Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nemocnice

2. 6. 2009

Nemocnice

 

  Kdysi dávno bych vám řekl, že láska je něco absolutně zbytečného, ale teď moc dobře vím, že jsem se mýlil.  Před několika měsíce jsem poznal člověka, který mi dokázal, že láska je velmi důležitá věc, bez které nejde být. Ten dek, kdy jsem ho poznal jsem poznal i to, co mi bylo tajemstvím. Tento člověk se jmenuje Shuichi Minamino, ale každý, - kdo ho lépe zná-, mu říkal Kurama. 
  To on mi ukázal nejen lásku, ale mnohem dřív mi ukázal další věc, bez které se nejde jen tak obejít. Přátelství. To bylo to co mi ukázal. Kurama mi pomohl najít si krásný dům z překrásnou vyhlídkou. Naučil mě vařit a to velmi dobře. Díky tomu mám práci jako kuchař. Jsou z nás  ti nejlepší přátelé.

 

  Dnes je 10. listopad a už nyní je velká zima a přesto je venku nádherně. Venku je přímo romantická idyla.
  Šel jsem si lehnout něco kolem desáté večer. Chvíli  potom co jsem usnul, mi někdo prudce zabušil na dveře. Ten někdo na ně zabušil tak silně, že je málem vyrazil. Když jsem otevřel dveře stál před nimi Kuramův mladší bratr Shuichi. Zvláštní. Oba se jmenují stejně a přitom je každý úplně jiný. Byl udýchaný zřejmě z dlouhého běhu a kvůli tomu jen těžce ze sebe vykoktal, že někdo srazil Kuramu autem a podle doktorů byl Kurama hodně vážně zraněný.

  Rychle jsem se převlékl, popadl klíče od domu a i s Kuramovím bratrem Shuichim po boku. Sice mi bylo záhadou proč pro mě Shuichi přišel nebo kde vzal mou adresu, ale nyní mi to bylo úplně jedno. Možná se to dozvím až přijdu do nemocnice a možná se nedozvím vůbec nic. Je mi to jedno, pro mě je teď hlavní Kurama a jeho zdraví a život.
  Oba dobíháme do nemocnice a Shuichi mě vedl tak, kde ležel Shuichi starší. Už z dálky jsem viděl Shuichiho maminku, kterou on nadevše miluje i jeho otčíma, kterého má také rád.
  „Dobrý večer, paní a pane Minamino“ pozdravil jsem slušně, jak mě tomu Shuichi starší přiučil. 
  „Shuichi s tebou chce mluvit, proto jsme pro tebe poslali jeho mladšího bratra“ řekla mi Kuramova matka. Asi poznala, že jsem to toužil věděl, ale neoptal jsem se.
  „Mě? Proč mě?“ zeptal jsem se, ale tušil jsem, že mi to oni nezodpoví. To mi bude muset říct Kurama sám.
  „Běžte se ho zeptat Hiei. Nám to neřekl“ odpověděla mi a nechala mě vejít do Kuramova pokoje. Nesměle jsem zaklepal na dveře a poté jsem vstoupil do pokoje, i když jsem měl strach co uvidím. Vešel jsem do pokoje, který byl tmaví, ale přesto jsem našel Kuramu a jeho bledou tvář se šrámy. Přešel jsem k posteli, na které on ležel. Chytl jsem jej za ruku a díval jsem se do jeho tváři jindy usmívající a s jiskrnýma smaragdově zelenýma očima. Srdce mi objala ruka strachu. Co když se mu něco stane? Co když ho teď napadnou ostatní démoni, když je oslabený? Co když…co když… co když zemře?
  „Kuramo“ zašeptal jsem, ale měl jsem pocit, že svým hlasem jsem něco narušil. Najednou se Kurama na posteli pohnul a jeho oční víčka se pomalinku otevírala. Jeho nyní bledé rty se zvlnili v mírný úsměv.

  „Hiei“ zašeptal, ale jeho hlas se pomalu ztrácel ve zvucích přístrojů.
  „Neunavuj se Kuramo. Potřebuješ znovu nabrat síly“ domlouval jsem mu, ale věděl jsem, že je to zbytečný, ale chtěl jsem to říct a tak jsem to řekl.
  „Ne, nebudu spár. Chci tě vidět, i kdyby to bylo naposledy. Potřebuji tě vidět“ šeptal, ale nechápal jsem to. Proč by mě chtěl vidět? Proč to říká? Je omámený? Nebo co s ním vlastně je? Otázky, ale na ně mi odpovědi nepřicházeli. 

  „Proč?“ zeptal jsem se ho dřív než jsem si stihl rozmyslet, co to vlastně říkám.
  „Protože tě miluju můj malí ohnivče“ zašeptal a oči se mu zavřeli a on usnul, aby mohl nabrat energii a aby se tělo mohlo vyléčit. Díky tomu, že byl z části démonem se měl vyléčit rychleji a v to jsem tiše doufal.
  „To já tebe taky“ zašeptal jsem mu do ucha věc, kterou jsem v sobě dusil už tak dlouho. Už tak dlouho jsem to v sobě dusil, ale neměl jsem odvahu to říct a teď. Teď byl Kurama napůl v kómatu a dokázal to vyslovit. Zadíval jsem se do jeho obličeje. Jeho rty zdobil kouzelný úsměv, který neviděl jen tak někdo a teď? Teď patřil mě. Jen mě.
  „Kuramu půjdu pryč ať si můžeš odpočinout“ zašeptal jsem mu do ucha a on se zamračil. Moc dobře vnímal, i když byl tolik zraněný.
  „Neboj vrátím se“ znovu jsem zašeptal a on se začal tvářit neutrálně. Tolik tváří ve spánku, ale jen jednu jsem z nich doopravdy miloval. Otočil jsem se a odešel jsem z pokoje.
  „Už vám to řekl?“ zeptala se mě jeho matka.
  „Řekl co?“ dělal jsem blbého, ale v cítil jsem, že vím na co se mě ptali.

