Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Šepot - 1.část

30. 6. 2009

  Tichý šepotání zastřených hlasů se nese po zřícenině velmi, velmi starého zámku, který je na našem světě už několik desítek let. Už spousty let odolává toku času, který na něj útočí bez přestávek. Čas využije každou chvíli, aby donutil zámek odejít z povrchu zemského, ale něco tomu brání. Něco nebo někdo chce, aby tento zámek zůstal v paměti všech co se k zámku přiblíží, ale kdo to chce? Komu na tom záleží?
  Šepot pomalu sílil jak se blížila noc. Pomalu se objevovali obrysy těch, kterým ty hlasy patřili. Každý z těch, kterým patřil nějaký z hlasu byl ve společnosti někoho dalšího. Měli strach, že pokud by zůstali sami zmizeli by a už někdy by se nemohli projít po lese nebo se zadíval na noční nebe poseté démanty, které zářili na všechny nad kterými zářili. Ale jeden z nich se společnosti ostatní. Jen jeden z nich vyhledával samotu.

  „Serafiel sit to us.“ ozval se muž ze skupiny, která seděla kousek od mladíka, kterého oslovili Serafiel.

  „No. I want to be alone“ odpověděl mladík, zvedl se a odcházel do hloubky ztemnělého lesa.

  „Why is this Dad?“ zeptá se jednoho mladá dívka svého a Serafielova otce.

  „I do not know Keira. I do not know why it is such“ promluvil na ní otec a pohladil jí po vlasech.

  Serafiel se procházel už tak známým lesem. Tolikrát se jím procházel s pokaždé sám. Být o samotě mu přináší Svobodu a on jí miluje. Dochází k malému potůčku z jezírkem, kde se posadil na kraj.

  Najednou za sebou slyšel rychlí praskot suchých větviček. Otočil se a chvilku potom se z lesa vyřítil chlapec, který někam nebo před někým utíkám. Mladí se rozeběhnul a skočil do jezírka a potopil se. Chvilinku po mladíkovi se z lesa vyřítili nějací muži s puškami v rukou.

  „Kde je?!“ vykřikl jeden z nich a Serafiel pochopil, že on asi bude šéf té tlupy.

  „Vy idioti! Ztratili jste ho!“ křičel na svoje kumpány a po chvilce odešli. Mladík se z jezírka rychle zvedl a zhluboka dýchal. Došel na břeh jezírka a zhroutil se na něj. Zavřel oči a po chvíli usnul.

  Serafiel se zvedl s kamene na kterém seděl a došel k mladíkovi. Díval se mu do tváře a mírně se usmíval.
  „Copak se ti asi stalo?“ zašeptal. Díval se  na něj a přemýšlel co dělat dál. Nemůže se jej dotknout. Prakticky se nemůže dotknout nikoho a ničeho pokud na to nevyužije dostatek síli což ho hodně unavuje a on toho lituje.

  Mladík se probudil a vytřeštil oči a vyskočil na nohy. Díval se kolem a hledal někoho dalších z puškami.

  „Kdo si?“ zeptal se ho.
   „Co? Ty mě vidíš?“ zeptal se ho Serafiel a překvapeně se díval na chlapce před ním.

  „Jo. Tebe nevidět je těžký“ řekl mladík a povzdechl si.
  „Ty to nechápeš chlapče“ řekl a zadíval se někam za sebe.

  „Schovej se. Dělej. Jsou sem znovu“ řekl Serafiel a mladík se znovu schoval do jezera.

  „Vy se vydáte tudy! A vy tudy!“ zakřičel velitel a jak řekl, tak se muži rozdělili a vydali se hledat mladíka co po něm pátrali.

  „Už se můžeš vynořit“ řekl Serafiel mladíkovi ponořeného v jezírku. Mladík se vynořil a vystrašeně se díval na Serafiela.
  „Jak….jak…jak jsi to udělal?“ vykoktal ze sebe.

  „Jsem ti říkal, že to nechápeš chlapče. Mě ani mojí rodinu nikdo nevidí, tedy až na tebe a to je mi záhadou“ řekl Serafiel a pokrčil rameny.

  „Pojď chlapče musíme odtud. Budou tě tu hledat“ vysvětlil na jeho nechápavé pohled. Vydal se cestou do lesa a mladík, i když se mu nechce se vydal za ním. Pomalu se blížili k ruině zámku. Postavili se k jedné ze zdí a mladík tam uviděl další „lidi“ jako je Serafiel.

  „Have you returned Serafiel?“ zeptal se ho jeho otec, ale když za ním uviděl druhého mladíka jeho tvář se zakabonila.

   „Can I talk to you? Now!“ vyštěkl jeho otec.

  „Chvilku tu počkej. Hned se vrátím“ řekl, když viděl chlapcův vylekaný pohled. Serafiel šel za otcem, ale ne tak daleko, aby je ostatní neslyšeli.

  „What the hell you doing?“ vyštěkl na něj otec, ale Serafiel před ním stál hrdě. Neměl z něj strach. Jako jediný k němu dokázal mluvit zpříma.

  „What would you say about? If I did not leave the lake murdered him!“ vyštěkl naoplátku Serafiel. Jejich hádce rozuměli takřka všichni.
  „Kdo jsi?“ zeptala se mladíka Keiro.

