Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zamilované štěně

5. 4. 2010

  „Vashi! Slyšíš mě? Vashi!“ někdo jím třese, ale on se nechce probudit. Ne z toho krásného snu.

  „Prosím, Vashi!“ znal ten hlas, ale nechtěl otevřít oči do světa, kde ho každý chce zabít, ale nikdo nechce být jeho přítelem.

  „Vashi! Potřebuji vaši pomoc! Wolfwood je v nebezpečí!“ to ho zaujalo. Zmýlil se. Má na tomhle světě přátele, které měl rád. Má na světě někoho na kom mu záleží větším způsobem než na komkoli jiném.

  Otevřel oči a podíval vysokou dívku, která podle něj byla až příliš naivní a proto ji měl rád, jako sestru.

  „Co se děje, Milly?“ s obtížemi se posadil na posteli a zhluboka se nadechl. Šíleně ho bolela hlava i celé tělo. K tomu byl hrozně unavený.

  ‚To si nezasloužím ani okamžik klidu, Rem?‘ promnul si oči.

  „Wolfwood! Dostal se do nebezpečí a vy jste jediný, kdo mu dokáže pomoci. Prosím, Vashi!“ div ho neprosila na nohou. Vash se na ní usmál a postavil se. Oblékl si svůj dlouhý, červený plášť a zbraň si dal na své místo.

  „Neboj se, Milly. Dojdu pro něj“ usmál se na ní a vyšel z domu, který pronajala Milly s Meryl, aby se o něj mohli postarat.

  Díval se kolem sebe a přemýšlel, kam mohli jít. Nevěděl, co se stalo, ale nenechá v tom Wolfwooda samotného. Několikrát si navzájem zachránili život a navíc, stali se přáteli. Nemohl ho v tom nechat. To by si neodpustil a pak by se nemohl podívat do očí Rem.

  „Odvedli ho na západ“ ozval se za ním hlas.

  „Díky, Meryl“ poděkoval ji a nasadil si brýle.

  „Zabijí vás! Nejste ještě zdraví!“ vykřikla za ní. Vash se za ní otočil a pousmál se.

  „Slíbil jsem Milly, že ho přivedu na zpět“ věděl, že je na něm vidět únava i bolest, ale nenechá se zastavit.

  „Zemřete, to by si nepřál“ plácala jedno přes druhé.

  „Zemřu, ale aspoň mu předtím pomohu“ byl s tím smířený. Měl zemřít, už velmi dávno, ale smrt si ho nechtěla vzít k sobě.

  „Proč?“ nechápala, proč se slavný Lidský tajfun stará o někoho jiného.

  „Je to můj přítel. Nemohu ho v tom nechat“ řekl to nahlas. Meryl se na něj překvapeně dívala.

  Vash se otočil k západu a udělal pár kroků. Nakonec se však zastavil a pootočil se k němu.

  „Pro vás bych to udělal taky“ řekl k ní a rozeběhl se. Tušil, že už neměl moc času a nechtěl už déle myslet na to, že by mohli Wolfwooda zabít.

  ‚Brzy se uvidíme, Rem‘ pomyslel si sarkasticky a běžel, co mu nohy stačili. Nechtěl přijít příliš pozdě. Kdyby přišel pozdě, nenáviděl by se za to. Nenáviděl by se za to, že by nezabránil smrti jediného člověka, kterého miluje.

  ‚Jak je možné, že jsem se do něj zamiloval Rem? Vždyť láska mi není předurčená‘ ptal se, i když věděl, že nedostane odpověď. Nevadilo mu to. Tak mohl aspoň v duchu říct, co cítí uvnitř sebe.

  Po hodině běhu dorazil ke skalám. Schoval se za velký kámen a prohlížel si to před sebou. Uviděl stany a kolem nich spoustu mužů, ale Wolfwooda nikde neviděl.

  Rozhlédl se pozorněji a uviděl díru ve skále. V okamžiku mu došlo, že to tam ho drží. Avšak, co nevěděl, bylo, jak se tam dostat aniž by na sebe upozornil. Uznal, že bude nejlepší zaútočit na ně v noci, aby na něj neměli moc velkou převahu.

  ‚Musím to dokázat, Rem‘ řekl tvrdě. V rychlosti se přesunul na jiné místo, kde byl v úkrytu a zároveň měl dobrou možnost, aby v případě nutnosti zaútočil.

 

  ‚Přijde mě někdo zachránit?‘ uvažoval Wolfwood, když seděl ve tmě jeskyně. Do kůže na zápěstí ho řezali provazy. Boleli ho oči od věčné tmy, která byla všude, kam se jen podíval.

