když si vyměnili směnu.

  „Co by si potřeboval?“ oblékl si bundu. Cítil na sobě Cameronův zvědavý pohled.

  „Ty máš číslo na Hermínu, že jo?“ řekl trochu nervózně. Derren na něj zůstal chvíli překvapeně stát a pak se rozesmál. Přitáhl si tužku a načmáral tam její číslo.

  „Konečně ji pozveš na rande“ ulevil si. Denis zrudnul ve tvářích. Derren se podíval za Denise a viděl tak, že Cameron je už pryč. Povzdechl si. Chtěl se s ním ještě rozloučit.

  „Tak se měj a hodně štěstí“ popřál mu a vyšel z baru. Zastavil se a zhluboka dýchal. Měl zavřené oči a vnímal jen čertví vzduch.

  „Mohu tě pozvat na něco k jídlu?“ ozvalo se za ním. Derren otevřel oči a otočil se. Díval se do Cameronovy usměvavé tváře.

  Cameron se odtáhl od zdi a přešel k Derrenovy.

  „Mohu?“ zopakoval. Derren se zamyslel.

  „Rande? Ty chceš jít semnou na rande?“ jeho rty se zvlnili do úsměvu.

  „Ano, chci a moc“ odsouhlasil mu to.

  „Tak s tím souhlasím“ usmál se. Natáhl ruku a vložil svou dlaň do Cameronovy.

  „Půjdeme?“ navrhl mu. Cameron přikývl a rozešel se. Chvilku šli tiše vedle sebe a jen se drželi za ruce.

  „Kam půjdeme?“ zeptal se Derren, když si vzpomněl, že to neví.

  „Teď budou mít všude zavřeno“ uvědomil si. Derren se zastavil a přemýšlel.

  „Tak to budu nejspíš muset jít domů“ povzdechl si. Cameron se na něj vyděšeně podíval.

  „Nechoď prosím“ nechtěl, aby od něj odešel. Chtěl by s ním.

  „Proč ne? Nemůžeme si ani zajít na rande, protože je všude zavřeno“ vysvětlil mu. Cameron se zamyslel.

  „Tak můžeme jít ke mně a já ti něco uvařím“ navrhl. Derren se na něj překvapeně podíval. Přemýšlel, jestli by to mohl udělat. Neznali se natolik, aby šel k němu.

  „Dobře“ souhlasil nakonec. Doufal, že nedělá špatně. Cameron se na něj nadšeně usmál. Rozešli se k jeho domu.

  „Páni, to je nádhera“ řekl Derren nadšeně.

  „Děkuju, ale bohužel tu žiji sám“ posmutněl. Vedl ho přímo do kuchyně.

  „Tak si kup nějakého psa“ navrhl mu.

  „No, popravdě sem přemýšlel nad mladíkem s krátkými vlasy barvy bronzové a s krásnými světle hnědýma očima“ říkal Derrenův popis.

  „Tak proč si ho sem nenastěhuješ?“ zeptal se ho.

  „Protože ho znám jen chvíli a nechci na něj moc tlačit. Nedělalo by to dobrotu, kdybych na něj tlačil, a navíc jsem dlouho do noci v práci a moc bych si ho neužil“ pronesl smutně.

  „Aha, tak to je rozumné, ale co kdyby si tě chtěl užít, co nejvíc by to jen šlo?“ nevěděl, co ho to napadalo, ale měl strach, že to s ním Cameron nevydrží stejně, jako ti ostatní. Měl strach, že od něj uteče.

  „A chceš? Chtěl by ses ke mně přestěhovat?“ obaloval řízek. Derren si k sobě přitáhl mísu neoloupaných brambor a začal je loupat.

  „Já nevím. Ten byt co mám je malinký a zašlí a moc za něj neplatím, ale… ale…“ nedořekl.

  „Ale tady bys neplatil nic. Měl by si tu velké pohodlí, teplo, jídlo. A měl bys tu ještě…“ přemýšlel.

  „A byl by si tu ty“ dořekl za něj.

  „No jestli by si s tím měl potíže, tak…tak můžu být víc v práci a moc často by si mě neviděl“ byl trochu vylekaný. Derren dal vařit oloupané a nakrájené brambory. Přešel k Cameronovi a otočil si ho k sobě.