  „ Já jsem Matthew. A kdo jsi ty?“ zeptal se jí a sklonil se k ní.

  „Já jsem princezna Keira, tohle je můj straší bratr princ Nakir, to je má matka královna Elin, to je můj otec král Richard a můj prvorozený bratr princ Serafiel“ malá Keira představila všechny.

  „To je pěkný, že si hraješ na princeznu. Kolikpak ti je?“ řekl ze zdvořilosti Matthew.

  „ Je mi něco přes 800 let. Přesně nevím už dávno jsem to přestala počítat“  řekla malá Keiro a usmála se na něj.

  „Tohle je pro tebe. Přinese ti to šťestí“ řekla a z krku si sundala zlatý řetízek se stříbrnou vločkou, jako přívěšek. Matthew byl vystrašený.
  „Osm set let? To je nemožný, aby jí bylo tolik, ale pokud je tamto její bratr tak to docela i chápu“ pomyslel si Matthew. 

  „Děkuju ti princezno“ usmál se na ní.

  „Říkej mi Keiro. Každý Serafův přítel je i mým přítelem“ usmála se na něj.

  „Keira come back here or will go crazy father!“ zakřičela na ní matka a Keiro se usmála na Matta a běžela za matkou.
  „If immediately leaves where it found you have to leave and you! Either on leave or those with him!“ vyštěkl jeho otec rozsudek, i když věděl, že řekl co nemněl, ale ve vzteku se řekne vše.

  „Then go. I do not want him killed, though this can be avoided“ řekl Serafiel a otočil se k otci zády a šel k Mattovi.

  „If you leave it too you never go back“ řekl Serafielův otec, když byl mezí ním a Mattem.

  „Then goodbye Fater“ řekl a došel k Mattovi.

  „Pojď musíme jít. Pomůžu ti se dostat domů“ řekl Mattovi a vydal se na cestu.

 „Brother!“ ozvalo se jak od malé Keiro tak od Nakira. Serafiel se zastavil a podíval se na ně. Vrátil se k nim a nejdříve objal Keiru.

  „Be good, yes sister?“ usmál se na ní a Keira se jen přikývla.

  „Take care, brother“ řekl mu Nakir a objal ho.
  „I will, but they pay attention to them. Nobody knows what can happen“ i na něj se Serafiel usmál.

  „I will, fear not. If you need anything let me knot“ i on se na něj usmál, ale měl co dělat, aby schoval slzy v očích a úzkost v hlase.

  „Well. Give attention primarily to the mother and Keira. Good-bye litlle brother“ řekl ještě než se od nich od trhl.

  „Good-bye Keiro“ sklonil se k ní a políbil jí do vlasů.

  „Good-bye big brother“ řekl a popotáhla. Bylo jí z toho všeho do breku.

  „Good-bye mother. I like you“  řekl a poklonil se před ní. Otočil se k Mattovi a vydali se oba na cestu.

  „Why did he say? Why you gone away from us Serafiel? I would kill you if you slew the boy while!“ vykřikla na Richarda jeho žena, která se rozbrečela nad odchodem svého syna. Richard se od nich otočil a odešel pryč. Nyní nepotřeboval, aby jej viděli prolít slzy za jeho hloupost.

 

  „Co se tam stalo? Proč jste se hádali?“ zeptal se ho Matt po půl hodině chůze.

  „Kvůli tobě. Otec chtěl, abych tě odvedl k jezírku a nechal ty chlapy, aby tě zabili a to nemohu dopustit. Nemohu to dopustit, ale nechápu proč. Tak mi otec řekl, že když tě tam neodvedu budu muset odejít a tak jsem šel“ říkal to, jako by se nic nedělo, ale Matt to,u nemohl uvěřit.

  „Proč jsi to udělal?“ zeptal se ho zpříma.

  „Nevím, proč jsem to udělal. Ale nesnesu pomyšlení na to, kdyby ti někdo ublížil. Prosím neptej se mě proč. Nevím to“ řekl a šel dál. Matt se zastavil a díval se na Serafovi záda. Chvíli přemýšlel nad tím co mu Serafiel řekl, ale dál to neřekl, protože mu Serafiel řekl, že to neví. Doběhl jej a šel vedle něj.

  „Proč mě chceš dovést domů?“ zeptal se ho.

  Nechci, aby se ti něco stalo. Určitě sis toho prožil víc než dost“ řekl Serafiel a díval se před sebe. Nechtěl se dívat na kouzelnou tvář toho chlapce. Přitahoval ho. I po těch letech, kdy byl tím čím byl jej dokázal někdo přitahovat, i když si myslel, že jako duch na to už nemá nárok. Ale zdálo se, že se mýlil a jeho tělo začalo znovu toužit po dotycích, pohlazení či po polibku.

  „Hej! Serafieli!“ zakřičel mu Matt do ucha.