  Seděl opřený o stěnu jeskyně a tiše uvažoval nad tím, jestli se někdo bude obtěžovat tím, aby tak mizerného kněze zachránil.

  ‚Přišel by Vash, kdyby nebyl tak vážně zraněný?‘ přemýšlel. Nevěděl, jestli by to pro něj Vash udělal. Jestli by pro někoho takového riskoval svůj život.

  ‚Proč by pro mě riskoval život? Co já pro něj znamenám? Jsem pouhá nicka‘ zachmuřil se. Nechápal, jak ho to napadalo, ale pokaždé když se s ním chtěl poměřit, byl Vash ve všem lepší než on.

  ‚On by ke mně nikdy nic necítil. Nikdy by nebyl schopný zamilovat se do někoho, jako jsem já‘ už dávno si musel přiznat, že se do Vashe zamiloval. Ze začátku to nechtěl, nenáviděl za to sebe i Vashe. Snažil se zamilovat se do Milly, ale nešlo to. Vash ho přitahoval, jako magnet.

  Cítil, že se pomalu blížila noc. Měl strach, co se stane, ale tiše toužil po tom, aby ho zabili, než aby ho mučili či cokoliv jiného.

  ‚Ať mě zabijí. Nechci přemýšlet! Nechci přemýšlet nad tím, že ho miluji a on mě ne‘ ubíjel se těmi myšlenkami, ale nemohl s tím nic dělat. Byla tma a ticho. To přímo vábilo k tomu, aby přemýšlel.

  ‚Proč mě nemůže milovat? To jsem natolik ubohý, že mu za to nestojím?‘ napadali ho otázky, které ho tížili čím dál, tím víc.

 

  ‚Konečně, Rem! Konečně je noc! Konečně ho mohu zachránit‘ radoval se tiše. Nabíjel si svou zbraň. Nechtěl ji použít, ale věděl, že mu nic jiného nezbude. Oni se jen tak nevzdají a on je bude muset zabít.

  Pozorně pozoroval ty muže. Většina z nich už spala a další se chystali.

  Po dalších dvou hodinách spali skoro všichni. Jen dva zůstali vzhůru, aby hlídali svého vězně.

  Vash se zhluboka nadechl. Byl čas vyrazit.

  ‚Rem, dávej na něj pozor. Nechci, aby se mu něco stalo‘ požádal ji tiše.

  Tichými a přitom rychlými kroky se vydal k tábořišti. Procházel kolem nich tiše, jako duch. Nechtěl je vzbudit, aby je nemusel zabít. Nechtěl nikoho zabít, ale byl ochotný udělat vše, aby ho zachránil.

  Přitiskl se ke skále a plížil se k mužům, kteří už sotva viděli přes sebe. Chytnul jednoho a zlomil mu vaz. V rychlosti překročil k druhému muži a také mu zlomil vaz. Dělal to tak nerad, ale musel.

  S tichostí vešel do jeskyně. Zapálil lampu, kterou vzal v tábořišti a šel dál. Musel ho najít.

  „Wolfwoode“ řekl tiše, když uviděl jeho svázané tělo.

  „Vashi?“ muž před ním ožil. Vash k němu okamžitě přešel a začal ho rozvazovat.

  „Co tady děláš? Máš se přeci léčit!“ byl šťastný, že pro něj přišel, ale přitom dostal strach, že se mu něco stane, když je tolik oslabený.

  „Co tu dělám? Přišel jsem si pro tebe“ usmál se.

  „Pro mě? Proč?“ nechápavě se na něj díval.

  „Za prvé, slíbil jsem, že tě přivedu zpět,“ z boty vytáhl nůž a provazy přeřezal.

  „Za druhé?“ bylo neuvěřitelné, že pro něj přišel, i když je zraněný a div ne na smrtelné posteli.

  „Nemůžu tě tu nechat. Neodpustil bych si to“ pousmál se.

  „Nemůžeš?“ nechápal.

  „Musíme jít“ chytil ho za ruku a zhasl petrolejovou lampu, aby je nikdo neviděl a nemohl je zastavit.

  Vash táhl Wolfwooda tábořištěm. Wolfwood jen sledoval, jak mezi nimi dokáže projít, aniž by je zbudil či musel zabít. Zastavili se až tehdy, když byli daleko od toho tábořiště. Až tehdy ho Vash pustil.

  Vash se zhroutil do písku a mohutně oddechoval. Wolfwood stál kousek od něj a prohlížel si ho.

  „Sakra!“ zaklel Vash.

  „Co je?“ nechápal.