  „Ne, já jsem rád, že tě tu budu mít. Tedy pokud se k tobě přestěhuju“ pohladil ho po tváři, a snažil se vymazat jeho zmatek z tváře a očí.

  „Chceš se ke mně nastěhovat?“ zeptal se ho přímo. Derren se na něj jen chvíli díval a pak se na něj usmál.

  „Ano, rád se k tobě nastěhuju, i když tě moc neznám“ souhlasil.

  „Nebojíš se?“ zeptal se ho.

  „Tebe? Ne“ nevěděl proč, ale nebál se ho.

  Cameron dal osmažit řízky a hlídal brambory. Z jeho těla vyzařovala radost.

  „Co vlastně děláš za práci?“ zeptal se ho.

  „Jsem detektiv na oddělení vražd“ přiznal se.

  „Aha“ nevěděl, co na to říct.

  „Co děláš ty, krom toho, že si v baru?“ věděl, že není lehké přijmout to, že je policista. Ale přesto doufal, že to Derren přijme.

  „Dělám ještě dispečera u taxikářské služby“ usmíval se. Sledoval, jak nandává jídlo.

  „Máš nějaké sourozence?“ pomalu začal výslech. Chtěli o sobě vědět všechno a přitom chtěli mít i tajemství.

  „Mam dva mladší bratry. Ty nějaké máš?“ posadil se ke stolu a Cameron před něj postavil talíř s jídlem.

  „Měl jsem sestru“ posmutněl.

  „Měl?“ to ho zaujalo.

  „Když mi bylo patnáct, zastřelili jí“ vysvětlil.

  „To je mi líto, Camerone“ nevěděl, co dál říct.

  „Proč nejsi na nějaké škole? Vsadím se, že by si jí udělal, jako nic“ pomalu jedl.

  „Vždycky jsem chtěl jít na školu, ale co umřel táta, tak jsem se stal hlavou rodiny a od té doby taky pomáhám mámě, jak se dá. Odstoupil jsem od plánu jít na školu a začal jsem pracovat“ vložil si kousek masa do úst a pečlivě ho rozkousával.

  „Nechtěl bys tam jít? Teď když budeš bydlet u mě, tak bys mohl z těch zaměstnání odejít a věnovat se škole“ navrhl mu.

  „A kdo by se o mě staral? Kdo by pomáhal matce? Kdo jí finančně vypomohl?“ vždycky měl přání jít dál na školu, ale měl víc povinností k matce.

  „O tebe se budu starat já. Ty by sis mohl najít práci třeba v slušné kavárně a budeme ji podporovat oba a přitom ti část peněz zůstane“ vymýšlel při pochodu. Věděl, že se znají jen chvíli, ale přesto chtěl, aby byl Derren v slušné práci, kde by se o něj nemusel tolik bát.

  „To nejde, Camerone. Nemůžu se nechat od tebe tak pečovat a navíc je to má rodina a mé starosti.

  „Je to jen nabídka, která bude vždycky platit Derrene“ usmál se na něj. Věděl, že je to těžké, ale přesto doufal, že to přijme.

  „Děkuju, Camerone. Už to, že u tebe budu bydlet je od tebe šlechetné“ opětoval mu úsměv.

  „Kdy se ke mně chceš nastěhovat?“ zeptal se ho, když sklízel nádobí.

  „Já nevím. Nevím, jestli je to vůbec správné“ povzdechl si.

  „Můžeš se ode mě kdykoli odstěhovat přeci. Ale pokud nechceš, nemusíš se ke mně stěhovat“ přál by si to, ale nemůže ho nutit.

  „Já vím, že se od tebe můžu kdykoli odstěhovat. Já…chci se k tobě nastěhovat. Aspoň na zkoušku“ chtěl s ním být.

  „Na zkoušku“ přikývl.

  „A nevadí ti to?“ díval se na něj.

  „A co?“ otočil se k němu.

  „Že si k sobě nastěhuješ kluka, kterého znáš sotva pár hodin“ vysvětlil mu.

  „Je to risk, ale já to rád risknu“ přišel do obýváku, kde zapnul gramofon. Vrátil se do kuchyně a nastavil k Derrenovy ruku.

  „Smím prosit?“ zeptal se ho. Derren se zvedl a chytil ho za ruku.

  „Jistě“ usmál se. Přitiskl se na něj a líně se pohupovali po kuchyni.

  Derren se podíval na hodiny a posmutněl.