  „Co? Promiň zamyslel jsem se“ říkal pravdu. Zamyslel se. Znovu myslel na Něj. Na Izildora. Ten může za to, že zemřel. Že zemřela jeho rodina. Kdyby zabil jen jeho nechal by to být, ale Izildorovi nestačila jen jeho smrt. On musel zabít celou jeho rodinu i nevinou Keiru, která ani nevěděla co se děje.
  Několik desítek let s ním nepromluvili ani slovo, ale odpustili mu ze slovy: Zamilovaný dělají hlouposti. Nijak neřešili, že se zamiloval do muže. Oni ho obviňovali za to, že ho nechal, aby je zabil. Ale po těch letech mu odpustili, ale on nedokázal odpustit sám sobě. A teď od nich odešel. Co byla pravá příčina toho, že odešel? Nechtěl jim znovu ublížit? Chtěl být s tím chlapcem tak, jako kdysi býval s Izildorem? Nevěděl to a ani vědět nechtěl. Nechtěl se znovu zklamat.

  „Znovu jsi se zamyslel?“ zeptal se ho Matt, když si všiml, že Serafiel začal znovu vnímat.

  „Ano, omlouvám se. Odkud znáš mé jméno?“ zeptal se ho na otázku, která ho napadla předtím než se znovu zamyslel.

  „Keira mi ho řekla. Řekla mi jména vás všech. Mimochodem jmenuji se Matthew, ale všichni mi říkají Matt“ odpověděl mu a přitom se i představil. Nechtěl, aby mu pořád říkal chlapče nebo cucáku.

  „To bylo od ní milé. Těžší mě. Nejsi unavený nebo hladoví?“  zeptal se ho starostlivě Serafiel.
  „Ještě nějakou dobu tu vydržím“ řekl, ale pod upřeným Serafielovým pohledem se posadil na kus kmene a odpočíval.

  „Chvilku tu počkej. Seženu ti něco k jídlu“  řekl a v okamžiku byl pryč. Matt se zadíval do hlouby temnot lesa a jeho mysl se vrátila do minulosti.

  „Co jsem komu udělal, že jsem se tam dostal? Proč zrovna já?“ přemýšlel v duchu, ale odpovědi se k němu nedostali.

  „Jsem zpět“ řekl Serafiel a Matt se na něj podíval. Viděl v Serafielových rukou mrtvého zajíce.

  „Jak jsi to udělal?“ zeptal se. Pokud mu bylo známo, tak duch nedokázal sahat na jakékoli věci. Ať živé či neživé.

  „Jak jsem udělal co?“ nechápe jeho otázku. Co provedl?

  „Jak to, že se můžeš dotýkat věcí, když…když jsi…ehm…“ jak to má říct. Naplno? Ne, na to on není.

  „Když jsem duch? Jednoduše, když je to živí tvor tak mi to musí dovolit a když je to neživá věc, tak je to docela těžší. To se musím hodně soustředit a stojí mě to hodně sil“  vysvětlil a přitom začínal rozdělávat oheň.

  „Ale jak se zdá tak ti nedělá problém rozdělat třeba oheň“ konstatoval Matt. Serafiel zvedl oči a přitom položil s táhlého a vykuchaného králíka.

  „Za ty staletí co jsem na světě jsem měl hodně času na to, abych se to naučil“  řekl a sedl si na zem.

  „Aha. Děkuju ti za pomoc“ řek a díval se do překrásných plamenů ohně.

  „Nic se neděje Matte“  lehl se a díval se na nebe.

  Matt se díval na Serafielovu zamyšlenou tvář a v mysli si přehrával to, jak jej Serafiel oslovil. Tak mile a mazlivě. Takhle jej nikdy nikdo neoslovil. Pod tíhou myšlenek usnul aniž si toho Matt či Serafiel všiml.

  „Matte. Matte probuď se“ třásl jím Serafiel.

  „Co? Jo už vstávám“ zamumlal Matt a otevřel oči. Jakmile otevřel oči střetl se s modrofialovýma očima Serafiela. Dívali se vzájemně do očí a neměli chuť odtrhnout se očima od sebe. Jejich oči je přiváděli do jiného světa. Do světa, kde byli jen oni a jejich oči.

  „Půjdeme?“ zeptal se Serafiel, aby protrhl ticho, které nastalo, jakmile se zahleděli do očí.

  „Co? Jo, půjdeme“ pronesl smutně a tiše nad tím, že se jejich oči mohli od sebe oddělit. Zvedl se země a oprášil si jehličky, hlínu a další věcí s kalhot a ostatních věcí.

  Oby se vydali na cestu a opatrně procházeli lesem. Co kdyby znovu narazili na ty chlapi co šli po Mattovi?

  „Kde vlastně bydlíš?“ zeptal se ho Serafiel, když mu došlo, že vlastně neví kde Matt bydlí.

  „Bydlím se strýčkem kousek od centra Londýna. Strýček vlastní starožitnictví, kde mu občas vypomáhám“ při vzpomínce na strýčka mu posmutní oči, ale i se v nich objeví bolest. To kvůli strýčkovi ho unesli a týrali? Co se stalo?

  „To je hezké, proč nebydlíš s rodiči?“ zeptal se jej, když si vzpomněl na jeho rodinu.

  „Moje matka s otcem zemřeli, když jsem byl ještě hodně malí. Strýček se mě ujal a vychoval mě jako svého“ úsměv mu zmizel z tváře, když si vzpomněl na to co mu strýček vyprávěl o jeho rodičích.