  „Běžíme na špatnou stranu. Holky jsou tam!“ ukázal na protější stranu. Wolfwood se jen usmál a posadil se jen malí kousíček od něj. Najednou začal Vash mohutně kašlat.

  „Děje se něco, Vashi?“ zeptal se ho a natáhl k němu starostlivě ruku.

  „Dal bych cokoliv za vodu“ přiznal se.

  „Promiň, brácho. Nemam!“ omluvil se.

  „Nevadí“ zasmál se.

  „Promiň, kamaráde, ale musím si odpočinout. Tohle rodeo bylo na mě moc“ natáhl se do písku a zadíval se na nebe, kde se objevilo světlo. Začínal nový den.

   Wolfwood ho nechal, aby si lehnul. Věděl, že to na něj bylo moc.

  Čekal na to, až usne. Tak měl možnost si znovu prohlédnout jeho obličej, aniž by ho někdo z něčeho podezříval.

  ‚Co je na tom špatného? Jednoduše jsem do něj zamilovaný. Komu to vadí? Když se to nedozví, budu moct být u něj a…‘ nestihl to domyslet. Vash natáhl ruce, objal Wolfwooda a přitáhl si ho k sobě. Pevně si ho přitiskl na tělo.

  „Kam si chtěl jít, Niku?“ zašeptal Vash ze spánku.

  Wolfwood se na něj překvapeně díval. Nevěděl, co si o tom má myslet. Proto se jen díval na jeho spící tvář a užíval si jeho blízkost.

  ‚Kdy jindy se mi tohle povede?‘ zeptal se sám sebe a uvelebil se ve Vashově náruči. Po nějaké době usnul. Nemyslel si, že je tolik unavený, ale příjemné teplo z Vashova těla ho ukolébala ke spánku.

  Vash se probudil, jako první a nemohl uvěřit tomu, že držel Wolfwooda ve svém náručí a Wolfwood se k němu tiskl.

  Chvíli se jen díval do jeho spící tváře a usmíval se. Líbilo se mu, dívat se do ní z takové blízkosti.

  Jeho oči nejvíce sledovali jeho pootevřené rty. Probudila se v něm touha je políbit. Avšak neudržel se. Nedokázal bojovat sám se sebou.

  Víc se naklonil a přitiskl své rty na ty Wolfwoodovy. Musel je prostě ochutnat.

  Najednou Wolfwood otevřel oči a díval se do těch Vashových. Vash se chtěl od něj odtáhnout, ale jeho tělo chtělo něco jiného.

  Wolfwood natáhl ruce a objal Vashe kolem krku. Zavřel oči a vnikl jazykem do Vashových úst.

  Vash se zapojil do hry, kterou rozpoutal Wolfwoodův jazyk. Vash si vytáhl Wolfwooda na sebe a objal ho kolem pasu.

  „Nejsem moc těžký?“ zeptal se, když si po chvíli odtrhl od Vashových úst.

  „Ne, ani v nejmenším“ odmítal a držel ho na sobě. Nechtěl ho pustit. Moc se mu líbilo, jak se k němu Wolfwood tisk.

  „Lžeš, Vashi. Nejen, že jsem těžký, ale ty jsi i zraněný“ chtěl z něj slézt, ale Vash ho držel pevně na sobě.

  „Mě to nevadí“ odmítal. Wolfwood se k němu sklonil a znovu si začal hrát s Vashovými rty a přitom z něj slézal.

  Vash nesouhlasně zavrčel. Nechtěl, aby z něj slezl.

  „Nechceš někam odejít? Tady je trochu moc písku“ zeptal se ho Wolfwood.

  „Musíme se vrátit k holkám. Slíbil jsem Milly, že tě k ní přivedu“ vzpomněl si a postavil se.

  „Cože?“ vykřikl.

  „Musím tě k ní odvést. Má o tebe strach“ sklonil oči.

  „Já nikam nechci!“ posadil se do písku a sledoval zemi.

  „Proč?“ nechápal.

  „Nechci se tam vrátit. Pak bych nemohl…“zarazil se.

  „Pak bys nemohl, co?“ klekl si k němu. Wolfwood k němu natáhl ruce a přitáhl si ho k sobě. Začal ho něžně líbat. Vash se k němu přitiskl a objal ho kolem krku.

  „Protože bych nemohl tohle“ odpověděl mu.

  „To by mi bylo hrozně líto“ zamumlal a sledoval jeho rty.

  „Kdybychom byli zase tam, nemohl bych to udělat a já bych tak chtěl“ připustil.

  „Co to semnou děláte, pane kazateli?“ zeptal se ho.

  „Na to bych se tě mohl taky zeptat, pane pistolníku?“ zasmál se.