  „Děje se něco?“ nechápal, proč byl smutný.

  „Musím jít. Je pozdě“ ukázal na hodiny.

  „Tak tu přespi“ navrhl mu.

  „To nejde“ nesouhlasil s tím.

  „Nenechám tě odejít. Je pozdě a město je plný chuligánů“ pevně si ho k sobě přitiskl.

  „Už jsem tak šel několikrát a nic se mi nestalo“ bránil se. Vyprostil se z Cameronovy náruče. Cameron věděl, že mu nemá co rozkazovat ani nakazovat. Mohl ho jen žádat.

  „Tak tě doprovodím“nechtěl ho nechat odejít samotného. Derren zakroutil hlavou.

  „Ne, ty zůstaneš pěkně doma. Bál bych se, tě nechat jít samotného zpět“ odmítal. Cameron vytáhl z šuplíku kus papíru a tužku. V rychlosti načmáral číslo a podal papírek Derrenovy.

  „Až se vrátíš domů, zavoláš mi“ nakázal mu.

  „Jasně“ přikývl. Schoval papírek do kapsy.

  Cameron si přitáhl Derrena k sobě a něžně ho políbil. Odtáhl se od něj a díval se mu do očí.

  „Slib mi, že zavoláš“ měl špatné tušení, ale přesto ho musel nechat jít. Nebyl to tyran a  Derren je svobodný člověk.

  „Slibuju ti to“ neviděl v tom nic zvláštního. Znovu Camerona políbil.

  „Uvidíme se zítra?“ zeptal se ho.

  „Zítra mam volno“ usmál se na něj.

  „Takže se pořádně prospíš a odpočineš“ přál si. Derren přikývl.

  „Ještě ti musím něco dát“ vzpomněl si. Společně přešli do předsíně. Cameron zašmátral v šuplíku a vyndal klíč. Podal ho Derrenovy, který se na to nechápavě díval.

  „To je klíč od domu. Aby si sem mohl přijít kdykoliv by se ti zalíbilo“ vysvětlil. Derren ho políbil na čelo. Obul se.

  „Už musím jít“ posmutněl. Nechtělo se mu.

  „Tak zatím“ políbil ho na rozloučenou.

  „Ahoj“ zamával mu a vyšel do chladného večera.

  Procházel kolem vysokého, polorozpadlého domu. Byl jen dvě ulice od bytu a byl za to rád. Nerad chodil pozdě večer domů, ale nic jiného mu nezbylo.

  Najednou se před ním objevila partička mužů, která na něj vytáhla zbraně.

  „Dej sem prachy!“ vykřikli na něj.

  „Nic nemam“ měl zvednuté ruce. Jeden z mužů k němu přišel a začal ho prošacovávat.

  „Fákt nemá ani halíř!“ zakřičel na muže, který byl nejspíš jejich šéf.

  „Nechceme přeci žádný svědky“ řekl klidně. Na obličejích všech mužů se objevil úlisný obličej, který toužil po krvi.

  Ozvaly se dva výstřely.

  Derren padal k zemi.

 

  „Co tu máme?“ zeptal se doktor.

  „Dvě střelné rány“ odpověděl mu záchranář.

  „Zavolejte…zavolejte…Camerona“ prosil je Derren.

  „Jakého Camerona?“ vyptával se ho doktor.

  „Cameron Gwailn…číslo…číslo mám v…v kapse“ vykoktal ze sebe, ale bylo to pro něj moc těžké.

  „Upadá do bezvědomí!“ vykřikl doktor, ale on už to nevnímal.

  Doktor mu z kapsy vytáhl papírek, který byl od krve, ale přesto se dalo číslo ještě přečíst.

  „Sestro, zavolejte na to číslo a informujte toho muže“ nařídil doktor a vezl Derrena na operační sál, kde se pokusí Derrena zachránit.

  Cameron seděl na gauči a netrpělivě čekal na Derrenův telefonát. Měl hodně špatnou předtuchu a on jen doufal, že se mu to jen zdá.

  Najednou se ozval telefon a on ho během okamžiku zvedl.

  „Halo, tady Cameron Gwailn“ řekl do telefonu.

  ‚Dobrý den, pane Gwailn. Tady nemocnice sv. Anežky‘ ozval se do sluchátka ženský hlas.

  „Přejete si?“ zmocňovala se ho panika.