  „To je mi líto Matte.“

  „Stalo se to velmi dávno. Je to historie. Člověk má myslet na budoucnost a ne na minulost“ řekne to co mu vždycky říkal strýček.

  „To je rozumné Matte. Neboj se zachvěli budeš u strýčka doma“  usmál se na něj povzbudivě. Serafielův úsměv vyvolal v Mattovi zvláštní pocity, které neznal.

  Nějakou dobu šli oba tiš vedle sebe a byli uvězněny ve svém světě myšlenek, vzpomínek a úvah.

   Cesta lesem oběma trvala pár dní než se vynořili na správné straně lesa. Za celou tu cestu na sebe promluvili jen, když už to bylo opravdu nutné. Nevěděli proč na sebe nemluvili, ale oba cítili, že se mezi nimi utvářelo pouto a ne tak ledajaké. Je to pouto, které se jen tak neroztrhne. Pouto, které přežije všechno i všechny křivosti.

  „Jak dlouho ještě Serafieli?“ zeptal se ho, když si utábořili.

  „Neboj se už brzy budeš doma a mě už nebudeš potřebovat“  řekne to co si myslí. Na co by někdo živí a plný života potřeboval ducha, který je beztak k ničemu.

  „Nebojím se vím, že mě tam odvedeš, ale…já…no…já“ koktal nevěděl jak to říct.

  „Ty co? Co potřebuješ Matte?“ zeptal se ho se starostí v hlase, ale s mírným úsměvem na rtech.

  „Chtěl bych, abys…abys…abys zůstal semnou a neopouštěl mě. Už nikdy mě neopustil“ řekl to co měl na srdci a o čem přemýšlel už dlouho.
  „Ty by jsi chtěl, abych zůstal s tebou? Proč?“ podíval se na něj a čekal na odpověď. Chtěl, aby s ním zůstal. Proč?

  „Ano chtěl bych, abys zůstal semnou. Ty jsi jediný komu věřím“ řekl hned to co ho napadlo, jako první. Nevěděl, proč ho doopravdy chtěl mít nepřetržitě u sebe, ale on cítil, že pokud by se od něj odešel, zbláznil by se.

  „Když jsi to přeješ, zůstanu tedy s tebou, jak dlouho budeš chtít“  odpověděl mu a je i rád, že u něj může zůstat. Pro něj je to nový začátek, ale začátek čeho? Co doopravdy začíná? Novou část života? Ale vždyť on živí není.

  „Děkuju Serafe“ usmál se na něj Matt poprvé za dlouhou dobu. On začátku, kde se poznali.

  „Pro tebe vše Matte“  oplatí mu Serafiel úsměv.

  Šli bok po boku dokavaď nenarazili na silnici, která vedla do nějaké vesnice. Šli po té cestě až do toho města dorazili.

  „Kam půjdeme?“ zeptal se Serafiel a tvářil se zmateně. Nechápal a nevyznal se v moderním světě.

  „Na policii, myslím“ zamumlal Matt a přemýšlel nad tím jestli po něm strýček vyhlásil pátrání. Vyšli tedy směrem k policejní stanici.

  „Prosím, přejete si?“ zeptal se ho policista, který stál za pultem.

  „Dobrý den, jmenuji se Matthew Brians a….“nestihl doříct jelikož po něm někdo skočil a objal ho.

  „Jsem tak rád, že sem tě našel Matte“ promluvil onen člověk, co po něm skočil.

  „Matte už mě nebudeš potřebovat, proto nyní odejdu. Sbohem Matte“ zašeptá mu Matt do ucha mizí neznámo kam. Matt se smutně díval do zavřených dveřích, ve kterých každou chvíli někdo procházel, ale nebyl to ten koho toužil vidět.

  „Řekneš mi všechno ano?“ řekne spíš než se ptá.

  „Ale nejdřív to řeknete mně ano Matthew?“ ozve se za ním detektiv co měl na svědomí vyšetřování.

  „Ano detektive“ řekne Matt, ale vůbec si nevšímá toho jestli ho někam vedou nebo na něj mluví.

   „Matte děje se něco?“ zeptal se ho strýček a až teď se na něj otočil.

   „Omlouvám se, jen sem přemýšlel“ omluví se a jde za nimi do výslechové místnosti.

  Jeho výslech trval něco přes dvě hodiny, když jej již konečně pustili vydali se i se strýčkem do Londýna.

  Když přijeli ke strýčkově starožitnictví Matt šel jako náměsíčný do bytu nad ním, kde se sebe shodil budu a šel do svého pokoje. Svlékl se dohana a šel do koupelny, kde si stoupl pod sprchu. Zatočil kohoutky a na jeho znavené tělo začali dopadat teplé kapky vody.

  „Matte?“ zeptá se jeho strýček, když vešel do pokoje. 

  „Sem tady strýčku“ řekne Matt a vyjde z koupelny.
  „Nechtěl jsem rušit Matthew“ řekl strýček a stoupil do dveří.

  „Nevadí, co jsi potřeboval?“zeptá se ho a obléká se.

  „Chtěl jsem se zeptat, jak ti je“řekne a otočí se zpět k Mattovi.

  „Jsem jen vyčerpaný. Neužil jsem si moc volna“ prohodil ironicky.