  „Co s tebou dělám?“ zeptal se ho po chvíli.

  „Nutíš mě, abych se cítil jak zamilovaný štěně“ odpověděl mu s úsměvem.

  „A jsi zamilované štěně?“ zajímal se.

  „Jsem šíleně zamilovaný štěně“ přikývl.

  „Do Milly?“ nevěděl, proč ho to napadlo, když tady líbal jeho a ne ji.

  „Milly mám rád, ale miluju někoho jiného“ odpověděl mu.

  „Koho?“ zajímal se. Wolfwood si ho k sobě přitáhl. Vash si mu lehl do obětí a zaklonil hlavu, aby viděl na Wolfwooda.

  „Do koho?“ zeptal se znovu. Wolfwood k němu sklonil hlavu.

  „Do tebe, pane pistolníku“ odpověděl mu.

  „Pane kazateli?“ ozval se po chvíli.

  „Ano, pane pistolníku?“ přitiskl si ho víc na sebe.

  „Kam půjdeme?“ zeptal se.

  „Nechtěl si jít za holkami?“ hlavu si opřel o Vashovu a díval se před sebe.

  „Původně jsem chtěl, ale tam bych nemohl dělat, co bych chtěl. Navíc, teď si o nás asi myslí, že jsme mrtví“ zasmál se. Líbila se mu představa, že se před nimi objeví jak duchové a ony klepnou bačkorami.

  „Toho budeme muset využít“ odsouhlasil. Vash se okamžitě postavil a sklonil se k němu. Vytáhl ho na nohy.

  „Co tě zase napadlo?“ nelíbila se mu ta poťouchlost, která mu začala čišet s těla.

  „Odejdeme daleko a budeme spolu. To stačí ne?“ zajímal se

  „Bohatě“ přikývl.

  Vash ho chytil za ruku a táhl ho pryč. Wolfwood šel za ním a nechal se Vashem odvést, kam on sám chtěl.

 

  „Myslíš, že je ještě někdy uvidíme?“ zeptal se ho Wolfwood, když seděl s Vashem na verandě. Ležel hlavou ve Vashově klíně a díval se do Vashova zářivého obličeje. Strašně se mu líbilo, když Vash zářil radostí a štěstím.

  „Nevím, ale jestli ano, bude to divoké“ zasmál se. Wolfwood se zvedl a Vashe políbil. Tohle a dost dalších věcí mohl dělat kdykoliv se mu zalíbilo, protože v okolí toho domu nikdo nebyl. Chtěli být sami a nechtěl, aby je někdo obtěžoval.

  „Já bych řekl, že jsou šťastné. Už dlouho se nikde neobjevil Lidský tajfun a žádné město není zničený“ usmál se a znovu si lehl hlavou do Vashova klína.

  „A ty jsi šťastný?“ zeptal se ho najednou.

  „Jsem převelice šťastný. Proč?“ nechápal, proč se ho ptal.

  „Nic, jen je vše jak jsem si dlouho přál“ usmál se a podíval se před dům.

  „Co sis přál?“ zajímal se. Chtěl to vědět. Chtěl o něm vědět všechno.

  „Dům někde o samotě, někoho koho miluju a někoho kdo miluje mě. To je asi vše?“ zasmál se. Wolfwood se začal smát a přitáhl si Vashe a začal ho líbat. Vash vklouzl rukou pod jeho košili a pohladil ho po břichu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

facepalm

(Nejmocnější Mlékař Vesmíru, 21. 3. 2012 15:33)

Nejen, že ten začátek byl hrozně napsaný, ale takové pokračování mě nenapadlo ani kdybych si lehl na péro a roztočil se jak vrtulník. Ani sem to nedočetl, to bych si radši nechal od buvola nasrat do očí. Po slohové stránce to bylo taky pěkně sračkoidní. Nechápu jak se někdo takovou... "tvorbou" může chlubit.

Re: facepalm

(Demi, 22. 3. 2012 16:57)

Laskavě se slušně vyjadřuj. Nikoho nezajíma tvoje zásoba sprostvých slov. Tvůj názor jde napsat i slušně a když to neumíš, tak by ses měl zajít na hodinu slušného chování.
Tobě se to nelíbí, fajn. Ostatním ano, tak to respektuj.

:-)

(Lachim, 14. 4. 2010 9:32)

Krásná povídka. Žadoní o pokračování.

......

(Min, 14. 4. 2010 9:16)

povedený kousek :-)

hihi

(zrzka, 6. 4. 2010 6:32)

Jo tak todle se ti povedlo. Jen tak dál.

:-)

(nagi, 5. 4. 2010 17:16)

pekne,hezky se to cetlo