  ‚Pan Derren Boyd byl postřelený. Před pár okamžiky nám ho k nám přivezly. Byly jsme požádány, abychom vám zavolali‘ mluvila klidně. Bez náznaku citů.

  „Hned tam budu!“ na nic nečekal. Zavěsil telefon a běžel k autu, který nechal na parkovišti u baru. Nastartoval a vyjel k nemocnici.

  Celou cestu jel jak blázen. Nehleděl na předpisy. Všechno mu bylo jedno. Jediné na čem mu záleželo, byl Derren.

  Prudce zabrzdil. Vylezl z auta a vběhl do nemocnice.

  „Hledám Derrena Boyda“ řekl sestřičce na recepci.

  „Vy jste?“ byla téměř znuděná.

  „Jsem Cameron Gwailn. Volali jste mi“ vrčel.

  „Aha. Počkejte prosím v čekárně. Doktor Slit k vám přijde, jakmile bude po operaci“ ukázala tužkou na místnost, která byla naproti. Cameron jen něco zavrčel a šel se posadit do čekárny.

  Po dvou hodinách mu zazvonil telefon. Raději vyšel před nemocnici, protože věděl, že to nemají v nemocnici rádi.

  „Co je?!“ vyjel. Neměl na nic chuť, hlavně na to, mluvit se svým šéfem.

  ‚Potřebujeme, aby ses vrátil na stanici. Je tu pokus o vraždu. Nějaký…Derren Boyd je obětí‘ řekl mu jeho šéf. V klidu přešel, že na něj Cameron vyjel.

  „Nemohu tenhle případ přijmout“ odpověděl automaticky. Celou dobu se díval do nemocnice a pečlivě pozoroval každého muže v bílém plášti.

  ‚Proč?‘ nechápal. Tohle Cameron nikdy neudělal. Nikdy neodmítl žádný případ.

  „Sem citově zaujatý“ nerad to přiznával, ale pokud by toho hajzla našel, zabil by ho.

  ‚Cože? Jak citově zaujatý?‘ ani v nejmenším ho nechápal.

  „Derren Boyd je můj přítel. Chodíme spolu“ byl nervózní.

  ‚Cože?!‘ uslyšel šéfův výkřik.

  „Omlouvám se, šéfe. Jenže je to tak“ neposlouchal ho.

  ‚Sakra!‘ zavrčel jeho šéf vztekle.

  „Omlouvám se, šéfe. Musím jít“ zaklapnul a vrátil se do čekárny.

  „Vy jste pan Gwailn?“ zeptal se postarší doktor.

  „Ano“ vyskočil na nohy.

  „Právě skončila operace, pana Boyda“ oznámil.

  „To je mi jasný. Jak to dopadlo?“ zavrčel.

  „Pan Boyd, ztratil velké množství krve, ale díky bohu ho našli velmi brzy a tak se nám ho podařilo zachránit“ konečně řekl to nejhlavnější.

  „Díky bohu“ ulevil si.

  „Mohu ho vidět?“ zeptal se ho, když si všiml, že doktor chce odejít.

  „Jen na pár minut“ odpověděl mu lékař a vedl ho k pokoji.

  „Jen pár minut“ zopakoval mu doktor. Cameron přikývl a tiše vešel do pokoje.

  Pohled na nehybné Derrenovo tělo ho ubíjelo. Nikdy by si nemyslel, že tohle bude muset zažít.

  Tiše přešel k posteli a chytil Derrena za ruku. Naklonil se k němu a opatrně ho políbil na tvář. Měl pocit, že kdyby se ho dotkl nějak hrubě nebo silně, že by se mu Derren rozbil na tisíce střepů.

  „Jsem tu u tebe“ zašeptal mu do ucha, aby mu ukázal, že je u něj.

  Díval se do Derrenovy nehybné tváře a dostal neuvěřitelný vztek. Chtěl najít toho hajzla a zabít ho pomalou a velmi mučivou smrtí.

  „Pane Gwailne, měl byste odejít“ řekla mu doktorka. Cameron přikývl a políbil Derrena na čelo.

  „Zítra tu jsem jak na koni“ zašeptal k němu a odešel.

  Nastoupil do auta a jel domů. Věděl, že by měl dát vědět jeho matce, ale jak jí to má říct? Jak jí má říct, že její syn málem přišel o život?