  „Nechám tě odpočívat. Pár dní zůstaneš doma, pak pokud budeš chtít vrátíš se do školy“ řekl mu a odešel z pokoje. Matt si lehl do postele a díval se z okna, které měl kousek od postele.

  „Serafieli“ zašeptal do ticha pokoje, otočil se na druhou stranu a po chvíli usnul.

  Serafiel se procházel po moderním městě. V hlavě přemítá věci, které se za ty staletí změnili.

Změnili se lidé, domy, vozy, ale i zvířata a příroda. Jediné co se za staletí nezměnilo byla obloha. To jediné je stejné celé ty staletí. Miluje jí, ale nejvíc miluje noční oblohu. Hvězdy a měsíc. Při nich se mu stalo tolik nádherných lidí, ale i tolik špatných. Při nich se poprvé s někým líbal i se při nich poprvé miloval. Při  nich poznal Jeho zradu. Při nich ho zabili. Ale přesto všechno je pořád miluje. Nedokáže na ně zanevřít. Jsou to démanty v jeho životě, ale je tu jedna věc. Věc, do které se zamiloval víc než do hvězd či měsíce, ale má strach si to připustit. Co když mě taky zradí? Co když on nebude cítit to samé? Co když… Co když… Tolik otázek mu bloudí myslí, ale na žádnou není odpověď.

  Najednou slavě uslyší zašeptání svého jména. Bodne ho u srdce z hlasu, který byl plný smutku a strachu.

  „Matte“ zašeptal. Otočil se na podpatku a šel na místo, kam ho táhlo jeho srdce. Po hodině se dostane před starý dům, na kterém visí tabule z názvem: Starožitnictví. Vstoupil do obchodu a šel po schodech víš a víš až vstoupil do bytu. Prohlíží si pokoje až nakonec narazí na Mattův pokoj. Vstoupí d vnitř a jde k posteli, na kterou usedne. Podívá se na Mattovu neklidnou tvář a z toho jej píchne do srdce. Pohladí ho po vlasech.

  „Jsem u tebe Matthew“ zašeptal k němu a Mattova tvář se uklidní. Pouhá jeho přítomnost stačila k tomu, aby se Matt uklidnil.

  „Neboj se budu tě vždy hlídat ať se stane cokoliv“ šeptal mu a hladil ho po vlasech.

  Začalo svítat. Madam den se dožadovala svého práva a její sestra Madam noc jí v míru ustupovala. Matt se pomalu probouzel, ale když se rozhlédl kolem sebe nikoho nespatřil.

  „Není tu“ zašeptal do ticha pokoje. Zvedl se z postele a odešel do koupelny udělat základní hygienu a ještě se stihl osprchovat. Přešel do kuchyně, kde na něj čekala připravená snídaně. V klidu se najedl a sešel dolů do obchodu.

  „Ahoj strýčku“ pozdravil ho.

  „Kam se řítíš?“

  „Chci se jít projít. Už dlouho jsem tu nebyl“ řekl a strýček kývl hlavou.

  „Tak utíkej“ sklonil hlavu zpět k účetní knize a nezajímal se a svět okolo. Taky nemusel, měl ještě zavřeno.

  Matt se procházel městem se skloněnou hlavou. Nevšímal si věcí okolo. Potřeboval si vyčistit hlavu a tak se procházel pomalu probouzejícím městem, které se probouzelo do nového dne. Děti se chystali do školy a dospělí pro změnu do práce.

  „Matte! Matte!“ křičel nějaký kluk za Mattem. Ten se zastavil a podíval se za sebe, aby zjistil jestli volají na něj nebo na někoho jiného.

  „No to je dost, že si zastavil. Běžím za tebou už snad půl hodiny“ obořil se za ním kluk co k němu přiběhl.

  „Omlouvám se Hayabuso. Byl sem mimo“ omluvně se na něj usmál.

  „Nic se neděje, aspoň sem se rozcvičil na tělák“ usmál se na něj kluk se kterým chodil do školy. Jeho matka je japonka a otec angličan. Stejně jako jemu zemřela matka s otcem a on teď žil u své babičky a studoval.

  „Kde si byl takovou dobu?“ zeptal se ho a v Mattových očích se objevili stíny.

  „To je jedno hlavní je, že sem zpět doma“ odpověděl mu a odvrátil zrak. Nepotřebuje, aby někdo věděl co se stalo.

  „Matte víš, že mi můžeš říct všechno“ pokračuje dál Hayabusa.

  „Neboj časem ti to povím, ale teď je ještě moc brzy“ nechce, aby to nikdo věděl, ale Hayabusa jediný komu věří, ale Serafielovi věří ze všech nejvíc.

  „Dobře. Jdeš do školy?“ jdu cestou ke škole.

  „Ne, budu ještě pár dní doma“ usmál se na něj.

  „Oki, tak zdar“ rozloučil se Hayabusa a utíkal do školy. Matt se otočil a šel a šel kam ho nohy nesly a aniž si všiml, že jej někdo sleduje. A ten někdo byl Serafiel. Tiše za ním chodil a hlídal každý jeho krk, aby se mu když tak něco nestalo. Cítil potřebu ho chránit už od doby, kdy ho viděl u jezírka.