  „Že vás miluje Hiei. Nám to řekl dnes při večeři. Pak odešel na procházku a teď jsme tady“ řekla klidně.
   „A vám to nevadí?“ zeptal jsem se překvapeně.
   „Nevadí nám to. Oba chceme, aby byl Shuichi šťastný, i kdyby to mělo být s chlapcem. A to, že jsi to ty je pro nás lepší, protože tě známe. Teď nám ho pohlídej Hiei. My si půjdeme domů odpočinout“ dokončila a doopravdy se sebrali a odešli.Pomalinku mi docházelo, co mi Shuichiho mamá řekla. Ona o tom ví a je jí jedno, že se její nejstarší syn zamiloval do chlapce? Do mě? Docházelo mi, že jsem vlastně dostal svolení být s ním, milovat ho a žít s ním. Na tváři se mi rozlil úsměv a srdce mi zalila radost a očekávání.

 

  Několik dalších dní jsem čekal než se Kurama uzdravil. Když se podruhé probral slíbil jsem, že mu prozradím překvapení, které mám pro něj přichystané a schválené jeho rodinou. On už se jen nadšeně těžší na ukončení pobytu v nemocnici, aby se mohl dozvědět to sladké překvapení a ten den se pomalu blížil. Pomalu mu to budu muset říct nebo mu to mám rovnou ukázat? Je rozhodnu to. Ukážu mu to.

  „Hiei, kdy mi to řekneš?“ prosil Kurama a já se jen usmíval.
  „Obleč se a tímto si zavaž oči. Já ti no neřeknu, ale rovnou ti to ukážu“ řekl jsem mu zpříma a šel jsem čekat za dveře.
  „Už jsem!“ zakřičel na mě a já vešel zpět do pokoje. Chytl jsem jej za ruku a vedl jsem ho pryč z nemocnice.
  „Ne, že budeš podvádět!“ řekl jsem mu přísně a táhl jsem ho dál a dál. Poznal jsem, že nepodvádí a tak jsem ho vedl domů. K nám domů. Šli jsme hodinu, prodlužoval jsem, aby nepoznal po paměti kam jdeme.
  Otevřel jsem dveře od domu a odvedl jsem ho doprostřed předsíně. Zhluboka jsem dýchal, abych uklidnil dech. Byl jsem nervózní. Co když odmítne být semnou v jednom domě? Co když se mu nebude líbit, že na něj tak tlačím? Otázky, na které brzy přijde odpověď.

  „Můžu si to už sundat?“ zeptal se mě a já měl chuť odpovědět: Dělej co chceš. Jenže sem to neřekl a jen jsem mu rozvázal šátek. Kurama se rozhlédl a pak vzhlédl ke schodišti, na kterém vysel plakát: Vítej doma Kuramo!
  „To myslíš vážně?“ zeptal se mě.
  „A co?“ dělal jsem hloupého.
  „Že chceš, abych s tebou bydlel“ řekl mi jako blbci.
  „Myslím to vážně a máme to dovolený i od tvé mami“ odpověděl jsem mu a usmál se. Od doby, kdy jsem zůstal ve světě lidí jsem se naučil smát a bavit se. Kurama se rozzářil a otočil se ke mně. Klekl si a objal mě. Poté se odtáhl a zadíval se mi do očí. Zadíval se na mé rty a poté se k nim přitiskl a začali jsme se něžně líbat.
  „Děkuji ti lásko“ zašeptal a znovu se přitiskl k mému tělu a na mé rty.

Konec!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

!!!!

(Claudia, 28. 1. 2011 16:57)

TO BYLO TOTÁLNĚ ÚŽASNÝ A NEUTAHUJU SI Z TEBE,PROSÍM PIŠ DÁL,STRAŠNĚ MĚ TO ZAJÍMÁ,BUDU ČEKAT, JE TO SUPER,PROSTĚ NEJ NEJ NEJ!!! fakt ti to moc jde,dík že jsem i to mohla přečíst,díky :* :))

jéééé

(Naruko, 13. 6. 2009 11:24)

To bylo nádhernýýýý!!!^_^ moc se mi to líbilo!!!

výborná

(Muraki, 11. 6. 2009 20:52)

Další , prosím yyh povídky úplně žeru , další prosím , na tenhle páreček , třeba o tom , jak dostanou společnou misi a tam se stane něco víc. Prosím

to teda čumim

(Hiei, 8. 6. 2009 15:49)

Jééééé konečněěěěěě jupíííííí na tohle čekám půl roku , konečně nějaká povídka , která není z roku nežer chleba!!!!!!Huráááááááá

( mimochodem moc pěkná , jen tak dál )

*-*

(petush, 2. 6. 2009 18:21)

vazne moc pekny. mozna rychly konec ale jen pokracuj. pises moc hezky :)

...................

(akyra, 2. 6. 2009 18:13)

to bylo sladký ju task další kousek pls