  Celou cestu domů měl v mlze. Nevěděl, kdy zastavil ani kdy vystoupil z auta. Jediné, co věděl, bylo to, že ležel v posteli a nevědomě se díval do stropu. Zatoužil být u Derrena a držet ho za ruku. Chtěl hlídat jeho dech, aby věděl, že je ještě na živu.

  Jakmile se druhý den probudil, oblékl se a vydal se do práce.

  Celý den se na něj šéf koukal, jako by byl vrah. Věděl, že mu udělal problém tím, že odmítnul případ, ale nemohl to udělat. Byl citově zaujatý, a kdyby toho chlapa našel, zabil by ho.

  „Pane, mohu jít dovnitř?“ zeptal se ho ve dveřích.

  „Pojď dovnitř“ vyzval ho.

  „Chtěl jsem vás požádat, jestli bych mohl odejít dřív“ zeptal se ho. Když jeho šéf zvedl oči, po páteři mu přejel mráz.

  „Proč bych to měl udělat?! Zavařil jste mi to!“ vyjel na něj.

  „Omlouvám se, pane, ale musel jsem to odmítnout. Kdybych toho hajzla našel, zabil bych ho“ vysvětlil mu. Jeho šéf se složil do koženého křesla. Měl tušení, že by to udělal.

  „Dám vám volno do doby, než se tam mladík plně zotaví. Do té doby vás tu nechci vidět!“ rozkázal mu.

  „Ano, pane“ rád s tím souhlasil. Chtěl být s Derrenem, co nejvíc. Hlavně, když teď, když je postřelený.

  „Zmizte!“ vyhodil ho. Cameron se otočil a odešel.

  Během hodiny se dostal do nemocnice a šel rovnou za Derrenem. Celý den přemýšlel nad tím, jestli má zavolat jeho matce teď nebo až se probudí. Rozhodl se, že to udělá, až se probudí. Bude to lehčí. Jeho matka se nevylekala při pohledu na synovo nehybné tělo.

  Tiše vešel do pokoje a posadil se na židli, kterou si přitáhl k posteli. Chytil Derrena za ruku a jen seděl a mlčel. Nevěděl, co měl dělat a tak mu aspoň tímhle dával najevo, že je s ním.

  „Dobrý den, Camerone“ pozdravil ho doktor, který vešel do pokoje. Už to byl měsíc ode dne, kdy Derrena postřelili.

  „Dobrý den“ zamumlal. Den ode dne měl větší nervy, protože se bál toho, že už se Derren neprobudí.

  „Jak vám je? Nevypadáte dvakrát nejlépe“ zeptal se ho doktor.

  „Bude mi lépe, až se Derren probere“ mumlal.

  „Nebojte se. Už brzy ho probudíme z umělého spánku“ odpověděl mu s úsměvem.

  „Kdy? Už je takhle týden!“ zavrčel.

  „Za dvě hodiny“ odpověděl mu klidně.

  „To už?!“ vykřikl nadšeně.

  „Jistě“ usmál se.

  „Měl byste se jít zatím najíst“ vyslal ho. Cameron přikývl a odešel.

  „Váš přítel je velmi milí, Derrene“ zašeptal k spícímu mladíkovi a připravoval vše nezbytné proto, aby se mohl Derren probudit. Když měl vše připravené, odešel z pokoje.

  Cameron se po půl hodině vrátil do pokoje a posadil se na své obvyklé místo. V ruce držel kuřecí sendvič a láhev čisté vody.

  Vše položil na stolek a jen se díval na Derrenovu tvář. Odpočítával každou vteřinu. Už se chtěl dívat do těch dokonalých hnědých očí, které mu neskutečně chyběli.

  Po uběhlé hodině a půl se v pokoji znovu objevil doktor i se sestřičkami.

  „Tak Camerone, jdeme na to“ usmál se na něj a začal Derrena probírat. Cameron se  k němu postavil a chytil ho za ruku. Naklonil se k němu a doufal, že vše vyjde, jak má.

  Najednou se Derrenovy oční víčka začala chvět a v okamžiku se začali otevírat. Cameron ho bedlivě pozoroval a hledal jen maličký náznak bolesti, aby to mohl doktorovy říct.

  „Camerone?“ zašeptali tiše Derren a díval se do jeho obličeje.

  „Jsem tady, lásko“ poslední dobou mu tak říkal a vůbec mu to nevadilo. Derrenovy rty se zvlnili do unaveného úsměvu.