  Matt procházel nějakou ulicí a někdo do něj strčil. Matt okamžitě uhnul a vystrašeně e podíval kolem sebe jestli to nebyl někdo z těch mužů, kdo ho unesly. Po chvilce se uklidil a zakroutil hlavou. Otočil se a vydal se domů.

  „Jsem zpět strýčku“ řekl do obchodu a vyšel do bytu, kde měl pod puklicí schovaný oběd. Sedl si ke stolu a jedl. Instinktivně si dával jídlo do pusy a přitom přemýšlel nad vším.Nad tím co se stalo, nad Serafielem i nad tím co se může stát do budoucna. Když dojedl odložil talíř do dřezu a odešel do svého pokoje, kde usedl k psacímu stolu. Otevřel prázdný sešit a propisku. Poklepával si propiskou o spodní ret a přemýšlel o čem psát. Toužil po tom, ale nevěděl o čem, ani o kom psát. A najednou ho to napadlo. Usmál se a začal psát.
  Psal a psal. Bylo mu jedno, že hodiny ubíhali jako voda. Bylo mu jedno, že jeho žaludek se hlásí o další přísun jídla . Bylo mu jedno, že jeho rty i krk žádají o vodu. Pořád jen psal a psal dokavaď měl v hlavě myšlenku.
  „Matte jsem doma!“ zakřičel jeho strýček do bytu a šel se podívat na Matta, protože moc dobře věděl, kde může Matta najít.
  „Dáš si něco k jídlu?“ zeptal se ho, když nakoukl do pokoje.
  „Ne děkuji“ odpověděl aniž by se na něj podíval. Serafiel už několik hodin seděl na posteli a díval se na Matta, jak bez přestávky psal a psal. Nedokázal už se dívat na to, že jen sedí a píše, ale nejí a nepije. Kolikrát přešel po místnosti tak potichu, aby si ho Matt nevšiml.Ale jakmile uběhla další hodina aniž by se Matt zvedl od stolu nevydržel to a přešel k němu. Objal ho kolem ramen a přitiskl se k němu.
  „Serafieli?“ zeptal se překvapeně Matt a pootočil hlavou.

  „Jsem to já Matte, ale trápíš mě“ zašeptal mu Serafiel do ucha a tiskl se k němu. Tolik pocitů se mu vrátilo v tomto obětí.
  „Jak tě trápím?“ nechápal. Zvedl se a otočil se, aby na Serafiela viděl lépe. Přistoupil k němu a objal ho. V jeho obětí se cítil v bezpečí a cítil klid a možná i něco víc.
  „Už moc dlouho jsi nejedl a nepil. Není to zdravé Matthew“ řekl Serafiel a pohladil Matta po tváři.
  „Dobře půjdu se najíst“ usmál se na něj a šel do kuchyně pro jídlo, které mu pro jistotu připravil strýček. Matt se jen usmál a ohřál si jídlo. I s ním se pak vydal do pokoje.
  „Spokojený?“ zeptal se ho a posadil se na židli.
  „Ano jsem“ přikývne Serafiel a díval se na to, jak v Mattovi mizelo jídlo.
  „Copak si vlastně psal?“ zeptá se ho a podíval se na otevřený sešit, do kterého psal Matt.
  „Jen si počkej až to bude hotoví“ odpoví mu a obratně schová sešit do šuplete.
  „Kdy to bude hotoví?“ optá se ho. Docela dost by ho zajímalo, kdy to bude mít hotoví.
  „Nevím. Serafieli zůstaneš už semnou?“ zeptal se ho a v hlase měl strach. Nechtěl, aby od něj znovu odešel. Jen s ním poznal dlouho ztracený pocit bezpečí.
  „Moc rád s tebou zůstanu Matte, když si to přeješ“ usměje se na něj Serafiel a znovu pohladil Matta pohladil po tváři. Matt se k němu víc přitiskl a přemýšlel nad tím, že objímat ducha je jako objímat živého člověka. Bylo mu to divné. Každý ví, že duchem se musí prolétnout neboť duch nemá hmotné tělo. Ale bylo mu to fuk. Hlavně, že ho objímal a byl s ním.
  „Serafieli, kde si vlastně byl?“ zeptal se ho na věc, která mu přišla na mysl, když si uvědomil, že se tu Serafiel objevil z ničeho nic.

  „Byl jsem pořád s tebou Matty. Nikdy jsem tě neopustil“  zašeptal k němu a přitiskl si ho blíž k sobě. Tolik let nikoho neobjímal či se k nikomu netiskl.
  „Jsem tak rád, že si mě neopustil“ zašeptal, ale v jeho hlase nebyla radost jakoby se dalo čekat, ale byl tam smutek.

  „Tolik smutku v jednom mladém člověku“ pronesl tiše Serafiel.
  „Taky jsem si prožil hodně věcí, které k radosti nepřidají“ řekne a mohutně si zívne.
  „Běž si lehnou Matty. Bylo toho pro dnešek hodně“ řekl a odtáhl Matta do postele. Uložil ho a přikryl ho až ke krku a lehl si k němu.
  „Klidně spi budu tě hlídat“  zašeptal mu do ucha a přitáhl si ho k sobě. Hladil ho po vlasech, po obličeji a ruce a čekal než Matt usne. V jeho obětí poprvé po dlouhé klidně usnul. Poprvé beze strachu a bez nočních můr.

  Za několik dalších dní se Matt dal dohromady, jak po psychické tak i po fyzické stránce. Začal znovu běhat a jak Serafiel později zjistil, tak Matt byl na sportovní chlapecké škole a byl tam ten nejlepší v běhu, ale potom co ho unesli se na to změnilo. Jenže Matt si chce to prvenství vybojovat na zpět a tak denně trénoval a Serafiel s ním.
  „Matte, kdy se chceš vrátit do školy?“ zeptal se ho jednoho večera strýček. Matt se na něj podíval a strčil si do pusy vidličku s jídlem. Spolkl ho a zhluboka se nadechl.
  „Chtěl bych už zítra strýčku“ odpověděl mu. Mattův strýček se na něj díval a byl nějakou dobu potichu. Přemýšlel.

  „Myslíš to vážně?“ zeptal se ho nakonec.
  „Ano. Chci se zúčastnit soutěže v běhu. Tím bych se ještě zaregistrovat do soutěže mezi školami“ řekl mu a sklopil hlavu. Věděl, že strýček nechtěl, aby šel do školy, protože se bal, aby se mu znovu něco nestalo.
  „Dobře, chápu. To by ses měl jít připravit“ usmál se na něj trochu posmutněle strýček, ale nijak neprotestoval. Matt přikývl a šel si do pokoje připravit hned, jak dojedl večeři.
  „Myslíš to vážně?“ zeptal se ho Serafiel, když se Matt objevil v pokoji.
  „Ano myslím a doufám, že ty tam budeš semnou a budeš na mě dávat pozor“ řekl mu a se skříně si vydal batoh na učení.
  „To si piš, že budu s tebou Matty.  Nikdo mě od tebe neodtrhne“ usměje se na něj Serafiel. Za ty dny co byli spolu se hodně moc sblížili. Za tu dobu co byli spolu začal Serafiel k Mattovi cítit něco víc než jen přátelství. Zamiloval se do něj až po uši, ale nevěděl jak to cítil Matt. Nevěděl, jak by na to Matt reagoval, kdyby mu tu řekl.
  Serafiel nevěděl, že to Matt cítil úplně stejně. Netušil, že Matt se také do něj zamiloval až po uši. Nevěděl to, ale chtěl to vůbec Serafiel vědět? Co, když měl strach se s ním zaplést, když je duch? Duch a člověk, kdo to kdy viděl?
  „Měl by sis jít lehnout Matty“  řekl Serafiel a odsunul své myšlenky na téma on, Matt a jejich společná budoucnost.

  „Už jdu a víš co?“ zeptal se ho s mírným úsměvem.

  „Copak?“ zeptal se ho a docela ho zajímalo, co mu Matt chce říct.
  „Jsi jediný, kdo mi může říkat Matty. Od nikoho jiného to nesnesu“ pronesl Matt a lehl si do postele už svlečený do černých trenýrek.
  „Opravdu? To mě těší“ usmál se na něj upřímně. To nečekal. Přešel k němu a deku mu přitáhl víc k bradě.
  „Lehneš si ke mně?“ zeptal se ho Matt.
  „Jak si přeješ“ řekne Serafiel a lehne si k němu.

  „Dobrou noc“ zašeptal Matt a po chvíli pochvíli usnul. Serafiel chvíli ležel vedle Matta, ale po chvíli se  zvedl a šel se znovu rozhlédnout po bytě jestli se někdo nedobýval do bytu, aby se někomu něco nestalo. Tiše procházel bytem a hlídal spánek oběma nájemníkům bytu.

 

  „Ahoj Hayabuso“ řekl Matt, když kolem něj procházel do školy. Hayabusa vyprskl pití, která chtěl spolknout.

  „Matte? Co tu děláš?“ nevěřil svým očím.
  „Co bych dělal jdu do školy“  poznamenal a šel pořád dál do budovy školy.
  „Já myslel, že budeš ještě doma“ poznamenal a šel s ním.
  „Doma jsem se nudil a navíc chci nakopat prdel Calebovi“ mrknul na něj a vstoupil do třídy, kde už byl Caleb.
  „Ale naše hvězda se objevila!“ poznamenal Caleb a jeho věrní se jeho „vtipu“ smála.
  „To víš musel sem přijít, když mě nikdo nedokázal nahradit“ poznamenal Matt jakoby nic a šel na své místo. Caleb se naštval. A to na tolik, že pokud by to bylo vidět, tak by mu od uší syčela pára.
  „Matte co vlastně s tebou bylo?“ zeptal se ho Hayabusa.
  „Prosím nevrtej do toho“ řekl Matt pevně s výrazem, který Hayabusa nikdy neviděl.
  „Jak myslíš“ řekl a připravil se učení na hodinu.

  „Vím, že máš o mě starost, ale nechci, aby si to věděl. Nepotřebuji, aby sis o mě dělal starosti ještě ty“ řekl, i když věděl, že to byla dost slabá výmluva.
  „Dobře. Stačilo říct, abych do toho nestrkal nos“ poznamenal Hayabusa a usadil se do lavice.
  „Já vím“ řekl Matt a taky se usadil nevšímajíc si Caleba, který se snaží upoutat pozornost.