  „Co se stalo?“ skoro na nic si nepamatoval.

  „Postřelili tě“ hladil ho po ruce a usmíval se. Byl šťastný, když s ním mluvil.

  „Kdy?“ neměl pojem o čase.

  „Před měsícem“ nevěděl, jestli je to dobře, když mu to říkal.

  „A co moje práce? A rodiče?“ zeptal se splašeně.

  „Neboj se, dali ti volno a přejí ti brzké uzdravení. Tvá matka dostávala peníze každý týden, jako si to dělal ty“ usmál se na něj a pohladil ho po vlasech.

  „Jak to?“ nechápal, jak mohla dostat peníze, když nebyli od něj.

  „Neboj se, o vše jsem se postaral a před hodinou jsem s ní mluvil“ nedokázal mu neříct pravdu. Derren sebou začal zmateně házet.

  „Musím s ní mluvit!“ vykřikl okamžitě, ale Cameron ho uklidnil polibkem.

  „Neboj se, Derrene. Tvoje máma s bratry přiletěli včera večer a bydlí v našem domě“ začal mu vysvětlovat.

  „Nemají peníze na letenky!“ vrčel.

  „Zaplatil jsem je já“ uklidňoval ho.

  „Proč to děláš?“ nechápal ho.

  „Protože tě Cameron velmi miluje“ vložil se do toho ženský hlas. Derren se podíval ke dveřím, ve kterých stála jeho matka.

  „Mami!“ vykřikl. Jeho matka k němu přešla a políbila ho na čelo. Usmála se na něj.

  „Našel sis skvělého přítele, Derrene“ pochválila mu a podívala se na Camerona, který zrudl ve tváři.

  „Jo brácha! Našel jsi nám skvělého příbuznýho!“ do pokoje vletěli jeho bratři. Derren se na ně překvapeně díval.

  „Jak jste se sem vůbec dostaly?“ zeptal se jich.

  „Tady Cameron nám zaplatil letenky, i když nemusel. A sem do nemocnice nás hodil Karl“ najednou ztuhla, když vyslovila jméno Karl.

  „Kdo je Karl?“ nechápal.

  „No víš zlatíčko, Karl je…“ nevěděla, jak mu to má říct.

  „Karl je mámin nastávající manžel, ale nemohla ti to říct dřív, protože si byl v limbu“ vložil se do toho Gustav, Derrenův nejmladší bratr.

  „Cože?!“ zapištěl.

  „Je mi líto, paní Boydová, ale měli byste odejít. Tohle je na Derrena moc“ vyhazoval je slušně doktor.

  „Dobře“ přikývla a vstala.

  „Gustave, Jeane, jdeme!“ zavelela a odešli. Cameron tam zůstal sedět a díval se na Derrena.

  „Promiň, měl jsem tě varovat“ omlouval se mu. Derren zavřel oči a pak je otevřel a usmál se.

  „To nevadí. Jsem rád, že je máma šťastná a že se jí líbí můj přítel. Jsi můj přítel, viď?“ zeptal se vyděšeně.

  „Samozřejmě, že jsem a budu dokavaď si to budeš přát“ usmál se na něj a sklonil se k němu. Jemně ho políbil na rty.

  „Pane Gwailne, měl byste odejít i vy“ požádal ho doktor.

  „Ne! Chci, aby tu zůstal!“ chytil Camerona za ruku, protože se začal zvedat odchodu.

  „No, dobře“ připustil doktor. Nemohl si dovolit Derrena rozčilovat. Nechtěl, aby se jeho zdravotní stav zhoršil.

  Cameron se k němu posadil a usmál se.

  „Nemáš hlad?“ zeptal se ho.

  „Celkem, ano“ přikývl. Cameron se natáhl ke stolku a sebral z něj kuřecí sendvič a podal ho Derrenovy.

  „Doufám, že máš rád kuře“ pomohl mu ho rozbalit.

  „Jo“ přikývl a zakousl se do něj.

 

  „Dobré ráno, šéfe“ pozdravil ho Cameron.

  „Jak je na tom Derren? Je už zdraví?“ nepozdravil ho. Jen ho podrážděně pozoroval.

  „Dneska ho pustí domů a pak bude muset být ještě pár dní v posteli“ nechtěl to říct, ale musel.

  „Tak, co tu ještě děláte?!“ zakřičel jeho šéf.