  Zazvonil zvonek, který říkal, že začíná první hodina. Všichni se vrátili ke svým lavicím a čekali na příchod vyučujícího. Dveře se otevřeli a do třídy přišel vyučující. Žáci se postavili, aby ho tím pozdravili.
  „Posaďte se“ vyzval je a oni se posadili.
  „Tak, začneme z docházkou“ poznamenal.
  „Adams?“ řekl jméno.
  „Zde“ ozval se.
  „Brians?“ už se chytal, že Matta zase zapíše, ale on mu v tom zabránil.
  „Zde“ prohlásil Matt a učitel se na něj podíval. Učitelé, zástupce ředitele i sám ředitel věděli co se Mattovi stalo, ale museli podepsat papír, který je vázal slibem mlčení.
  „To je dobře Matte, že si přišel. Je ti už lépe?“ zeptal si ho.
  „Ano pane je“ usmál se a učitel dál pokračoval v docházce. Ty co chyběli zapsal a začal hodinou.
  „Tak začneme“ řekl učitel a přešel k tabuli, kde napsal téma hodiny.
  „William Shakespear a jeho tragedie Hamlet“ pronesl profesor a obrátil se ke třídě a začal vyprávět. Matt jen seděl v lavici a někdy si udělal zápisky, ale nijak zvlášť se hodině nevěnoval. Vždy se ve škole zajímal jen o sport, ale i v učení patřil mezi ty lepší takže neměl s ničím problém, ale s někým ho měl. S Calebem. Hned na začátku, když sem přešel si oni dva nesedli a nikdo nedokázal říct proč. Bylo tím, že byl Matt prostě lepší? Nebo po něm víc letěli holky? I kdyby to bylo kvůli holkám tak to může být jedno. Matt nemá o ně zájem. Jsou to jen malé pubeťačky a navíc on touží po někom jiném. Po Serafielovi. Po jeho dotycích. Tolik toužil ho políbit, ale myslel si, že se mu to nikdy nesplní, ale přesto mu v koutku duše zůstávala naděje. Co když?
  Matt zhrouceně seděl v lavici a něco si čmáral do sešitu a Caleb ho propaloval pohledem. Učitel vykládal co měl, ale stejnak ho nikdo neposlouchal kromě šprtů, kterým dělalo radost lest někomu do zadku.
  Škola pomalu končila a Matt naštvaně odcházel ze školy. Byl naštvaný na sebe i na školu. Na sebe protože zapomněl, že zrovna  v ten den nemají tělocvik tudíž ani běh. A na školu proto, že mu tělocvik nedali do rozvrhu na každý den. Štrádoval si to domu, kde hodil školní batoh na zem, ale okamžitě sebral jinou a letěl pryč.
  „Matte?“ nechápal Mattovo počínání. Rychle se vydal za ním a sledoval ho kam jde. Oba pomalu šly do centra města, ale Matt neměl vůbec ponětí, že Serafiel šel za ním. Dorazili do haly, kde byla jak ledová plocha tak i plocha na běh a další. Matt to zamířil do šatny, kam ho následoval i Serafiel, který si neuvědomil, že to pro něj může mít špatný následek, když uvidí, jak se Matt svléká.
  Matt strčil malí klíček do zámku od skříňky, která mu patřila. Položil tašku na lavici před skříňkami a začal se svlékat. Serafiel zůstal stát uprostřed dveří a nedokázal odtrhnout oči od pohledu, který se mu naskytl. Je sice pravda, že se na něj mohl dívat i v bytě, ale nelezl do pokoje, když se Matt převlíkal. Nechával mu soukromí, ale teď se na něj mohl dívat aniž by ho někdo seřval. Vždyť byli ve veřejné šatně.
  Matt se pomalu převlékal, ale už si všiml, že se na něj Serafiel díval. Všiml si ho, když si svlékal tričko a dělal mu dobře Serafielův pohled ve kterém cítil touhu. Líbil se mu ten toužební pohled, který se mísil z dravým. Pomalinku si sundával kalhoty, které pečlivě složil stejně jako předtím tričko. Uložil ho do skříňky a s tašky si začala vyndavat věci na převlečení. Nejdřív si oblékl kalhoty, ale dál nepokračoval. Otočil si na Serafiela a otočil se dokola.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Probůh

(sisi/ctenar, 11. 7. 2009 22:28)

Propána kdo to má překládat ? o,O ?
Začíná to skvěle ale ta ájina do toho, né že bych nerozuměla ale génius co umí ájinu skvěle taky nejsem.. OMG

pěkné

(Lex-san, 1. 7. 2009 0:26)

Tak tomu se říká nášup povídek. A tahle vypadá setsakra dobře...

hmmmm

(mauinka, 30. 6. 2009 13:36)

zajímavá povídka...dobrej nápad:-)
jediné co se mi trošku nekíbilo,byly prav. chyby,ale, že to říkám zrovna já...která si to po sobě ani neprecte, že? Opravdu hezká povídka- dalsí díl.

....................

(Akyra, 30. 6. 2009 12:19)

teda tak to useknout a rychle další dílek je to nádherné dem:) a děkuji za věnko