  „Pane?“ nechápal.

  „Říkal jsem, že máte volno do doby, než se uzdraví“ viděl rudě.

  „Ano, ale ještě je tu plat a tak“ bránil jsem.

  „Máte přeci placené volno! A teď, domu!“ vyhodil ho z jeho kanceláře. Cameron se na to nechápavě koukal. Nevěděl, jak si to má vysvětlit, ale nakonec se otočil a vydal se do nemocnice.

  „Ahoj Derrene, připravený?“ zeptal se ho.

  „Ano, ale co tu děláš? Máš být v práci“ překvapeně se na něj díval. Připravoval se na to, že bude muset jet s Karlem a jeho matkou do Cameronova domu a že oni pak odjedou na letiště.

  „Měl, ale šéf mě vyhodil s tím, že mam placené volno, tak co tam ještě dělám. Prý mám zůstat u tebe do té doby, než se plně zotavíš“ přitáhl si ho k sobě do náruče a objal ho kolem pasu.

  „Máš, ale hodného šéfa“ usmál se na něj.

  „Poděkujeme mu až potom“ zašeptal těsně před jeho rty. Jemně si s nimi začal hrát. Nakonec vzal Derrenovu tašku do ruky a vydali se k autu. Posadil Derrena na místo spolujezdce a sám si sedl na místo řidiče.

  „Miláčku?“ začal Derren. Líbilo se mu, jak ho oslovoval i ten Cameronův zářivý úsměv, který poté následoval.

  „Ano, lásko?“ usmíval se na něj.

  „Co ti, co mě přepadly?“ po celou dobu, co byl v nemocnici, mu o tom nechtěl říct ani slovo.

  „Neboj se, vše už je vyřízené“ jeho úsměv na pár kratičkých okamžiku zchladl, ale pak se zase rozzářil.

  „To už jste je chytli?“ byl otočený na něj.

  „Krom jiného“ usmál se.

  „Krom jiného?“ nechápal.

  „Miláčku nezajímej se o to. Ty se budeš soustředit na školu“ otočil se na něj, když se zastavil na křižovatce.

  „Školu?“ zavrčel.

  „Ano, školu. Promiň, ale nenechám tě pracovat. Chci, aby sis udělal školu. Chci, aby sis jen užíval“ hájil se. Derren se rozesmál.

  „Ty mě chceš rozmazlovat?“ zeptal se s úsměvem.

  „Ano!“ nadšeně přikyvoval.

  „Dobře, ale výjimečně“ i on měl právo na to, být nějakou dobu rozmazlován. Aspoň na nějaký čas.

  Cameron zaparkoval před domem a rychle přeběhl k Derrenovy. Otevřel mu dveře. Najednou s kapsy vytáhl černý šátek.

  „Co se děje?“ nechápal.

  „Prosím, nech mě to udělat“ zašeptal. Derren si povzdechl a nechal Camerona, aby mu zavázal oči.

  „Neboj se“ zašeptal mu do ucha a pomalu ho vedl ke dveřím. Otevřel je a vedl Derrena dál do domu.

  „Připraven?“ zeptal se ho.

  „Ano“ zhluboka se nadechl. Cameron mu začal rozvazovat šátek, až byl nakonec pryč.

  „Panebože“ zašeptal tiše. Před ním byl prostřený stůl posypaný červenými okvětními lístky. Celá místnost byla posypaná okvětními lístky růží. Cameron před něj natáhl ruku, ce které měl krabičku.

  „Hezkého Valentýna, miláčku“ zašeptal mu do ucha.

  Derren otevřel krabičku, ve které byl řetízek, který měl v sobě vyryté dvě jména, které přes sebe lehce zasahovali.

  „Děkuju ti“ otočil se k němu a políbil ho.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=o)

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 23. 2. 2010 18:29)

velmi pěkná povídka

:-)

(Botan, 15. 2. 2010 15:39)

Velmi pěkná povídka se šťastným koncem :-)

krásný velentýn

(bacil, 14. 2. 2010 23:26)

tak tohle byl krásný zážitek. Děkuji

:-)

(Davida666, 14. 2. 2010 22:21)

Úžasná povídka .-)

:-)

(nagi, 14. 2. 2010 19:26)

nadherna povidka

:-)

(Lachim, 14. 2. 2010 18:17)

Krásná povídka. Vážně nevím, jak tě víc pochválit.